Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Jedle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxJedle
alternativní popis obrázku chybí
Jedle bělokorá
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Podčeleď jedlové (Abietoideae)
Rod jedle (Abies)
Miller, 1754
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedle (lat. Abies, angl. Fir, něm. die Tanne, franc. Sapin, rus. Pichta) je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), podčeledi jedlové (Abietoideae), zahrnující několik desítek druhů rozšířených na severní polokouli převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii. Vědecký název stromu pochází pravděpodobně z latinského slova „abietes“, což znamená „bělost“, díky nápadně světlému kmenu některých druhů.[1]

Jedle dorůstají zpravidla výšek 30-60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700-800 let.[1] Kmen mívá hladkou borku, u některých druhů v mládí s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukanou. Jehlice jsou typicky na vrcholu tupě zaoblené a lehce vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; to však neplatí pro všechny druhy (viz níže). Na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích a větvičky jsou proto hladké. Tvar jehlic a jejich postavení na větvičce jsou významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru a ve stáří se rozpadají na stromech. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam.

Těžištěm druhového bohatství jedle je východní Asie a západní část Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je autochtonní pouze jediný druh – jedle bělokorá (Abies alba).

Paleobotanicky jsou první jedle známy z období eocénu.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kmen, větve, vzrůst[editovat | editovat zdroj]

Jedle mají výrazně monopodiální vzrůst, s jediným, rovným, mohutným, plnodřevným kmenem. Větve 1. řádu vyrůstají v pravidelných přeslenech, zprvu téměř kolmo na kmen, v horní části koruny mírně vzhůru, větve 2. řádu jsou horizontálně rozprostřeny. Kůra bývá hladká, zpravidla šedá, v mládí u některých druhů často s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukaná; její malá tloušťka neposkytuje zpravidla dostatečnou ochranu proti ohni či holomrazům.[3] Koruna bývá válcovitého či kuželovitého tvaru, na vrcholu často zaoblená nebo ukončená "čapím hnízdem" ze zkrácených, deformovaných větviček (u některých druhů však zůstává i ve stáří špičatá). Pokroucené či jinak deformované vzrůstové formy mohou vznikat v extrémních podmínkách nebo u horní hranice lesa, jinak jedle typicky vyniká harmonicky pravidelným růstem s až geometrickou vyvážeností rozestupu přeslenů, délky větví atd.[3] Při uvolnění ze zápoje vytváří některé druhy nové boční výhony ze spících pupenů (tzv. "vlky").

Vytváří obvykle mohutně vyvinutý kůlovitý kořen s rozvětveným postranním kořáním. Jako většina ostatních dřevin bohatě využívá mykorrhizu, tedy vzájemně prospěšné soužití s houbami (podrobnosti viz níže).[4]

Velká část druhů jedlí vyniká mohutným vzrůstem. K nejvyšším druhům se řadí A. procera, A. magnifica nebo A. amabilis, které ve své domovině vyrůstají do výšek kolem 70-85 metrů. Dříve uváděný rekordní vzrůst jedle obrovské (A. grandis) až na 100 metrů není v novější literatuře potvrzen, stejně jako údajně až pětimetrový průměr kmene u stejného druhu.[1] Introdukovány do nového prostředí, např. do Evropy, vyrůstají znatelně méně. Mezi nízké jedle se naopak řadí A. koreana nebo A. fraseri, dorůstající pouhých 10-15 metrů. Jedle obecně vytvářejí velký objem dřevní hmoty, největšího průměru kmene dosahují A. grandis, A. procera, A. magnifica a A. spectabilis (2,5-3 m).[1]

Jehlice a pupeny[editovat | editovat zdroj]

Jehlice vyrůstají obvykle spirálovitě okolo celé větvičky a jejich postavení je důležitým druhově určovacím znakem. Někdy bývají podélně zkroucené a zdánlivě "učesané" do dvou řad (A. grandis, A. alba), jindy zakrývají větvičku i z horní strany (A. nordmanniana, A. procera) nebo ji obrůstají spirálovitě kolem dokola (A. pinsapo, A. koreana). Na rozdíl např. od borovice vyrůstají vždy jednotlivě, na rozdíl od smrku na větvičku nasedají malým terčíkem – jedlové větvičky jsou proto na rozdíl od smrkových hladké, po opadaných jehlicích zbývají pouze okrouhlé listové jizvy. Na průřezu bývají jehlice většinou zploštělé, na svrchní straně s podélnou středovou brázdičkou, na rubu kolem vystouplého středního kýlu se dvěma bílými proužky průduchů, které jsou zanořeny pod úroveň pokožky (některé druhy mají ale průduchy po obou stranách a typické bílé pruhy pak chybí, např. A. pinsapo nebo A. concolor). Jehlice jsou nejčastěji zakončeny tupou špičkou (ostrou např. u A. pinsapo), u některých druhů jsou na koncích oblé, uťaté či lehce vykrojené, relativně rovné (A. grandis, A. alba) nebo výrazně zahnuté (A. concolor, A. procera). Na větvích obvykle vydrží 5 a více let, nejvíce u jedle líbezné (až 53 let).[3]

Jehlice většiny druhů jsou pokryty vrstvou voskové kutikuly, která jim dodává lesklý vzhled. Obsahují silice, při rozemnutí proto příjemně voní po citrusech či terpentýnu.

Pupeny jsou vejčitě podlouhlé, smolnaté nebo nesmolnaté (určovací znak), letorosty chlupaté nebo lysé (též určovací znak).

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Jedle se rozmnožují výhradně generativně[1], rozmnožování probíhá obvyklým způsobem u nahosemenných stromů. Všechny druhy jsou jednodomé, anemogamní. Samčí šištice jsou červené, fialové nebo žluté a jsou nahloučeny na koncích letorostů, objevují se na jaře. Samičí šištice jsou vzpřímené, v mládí zelené, žluté, červené nebo fialové, dlouhé až 6 cm, vyrůstají na horní straně loňských výhonů zhruba v horní třetině koruny. Doba květu je květen až červen, k oplodnění dochází zpravidla 4-5 týdnů po opylení, šištice dozrávají ještě téhož roku ve válcovité, vzpřímené, hnědé šišky, které se rozpadají přímo na stromě; zbylá vřetena na větvi vytrvávají několik dalších let. Semenné šupiny jsou široce okrouhlé až vějířovité, s úzkou bází a bez vnějšího hrotu („pupku“). Semena jsou trojhranná, pryskyřičná, s velkým trojúhelníkovým (méně často okrouhlým) křídlem sloužícím k anemochornímu šíření; na semenných šupinách jsou umístěna po dvou a jejich podpůrné šupiny ze šišky často vyčnívají. Velikost šišek se pohybuje od 3 cm (A. veitchii) až po 39 cm (A. cilicica).[1] V dobrých podmínkách plodí většina druhů každoročně, při zhoršených v intervalech 2-6 let.[5]

Semenáčky mají 4-10 děložních lístků a v prvních letech rostou obvykle značně pomalu.

Ekologické nároky a interakce[editovat | editovat zdroj]

Jedle můžeme najít na severní polokouli od lesotundry boreální oblasti až po subtropy; kromě dvou vysloveně severských druhů (A. sibirica, A. balsamea) se však nejčastěji vyskytují v oblastech mírného až subtropického pásu na (sub)montánnísubalpínské úrovni.[1] Jsou to dřeviny převážně horské, s vyššími nároky na vzdušnou vlhkost. Preferují bohatší, hlubší, středně těžké, dostatečně propustné a přiměřeně vlhké půdy, zpravidla mírně kyselé, některé druhy (např. jedle ojíněná) však snesou i bazičtější substráty.[6] Až na výjimky nesnášejí vysychavá stanoviště, stejně jako přemokření. Většina druhů v mládí dobře snáší, či přímo vyžaduje zastínění, s růstem se nároky na světlo postupně zvyšují. Vyžadují vesměs polohy chráněné před větrem a mrazem, nesvědčí jim ani zakouřené městské či průmyslové prostředí (nikoli však natolik, jak se v minulosti věřilo).[5] V lesních porostech patří mezi klimaxové dřeviny[1], jako konkurenční (C-)stratégové dokáží ve stabilních ekosystémech a na klimaticky a živinově optimálních stanovištích dlouhodobě dominovat díky své dlouhověkosti a vzrůstu.

Ekologické vztahy[editovat | editovat zdroj]

Stálezelené větve jedlí využívají k hnízdění některé druhy ptáků, např. severoamerická hrdlička karolinská. Semena tvoří potravu některých sýkor, hýlů a křivek, pro jejich relativní velikost je vyhledávají též veverky. Jedlové jehličí tvoří částečný podíl potravy u tetřevů, v zimě je vyhledává též spárkatá zvěř.[7]

Z parazitů bývají jedle typicky napadány jmelím (ve středoevropských podmínkách hlavně Viscum album subsp. abietis[8], v Severní Americe Arceuthobium abietinum), z dřevokazných hub pak např. korálovcem jedlovým (Hericium flagellum), václavkou (Armillaria spp.) nebo některými druhy troudnatců (Fomitopsis spp.) a ohňovců (Phellinus spp.).[9] Značné škody může napáchat mšice korovnice jedlová. Larvy hmyzu jako jsou korohlodi (Cryphalus abietis) a lýkohubi (Tomicus minor) konzumují kambium, larvy obalečů (Totrix spp.) a pilatek (Pachynematus spp., Prostiphora spp.) se živí uvnitř jehličí, resp. pupenů.[10]

Kořeny jedlí formují obligátně vztahy ektomykorhizy s mnoha různými druhy hub. Jedním z nejrozšířenějších mykorhitických druhů vůbec je vřeckovýtrusná houba Cenococcum geophilum, ze stopkovýtrusných hub preferují jedli například ryzce (Lactarius aurantiacus, Lactarius albocarneus, L. salmonicolor, L. intermedius), muchomůrky (Amanita muscaria, Amanita ceciliae), holubinky (Russula cavipes) nebo čirůvky (Tricholoma bufonium). Výzkumy zároveň ukázaly, že samotné jedle coby klimaxové, konkurenčně zdatné dřeviny nespoléhají pouze na úzký okruh hostitelsky specifických symbiotických hub, ale jsou v tomto směru spíše generalisty s širším výběrem možností.[11]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

V mnoha oblastech svého výskytu jsou jedle potlačovány necitlivým intenzivním lesním hospodařením a z porostů ustupují. Jako klimaxovým C-stratégům jim nesvědčí zejména pasečné způsoby hospodaření, odlesňování a jiné disturbance v hospodářských lesích, klimatické výkyvy (sucho, holomrazy), přezvěření a okus. Značné degradace doznaly jedlové porosty například ve Středomoří, kde byly vlivem intenzivní těžby a pastvy koz prakticky nahrazeny keřovými macchiemi[12] a přežívají pouze v několika málo refugiích (A. pinsapo, A. nebrodensis). Ke kriticky ohroženým druhům patří dle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN středomořská jedle numidská[13] a sicilská[14] a asijské Abies yuanbaoshanensis[15] a A. beshanzuensis.[16]

Naopak řada druhů jedlí, především těch lesnicky významných, s areálem výskytu v lesích amerického západu a v asijskoamerické tajze, je hodnocena jako málo dotčená. Jedle ojíněná je dokonce v nižších polohách Kalifornie považována za agresivní druh, jehož potenciálnímu expanznímu šíření zabraňují pouze pravidelné lesní požáry.[17]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V severských oblastech je převládajícím biomem jedle nížinná tajga, v nižších zeměpisných šířkách vystupují až do horských lesů značných nadmořských výšek, místy až k hranici lesa. Oblastí nejvyššího druhového bohatství jedle je oblast od Himálaje po jihovýchodní Čínu a západní část Severní Ameriky. Areál rozšíření determinují poměrně vyhraněné ekologické nároky většiny druhů.[3]

Evropa a Středomoří[editovat | editovat zdroj]

Evropské jedle zaujímají v současné době v lesích spíše minoritní postavení, výrazněji zastoupena je jedle pouze ve švýcarských lesích. Původním druhem rozšířeným až do střední Evropy je jedle bělokorá, rostoucí typicky ve smíšených lesích středních a vyšších poloh ve společnosti buku lesního, ve vyšších polohách i smrku ztepilého; její největší expanze proběhla v době subboreálu až staršího subatlantiku. Na Balkánském poloostrově se vyskytuje jedle řecká; v prostoru překryvu jejího areálu s jedlí bělokorou vznikala řada kříženců, hodnocených někdy jako varianty, jindy jako samostatné druhy (např. jedle makedonská).

Ve Středomoří je endemitní jedle sicilská (Sicílie) či jedle španělská (pohoří jižní Andalusie a severního Maroka, společenstva se stálezelenými duby, borovicemi a keři). Středomořské pobřeží Afriky obývají např. jedle numidská nebo marocká.[18] Vytvářejí zpravidla háje společně s cedrem atlaským. Předpokládá se, že současné středomořské druhy se diferencovaly z původně jediného taxonu vlivem roztrhání areálu klimatickými vlivy, posuny a izolovaným vývojem pozůstalých arel v miocénupleistocénu.[18][19] Na velikost jejich arel a početnost jedinců mělo značný vliv mj. odlesnění intenzivní těžbou a pastvou již od antických dob.

Asie[editovat | editovat zdroj]

V pohořích Malé Asie až po Kavkaz s oceaničtějším klimatem roste jedle kavkazská a její varianty či kříženci (např. Abies x equi-troiani, A. x bornmuelleriana), vesměs zde vytváří společenstva smíšených lesů s orientálními buky a smrky, místy i monokultury. Na jihu Malé Asie rostoucí jedle cilicijská pak tvoří vysokohorské jehličnaté porosty převážně s cedry a borovicemi.[20]

V severské tajze má rozsáhlý areál zasahující až do boreální Evropy jedle sibiřská (druh s největším areálem rozšíření vůbec). Ve východní Asii jsou významnými regiony výskytu jedlí oblast od severního Afghánistánu přes Himálaj po centrální Čínu s největším počtem druhů vůbec (sekce Pseudopicea a Momi), dále Korejský poloostrov, Sachalin, Japonské souostroví a Taiwan.[18] Jedle zde spoluformují jehličnaté i smíšené lesy, jedle šupinatá v jihozápadní Číně a na Tibetské plošině dosahuje nadmořských výšek přes 4000 m, což je nejvíce ze všech druhů jedlí.[21]

Amerika[editovat | editovat zdroj]

V Severní Americe jsou jedle co do druhové pestrosti a ekologického významu výrazně zastoupeny především v západní části kontinentu podél pacifického pobřeží od Aljašky přes Britskou Kolumbii, Oregon a Kalifornii po Mexiko a rovněž ve Skalistých horách (sekce Grandis, Nobilis, Oiamel), a to jednak ve vyšších horských polohách, jednak ve vlhčích, chladnějších údolích. Patří zde k významným lesotvorným dřevinám, vytvářejícím vícedruhové (místy i jednodruhové) porosty mj. s douglaskami, zeravy, jedlovci, borovicemi nebo smrky, v nižších polohách i s listnáči.

V boreálních lesích od centrální Kanady přes oblast Velkých jezer až po atlantické pobřeží roste jedle balzámová (největší areál v Severní Americe), typicky ve společenstvech se smrky, břízami, topoly, v jižnější části areálu též s javory, borovicemi a buky, ojediněle (na bažinatých půdách) i jako monokultura. Jižněji, v temperátních lesích východu Spojených států s vlhčím a chladnějším klimatem, se vyskytuje jedle Fraserova.

Nejjižněji jedle zasahují právě v Americe, a to až k horám Guatemaly.[18]

Taxonomie a evoluce[editovat | editovat zdroj]

Fosilní semeno Abies milleri staré 49 milionů let

Název Abies byl poprvé použit v Pliniově Historii Naturalis z roku 77 po Kristu.[1] Linné (1753) zařadil všechny tehdy známé jedle, borovice a smrky do rodu Pinus; Miller o rok později stanovil pro jedle samostatný rod Abies. Nejstarší makrofosilie pocházejí z období eocénu ze západu Severní Ameriky a Východní Asie, palynologické nálezy ze Sibiře a Číny jsou však datovány už do období pozdní křídy.

V rámci čeledi Pinaceae patří jedle do podčeledi Abietoideae. Počátek vnitřní diverzifikace čeledi borovicovitých se odhaduje do období střední jury až spodní křídy[22], větev směřující k podčeledi Abietoideae se oddělila od ostatních jako první, zhruba před 200 miliony let.[22] Geneticky nejbližším příbuzným rodem je Keteleeria, od níž se jedle oddělila v pozdní křídě, zhruba před 100[22] až 80[23] miliony let. Sesterskými rody je pár Pseudolarix a Tsuga, nejbližší podčeledí jsou Laricoideae. Rod Cedrus, často považovaný za blízce příbuzný jedlím, byl některými genetickými studiemi označen jako bazální klad celé čeledi borovicovitých, s nímž by podčeleď Abietoideae byla polyfyletická[24]; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shoda.[22]

Pojetí rodu bylo ve 20. a 21. století několikrát revidováno. Liu (1971) vymezuje 54 taxonů, z nichž pouze 39 přičítá status druhu; rod navíc rozděluje na dva podrody: Pseudotorreya obsahující jediný druh – jedli kalifornskou, a Abies zahrnující všechny ostatní taxony.[1] Farjon (2010) uvádí 48 druhů rozdělených do 10 sekcí, z nichž některé se rozpadají ještě na několik podsekcíː[25] tuto klasifikaci viz níže.

Semerikova a Semerikov (2014) dělí rod na základě molekulární analýzy do 6 fylogenetických skupin, korespondujících zhruba s geografickou distribucí druhů. Do skupiny 1 řadí jedli kalifornskou (A. bracteata), do skupiny 2 jedli nádhernou (A. magnifica), přičemž zvolená metoda (zkoumání chloroplastové DNA) nedovolila s určitostí říct, který z obou těchto samostatných kladů označit jako bazální klad celého rodu. Další vývojovou větev a skupinu 3 tvoří západoamerické a středoamerické jedle; diferenciace těchto větví se datuje na rozhraní epoch oligocénu a miocénu, zhruba před 19-22 miliony let. Skupina 4 jsou evropské, středomořské a západoasijské jedle (sekce Abies a Piceaster), k oddělení této vývojové větve od asijsko-americké došlo asi v časném miocénu. V pozdním miocénu dochází rovněž k vydělení větve amerických boreálních jedlí (A. lasiocarpa, A. balsamea, A. fraseri, skup. 5). Do 6. skupiny autoři řadí vývojově nejmladší asijské jedle s velkým množstvím druhů, oddělené zhruba ve stejné době jako předchozí. Vnitřní diferenciace jednotlivých recentních druhů v rámci jednotlivých větví se odhadují do období pliocénupleistocénu.[23]

Za prvotní vývojové centrum jedlí je považována západní část Severní Ameriky, vývojová centra v Eurasii jsou pravděpodobně až druhotná.[23] V oblastech dotyku a překryvu areálů se vyskytují hybridy a přechodné typy vzniklé křížením, u nichž je přesné určení zpravidla obtížné, např. severoamerické jedle balzámová a fraserova nebo obrovská a ojíněná; rovněž ve Středomoří vznikali introgresanti a hybridi v důsledku posunu areálů druhů a klimatických změn[1][26] a jejich taxonomické postavení není zcela vyjasněno.

Obvyklá ploidie rodu je 2n=24; přirozená polyploidie se vyskytuje zcela výjimečně. Uměle vytvoření polyploidi se ukázali jako neživotaschopní.[27]

Přehled sekcí a druhů[editovat | editovat zdroj]

Habitus mladé jedle kavkazské (A. nordmanniana)

Zde použitá klasifikace vychází z Farjonova pojetí[25] (podrobnější členění do podsekcí je k dispozici po rozkliknutí odkazu).

Jedle líbezná (A. amabilis) - vrchol se šiškami
Jedle sibiřská (A. sibirica)

Význam a využití[editovat | editovat zdroj]

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Příčný řez kmenem jedle bělokoré

Jedlové dřevo je obecně podobné dřevu smrku, je světlejší, méně lesklé, podobně využitelné, nicméně vesměs hůře oceňované; předčí jej ovšem co do pravidelnosti růstu.[30] Na rozdíl od smrku neobsahuje pryskyřici vzhledem k tomu, že nemá pryskyřičné kanálky. Má nízkou hustotu (A. alba 430 kg/m³)[31], je tedy poměrně měkké, lehké, ovšem málo odolné v tahu i tlaku (dosahuje v porovnání o něco horších hodnot než podobné dřevo smrkové).[32] Jádrové dřevo není (minimálně po vyschnutí) odlišeno od světlejšího bělového. Je snadno opracovatelné i štípatelné, není však příliš trvanlivé (pod vodou více než na vzduchu) a špatně odolává hmyzím rozkladačům. Časem šediví až černá. Poskytuje kvalitní celulózu. Mezi druhy hojně využívané v dřevařském a papírenském průmyslu patří jedle bělokorá, jedle sibiřská nebo americké jedle obrovská a vznešená; dřevo nejkvalitnějších parametrů poskytuje právě jedle vznešená.[33]

Stříbrný vzhled jedle ojíněné (A. concolor) v parku

Využívá se především na rámy, překližky, obaly a dýhy.[33] V hornictví se jedlové dřevo používalo v dolech jako výztuže pro jeho schopnost "varovat" svým zvukem před závaly; bylo též materiálem pro výrobu šindelů a ve středověku se využívalo v řezbářství. Horské jedle s úzkými letokruhy byly těženy pro rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů[34], z vysokých rovných kmenů jedlí se dělaly lodní stěžně.[33]

Pryskyřice a silice[editovat | editovat zdroj]

Z účinných látek obsahují jedle silice a různé terpeny (pinen, limonen aj.). Jsou využívány v aromaterapii a při nemocech dýchacích cest, jako přísady do koupelí při kašli, zahlenění a při revmatismu, k celkovému zklidnění při stresu a nervozitě a jako součást mastí na poruchy prokrvení.[35] Jedlové jehličí bylo některými indiánskými kmeny páleno jako vonné rituální vykuřovadlo. Jehličím jedle balzámové se vycpávaly polštáře pro lepší spánek[3]; v Nové Anglii jsou takto vycpávané polštáře stále ještě prodávány jako turistický artikl.[33]

Z pryskyřičných puchýřků na borce jedlí se získával terpentýn. Pryskyřice jedle balzámové se uplatňuje v optice jako tzv. kanadský balzám a využívá se též při výrobě léčiv jako součást mastí proti revmatuartróze. Má též vynikající hojivé účinky, v minulosti se užíval k ošetřování pohmožděnin a výronů.[33] Z čerstvých výhonků se vyrábějí přípravky proti kašli a bronchitidě. Podobně léčivý olej se vyrábí z čerstvých, zjara sbíraných výhonků jedle sibiřské (během leningradského obléhání byl používán též k ošetřování ran). Její výhonky obsahují vedle silic a vosků i vitamíny A, B a C a jsou hojně sbírány, konzumovány a prodávány.

Okrasné dřeviny[editovat | editovat zdroj]

Netypické jehličí jedle korejské v kultivaru 'Silberlocke'

Řada druhů jedlí patří mezi atraktivní okrasné dřeviny. Uplatňují se zejména jako výrazné solitéry v rozsáhlejších parkových a krajinářských úpravách (jedle vznešená, jedle kavkazská, jedle korejská, jedle ojíněná) díky impozantnímu vzrůstu, elegantnímu vzhledu lesklého jehličí a hustému zavětvení, které je ovšem zpravidla řidší než u podobně využitelného smrku. Lze je využít i pro vytváření tmavších kulis pro předsadby jiných, např. kvetoucích rostlin, nebo v řidších, rozvolněných skupinách. Méně se pro sadovnickou výsadbu hodí jedle bělokorá nebo obrovská z důvodu zpravidla řidšího zavětvení a do plochy uspořádaného, a tím opticky méně výrazného olistění.[18]

Kromě typicky temně zelené barvy může jehličí variovat v odstínech od leskle světle zelené (A. sachalinensis) přes nasivělou a stříbřitou (A. concolor, A. pinsapo, kultivary různých druhů typu 'Glauca' či 'Argentea') až po žlutozelenou (kultivary 'Aurea' mnoha druhů) a bělavě zelenou (varianty 'Variegata', resp. 'Albicans'). Pro menší prostory byly vyšlechtěny i kultivary keřovitého či přímo plazivého vzrůstu (u mnoha druhů kultivary typu 'Prostrata', 'Compacta', 'Tortuosa' nebo 'Nana'), pro smuteční výsadbu pak kultivary převislé ('Pendula', několik druhů).[5]

Vánoční stromky[editovat | editovat zdroj]

Pěstování vánočních jedlí balzámových v Novém Skotsku

Mladé jedle jsou oblíbené jako vánoční stromky díky atraktivnímu vzhledu, pravidelnému vzrůstu, pevnějším větvím a aromatickému jehličí, které vydrží déle bez opadání. Vzhledem k pomalému růstu jsou však vánoční jedličky zpravidla dražší než srovnatelně veliké borovice či smrky. Na největším trhu na světě, v USA, je ročně vyprodukováno kolem 13 milionů vánočních stromků, většinou pěstovaných na plantážích a speciálně pro tento účel tvarovaných, např. vyštipováním pupenů. Největším producentem je stát Oregon: k nejpopulárnějším druhům patří jedle Fraserova a vznešená, následovány douglaskou, jedlí balzámovou a borovicí lesní.[36] Ve Velké Británii tvoří jedle kavkazská kolem 80 % prodaných vánočních stromků[37], podobně jako v Německu.[38] V ČR tvoří jedle kavkazská a bělokorá dohromady asi 40 %.[39] Jedle (obvykle ojíněné či kavkazské) též spolu se smrky (pichlavý, ztepilý) bývají pravidelně umísťovány jako vánoční stromy na hlavních náměstích českých měst.[40]

Kromě řezaných stromků roste zájem i o vánoční jedličky v květináči. Zde se na rozdíl od řezaných stromků (alespoň v ČR) jedná výhradně o sazenice jedle bělokoré a jejich prodej si klade za symbolický cíl podpořit tímto způsobem návrat tohoto druhu do českých lesů.[41][42]

Symbolický a kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

Některé kultury uctívaly jedli jako posvátný strom. Ve starověkém Řecku byla zasvěcena bohyni Artemidě. Ve Finsku se při stavění domu vztyčuje na krovy malá jedlička. Někde bylo zvykem mrskat se jedlovými větvičkami při návratu z pohřbu, aby se zabránilo zlým duchům v pronásledování pozůstalých až domů. U Keltů bývalo zvykem dávat zemřelému při pohřbu pod jazyk jedlové semínko. Uctívány byly jedle (ale i jiné stálezelené jehličnany) zejména o zimním slunovratu jako symboly znovuzrození. Podle tradic starých Slovanů byly jedle sídlem lesních bohyň Dzivice a Boruty.[43]

Jedle v českém prostředí[editovat | editovat zdroj]

Památná jedle ojíněná (vpravo) ve vsi Harcov na Liberecku

Jediným druhem přirozeně se vyskytujícím v českých a moravských lesích je jedle bělokorá (Abies alba). Po razantním ústupu ve 20. století se její stavy díky zlepšenému hospodaření a cílené lesnické obnově začínají opět zvyšovat, stále však zůstávají hluboko pod přirozeným i žádoucím zastoupením, přibližně na úrovni 1 %.[44] Jako lesnicky perspektivní dřevina s velkým produkčním potenciálem se jeví introdukovaná jedle obrovská (Abies grandis), s jejímiž výsadbami se experimentuje již od začátku 20. století např. na území ŠLP Masarykův les Křtiny či v kosteleckém arboretu ČZU; v 70.–80. letech se o ní uvažovalo i jako o náhradě za ustupující jedli bělokorou. Většímu rozvoji jejího pěstování však brání dosavadní nezájem českého dřevozpracujícího průmyslu o její dřevo, a tedy i vlastníků lesů o její výsadbu.[45]

Ojediněle je lesnicky pěstována i jedle ojíněná (Abies concolor), která však nalézá hlavní uplatnění jako parková dřevina ve městech. Na vánoční stromky a místy i v parcích je pěstována jedle kavkazská (Abies nordmanniana); v českých podmínkách je však poškozována mrazy, proto se pro lesnické využití příliš nehodí.[18]

Další druhy jedlí se v českém prostředí vyskytují víceméně jen coby sbírkové exempláře botanických zahrad a arboret; např. arboretum Křtiny brněnské Mendelovy univerzity uvádí ve svém Průvodci celkem 11 taxonů jedlí, jmenovitě bělokorou, ojíněnou, vznešenou, líbeznou, plstnatoplodou (A. lasiocarpa), obrovskou, balzámovou, Lowovu (A. concolor subsp. lowiana), Veitchovu, kavkazskou a nikkoskou (A. homolepis).[46] Vzrostlý exemplář vzácné jedle španělské (A. pinsapo) nebo jedle korejská se nalézají v botanické zahradě Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Dendrologická zahrada Průhonice pak uvádí ve svém katalogu na 26 taxonů jedlí, pěstovaných v mnoha různých kultivarech.[47]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k MUSIL, Ivan. Lesnická dendrologie 1 : jehličnaté dřeviny : přehled nahosemenných (i výtrusných) dřevin. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2002. 177 s. ISBN 80-213-0992-X. S. 79 an.  
  2. SEMERIKOVA, S. A.; SEMERIKOV, V. L.. Molecular phylogenetic analysis of the genus Abies (Pinaceae) based on the nucleotide sequence of chloroplast DNA. Genetika. January 2014, roč. 50, čís. 1, s. 12–25. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. ISSN 0016-6758. PMID 25711008.  
  3. a b c d e Abies (fir). The Gymnosperm Database [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  4. PEŠKOVÁ, Vítězslava. Houby na kořenech lesních dřevin [online]. Lesnická práce, 12/2008, [cit. 2018-10-30]. Dostupné online.  
  5. a b c HIEKE, Karel. Praktická dendrologie. Svazek 1. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1978. ISBN neuv.. S. 12-24.  
  6. KOVÁŘÍKOVÁ, Hana. Jedle korejská, španělská, ojíněná, vznešená a jejich kultivary pro krásnou zahradu [online]. iReceptář.cz, 6.1.2016, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  7. BITNER, Richard. Jehličnany. Praha : Knižní klub, 2010. S. 28.  
  8. KUBÁT, Karel. Klíč ke květeně České republiky. Praha : Academia, 2002. S. 485 a 486.  
  9. Dřevokazné houbyː Abies [online]. [cit. 2017-10-30]. Dostupné online.  
  10. Associations - Encyclopedia of Life. Encyclopedia of Life [online].  [cit. 2017-10-31]. Dostupné online.  (anglicky) 
  11. RUDAWSKA, Maria et al.. Ectomycorrhizal fungal assemblages of Abies alba Mill. outside its native range in Poland [online]. 14.6.2015, [cit. 2018-10-31]. Dostupné online.  
  12. LEUGNEROVÁ, Gabriela. Abies pinsapo [online]. Botany.cz, 4.7.2007, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  13. YAHI, N. et al.. Abies numidica [online]. IUCN, 30.6.2010, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online.  
  14. THOMAS, P.. Abies nebrodensis [online]. IUCN, 15.3.2016, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online.  
  15. FARJON, Aljos et al.. Abies yuanbaoshanensis [online]. IUCN, 13.12.2010, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online.  
  16. YANG, Y. et al.. Abies beshanzuensis [online]. IUCN, 13.12.2010, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online.  
  17. LEUGNEROVÁ, Gabriela. Abies concolor [online]. Botany.cz, 5.7.2007, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  18. a b c d e f MUSIL, Ivan. Lesnická dendrologie 1 : jehličnaté dřeviny : přehled nahosemenných (i výtrusných) dřevin. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2002. 177 s. ISBN 80-213-0992-X. S. 79 an.  
  19. Linares, Juan Carlosː "Biogeography and evolution of Abies (Pinaceae) in the Mediterranean Basin:the roles of long-term climatic change and glacial refugia". Journal of Biogeography 38 (2011), s. 619–630. Dostupné na http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-2699.2010.02458.x/pdf, cit. 17. 10. 2017
  20. GRULICH, Vít. Abies cilicica [online]. Botany.cz, 11.11.2011, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  21. BUSINSKÝ, Roman. Abies squamata [online]. Botany.cz, 31.1.2017, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  22. a b c d LIN, Ching-Ping; HUANG, Jen-Pan; WU, Chung-Shien, et al. Comparative Chloroplast Genomics Reveals the Evolution of Pinaceae Genera and Subfamilies. Genome Biology and Evolution. 2010, roč. 2, s. 504–517. PMID: 20651328. Dostupné online [cit. 2017-11-02]. ISSN 1759-6653. DOI:10.1093/gbe/evq036. PMID 20651328.  
  23. a b c SEMERIKOVA, S. A.; SEMERIKOV, V. L.. Molecular phylogenetic analysis of the genus Abies (Pinaceae) based on the nucleotide sequence of chloroplast DNA. Genetika. January 2014, roč. 50, čís. 1, s. 12–25. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. ISSN 0016-6758. PMID 25711008.  
  24. Liston, A., Gernandt, D.S., Vining, T.F., Campbell, C.S. and Piñero, D. (2003). MOLECULAR PHYLOGENY OF PINACEAE AND PINUS. Acta Hortic. 615, 107-114
  25. a b Abies (fir) description. www.conifers.org [online].  [cit. 2017-10-17]. Dostupné online.  
  26. Linares, Juan Carlosː "Biogeography and evolution of Abies (Pinaceae) in the Mediterranean Basin:the roles of long-term climatic change and glacial refugia". Journal of Biogeography 38 (2011), s. 619–630. Dostupné na http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-2699.2010.02458.x/pdf, cit. 17. 10. 2017
  27. MERGEN, Francois. Abies Karyotype Analysis. Silvae Genetica [online]. Yale University, School of Forestry, 9.8.1963 [cit. 21.10.2017]. Dostupné online.  
  28. EARLE, Christopher J.. The Gymnosperm Database: Abies [online]. 2013, [cit. 2014-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. The Plant List [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  30. Rázl, Romanː Navrhování stavebních konstrukcí. Vlastnosti dřeva. Výukový materiál, www.stavskola.cz
  31. NOVÁK, Petr. Mechanické vlastnosti dřeva domácích dřevin. Dřevostavitel.cz. 3.5.2013. Dostupné online [cit. 2017-11-03]. (cs-CZ) 
  32. ZEIDLER, Aleš et al.. Dřevo jedle obrovské. Lesnická práce - nakladatelství a vydavatelství. , roč. 2010, čís. 12. Dostupné online [cit. 2017-11-03]. (cs-cz) 
  33. a b c d e FARJUN, Aljos. A Handbook of the World´s Conifers, Vol. 2. Leiden-Boston : Brill, 2010. ISBN 978-90-04-17718-5. S. 60 an..  
  34. URADNÍČEK, Luboš. Kde rostou největší jedle v ČR. Časopis Veronica [online]. 1/1998 [cit. 19.10.2017]. Dostupné online.  
  35. PODLECH, Dieter. Léčivé rostliny. Kapesní atlas.. 2. české. vyd. Praha : Slovart, 2002. ISBN 80-7209-412-2. S. 198.  
  36. Christmas Trees. Agricultural Marketing Resource Center [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  37. BRADSHAW, Julia. A business that takes years to cultivate: Inside the world of the Christmas tree market. The Daily Telegraph [online]. 23.12.2016 [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  38. REUTER, Monika. Christbaum.. Münchner Merkur. 6.12.2013, s. 12.  
  39. PROUZA, Vladimír. Vánoční řezané stromky porážejí ty umělé. Novinky.cz [online]. 16.12.2013 [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  40. VYROUBALOVÁ, Martina. ANKETA: Na náměstích už září vánoční stromy. Vyberte ten nejkrásnější [online]. idnes.cz, 8.12.2014, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  41. Brněnští ekologové prodávají živé vánoční jedličky - EnviWeb.cz. EnviWeb.cz [online]. 5.12.2007 [cit. 2017-11-03]. Dostupné online.  (cs-CZ) 
  42. BROŽ, Jan. Zájem o vánoční stromky v květináči roste, stále však vedou řezané. iDNES.cz [online]. 2014-12-13 [cit. 2017-10-14]. Dostupné online.  
  43. HAGENEDER, Fred. Moudrost stromů.. Praha : Knižní klub, 2012. ISBN 978-80-242-3520-2. S. 144.  
  44. SKOŘEPA, Hynek. Jak podpořit návrat jedle bělokoré? [online]. čsp. Živa, 5/2006, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  45. FULÍN, Martin; REMEŠ, Jiří. Růst a produkce jedle obrovské ve srovnání s jinými jehličnany.. Zprávy lesnického výzkumu. , roč. 2013, čís. 2, s. 186-192. Dostupné online.  
  46. URADNÍČEK, Luboš (ed.). Arboretum Křtiny. Průvodce.. [s.l.] : Mendelova univerzita v Brně, 2010. ISBN 978-80-7375-380-1.  
  47. VÝSLEDKY VYHLEDÁNÍ - Dendrologická zahrada VUKOZ Průhonice - katalog Florius. www.florius.cz [online].  [cit. 2017-11-14]. Dostupné online.  (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Musil, Ivan: Lesnická dendrologie 1. Jehličnaté dřeviny. Praha. ČZU 2003, s. 79 an.
  • Květena ČR, díl 1, 2. vydání / S. Hejný, B. Slavík (Eds.). - Praha : Academia, 1997. - S. 312. - ISBN 80-200-0643-5
  • Hieke, Karelː Praktická dendrologie, sv. 1, s. 12-24
  • Liu, Tangruiː A Monograph of the Genus Abies. National Taiwan University, 1971

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]