Borovice těžká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Borovice těžká (žlutá)

alternativní popis obrázku chybí
Borovice těžká
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: borovicovité (Pinaceae)
Rod: borovice (Pinus)
Podrod: Pinus
Sekce: Trifoliae
Podsekce: Ponderosae
Binomické jméno
Pinus ponderosa
Douglas ex C. Lawson, 1836
Pinus ponderosa subspecies range map.png
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Borovice těžká (žlutá) (Pinus ponderosa) je jedna z nejrozšířenějších a hospodářsky nejvýznamnějších severoamerických borovic. Patří mezi tříjehličné druhy a mezi borovicemi dosahuje také největších rozměrů: až 80 m výšky a téměř 3 m v průměru. Občas je možné se s ní setkat i v Česku v parkových a zahradních výsadbách, zřídka i v lesních porostech. Její dříve používané české jméno „žlutá“ vzniklo překladem amerického jména (Yellow Pine), které je patrně odvozeno od barvy letorostů.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus resinosa Torrey, 1828
  • Pinus brachyptera Engelmann, 1848
  • borovice žlutá

Taxonomické členění[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se 2 subspecie (poddruhy):

  • Pinus ponderosa subsp. scopulorum (Engelm.) E. Murray, 1982 – jehlice po 2-3 ve svazku s podílem cca 1/5 dvoučetných svazků (u starších stromů nižší). Vyskytuje se ve východní části areálu druhu, především v Skalistých horách: od Sierra del Carmen u hranic USA po střed státu Montana, na západě k východnímu okraji Velké pánve (Nevada).
Pohled na plodnou větev Pinus ponderosa subsp. ponderosa

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Je to 60 (někdy až 80) m vysoký strom, kmen má i 2 nebo 3 m v průměru. Silné, trochu převislé větve tvoříc úzkou, hustou, kuželovitou korunu. Strom vytváří mohutný kořenový systém s hluboko jdoucím hlavním (kůlovým) kořenem. Letorosty jsou žlutohnědé. Pupeny válcovité, pryskyřičnaté. Jehlice po 3, řidčeji po 3-4, tuhé, 12-26 cm dlouhé, vzpřímené, zahnuté, světle až tmavě zelené.

Z nepůvodních jehličin běžně pěstovaných v Česku má borovice těžká nejdelší jehlice.

Šišky jsou 5-15 cm dlouhé, přisedlé, jednotlivě nebo 2-3 v přeslenu, osten umba (pupku) přímý nebo zahnutý mírně zpět. Otevírají se po dozrání (na podzim) a po opadu zanechávají několik šupin na větvi. Opadané šišky jsou proto nezaměnitelné, u báze po chybějících šupinách v šišce vzniká jakýsi vějíř zbývajících šupin, připomínající částečně rozkvetlý květ. Semena jsou tmavě hnědá, nepřeléhavá, s křídlem dlouhým 2-3 cm.

P. ponderosa subsp. scopulorum v oblasti svého přirozeného výskytu

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se na nejrůznějších půdách od pahorkatin až po vysoké hory (3200 m n. m.) především v sušších oblastech. Je velmi geograficky variabilní, výrazně světlomilná, mrazuvzdorná, ale jižní provenience v Česku omrzají. Dosahuje úctyhodného stáří, 300–500 let. Tvoří mezidruhové hybridy s borovicí arizonskou (viz Arboretum Sofronka).

Využití[editovat | editovat zdroj]

Na severoamerickém kontinentu je důležitým zdrojem dřeva a patří zde mezi pět hospodářsky nejvýznamnějších druhů borovice. V Česku je vhodným krajinářským prvkem lesoparků a parků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2016.2. 4. září 2016. Dostupné online. [cit. 2016-09-18]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
  • KAŇÁK, J. 2004. Možnosti a úskalí introdukce některých druhů rodu Pinus. [Possibilities and difficulties of introduction of some species of Pinus genus.] In: Karas, J.
  • Kobliha, J. (eds.): Perspektivy lesnické dendrologie a šlechtění lesních dřevin. Sborník z konference. Kostelec n. Č. lesy, 12. – 13. 5. 2004. Praha, FLE ČZU, s. 76-84. ISBN 80-213-1164-9.
  • PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
  • POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]