Borovice lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBorovice lesní
alternativní popis obrázku chybí
Borovice lesní
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Rod borovice (Pinus)
Podrod Pinus
Sekce Pinus
Podsekce Pinus
Binomické jméno
Pinus sylvestris
L., 1753
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Informační tabule o borovici lesní v expozici šumavské přírody v Muzeu Vimperska

Borovice lesní (Pinus sylvestris), též sosna, je jehličnatý strom z čeledi borovicovitých a významná hospodářská dřevina. Vyskytuje se na rozsáhlém areálu v Evropě a severní Asii, v ČR je původním druhem. Často je pěstována v lesích.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

V rámci rozsáhlého rodu borovice patří do podrodu Pinus a v něm mezi eurasijské dvoujehličné borovice sekce Pinus.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus rubra P. Miller, 1768
    • Pinus sylvestris Linné, 1753 var. rubra (Miller, 1768) Cariot & St-Lager, 1889
  • Pinus sylvestris Linné, 1753 var. hamata Steven, 1838
    • Pinus hamata (Steven, 1838) D. Sosnowsky, 1925, non Roezl, 1857
    • Pinus hamata (Steven, 1838) Fomin, 1928, non Roezl, 1857
  • Pinus kochiana Klotzsch ex C. Koch, 1849
    • Pinus sylvestris Linné, 1753 subsp. kochiana (Klotzsch ex C. Koch, 1849) Eliçin 1970 (1971)
  • Pinus scotica von Willdenow ex Endlicher
    • Pinus sylvestris Linné, 1753 subsp. scotica (P. K. Schott) E. Warburg in Clapham, Tutin & E. Warburg, 1952
  • Pinus sylvestris Linné, 1753 var. fastigiata Carrière, 1855
    • Pinus sylvestris Linné, 1753 f. fastigiata (Carrière, 1855) Beissner
  • Pinus sylvestris Linné, 1753 var. fruticosa Borbás
  • Pinus sylvestris Linné, 1753 var. patula Rouy 1913
  • Pinus fominii Kondratjuk, 1950

Systematické dělení[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k velikosti areálu tohoto druhu a s tím související variabilitou je možné jej rozčlenit členěn do různých vzájemně se vikarizujících poddruhů nebo variet. Podle posledních prací se dělí na 4 variety:

  • Pinus sylvestris var. sylvestris
  • Pinus sylvestris var. lapponica Hartm., 1849
  • Pinus sylvestris var. mongolica Litv., 1905
  • Pinus sylvestris var. hamata Steven, 1838

Vzhled a vzrůst[editovat | editovat zdroj]

Borovice lesní je co do vzhledu velice proměnlivým a variabilním taxonem. V dobrých podmínkách může dorůst výšky až 40 metrů; na extrémních stanovištích naopak vytváří nízké jedince s pokrouceným kmenem a větvemi, někdy až keřovitého charakteru.[2] Rozeznává se mnoho různých ekotypů a klimatypů co do velikosti, tvaru koruny a zavětvení.

Kůra dolní části kmene tvoří šedohnědou, deskovitě rozpukanou borku, v horní části a u větví má barvu rezavou a odlupuje se v papírovitých šupinách, konce větví jsou pokryty kůrou zelenou. Kořenový systém je založen na existenci mohutného, do značné hloubky jdoucího hlavního kořene; boční kořeny se naopak bohatě větví do šířky, proto je dobře ukotvena v půdě a je považována za zpevňující dřevinu. Ve vichřici se zpravidla nevyvrací, ale láme. Využívá vztahy mykorhizy s více než 120 druhy hub.[2]

Jehlice jsou dlouhé 4-8 cm vyrůstají ve svazečcích po dvou z krátkých brachyblastů. Co do tvaru jsou rovné nebo poélně zkroucené, tuhé, na vrcholu špičaté. Na větvičce vytrvávají dva až tři roky.[3]

Ploidie druhu je 2n = 24.[3]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Borovice je jednodomá dřevina, i když na různých jedincích mohou převládat šištice pouze jednoho pohlaví. Kvete v dubnu až červnu, poprvé obvykle kolem 15. roku života (někdy i dříve, v zápoji naopak až mezi 30.-40. rokem). Samčí šištice jsou sírově žluté a vyrůstají na bázi letorostů, samičí růžově červené a lze je nalézt jednotlivě až po třech na koncích nejvitálnějších osluněných větviček pod vrcholovým pupenem. Pyl se šíří vzduchem (anemogamie). Po opylení upadá pylové zrno do roční dormance a samičí šištice se mění v tzv. konelety, drobné útvary velikosti zhruba lískového oříšku na nazpět ohnuté stopce. Teprve druhý rok pylové zrnko vyklíčí a nastává oplození, po němž začínají konelety dorůstat v 3-10 cm dlouhé, kuželovitě vejcovité šišky. Ty během podzimu dozrávají a začínají se otevírat, k hlavní produkci semen však dochází až v předjaří následujícího roku. Poté, obvykle během léta, prázdné šišky ze stromů opadávají.[2]

Semena borovice lesní jsou hnědá až černá, s kleštičkovitě objímavým křídlem. Semenáčky mají první jehlice posazené jednotlivě, záhy se ale objevují ve svazečcích po dvou. V mládí roste borovice zpravidla velmi rychle. Dožívá se stáří 300 až 350 (mimořádně i více) let.[3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Borový les ve Finsku

Areál borovice lesní je největší mezi borovicemi. Zahrnuje především mírný a chladnější pás celé Eurasie; celkově sahá od Pyrenejského poloostrova (nejjižnější výskyt v pohoří Sierra Nevada) přes střední Evropu, Balkán, Skandinávii, sever Malé Asie, Kavkaz a evropskou část Ruska na Sibiř a dále až k ruskému pobřeží Ochotského moře. Těžiště jejího areálu je v oblasti Sibiře. V Evropě ji výjimečně nacházíme i ve Středomoří, ale např. se přirozeně nevyskytuje na stepích jižní Ukrajiny a v jižním Rusku nebo v oceanických nížinách Britských ostrovů a Dánska. Nejsevernější výskyt v Evropě je hlášen z Laponska. V Severní Americe je pěstována pouze lesnicky.[2]

V České republice se hojně vyskytuje především v mezofytiku po celém území. V lesích je zde zastoupena přibližně 17,5 %, což je zhruba třikrát více, než by činilo zastoupení přirozené, omezené prakticky na ostrůvky reliktních borů (viz níže). V některých lokalitách je vytlačována nepůvodními druhy borovic: v NP Podyjí borovicí černou (poznáme ji podle delších jehlic), v NP České Švýcarsko borovicí vejmutovkou (jehlice ve svazečku po pěti).

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Borovice lesní na severoevropském vřesovišti

Jde o výrazně světlomilný strom, který velmi těžko toleruje zastínění. Z hlediska půdních nároků i klimatických podmínek se přizpůsobí velmi široké škále podmínek. Dobře snáší mrazy, ale i sucho a chudou půdu extrémnějších stanovišť, kde dokáže nebo nemusí hájit své postavení proti konkurenčním dřevinám; takováto stanoviště, kde borovice vytrvala od svého rozšíření v postglaciální době, se nazývají reliktní bory. V rámci střední Evropy se vyskytují např. na skalních výspách, balvanitých svazích a sutích, na píscích, pískovcových skalách a skalních městech, na příkrých srázech hlubokých říčních údolí a nebo na hadcových podkladech. Roste též místy na rašelině, kde ale vytváří pouze zakrslé, keřovité formy. Na úživnějších, bohatších stanovištích je borovice zpravidla pouze pěstována. Jde tedy o druh, jehož ekologické optimum je značně vzdáleno od optima fyziologického. Patří mezi pionýrské dřeviny.[2]

Z hlediska ekologie můžeme rozlišit několik variant, např.ː

  • chlumní – pionýrská: roste v monokulturách, zmlazuje se na minerální půdě na pasekách a na otevřených plochách. V mládí rychle odrůstá, brzy plodí, nesnáší konkurenci jiných druhů.
  • náhorní – klimaxová: roste ve směsích (se smrkem, jedlí a bukem) ve vyšších polohách (700 - 1100 m), ale sestupuje i do nižších poloh. Zmlazuje se pod porostem a špatně snáší otevřená stanoviště (paseky). Do výšky předrůstá své konkurenty (smrk), dorůstá až do 40 m a má vysokou produkci dřeva.[zdroj?]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Borovice lesní patří mezi nejvýznamnější hospodářské dřeviny. Poskytuje vynikající pružné, lehké a měkké pryskyřičnaté dřevo s výraznou kresbou letokruhů. Používá se na výdřevu v dolech nebo na výrobu pražců. Truhlářské využití je slabší vzhledem k jeho značné smolnatosti a špatné vyhladitelnosti. Je jedním z nejvhodnějších dřev na stavbu lodí. Vynikající je i jako palivo, neboť má velkou výhřevnost a dobře hoří.[3]

Pryskyřice je zdrojem terpenických látek, z nichž se vyrábí mj. kalafuna, zřídka též přísady do léčivých mastí. Éterické oleje z dřeva a jehličí se pro své antiseptické a uklidňující účinky využívají v aromaterapii a inhalačních směsích.

Je často vysazována v rekultivacích pro zpevnění sutí a písčitých půd i sadovnicky jako okrasný strom. Mladé borovičky jsou oblíbenými vánočními stromky.

Borovice lesní v Polsku

Památné borovice lesní[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b c d e Musil, Hamerníkː Jehličnaté dřeviny 1. Prahaː ČZU, 2003, s. 47 a n.
  3. a b c d Skalická A. (1988): Pinus L. – borovice. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky 1, p. 289–293, Academia, Praha.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
  • Květena ČSR, díl 1 (S. Hejný, B. Slavík (Eds.) 1988. – Praha: Academia, s. 289–308. – ISBN 80-200-0643-5
  • PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
  • POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]