Jedle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxJedle
alternativní popis obrázku chybí
Jedle bělokorá
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Podčeleď jedlové (Abietoideae)
Rod jedle (Abies)
Miller, 1754
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedle (lat. Abies, angl. Fir, něm. die Tanne, franc. Sapin, rus. Pichta) je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), podčeledi jedlové (Abietoideae), zahrnující několik desítek druhů rozšířených na severní polokouli převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě a Asii. Vědecký název stromu pochází pravděpodobně z latinského slova "abietes", což znamená "bělost", díky nápadně světlému kmenu některých druhů.[1]

Jedle dorůstají zpravidla výšek 30-60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700-800 let.[1] Kmen mívá hladkou borku, v mládí s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukanou. Jehlice jsou většinou dvouřadé, hřebenitě uspořádané, na vrcholu vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích a větvičky jsou proto hladké. Postavení jehlic na větvičce je významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru a ve stáří se rozpadají na stroměch. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam.

Těžištěm druhového bohatství jedle je východní Asie a západní část Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je autochtonní pouze jediný druh - jedle bělokorá.

Paleobotanicky jsou první jedle známy z období miocénu.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kmen, větve, vzrůst[editovat | editovat zdroj]

Jedle mají výrazně monopodiální vzrůst, s jediným, rovným, mohutným, plnodřevným kmenem. Větve vyrůstají v pravidelných přeslenech, často téměř kolmo na kmen, a jsou horizontálně rozprostřeny. Kůra bývá hladká, zpravidla šedá, v mládí často s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukaná; její malá tloušťka neposkytuje zpravidla dostatečnou ochranu proti ohni či holomrazům.[2] Koruna bývá válcovitého či kuželovitého tvaru, na vrcholu často zaoblená nebo ukončená "čapím hnízdem" ze zkrácených, deformovaných větviček (u některých druhů však zůstává i ve stáří špičatá). Pokroucené či jinak deformované vzrůstové formy mohou vznikat v extrémních podmínkách nebo u horní hranice lesa, jinak jedle typicky vyniká harmonicky pravidelným růstem s až geometrickou vyvážeností rozestupu přeslenů, délky větví atd.[2]

Vytváří obvykle mohutně vyvinutý kůlovitý kořen s rozvětveným postranním kořáním; využívá mykorrhizu.

Velká část druhů vyniká mohutným vzrůstem. K nejvyšším druhům se řadí A. procera, A. magnifica nebo A. amabilis, které ve své domovině vyrůstají do výšek kolem 70-85 metrů. Dříve uváděný rekordní vzrůst jedle obrovské až na 100 metrů není v novější literatuře potvrzen, stejně jako údajně až pětimetrový průměr kmene u stejného druhu.[1] Introdukovány do nového prostředí, např. do Evropy, vyrůstají znatelně méně. Mezi nízké jedle se naopak řadí A. koreana nebo A. fraseri, dorůstající pouhých 10-15 metrů. Jedle obecně vytvářejí velký objem dřevní hmoty, největšího průměru kmene dosahují A. grandis, A. procera, A. magnifica a A. spectabilis (2,5-3 m).[1]

Jehlice a pupeny[editovat | editovat zdroj]

Jehlice jsou obvykle lehce podélně zkroucené, jednotlivě vyrůstající, na větvičku nasedají malým terčíkem – jedlové větvičky jsou proto na rozdíl od smrkových hladké, po opadaných jehlicích zbývají pouze spirálovitě uspořádané listové jizvy. Na průřezu bývají jehlice zploštělé, na svrchní straně s podélnou středovou brázdičkou, na rubu se dvěma bílými proužky průduchů (některé druhy mají ovšem průduchy po obou stranách, např. A. pinsapo nebo A. concolor). Zakončeny jsou nejčastěji tupou špičkou, u některých druhů jsou oblé či lehce vykrojené. Na větvích obvykle vydrží 5 a více let, nejvíce u jedle líbezné (až 53 let).[2]

Postavení jehlic na větvičce je druhově určovacím znakem; zpravidla bývají jednořadě či dvouřadě hřebenitě uspořádané, jindy obrůstají větvičku i z horní strany nebo spirálovitě kolem dokola. Jehlice jsou pokryty vrstvou voskové kutikuly, která jim dodává lesklý vzhled. Při rozemnutí příjemně voní po citrusech či terpentýnu.

Pupeny jsou vejčitě podlouhlé, smolnaté nebo nesmolnaté (určovací znak), letorosty chlupaté nebo lysé (též určovací znak).

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Jedle se rozmnožují výhradně generativně[1], rozmnožování probíhá obvyklým způsobem u nahosemenných stromů. Všechny druhy jsou jednodomé. Samčí šištice jsou červené, fialové nebo žluté a jsou nahloučeny na koncích letorostů, objevují se na jaře. Samičí šištice jsou vzpřímené, v mládí zelené, žluté, červené nebo fialové, dlouhé až 6 cm, vyrůstají na horní straně loňských výhonů zhruba v horní třetině koruny. Doba květu je květen až červen, k oplodnění dochází zpravidla 4-5 týdnů po opylení, šištice dozrávají ještě téhož roku ve válcovité, vzpřímené, hnědé šišky, které se rozpadají přímo na stromě; zbylá vřetena na větvi vytrvávají několik dalších let. Semeno je trojhranné, pryskyřičné, s velkým křídlem, jeho podpůrné šupiny ze šišky často vyčnívají. Velikost šišek se pohybuje od 3 cm (A. veitchii) až po 39 cm (A. cilicica).[1] V dobrých podmínkách plodí většina druhů každoročně, při zhoršených v intervalech 2-6 let.[3]

Semenáčky mají 4-10 děložních lístků a v prvních letech rostou obvykle značně pomalu.

Ekologické nároky a interakce[editovat | editovat zdroj]

Jedle můžeme najít na severní polokouli od lesotundry boreální oblasti až po subtropy; kromě dvou vysloveně severských druhů (A. sibirica, A. balsamea) se však nejčastěji vyskytují v oblastech mírného až subtropického pásu na (sub)montánnísubalpínské úrovni.[1] Jsou to dřeviny převážně horské, s vyššími nároky na vzdušnou vlhkost. Preferují bohatší, hlubší, středně těžké, dostatečně propustné a přiměřeně vlhké půdy. Až na výjimky nesnášejí vysychavá stanoviště, stejně jako přemokření. Většina druhů v mládí dobře snáší zastínění, s růstem se nároky na světlo postupně zvyšují. Vyžadují vesměs polohy chráněné před větrem a mrazem, nesvědčí jim ani zakouřené městské či průmyslové prostředí (nikoli však natolik, jak se v minulosti věřilo).[1][3] V lesních porostech patří mezi klimaxové dřeviny. Značné ekologické nároky dosti omezují areál jejich rozšíření.[2]

Jejich stálezelené větve využívají k hnízdění některé druhy ptáků, např. severoamerická hrdlička karolinská. Semena tvoří potravu některých sýkor, hýlů a křivek, pro jejich relativní velikost je vyhledávají též veverky. Jedlové jehličí tvoří částečný podíl potravy u tetřevů, v zimě je vyhledává též spárkatá zvěř.[4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V severských oblastech je převládajícím biomem jedle nížinná tajga, v nižších zeměpisných šířkách vystupují až do horských lesů značných nadmořských výšek, místy až k hranici lesa. Těžištěm druhového bohatství jedle je východní Asie a západní část Severní Ameriky.

Evropa a Středomoří[editovat | editovat zdroj]

Areály druhů jedlí v Evropě

Evropské jedle zaujímají v současné době v lesích spíše minoritní postavení, výrazněji zastoupena je jedle pouze ve švýcarských lesích. K autochtonním druhům patří ve střední Evropě jedle bělokorá, na Balkánském poloostrově jedle makedonská, ve Středomoří endemitní jedle sicilská (Sicílie) či jedle španělská (Andalusie). Středomořské pobřeží Afriky obývají např. jedle numidská nebo marocká.[1] ve Středomoří vznikaly introgresí a hybridizací nové taxonomické jednotky v důsledku posunu areálů druhů a klimatických změn.[5][6] Předpokládá se, že současné středomořské druhy se diferencovaly z původně jediného taxonu vlivem roztrhání areálu a izolovaným vývojem pozůstalých arel[1]

Asie[editovat | editovat zdroj]

Areál jedle v Eurasii

Rozsáhlý areál zasahující až do Evropy má v severské tajze rostoucí jedle sibiřská, v Malé Asii až po Kavkaz roste jedle kavkazská, v kultuře hojně pěstovaná po celém světě. Ve východní Asii od severských lesů až po Japonsko, Čínu a Tchaj-wan pak roste největší počet jedlí vůbec.[1]

Amerika[editovat | editovat zdroj]

Areál jedle v Severní Americe

V Severní Americe jsou jedle výrazně rozšířeny v západní části kontinentu, ve Skalistých horách a podél pacifického pobřeží od Aljašky přes Britskou Kolumbii, Oregon a Kalifornii po Mexiko; jedle balzámová a Fraserova rostou i v oblasti Velkých jezer a ve východní části Kanady. Řada druhů zde patří k lesnicky a hospodářsky významným dřevinám (jedle obrovská, jedle ojíněná). Nejjižněji jedle zasahují až k horám Guatemaly.[1]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

V mnoha oblastech svého výskytu jsou jedle potlačovány necitlivým intenzivním lesním hospodařením a z porostů ustupují. Nesvědčí jim zejména pasečné způsoby hospodaření, odlesňování, klimatické výkyvy (sucho, holomrazy), napadány bývají též škůdci, např. mšicí korovnicí nebo obaleči. V hospodářských lesích jim škodí přezvěření a okus.

Značné degradace doznaly jedlové porosty například ve Středomoří, kde byly prakticky nahrazeny keřovými macchiemi a dožívají pouze v několika málo refugiích (A. pinsapo, A. nebrodensis). Ke kriticky ohroženým druhům patří dle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN středomořské jedle numidská a sicilnská a asijské Abies yuanbaoshanensis a A. beshanzuensis.[7]

Taxonomie a evoluce[editovat | editovat zdroj]

Název Abies byl poprvé použit v Pliniově Historii Naturalis z roku 77 po Kristu.[5] Linné (1753) zařadil všechny tehdy známé jedle, borovice a smrky do rodu Pinus; Miller o rok později stanovil pro jedle samostatný rod Abies.

V rámci čeledi Pinaceae patří jedle do podčeledi Abietoideae; geneticky nejbližším rodem je Keteleeria, sesterskými rody pak pár Pseudolarix a Tsuga. Sesterskou podčeledí jsou Laricoideae. Rod Cedrus, často považovaný za blízce příbuzný jedlím, byl některými genetickými studiemi prokázán jako bazální klad celé čeledi borovicovitých, s nímž by podčeleď Abietoideae byla polyfyletická[8]; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shoda.[9]

Pojetí rodu bylo ve 20. a 21. století několikrát revidováno. Liu (1971) vymezuje 54 taxonů, z nichž pouze 39 přičítá status druhu; rod navíc rozděluje na dva podrody: Pseudotorreya, obsahující jediný druh – jedli kalifornskou, a Abies zahrnující všechny ostatní taxony.[5] Farjon (2010) uvádí 48 druhů rozdělených do 10 sekcí, z nichž některé se rozpadají ještě na několik podsekcíː[10] tuto klasifikaci viz níže. Semerikova a Semerikov (2014) dělí rod do 6 fylogenetických skupin, korespondujících zhruba s geografickou distribucí druhů, s bazálními větvemi mezi severoamerickými jedlemi. Počátek vnitřní diverzifikace čeledi borovicovitých se odhaduje do období střední jury až spodní křídy[9], jednotlivé větve rodu Abies se počaly formovat na rozhraní epoch oligocénu a miocénu.[11]

Obvyklá ploidie rodu je 2n=24; přirozená polyploidie se vyskytuje zcela výjimečně. Uměle vytvoření polyploidi se ukázali jako neživotaschopní.[12]

Klasifikace rodu[editovat | editovat zdroj]

Zde použitá klasifikace vychází z Farjonova pojetí[10] (podrobnější členění do podsekcí je k dispozici po rozkliknutí odkazu). V oblastech dotyku a překryvu areálů se vyskytují hybridy a přechodné typy vzniklé křížením, u nichž je přesné určení zpravidla obtížné (např. severoamerické jedle balzámová a fraserova nebo obrovská a ojíněná; rovněž ve Středomoří vznikali introgresanti a hybridi v důsledku posunu areálů druhů a klimatických změn[5][6] a jejich taxonomické postavení není zcela vyjasněno).

Význam a využití[editovat | editovat zdroj]

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Příčný řez kmenem jedle bělokoré

Mezi druhy hojně využívané v dřevařském a papírenském průmyslu patří jedle bělokorá, jedle sibiřská nebo americké jedle obrovská a vznešená. Jedlové dřevo je obecně podobné dřevu smrku, je světlejší, méně lesklé a vesměs hůře oceňované, předčí jej ovšem co do pravidelnosti růstu.[15] Neobsahuje tmavší jádrové dřevo, pouze běl, má rovněž velice nízký obsah pryskyřice. Patří mezi měkká dřeva, je snadno opracovatelné i štípatelné, nosné i ohebné, není však příliš trvanlivé (pod vodou více než na vzduchu) a špatně odolává hmyzím rozkladačům. Časem šediví až černá. Poskytuje kvalitní celulózu.

Stříbrný vzhled jedle ojíněné v parku

V hornictví se jedlové dřevo používalo v dolech jako výztuže pro jeho schopnost "varovat" svým zvukem před závaly; bylo též materiálem pro výrobu šindelů. Horské jedle s úzkými letokruhy byly těženy pro rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů.[16]

Pryskyřice a silice[editovat | editovat zdroj]

Silice obsažené v jedlové pryskyřici a mladých výhoncích mají antiseptické, uvolňující a zklidňující účinky a jsou hojně využívány v aromaterapii při kašli a zahlenění a také k celkovému zklidnění při stresu a nervozitě.[zdroj?] Jedlové jehličí bylo některými indiánskými kmeny páleno jako vonné rituální vykuřovadlo, jedlovým jehličím se vycpávaly polštáře pro lepší spánek.[2]

Z pryskyřičných puchýřů na borce jedlí se získával terpentýn. Pryskyřice jedle balzámové se uplatňuje v optice jako tzv. kanadský balzám a využívá se též při výrobě léčiv jako součást mastí proti revmatu a artróze. Má též vynikající hojivé účinky. Z čerstvých výhonků se vyrábějí přípravky proti kašli a bronchitidě.

Mladé jedlové výhonky obsahují vedle silic a vosků i vitamíny A a C. Z mladých, zjara sbíraných výhonků jedle sibiřské se vyrábí všestranně léčivý jedlový olej.[zdroj?]

Okrasné dřeviny[editovat | editovat zdroj]

Pěstování vánočních jedlí balzámových v Novém Skotsku

Řada druhů jedlí patří mezi atraktivní okrasné dřeviny. Uplatňují se zejména jako výrazné solitéry v rozsáhlejších parkových a krajinářských úpravách (jedle vznešená, jedle obrovská, jedle kavkazská) díky impozantnímu vzrůstu, elegantnímu vzhledu lesklého jehličí a hustému zavětvení, které je ovšem zpravidla řidší než u podobně využitelného smrku. Lze je využít i pro vytváření tmavších kulis pro předsadby jiných, např. kvetoucích rostlin. Dekorativní barvou jehličí jsou jedle ojíněná, jedle korejská nebo španělská, dále různé kultivary se stříbrným či žlutozeleným nádechem jehlic. Pro menší prostory byly vyšlechtěny i kultivary keřovitého či přímo plazivého vzrůstu.[3]

Vánoční stromky[editovat | editovat zdroj]

Mladé jedle jsou oblíbené jako vánoční stromky díky atraktivnímu vzhledu, pravidelnému vzrůstu, pevnějším větvím a aromatickému jehličí, které vydrží déle bez opadání. Vzhledem k pomalému růstu jsou však vánoční jedličky zpravidla dražší než borovice či smrky. Na největším trhu na světě, v USA, je ročně vyprodukováno kolem 13 milionů vánočních stromků, většinou pěstovaných na plantážích a speciálně pro tento účel tvarovaných, např. vyštipováním pupenů. Největším producentem je stát Oregon: k nejpopulárnějším druhům patří jedle Fraserova a vznešená, následovány douglaskou, jedlí balzámovou a borovicí lesní.[17] Ve Velké Británii tvoří jedle kavkazská 80 % trhu s vánočními stromky[18], v ČR jedle kavkazská a bělokorá dohromady asi 40 %[19]. Kromě řezaných stromků roste zájem i o mladé vánoční jedle v květináči.[20]

Symbolický a kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

Některé kultury uctívaly jedli jako posvátný strom. Ve starověkém Řecku byla zasvěcena bohyni Artemidě. Ve Finsku se při stavění domu vztyčuje na krovy malá jedlička. Někde bylo zvykem mrskat se jedlovými větvičkami při návratu z pohřbu, aby se zabránilo zlým duchům v pronásledování pozůstalých až domů. U Keltů bývalo zvykem dávat zemřelému při pohřbu pod jazyk jedlové semínko; uctívány byly jedle zejména o zimním slunovratu.[21] Podle tradic starých Slovanů byly jedle sídlem lesních bohyň Dzivice a Boruty.[22]

Jedle v českém prostředí[editovat | editovat zdroj]

Jediným druhem přirozeně se vyskytujícím v českých a moravských lesích je jedle bělokorá (Abies alba). Po razantním ústupu ve 20. století se její stavy díky zlepšenému hospodaření a cílené lesnické obnově začínají opět zvyšovat, stále však zůstávají hluboko pod přirozeným i žádoucím zastoupením. Jako lesnicky perspektivní dřevina je vysazována introdukovaná jedle obrovská (Abies grandis), místy i jedle ojíněná (Abies concolor), která nalézá uplatnění i jako parková dřevina ve městech. Na vánoční stromky a místy i v parcích je pěstována jedle kavkazská (Abies nordmanniana). Další druhy jedlí se v českém prostředí vyskytují víceméně jen coby sbírkové exempláře botanických zahrad a arboret.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m Musil, Ivan: Lesnická dendrologie 1. Jehličnaté dřeviny. Praha. ČZU 2003, s. 79 an.
  2. a b c d e Abies (fir). The Gymnosperm Database [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  3. a b c Hieke, Karelː Praktická dendrologie, sv. 1. Prahaː Státní zemědělské nakladatelství 1978, s. 21
  4. BITNER, Richard. Jehličnany. Praha : Knižní klub, 2010. S. 28.  
  5. a b c d Musil, Ivan: Lesnická dendrologie 1. Jehličnaté dřeviny. Praha. ČZU 2003, s. 79 an.
  6. a b Linares, Juan Carlosː "Biogeography and evolution of Abies (Pinaceae) in the Mediterranean Basin:the roles of long-term climatic change and glacial refugia". Journal of Biogeography 38 (2011), s. 619–630. Dostupné na http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-2699.2010.02458.x/pdf, cit. 17. 10. 2017
  7. The IUCN Red List of Treatened Species [online]. [cit. 2017-10-18]. Dostupné online.  
  8. Liston, A., Gernandt, D.S., Vining, T.F., Campbell, C.S. and Piñero, D. (2003). MOLECULAR PHYLOGENY OF PINACEAE AND PINUS. Acta Hortic. 615, 107-114
  9. a b Six major competing views on the phylogeny of Pinaceous | Open-i. openi.nlm.nih.gov [online].  [cit. 2017-10-17]. Dostupné online.  (anglicky) 
  10. a b Abies (fir) description. www.conifers.org [online].  [cit. 2017-10-17]. Dostupné online.  
  11. SEMERIKOVA, S. A.; SEMERIKOV, V. L.. Molecular phylogenetic analysis of the genus Abies (Pinaceae) based on the nucleotide sequence of chloroplast DNA. Genetika. January 2014, roč. 50, čís. 1, s. 12–25. Dostupné online [cit. 2017-10-17]. ISSN 0016-6758. PMID 25711008.  
  12. https://www.thuenen.de/media/institute/fg/PDF/Silvae_Genetica/1964/Vol._13_Heft_3/13_3_63.pdf
  13. EARLE, Christopher J.. The Gymnosperm Database: Abies [online]. 2013, [cit. 2014-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. The Plant List [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  15. Rázl, Romanː Navrhování stavebních konstrukcí. Vlastnosti dřeva. Výukový materiál, www.stavskola.cz
  16. http://natura.baf.cz/natura/1998/7/9807-1.html
  17. Christmas Trees. Agricultural Marketing Resource Center [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  18. A business that takes years to cultivate: Inside the world of the Christmas tree market. The Daily Telegraph [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  19. Vánoční řezané stromky porážejí ty umělé. Novinky.cz [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  
  20. Zájem o vánoční stromky v květináči roste, stále však vedou řezané. iDNES.cz [online]. 2014-12-13 [cit. 2017-10-14]. Dostupné online.  
  21. https://zdraveja.cz/2017/02/13/jedle-symbol-vanoc-i-antiseptikum/
  22. Hageneder, Fredː Moudrost stromů. Prahaː Knižní klub 2012, s. 144

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Musil, Ivan: Lesnická dendrologie 1. Jehličnaté dřeviny. Praha. ČZU 2003, s. 79 an.
  • Květena ČR, díl 1, 2. vydání / S. Hejný, B. Slavík (Eds.). - Praha : Academia, 1997. - S. 312. - ISBN 80-200-0643-5
  • Hieke, Karelː Praktická dendrologie, sv. 1, s. 12-24

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]