Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Jedle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxJedle
Mohutná jedle tyčící se v údolí, okolo opadané listnaté stromy
Jedle bělokorá
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Podčeleď jedlové (Abietoideae)
Rod jedle (Abies)
Miller, 1754
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedle (latinsky Abies, anglicky Fir, německy die Tanne, francouzsky Sapin, rusky Pichta) je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), podčeledi jedlové (Abietoideae), zahrnující v různých pojetích 40–50 druhů rozšířených na severní polokouli, převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii.

Jedle dorůstají zpravidla výšek 30–60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700–800 let.[1] Kmen mívá hladkou kůru, měnící se ve stáří v tenkou rozpukanou borku, u některých druhů v mládí s pryskyřičnými puchýřky. Jehlice jsou typicky na vrcholu tupě zaoblené a lehce vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; to však neplatí pro všechny druhy (viz níže). Na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích a větvičky jsou proto hladké. Tvar jehlic a jejich postavení na větvičce jsou významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru a ve stáří se rozpadají na stromech. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam, využití mají i aromatické esenciální oleje a pryskyřice.

Těžištěm druhového bohatství jedle je východní Asie a západní část Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je původní pouze jediný druh – jedle bělokorá (Abies alba).

Dle paleobotanických nálezů jsou jedle známy již z období eocénu, tedy starších třetihor, rod jako takový vznikl patrně na konci druhohor.[2]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Vědecký název rodu Abies pochází pravděpodobně z protoitalského abiets, což stejně jako podobné starořecké ábin byl výraz, jímž se označovaly jehličnany stříbrného vzhledu. Dalšími etymologickými možnostmi jsou latinské abeo ve smyslu „překračuji, přesahuji" podle toho, že jedle patří k nejvzrůstnějším evropským dřevinám a výškově často přerůstá okolní stromy. Výšku značí i řecký výraz pro jedli elaté.[3] S tímto řeckým výrazem pak zřejmě souvisí praslovanské slovo edla, z něhož přidáním protetického „j-" vznikl slovanský název jedla (v srbochorvatštině jela), později jedle (srov. výrazy addle nebo eglebaltských jazycích). Obě slova (elaté i edla) jsou původu praevropského, nikoli však indoevropského.[4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kmen, větve, vzrůst[editovat | editovat zdroj]

Jedle mají výrazně monopodiální větvení, s jediným, rovným, mohutným, plnodřevným kmenem. Větve 1. řádu vyrůstají v pravidelných přeslenech, zprvu téměř kolmo na kmen, v horní části koruny mírně vzhůru, větve nižších řádů jsou horizontálně rozprostřeny. Kůra bývá hladká, tenká, zpravidla šedá, v mládí u některých druhů často s pryskyřičnými puchýřky, ve stáří rozpukaná; její malá tloušťka neposkytuje zpravidla dostatečnou ochranu proti ohni či holomrazům.[5] Koruna bývá válcovitého či kuželovitého tvaru, na vrcholu často zaoblená nebo ukončená „čapím hnízdem“ ze zkrácených, deformovaných větviček (u některých druhů však zůstává i ve stáří špičatá). Pokroucené či jinak deformované vzrůstové formy mohou vznikat v extrémních podmínkách nebo u horní hranice lesa, jinak jedle typicky vyniká harmonicky pravidelným růstem s až geometrickou vyvážeností rozestupu přeslenů, délky větví atd.[5] Při uvolnění ze zápoje vytváří některé druhy (mj. jedle bělokorá) nové boční výhony ze spících pupenů (tzv. „vlky“).[6]

Vytváří obvykle mohutně vyvinutý kůlovitý kořen s rozvětvenými postranními kořeny. Jako většina ostatních dřevin bohatě využívá mykorrhizu, tedy vzájemně prospěšné soužití s houbami (podrobnosti viz níže).[7]

Velká část druhů jedlí vyniká mohutným vzrůstem. K nejvyšším druhům se řadí jedle vznešená (A. procera), jedle nádherná (A. magnifica) nebo jedle líbezná (A. amabilis), které ve své domovině vyrůstají do výšek kolem 70–85 metrů. Dříve uváděný rekordní vzrůst jedle obrovské (A. grandis) až na 100 metrů není v novější literatuře potvrzen, stejně jako údajně až pětimetrový průměr kmene u stejného druhu.[1] Introdukovány do nového prostředí, např. do Evropy, vyrůstají znatelně méně. Mezi nízké jedle se naopak řadí jedle korejská (A. koreana) nebo Fraserova (A. fraseri), dorůstající pouhých 10–15 metrů. Jedle obecně vytvářejí velký objem dřevní hmoty, největšího průměru kmene dosahují jedle obrovská, vznešená, nádherná a himalájská (A. spectabilis) (2,5–3 m).[1]

Jehlice a pupeny[editovat | editovat zdroj]

Jedlová větvička se třemi čerstvě narašenými pupeny, je vidět pravidelný růst
Trojice pupenů na konci letorostů odpovídá za pravidelné přirůstání jedlových větví

Jehlice vyrůstají víceméně spirálovitě okolo celé větvičky a jejich postavení, zbarvení i tvar jsou důležitými druhově určovacími znaky. Někdy bývají podélně zkroucené a „učesané“ do dvou řad (jedle obrovská, jedle bělokorá), jindy zakrývají větvičku i z horní strany (jedle kavkazská, vznešená, korejská) nebo ji obrůstají spirálovitě kolem dokola (jedle španělská a její blízce příbuzné středomořské druhy). Na rozdíl např. od borovice vyrůstají vždy jednotlivě, na rozdíl od smrku nasedají přímo na větvičku malým terčíkem – jedlové větvičky jsou proto na rozdíl od smrkových hladké, po opadaných jehlicích zbývají pouze okrouhlé listové jizvy. Délka se pohybuje od cca 1,5 cm (jedle španělská a její blízce příbuzné středomořské druhy) po 7 cm (jedle ojíněná a její varianty nebo jihoamerická Abies flinckii), šířka od 1 mm (jedle sibiřská) do 2-2,5 mm (většina druhů).[8] Obsahují silice, při rozemnutí proto příjemně voní po citrusech či terpentýnu; výrazně vonné jehličí má např. jedle obrovská, ojíněná, sibiřská nebo balzámová. Na větvích jehlice obvykle vydrží 5 a více let,[5] nejdéle u jedle líbezné (A. amabilis), která shazuje jehlice v intervalech přesahujících 20 let (zaznamenaný rekord je 53 let).[9]

Jehlice většiny druhů jsou úzké, ploché. Na svrchní straně jsou tmavě zelené, lesklé, s podélnou středovou brázdičkou, na rubu mají kolem vystouplého středního kýlu dva více či méně výrazné bílé proužky průduchů, které jsou zanořeny pod úroveň pokožky. Některé druhy mají ale silnější jehlice s průduchy po obou stranách, typické bílé pruhy pak chybí a jehlice jsou ze všech stran ojíněné, matnéː např. A. pinsapo, A. procera nebo A. concolor. Jehlice jsou nejčastěji zakončeny tupou špičkou (ostře špičaté jehlice má jedle španělská a jedle řecká) a lehce vykrojené, u některých druhů jsou na koncích zaoblené či uťaté. Co do tvaru mohou být relativně rovné (A. grandis, A. alba) nebo výrazně zahnuté (A. concolor, A. procera).[8] Jehlice některých druhů jsou křehké, snadno lámavé, u jiných naopak ohebné, pružné.

Pupeny jsou nejčastěji vejčitě podlouhlé, na konci větvičky vyrůstají v souměrné trojici; podle druhu jsou buď smolnaté (většina druhů) nebo nesmolnaté (A. alba, A. nordmanniana). Letorosty jsou buď lysé (A. grandis, A. cephalonica, A. concolor) nebo jemně pýřité (tmavě např. A. alba, rezavě A. procera). Výrazně rýhované větvičky podobné smrkovým má jedle nikkoská (A. homolepis).[8]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Válcovité, červenofialově zbarvené samčí šištice obrůstají větvičku jedle vznešené
Samčí šištice jedle vznešené

Jedle se rozmnožují výhradně generativně[1], kořenová ani pařezová výmladnost není vyvinuta. Rozmnožování probíhá obvyklým způsobem u nahosemenných stromů. Všechny druhy jsou jednodomé, anemogamní. Samčí šištice jsou červené, fialové nebo žluté, co do tvaru kulaté nebo oválné. Objevují se na jaře a jsou buď nahloučeny na koncích letorostů, nebo rozloženy uprostřed loňských větviček. Pylová zrna mají dva vzdušné váčky.[1] Samičí šištice jsou vzpřímené, v mládí zelené, žluté, červené nebo fialové, dlouhé až 6 cm, vyrůstají na horní straně loňských výhonů zhruba v horní třetině koruny. Dobou květu je květen až červen. K oplodnění dochází zpravidla 4–5 týdnů po opylení, šištice dozrávají ještě téhož roku ve válcovité, vzpřímené, hnědé šišky, které se rozpadají přímo na stromě; zbylá vřetena na větvi vytrvávají několik dalších let. Semenné šupiny jsou široce okrouhlé až vějířovité, s úzkou bází a bez vnějšího hrotu („pupku“). Semena jsou trojhranná, pryskyřičná, s velkým, trojúhelníkovým (méně často okrouhlým), pevně přirostlým křídlem sloužícím k anemochornímu šíření. Na semenných šupinách jsou umístěna po dvou. Jejich podpůrné šupiny ze šišky často vyčnívají; u jedle kalifornské a Forrestovy jsou protaženy v několik centimetrů dlouhou tenkou osinu. Velikost šišek se pohybuje od 3 cm (jedle Veitchova) až po 39 cm (jedle cilicijská) a jejich tvar od široce soudkovitých po úzké, válcovité.[1] V dobrých podmínkách plodí většina druhů každoročně, při zhoršených v intervalech 2–6 let.[10]

Klíčení semen je jako u jiných jehličnanů epigeické (nadzemní).[11] Semenáčky mají 4–10 děložních lístků a v prvních letech rostou obvykle značně pomalu.[1]

Ekologické nároky a interakce[editovat | editovat zdroj]

Jedle můžeme najít na severní polokouli od lesotundry boreální oblasti až po subtropy; kromě několika vysloveně severských druhů (A. sibirica, A. lasiocarpa, A. balsamea) se však nejčastěji vyskytují v oblastech mírného až subtropického pásu na (sub)montánnísubalpínské úrovni.[1] Jsou to dřeviny převážně horské, s vyššími nároky na vzdušnou vlhkost. Preferují bohatší, hlubší, středně těžké, dostatečně propustné a přiměřeně vlhké půdy, zpravidla mírně kyselé, některé druhy (např. jedle ojíněná) však snesou i bazičtější substráty.[12] Až na výjimky nesnášejí vysychavá stanoviště, stejně jako přemokření. Většina druhů v mládí dobře snáší, či přímo vyžaduje zastínění, s růstem se nároky na světlo postupně zvyšují. Mladí jedinci mnoha druhů (jedle bělokorá, líbezná aj.) vydrží přežívat v zástinu pod korunami mateřské generace i stovky let, při vzrůstu pouhých několika metrů.[9] Vyžadují vesměs polohy chráněné před větrem a mrazem, nesvědčí jim ani zakouřené městské či průmyslové prostředí; oproti dříve rozšířeným názorům jsou však vůči exhalacím odolnější než kupříkladu smrky.[10] V lesních porostech patří mezi klimaxové dřeviny[1], jako konkurenční (C-)stratégové dokáží ve stabilních ekosystémech a na klimaticky a živinově optimálních stanovištích dlouhodobě dominovat díky své dlouhověkosti a vzrůstu.

Ekologické vztahy[editovat | editovat zdroj]

Větve jedle posvátné obsypané hejnem motýlů monarchů stahovavých
Jedle posvátná se zimujícími monarchy

Stálezelené větve jedlí využívají k hnízdění některé druhy ptáků, např. severoamerická hrdlička karolinská. Semena tvoří potravu některých sýkor, hýlů a křivek, pro jejich relativní velikost je vyhledávají též veverky. Jedlové jehličí tvoří částečný podíl potravy u tetřevů, v zimě je vyhledává též spárkatá zvěř.[13] Mexická jedle posvátná (Abies religiosa) je preferovaným stromem pro zimování kolonií motýla monarchy stěhovavého (Danaus plexippus).[14]

Z parazitů bývají jedle typicky napadány jmelím (ve středoevropských podmínkách hlavně Viscum album subsp. abietis[15], v Severní Americe příbuzné Arceuthobium abietinum), z dřevokazných hub pak např. korálovcem jedlovým (Hericium flagellum), václavkou (Armillaria spp.) nebo některými druhy troudnatců (Fomitopsis spp.) a ohňovců (Phellinus spp.).[16] Značné škody může napáchat mšice korovnice jedlová. Larvy hmyzu jako jsou korohlodi (Cryphalus abietis) a lýkohubi (Tomicus minor) konzumují kambium, larvy obalečů (Totrix spp.) a pilatek (Pachynematus spp., Prostiphora spp.) se živí uvnitř jehličí, resp. pupenů.[17]

Kořeny jedlí formují obligátně vztahy ektomykorhizy s mnoha různými druhy hub. Jedním z nejrozšířenějších mykorhitických druhů vůbec je vřeckovýtrusná houba Cenococcum geophilum, ze stopkovýtrusných hub preferují jedli například ryzce (Lactarius aurantiacus, Lactarius albocarneus, L. salmonicolor, L. intermedius), muchomůrky (Amanita muscaria, Amanita ceciliae), holubinky (Russula cavipes) nebo čirůvky (Tricholoma bufonium). Výzkumy zároveň ukázaly, že samotné jedle coby klimaxové, konkurenčně zdatné dřeviny nespoléhají pouze na úzký okruh hostitelsky specifických symbiotických hub, ale jsou v tomto směru spíše generalisty s širším výběrem možností.[18]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

V mnoha oblastech svého výskytu jsou jedle potlačovány necitlivým intenzivním lesním hospodařením a z porostů ustupují. Jako klimaxovým C-stratégům jim nesvědčí zejména pasečné způsoby hospodaření, odlesňování a jiné disturbance v hospodářských lesích, klimatické výkyvy (sucho, holomrazy), přezvěření a okus. Značné degradace doznaly jedlové porosty například ve Středomoří, kde byly vlivem intenzivní těžby a pastvy koz prakticky nahrazeny keřovými macchiemi[19] a přežívají pouze v několika málo refugiích (A. pinsapo, A. nebrodensis). Stavy středoevropských populací jedle bělokoré se v průběhu 20. století dramaticky snížily v důsledku holosečných metod lesního hospodaření, klimatických změn, znečištění, kalamit škůdců a pravděpodobně i genetických příčin.[1] Ke kriticky ohroženým druhům patří dle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN středomořská jedle numidská[20] a sicilská[21] a asijské Abies yuanbaoshanensis[22] a Abies beshanzuensis.[23]

Naopak řada druhů jedlí, především těch lesnicky významných, s areálem výskytu v lesích amerického západu a v asijskoamerické tajze, je hodnocena jako málo dotčená. Jedle ojíněná je dokonce v nižších polohách Kalifornie považována za agresivní druh, jehož potenciálnímu expanznímu šíření zabraňují pouze pravidelné lesní požáry.[24]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V severských oblastech je převládajícím biomem jedle nížinná tajga, v nižších zeměpisných šířkách vystupují až do horských lesů značných nadmořských výšek, místy až k hranici lesa. Oblastí nejvyššího druhového bohatství jedle je oblast od Himálaje po jihovýchodní Čínu a západní část Severní Ameriky. Areál rozšíření determinují poměrně vyhraněné ekologické nároky většiny druhů.[5]

Evropa a Středomoří[editovat | editovat zdroj]

Evropské jedle zaujímají v současné době v lesích spíše minoritní postavení, výrazněji zastoupena je jedle pouze ve švýcarských lesích. Původním druhem rozšířeným až do střední Evropy je jedle bělokorá, rostoucí typicky ve smíšených lesích středních a vyšších poloh ve společnosti buku lesního, ve vyšších polohách i smrku ztepilého; její největší expanze proběhla v době subboreálu až staršího subatlantiku. Na Balkánském poloostrově se vyskytuje jedle řecká, vytvářející čisté či smíšené porosty s kaštanovníky, borovicí černou či bukem výhodním. V prostoru překryvu jejího areálu s jedlí bělokorou vznikala řada kříženců, hodnocených někdy jako varianty, jindy jako samostatné druhy (např. jedle makedonská).

Ve Středomoří je endemitní jedle sicilská (Sicílie) či jedle španělská (pohoří jižní Andalusie a severního Maroka, společenstva se stálezelenými duby, borovicemi a keři). Středomořské pobřeží Afriky obývají např. jedle numidská nebo marocká.[25] Vytvářejí zpravidla háje společně s dubem portugalským, cedrem atlaským aj. Předpokládá se, že současné středomořské druhy se diferencovaly z původně jediného taxonu vlivem roztrhání areálu klimatickými vlivy, posuny a izolovaným vývojem pozůstalých arelmiocénupleistocénu.[25][26] Na velikost jejich arel a početnost jedinců mělo značný vliv mj. odlesnění intenzivní těžbou a pastvou již od antických dob.

Asie[editovat | editovat zdroj]

V pohořích Malé Asie až po Kavkaz s oceaničtějším klimatem roste jedle kavkazská a její varianty či kříženci (např. Abies × equi-troiani, Abies × bornmuelleriana), vesměs zde vytváří společenstva smíšených lesů s orientálními buky a smrky, místy i monokultury. Na jihu Malé Asie rostoucí jedle cilicijská pak tvoří vysokohorské jehličnaté porosty převážně s cedry, borovicemi a jalovci.[27]

V severské tajze má rozsáhlý areál zasahující až do boreální Evropy jedle sibiřská (Abies sibirica, druh s největším areálem rozšíření vůbec). Ve východní Asii jsou významnými regiony výskytu jedlí oblast od severního Afghánistánu přes Himálaj po centrální Čínu s největším počtem druhů vůbec (sekce Pseudopicea a Momi), dále Korejský poloostrov, Sachalin, Japonské souostroví a Taiwan.[25] Jedle zde spoluformují jehličnaté i smíšené lesy, jedle šupinatá (Abies squamata) v jihozápadní Číně a na Tibetské plošině dosahuje nadmořských výšek přes 4000 m, což je nejvíce ze všech druhů jedlí.[28]

Amerika[editovat | editovat zdroj]

Severní Americe jsou jedle co do druhové pestrosti a ekologického významu výrazně zastoupeny především v západní části kontinentu podél pacifického pobřeží od Aljašky přes Britskou Kolumbii, Oregon a Kalifornii po Mexiko a rovněž ve Skalistých horách (sekce Grandis, Nobilis, Oiamel), a to jednak ve vyšších horských polohách, jednak ve vlhčích, chladnějších údolích. Patří zde k významným lesotvorným dřevinám, vytvářejícím vícedruhové (místy i jednodruhové) porosty mj. s douglaskami, zeravy, jedlovci, borovicemi nebo smrky, v nižších polohách i s listnáči. Nejvíce na sever zasahuje areál jedle plstnatoplodé (A. lasiocarpa).

V boreálních lesích od centrální Kanady přes oblast Velkých jezer až po atlantické pobřeží roste jedle balzámová (největší areál v Severní Americe), typicky ve společenstvech se smrky, břízami, topoly, v jižnější části areálu též s javory, borovicemi a buky, ojediněle (na bažinatých půdách) i jako monokultura. Jižněji, v temperátních lesích východu Spojených států s vlhčím a chladnějším klimatem, se vyskytuje jedle Fraserova.

Nejjižněji jedle zasahují právě v Americe, a to až k horám Guatemaly (Abies guatemalensis).[25]

Taxonomie a evoluce[editovat | editovat zdroj]

Fosílie – semeno jedle s křídlem na kamenné destičce
Fosilní semeno Abies milleri staré 49 milionů let

Název Abies byl poprvé použit v Pliniově Historii Naturalis z roku 77 po Kristu.[1] Carl Linné ve svých Species Plantarum z roku 1753 oproti svým předchůdcům, např. Tournefortovi, sloučil tehdy známé jedle, modříny, borovice a smrky do jednoho širokého rodu Pinus. O rok později z něho však skotský botanik Philip Miller v díle Gardener´s Dictionary opět vydělil samostatné rody Abies a Larix.[3] Nejstarší makrofosilie rodu pocházejí z období eocénu ze západu Severní Ameriky a východní Asie, palynologické nálezy ze Sibiře a Číny jsou však datovány už do období pozdní křídy.

V rámci čeledi Pinaceae patří jedle do podčeledi Abietoideae. Počátek vnitřní diverzifikace čeledi borovicovitých se odhaduje do období střední jury až spodní křídy[29], větev směřující k podčeledi Abietoideae se oddělila od ostatních jako první, zhruba před 200 miliony let.[29] Geneticky nejbližším příbuzným rodem je Keteleeria, od níž se jedle oddělila v pozdní křídě, zhruba před 100[29] až 80[30] miliony let. Sesterskými rody je pár Pseudolarix a Tsuga, nejbližší podčeledí jsou Laricoideae. Rod Cedrus, často považovaný za blízce příbuzný jedlím, byl některými genetickými studiemi označen jako bazální klad celé čeledi borovicovitých, s nímž by podčeleď Abietoideae byla polyfyletická[31]; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shoda.[29]

Pojetí rodu bylo ve 20. a 21. století několikrát revidováno. Tanrui Liu ve své monografii z roku 1971 vymezuje 54 taxonů, z nichž pouze 39 přičítá status druhu; rod navíc rozděluje na dva podrody: Pseudotorreya obsahující jediný druh – jedli kalifornskou, a Abies zahrnující všechny ostatní taxony.[1] Nizozemský botanik Aljos Farjon uvádí ve své Handbook of the World´s Conifers z roku 2010 48 druhů rozdělených do 10 sekcí, z nichž některé se rozpadají ještě na několik podsekcí;[32] tuto klasifikaci viz níže.

Ruští biologové S. A. Semerikova a V. L. Semerikov ve studii z roku 2014 dělí rod na základě molekulární analýzy do 6 fylogenetických skupin, korespondujících zhruba s geografickou distribucí druhů. Do skupiny 1 řadí jedli kalifornskou (A. bracteata), do skupiny 2 jedli nádhernou (A. magnifica), přičemž zvolená metoda (zkoumání chloroplastové DNA) jim nedovolila s určitostí říct, který z obou těchto samostatných kladů označit jako bazální klad celého rodu. Další vývojovou větev a skupinu 3 tvoří západoamerické a středoamerické jedle; diferenciace těchto větví se datuje na rozhraní epoch oligocénu a miocénu, zhruba před 19–22 miliony let. Skupina 4 jsou evropské, středomořské a západoasijské jedle (sekce Abies a Piceaster), k oddělení této vývojové větve od asijsko-americké došlo asi v časném miocénu. V pozdním miocénu dochází rovněž k vydělení větve amerických boreálních jedlí (plstnatoplodá, balzámová, Fraserova, skupina 5). Do 6. skupiny autoři řadí vývojově nejmladší asijské jedle s velkým množstvím druhů, oddělené zhruba ve stejné době jako předchozí. Vnitřní diferenciace jednotlivých recentních druhů v rámci jednotlivých větví se odhadují do období pliocénupleistocénu.[30]

Za prvotní vývojové centrum jedlí je považována západní část Severní Ameriky, vývojová centra v Eurasii jsou pravděpodobně až druhotná.[30] V oblastech dotyku a překryvu areálů se vyskytují hybridy a přechodné typy vzniklé křížením, u nichž je přesné určení zpravidla obtížné, např. severoamerické jedle balzámová a fraserova nebo obrovská a ojíněná; rovněž ve Středomoří vznikali introgresanti a hybridi v důsledku posunu areálů druhů a klimatických změn[1][33] a jejich taxonomické postavení není zcela vyjasněno. Existují i uměle vytváření kříženci (jedle portugalská, A. × insignis, A. × vilmorini). Jednotlivé taxony rodu jsou si geneticky poměrně blízké a jejich speciace je tak pravděpodobně spíše důsledkem geografické izolace než fyziologických a genetických procesů.[25]

Obvyklá ploidie rodu je 2n=24; přirozená polyploidie se vyskytuje zcela výjimečně. Uměle vytvoření polyploidi se ukázali jako neživotaschopní.[34]

Přehled sekcí a druhů[editovat | editovat zdroj]

Vzrostlý mladší jedinec jedle kavkazskéː kuželovitá, až na zem zavětvená koruna se zaoblenou špičkou
Habitus mladé jedle kavkazské (A. nordmanniana)

Zde použitá klasifikace vychází z výše zmíněného Farjonova pojetí[32] (podrobnější členění do podsekcí je k dispozici po rozkliknutí odkazu). Uvedeny jsou i některé významnější varianty a hybridní taxony.

Vrcholek jedle líbezné se šiškami, focený proti průhledu do horského údolí
Jedle líbezná (A. amabilis) – vrchol se šiškami

Význam a využití[editovat | editovat zdroj]

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Příčný řez kmenem jedle bělokoré, dřevo není rozlišeno na jádro a běl
Příčný řez kmenem jedle bělokoré

Jedlové dřevo je obecně podobné dřevu smrku, je světlejší, méně lesklé, podobně využitelné, nicméně vesměs hůře oceňované; předčí jej ovšem co do pravidelnosti růstu.[40] Jádrové dřevo není (minimálně po vyschnutí) odlišeno od světlejšího bělového. Na rozdíl od smrku neobsahuje pryskyřici vzhledem k tomu, že nemá pryskyřičné kanálky. Má poměrně nízkou hustotu, která v rámci rodu osciluje kolem 450 kg/m³; americká Wood Database uvádí nejméně u jedle balzámové (Abies balsamea, 400 kg/m³)[41], nejvíce u jedle plstnatoplodé (Abies lasiocarpa, 530 kg/m³)[42]; konkrétní čísla se ale u různých zdrojů liší. Jedlové dřevo je každopádně poměrně lehké, ovšem méně odolné v tahu i tlaku (dosahuje v porovnání o něco horších hodnot než podobné dřevo smrkové). Patří mezi měkká až velmi měkká dřeva.[43] Je snadno opracovatelné i štípatelné, není však příliš trvanlivé (pod vodou více než na vzduchu) a špatně odolává hmyzím rozkladačům.[44] Časem šediví až černá. Poskytuje kvalitní celulózu. Mezi druhy hojně využívané v dřevařském a papírenském průmyslu patří jedle bělokorá, jedle sibiřská nebo americké jedle obrovská a vznešená; dřevo nejkvalitnějších parametrů poskytuje právě jedle vznešená (Abies procera).[45]

Lahvička čirého, bezbarvého esenciálního oleje jedle balzámové
Lahvička čirého esenciálního oleje jedle balzámové
Hustý mladý jedinec jedle ojíněné v parku, okolo trávník a v pozadí několik dalších stromů
Stříbrný vzhled jedle ojíněné (A. concolor) v parku

Využívá se především na rámy, překližky, obaly a dýhy.[45] V hornictví se jedlové dřevo používalo v dolech jako výztuže pro jeho schopnost „varovat“ svým zvukem před závaly.[46] Bylo též materiálem pro výrobu šindelů a ve středověku se využívalo v řezbářství, před masovým rozšířením smrku též na stavby krovů.[47] Horské jedle bělokoré s úzkými letokruhy jsou někdy těženy pro rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů, oproti smrku však mají horší vlastnosti (nerovnoměrné vysychání, slabší estetická kvalita daná tendencemi dřeva časem tmavnout); využitelné jsou na rezonanční desky s nižší zvukovou frekvencí. Vhodnější než jedle bělokorá je pro tento učel jedle kavkazská (Abies nordmanniana).[48] Z vysokých rovných kmenů jedlí se od antických dob dělaly lodní stěžně.[45]

Pryskyřice[editovat | editovat zdroj]

Z pryskyřice jedle balzámové (A. balsamea), bohaté na terpeny, se navrtáváním pryskyřičných puchýřků na kůře mladých stromů získává takzvaný Kanadský balzám (zvaný též Štrasburský terpentýn).[49] Do poloviny 20. století se výrazně uplatňoval v optice jako fixační látka do mikroskopických preparátů a čoček (než byl nahrazen syntetickými materiály)[41] i jako přísada do laků a barev. Využívá se též při výrobě léčiv jako součást mastí proti revmatuartróze; má vynikající hojivé účinky, v minulosti se užíval k ošetřování pohmožděnin a výronů.[45]

Pryskyřici jedle obrovské (A. grandis) využíval indiánský kmen Sališů na západě Kanady na vymazávání a impregnaci lodí, pádel a jiných dřevěných výrobků. Smísena s dalšími přísadami byla součástí léčivých mastí při kožních problémech, poraněních a pohmožděninách. Jako tradiční léčivý prostředek pro zmírňování neuralgických potíží je v asijské medicíně využívána pryskyřice jedle himalájské (A. spectabilis) smísená s růžovým olejem.[49]

Esenciální oleje[editovat | editovat zdroj]

Jedlové jehličí bylo odedávna využíváno jako zdroj aromatických esenciálních olejů. Z účinných látek obsahuje silice a různé terpeny (pinen, limonen aj.). Pro své dezinfekční, antiseptické účinky a příjemnou vůni je využíváno na výrobu prostředků k aromaterapii při nemocech dýchacích cest, jako expektorans při kašli a zahlenění, jako hojivý přípravek při revmatismu a poruchách prokrvení,[50] jako přísada do koupelí, stejně jako k celkovému zklidnění při stresu a nervozitě. Jedlové jehličí bylo některými indiánskými kmeny páleno jako vonné rituální vykuřovadlo. Jehličím jedle balzámové se vycpávaly polštáře pro lepší spánek[5]; v Nové Anglii jsou takto vycpávané polštáře stále ještě prodávány jako turistický artikl;[45] silice stejného druhu se užívají k výrobě osvěžovačů vzduchu a přírodních dezinfekčních prostředků.

Z čerstvých výhonků jedle sibiřské se vyrábějí přípravky proti kašli a bronchitidě, destilovaný olej byl používán též k ošetřování ran. Její výhonky obsahují vedle silic a voskůvitamíny A, B a C a jsou hojně sbírány, konzumovány a prodávány. Esence z jehličí jedle bělokoré se v Evropě přidávaly do kolínských vod, esence asijské jedle Abies pindrow zase do aromatických mýdel, deodorantů a inhalačních prostředků.[49]

Okrasné dřeviny[editovat | editovat zdroj]

Větvička jedle korejské v kultivaru 'Silberlocke'ː nápadně dlouhé a široké, loknovitě stočené jehlice
Netypické jehličí jedle korejské v kultivaru 'Silberlocke'

Řada druhů jedlí patří mezi atraktivní okrasné dřeviny. Uplatňují se zejména jako výrazné solitéry v rozsáhlejších parkových a krajinářských úpravách (jedle vznešená, jedle kavkazská, jedle korejská, jedle ojíněná) díky impozantnímu vzrůstu, elegantnímu vzhledu lesklého jehličí a hustému zavětvení, které je ovšem zpravidla řidší než u podobně využitelného smrku. Lze je využít i pro vytváření tmavších kulis pro předsadby jiných, např. kvetoucích rostlin, nebo v řidších, rozvolněných skupinách. Méně se pro sadovnickou výsadbu hodí jedle bělokorá nebo obrovská z důvodu zpravidla řidšího zavětvení a do plochy uspořádaného, a tím opticky méně výrazného olistění.[25]

Kromě typicky temně zelené barvy může jehličí variovat v odstínech od leskle světle zelené (jedle sachalinská) přes nasivělou a stříbřitou (jedle ojíněná, jedle španělská, kultivary různých druhů typu 'Glauca' či 'Argentea') až po žlutozelenou (kultivary 'Aurea' mnoha druhů) a bělavě zelenou (varianty 'Variegata', resp. 'Albicans'). Pro menší prostory byly vyšlechtěny i kultivary keřovitého či přímo plazivého vzrůstu (u mnoha druhů kultivary typu 'Prostrata', 'Compacta', 'Tortuosa' nebo 'Nana'), pro smuteční výsadbu pak kultivary převislé ('Pendula', několik druhů).[10]

Vánoční stromky[editovat | editovat zdroj]

Starší muž pravděpodobně vyštipuje pupeny budoucím asi 2 metry vysokým vánočním stromkům na plantáži
Pěstování vánočních jedlí balzámových v Novém Skotsku

Mladé jedle jsou oblíbené jako vánoční stromky díky atraktivnímu vzhledu, pravidelnému vzrůstu, pevnějším větvím a aromatickému jehličí, které vydrží bez opadání déle než u jiných stromů. Vzhledem k pomalému růstu jsou však vánoční jedličky zpravidla dražší než srovnatelně veliké borovice či smrky. Sbírá a prodává se též zelené chvojí na vánoční výzdobu a adventní věnce. Právě jedle bělokorá byla podle historických pramenů prvním stromem, který byl v souvislosti s Vánocemi zdoben, a to v 16. století ve francouzském Štrasburku.[49]

Na největším trhu s vánočními stromky na světě, v USA, je ročně vyprodukováno v průměru okolo 30 milionů živých vánočních stromků,[51] většinou pěstovaných na plantážích a speciálně pro tento účel tvarovaných, např. vyštipováním pupenů. Největším producentem je stát Oregon: k nejpopulárnějším druhům patří jedle balzámová a vznešená, následovány douglaskou, jedlí Fraserovou a borovicí lesní.[52] Ve Velké Británii tvoří jedle kavkazská kolem 80 % prodaných vánočních stromků[53], podobně jako v Německu.[54] V ČR tvoří jedle (též nejčastěji kavkazská) 65 % prodeje, zhruba polovina prodaných stromků přitom pochází z dovozu.[55] Jedle (obvykle ojíněné či kavkazské) též spolu se smrky (pichlavý, ztepilý) bývají pravidelně umísťovány jako vánoční stromy na hlavních náměstích českých měst.[56]

Kromě řezaných stromků roste zájem i o vánoční jedličky v květináči. Zde se na rozdíl od řezaných stromků (alespoň v ČR) jedná výhradně o sazenice jedle bělokoré a jejich prodej si klade za symbolický cíl podpořit tímto způsobem návrat tohoto druhu do českých lesů.[57][58]

Symbolický a kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

Několik lidí se snaží obejmout kmen velmi mohutné jedle bělokoré
Jedle bělokorá zvaná „Car“ u Perušiče v Chorvatsku, s obvodem kmene 5,4 m a výškou 42,3 m největší evropská jedle[59]

V mnohých kulturách se jedle objevuje jako posvátný strom, často společně ve dvojici s habituálně podobným smrkem. Ve starověkém Řecku byla jedle zasvěcena bohyni Artemidě[60], oba stromy též Dionýsovi.[61] Pro staré germánské kmeny byly oba stálezelené jehličnany symbolem síly, houževnatosti, naděje a odolnosti vůči silám zimy, zasvěceny slunečnímu bohu Baldurovi a jako takové uctívány zejména o zimním slunovratu (svátek Yule), kdy byly zdobeny a jejich větvičky slavnostně nošeny; odsud pravděpodobně pramení zvyk zdobení jehličnanů o Vánocích. Bylo též zvykem o slunovratu v ohništi obřadně zapálit jedlové nebo smrkové poleno jako symbol navracejícího se Slunce a oběť ochranným silám lesa.[61]Keltů bývalo zvykem dávat zemřelému při pohřbu pod jazyk jedlové semínko; jedle bělokorá byla též jednou z dvaceti rostlin, podle kterých byla pojmenována písmena tzv. stromové abecedy – Oghamu.[62] U starých Slovanů byly jedle sídlem lesních bohyň Dzivice a Boruty.[60] V Mexiku zdobí vesničané své domy a kostely během náboženských svátků větvičkami jedle posvátné (A. religiosa), přičemž se pravděpodobně jedná o christianizovanou formu dávných indiánských tradic.[49]

Vysoké duchovní vážnosti požívala jedle ve venkovských oblastech Balkánského poloostrova, kde patřila k nejuctívanějším stromům, byla považována za kosmický strom a posvátnou „osu světa". Napomáhala tomu jednak její vzrůstnost, kdy svou štíhlou korunou roste „až do nebe", mohutný kůlový kořen sahající do hlubin k „Matce Zemi", velká odolnost proti vývratům a nepřízni živlů, silný, masivní kmen vzrostlých jedinců a v neposlední řadě i stálezelené jehličí vytrvávající přes zimu. V lidových kulturách Rumunska, Vojvodiny a Srbska je symbolem znovuzrození a stromem ukazujícím duši po smrti cestu do jiného světa a jako taková opěvována v lidových písních; žalozpěvy za mrtvé byly na vesnicích často prováděny lidmi shromážděnými v kruhu okolo jedle.[63]

Své místo má jedle jako léčivý strom též v různých soudobých new age a ezoterických směrech i v populárních „stromových horoskopech", kde jsou jí připisovány schopnosti „regenerovat vitalitu a sexuální problémy, zahánět pesimismus a dodávat životní vyrovnanost".[64]

Jedle v českém prostředí[editovat | editovat zdroj]

Dvojice stromů se stříbrným nádechem jehlic, vpravo pravidelně rostlá jedle ojíněná, vlevo pravděpodobně smrk pichlavý
Památná jedle ojíněná (vpravo) ve vsi Harcov na Liberecku
Související informace naleznete také v článku Jedle bělokorá.

Jediným druhem přirozeně se vyskytujícím v českých a moravských lesích je jedle bělokorá (Abies alba). Po razantním ústupu ve 20. století se její stavy díky zlepšenému hospodaření a cílené lesnické obnově začínají opět zvyšovat, stále však zůstávají hluboko pod přirozeným i žádoucím zastoupením, přibližně na úrovni 1 %.[65] Jako lesnicky perspektivní dřevina s velkým produkčním potenciálem se jeví introdukovaná jedle obrovská (Abies grandis), s jejímiž výsadbami se experimentuje již od začátku 20. století např. na území Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny či v kosteleckém arboretu České zemědělské univerzity; v 70.–80. letech se o ní uvažovalo i jako o náhradě za ustupující jedli bělokorou. Většímu rozvoji jejího pěstování však brání dosavadní nezájem českého dřevozpracujícího průmyslu o její dřevo, a tedy i vlastníků lesů o její výsadbu.[66]

Ojediněle je lesnicky pěstována i jedle ojíněná (Abies concolor), příp. její varianta jedle Lowova; hlavní uplatnění však nalézá jako parková dřevina ve městech. Na vánoční stromky a místy i v parcích je pěstována jedle kavkazská (Abies nordmanniana); v českých podmínkách je však poškozována mrazy, proto se pro lesnické využití příliš nehodí.[25]

Další druhy jedlí se v českém prostředí vyskytují především coby sbírkové exempláře botanických zahrad a arboret. Tak např. arboretum Křtiny brněnské Mendelovy univerzity uvádí ve svém Průvodci celkem 11 taxonů jedlí, jmenovitě bělokorou, ojíněnou, vznešenou, líbeznou, plstnatoplodou (A. lasiocarpa), obrovskou, balzámovou, Lowovu (A. concolor subsp. lowiana), Veitchovu, kavkazskou a nikkoskou (A. homolepis).[67] Vzrostlý exemplář vzácné jedle španělské (A. pinsapo) nebo jedle korejská se nalézají v botanické zahradě Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Dendrologická zahrada Průhonice pak uvádí ve svém katalogu na 26 taxonů jedlí, pěstovaných v mnoha různých kultivarech, mezi nimi např. africké jedle numidskou a marockou;[68] méně obvyklé jedle posvátnou a Kawakamiovu nalezneme v Botanické zahradě hlavního města Prahy.[69]

Mnoho jedinců různých druhů je v České republice památkově chráněno. Zpravidla se jedná o jedle bělokoré (jejich seznam viz v příslušném článku), ve Šluknově však najdeme chráněnou jedli nikkoskou, v nedalekém Jiříkově jedli vznešenou, v Harcově na Liberecku pak jedli ojíněnou.[70]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m MUSIL, Ivan; HAMERNÍK, Jan. Lesnická dendrologie 1 : jehličnaté dřeviny : přehled nahosemenných (i výtrusných) dřevin. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2002. ISBN 80-213-0992-X. S. 79–98.  
  2. SEMERIKOVA, S. A.; SEMERIKOV, V. L.. Molecular phylogenetic analysis of the genus Abies (Pinaceae) based on the nucleotide sequence of chloroplast DNA. Genetika. January 2014, roč. 50, čís. 1, s. 12–25. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. ISSN 0016-6758. PMID 25711008.  
  3. a b MILLER, Philip. The Gardener´s Dictionary. digitalizované 2010. vyd. [s.l.] : Bavorská státní knihovna, 1759. Dostupné online. (anglicky)  
  4. MACHEK, Václav. Drobné výklady o jménech rostlin. Naše řeč [online]. 1945 [cit. 2017-12-06]. Dostupné online.  
  5. a b c d e EARLE, Christopher J.. Abies (fir). The Gymnosperm Database [online]. 2016-11-27 [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  (anglicky) 
  6. URADNÍČEK, Luboš; KOBLÍŽEK, Jaroslav, Maděra, P., Soňa, T. Dřeviny České republiky. Brno : Lesnická práce, 2009. ISBN 978-80-87154-62-5.  
  7. PEŠKOVÁ, Vítězslava. Houby na kořenech lesních dřevin [online]. Lesnická práce, 12/2008, [cit. 2018-10-30]. Dostupné online.  
  8. a b c MUSIL, Ivan; HAMERNÍK, Jan. Lesnická dendrologie 4ː Určovací klíč, srovnávací tabulky diakritických znaků dřevin a sylabus.. Praha : ČZU, 2002. ISBN 978-80-87154-62-5. S. 27-31.  
  9. a b EARLE, Christopher J.. Abies amabilis (Pacific silver fir) description. www.conifers.org [online]. 2017-11-07 [cit. 2017-12-02]. Dostupné online.  (anglicky) 
  10. a b c HIEKE, Karel. Praktická dendrologie. Svazek 1. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1978. ISBN 07-082-78. S. 12–24.  
  11. VINTER, Vladimír. Anatomický atlas cévnatých rostlin. www.botanika.upol.cz [online].  [cit. 2017-11-27]. Dostupné online.  
  12. KOVÁŘÍKOVÁ, Hana. Jedle korejská, španělská, ojíněná, vznešená a jejich kultivary pro krásnou zahradu [online]. iReceptář.cz, 6.1.2016, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  13. BITNER, Richard. Jehličnany. Praha : Knižní klub, 2010. ISBN 978-80-242-3139-6. S. 28.  
  14. OLSZYK, David. Conifer Speciesː Abies religiosa [online]. 2014-11-05, [cit. 2017-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. KUBÁT, Karel. Klíč ke květeně České republiky. Praha : Academia, 2002. S. 485 a 486.  
  16. Dřevokazné houbyː Abies [online]. [cit. 2017-10-30]. Dostupné online.  
  17. Associations – Encyclopedia of Life. Encyclopedia of Life [online].  [cit. 2017-10-31]. Dostupné online.  (anglicky) 
  18. RUDAWSKA, Maria et al.. Ectomycorrhizal fungal assemblages of Abies alba Mill. outside its native range in Poland [online]. 14.6.2015, [cit. 2018-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. LEUGNEROVÁ, Gabriela. Abies pinsapo [online]. Botany.cz, 2007-07-04, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  20. YAHI, N. et al.. Abies numidica [online]. IUCN, 2010-06-30, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. THOMAS, P.. Abies nebrodensis [online]. IUCN, 2016-03-15, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. FARJON, Aljos, et al. Abies yuanbaoshanensis [online]. IUCN, 2010-12-13, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. YANG, Y., et al. Abies beshanzuensis [online]. IUCN, 2010-12-13, [cit. 2017-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. LEUGNEROVÁ, Gabriela. Abies concolor [online]. Botany.cz, 2007-07-05, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  25. a b c d e f g MUSIL, Ivan; HAMERNÍK, Jan. Lesnická dendrologie 1 : jehličnaté dřeviny : přehled nahosemenných (i výtrusných) dřevin. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2002. ISBN 80-213-0992-X. S. 79-98.  
  26. Linares, Juan Carlosː „Biogeography and evolution of Abies (Pinaceae) in the Mediterranean Basin:the roles of long-term climatic change and glacial refugia“. Journal of Biogeography 38 (2011), s. 619–630. Dostupné na http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-2699.2010.02458.x/pdf (anglicky), cit. 17. 10. 2017
  27. GRULICH, Vít. Abies cilicica [online]. Botany.cz, 11.11.2011, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  28. BUSINSKÝ, Roman. Abies squamata [online]. Botany.cz, 2017-01-31, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  29. a b c d LIN, Ching-Ping; HUANG, Jen-Pan; WU, Chung-Shien, et al. Comparative Chloroplast Genomics Reveals the Evolution of Pinaceae Genera and Subfamilies. Genome Biology and Evolution. 2010, roč. 2, s. 504–517. PMID: 20651328. Dostupné online [cit. 2017-11-02]. ISSN 1759-6653. DOI:10.1093/gbe/evq036. PMID 20651328. (anglicky) 
  30. a b c SEMERIKOVA, S. A.; SEMERIKOV, V. L.. Molecular phylogenetic analysis of the genus Abies (Pinaceae) based on the nucleotide sequence of chloroplast DNA. Genetika. January 2014, roč. 50, čís. 1, s. 12–25. Dostupné online [cit. 2017-10-27]. ISSN 0016-6758. PMID 25711008. (anglicky) 
  31. Liston, A., Gernandt, D.S., Vining, T.F., Campbell, C.S. and Piñero, D. (2003). MOLECULAR PHYLOGENY OF PINACEAE AND PINUS. Acta Hortic. 615, 107–114 (anglicky)
  32. a b EARLE, Christopher J.. Abies (fir) description. www.conifers.org [online]. 2016-11-27 [cit. 2017-10-17]. Dostupné online.  (anglicky) 
  33. Linares, Juan Carlosː „Biogeography and evolution of Abies (Pinaceae) in the Mediterranean Basin:the roles of long-term climatic change and glacial refugia“. Journal of Biogeography 38 (2011), s. 619–630. Dostupné na http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-2699.2010.02458.x/pdf (anglicky), cit. 17. 10. 2017
  34. MERGEN, Francois. Abies Karyotype Analysis. Silvae Genetica [online]. Yale University, School of Forestry, 9.8.1963 [cit. 21.10.2017]. Dostupné online.  (anglicky) 
  35. OLSZYK, David. Conifer Speciesː Abies nordmanniana subsp. equi-troiani [online]. 14.8.2014, [cit. 2017-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. EARLE, Christopher J.. Abies grandis (grand fir) description. www.conifers.org [online]. 11.7.2017 [cit. 2017-11-26]. Dostupné online.  (anglicky) 
  37. OLSZYK, Davis. Conifer Speciesː Abies x shastensis [online]. 3.11.2014, [cit. 2017-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. EARLE, Christopher J.. The Gymnosperm Database: Abies [online]. 2013, [cit. 2014-12-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. The Plant List [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  40. Rázl, Romanː Navrhování stavebních konstrukcí. Vlastnosti dřeva. Výukový materiál, www.stavskola.cz
  41. a b Balsam Fir | The Wood Database - Lumber Identification (Softwood). www.wood-database.com [online].  [cit. 2017-12-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  42. Subalpine Fir | The Wood Database - Lumber Identification (Softwood). www.wood-database.com [online].  [cit. 2017-12-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  43. MEIER, Eric. Top Ten Softest Woods | The Wood Database. www.wood-database.com [online].  [cit. 2017-12-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  44. Dřevo - JEDLE. prace-se-drevem.spibi.cz [online].  [cit. 2017-12-10]. Dostupné online.  
  45. a b c d e FARJON, Aljos. A Handbook of the World´s Conifers, Vol. 2. Leiden-Boston : Brill, 2010. ISBN 978-90-04-17718-5. S. 60 a n.. (anglicky)  
  46. URADNÍČEK, Luboš. Kde rostou největší jedle v ČR. Časopis Veronica [online]. 1/1998 [cit. 19.10.2017]. Dostupné online.  
  47. VELINSKÝ, Frederik. Dendrochronologie - co skrývají letokruhy. Český rohlas Sever – online. . Dostupné online [cit. 2017-12-04].  
  48. MAULIS, Václav. Rezonanční dříví (bakalářská práce). Praha : ČZU, 2007. Dostupné online. S. 13.  
  49. a b c d e CIESLA, William. Non-wood Forrest Products of Conifers. Řím : FAO, 1998. ISBN 92-5-104212-8. (anglicky)  
  50. PODLECH, Dieter. Léčivé rostliny. Kapesní atlas.. 2. české. vyd. Praha : Slovart, 2002. ISBN 80-7209-412-2. S. 198.  
  51. Christmas trees sold in the United States from 2004 to 2016 | Statistic. Statista [online].  [cit. 2017-12-07]. Dostupné online.  (anglicky) 
  52. Christmas Trees. Agricultural Marketing Resource Center [online].  [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  (anglicky) 
  53. BRADSHAW, Julia. A business that takes years to cultivate: Inside the world of the Christmas tree market. The Daily Telegraph [online]. 23.12.2016 [cit. 18.10.2017]. Dostupné online.  (anglicky) 
  54. REUTER, Monika. Christbaum.. Münchner Merkur. 6.12.2013, s. 12. (německy) 
  55. ČTK. Ceny vánočních stromků se letos nezmění. Nejprodávanější jedle bude do 900 korun | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje. 2017-11-29. Dostupné online [cit. 2017-12-10].  
  56. VYROUBALOVÁ, Martina. ANKETA: Na náměstích už září vánoční stromy. Vyberte ten nejkrásnější [online]. idnes.cz, 8.12.2014, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  57. Brněnští ekologové prodávají živé vánoční jedličky - EnviWeb.cz. EnviWeb.cz [online]. 5.12.2007 [cit. 2017-11-03]. Dostupné online.  
  58. BROŽ, Jan. Zájem o vánoční stromky v květináči roste, stále však vedou řezané. iDNES.cz [online]. 2014-12-13 [cit. 2017-10-14]. Dostupné online.  
  59. Jela Car, Velebit [online]. [cit. 2017-12-10]. Dostupné online. (chorvatsky) 
  60. a b HAGENEDER, Fred. Moudrost stromů.. Praha : Knižní klub, 2012. ISBN 978-80-242-3520-2. S. 144.  
  61. a b MCINTOSH, Christopher. Gardens of the Godsː Myth, Magic and Meaning in Horticulture. [s.l.] : I.B.Tauris, 2005. ISBN 9781860647406. (anglicky)  
  62. CREWS, Judith. Forest and tree symbolism in folklore. UnaSylva [online]. FAO, 2003 [cit. 2017-12-04]. Dostupné online.  (anglicky) 
  63. BUHOCIU, Octavian. Die rumänische Volkskultur und ihre Mythologie. [s.l.] : Otto Harasowitz Verlag, 1974. Dostupné online. ISBN 9783447015967. S. 28-31. (německy)  
  64. MAGICA.CZ. Jedle. www.magica.cz [online].  [cit. 2017-12-08]. Dostupné online.  
  65. SKOŘEPA, Hynek. Jak podpořit návrat jedle bělokoré? [online]. čsp. Živa, 5/2006, [cit. 2017-10-28]. Dostupné online.  
  66. FULÍN, Martin; REMEŠ, Jiří. Růst a produkce jedle obrovské ve srovnání s jinými jehličnany.. Zprávy lesnického výzkumu. , roč. 2013, čís. 2, s. 186-192. Dostupné online.  
  67. URADNÍČEK, Luboš (ed.). Arboretum Křtiny. Průvodce.. [s.l.] : Mendelova univerzita v Brně, 2010. ISBN 978-80-7375-380-1.  
  68. VÝSLEDKY VYHLEDÁNÍ – Dendrologická zahrada VUKOZ Průhonice – katalog Florius. www.florius.cz [online].  [cit. 2017-11-14]. Dostupné online.  
  69. VÝSLEDKY VYHLEDÁNÍ – Botanická zahrada Praha – katalog Florius. www.florius.cz [online].  [cit. 2017-11-26]. Dostupné online.  
  70. Objekty ústředního seznamu. drusop.nature.cz [online].  [cit. 2017-12-08]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MUSIL, Ivan; HAMERNÍK, Jan. Lesnická dendrologie 1. Jehličnaté dřevinyː Přehled nahosemenných (i výtrusných) dřevin. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2002. ISBN 80-213-0992-X.  
  • HIEKE, Karel. Praktická dendrologie. Svazek 1. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1978. ISBN 07-082-78.  
  • HEJNÝ, Slavomil; SLAVÍK, B. Květena ČR. Svazek 1. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0643-5.  
  • LIU, Tangrui. A Monograph of the Genus Abies. Taipei : National Taiwan University, 1971. (anglicky)  
  • FARJON, Aljos. A Handbook of the World´s Conifers.. Boston : Brill, 2010. ISBN 978-90-04-17718-5. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]