Borovice těžká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBorovice těžká (žlutá)
alternativní popis obrázku chybí
Borovice těžká
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Rod borovice (Pinus)
Podrod Pinus
Sekce Trifoliae
Podsekce Ponderosae
Binomické jméno
Pinus ponderosa
Douglas ex C. Lawson, 1836
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Borovice těžká (žlutá) (Pinus ponderosa) je jedna z nejrozšířenějších a hospodářsky nejvýznamnějších severoamerických borovic. Patří mezi tříjehličné druhy a mezi borovicemi dosahuje také největších rozměrů: až 80 m výšky a téměř 3 m v průměru. Občas je možné se s ní setkat i v Česku v parkových a zahradních výsadbách, zřídka i v lesních porostech. Její dříve používané české jméno „žlutá“ vzniklo překladem amerického jména (Yellow Pine), které je patrně odvozeno od barvy letorostů.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus resinosa Torrey, 1828
  • Pinus brachyptera Engelmann, 1848
  • borovice žlutá

Taxonomické členění[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se 2 subspecie (poddruhy):

  • Pinus ponderosa subsp. scopulorum (Engelm.) E. Murray, 1982 – jehlice po 2-3 ve svazku s podílem cca 1/5 dvoučetných svazků (u starších stromů nižší). Vyskytuje se ve východní části areálu druhu, především v Skalistých horách: od Sierra del Carmen u hranic USA po střed státu Montana, na západě k východnímu okraji Velké pánve (Nevada).
Pohled na plodnou větev Pinus ponderosa subsp. ponderosa

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Je to 60 (někdy až 80) m vysoký strom, kmen má i 2 nebo 3 m v průměru. Silné, trochu převislé větve tvoříc úzkou, hustou, kuželovitou korunu. Strom vytváří mohutný kořenový systém s hluboko jdoucím hlavním (kůlovým) kořenem. Letorosty jsou žlutohnědé. Pupeny válcovité, pryskyřičnaté. Jehlice po 3, řidčeji po 3-4, tuhé, 12-26 cm dlouhé, vzpřímené, zahnuté, světle až tmavě zelené.

Z nepůvodních jehličin běžně pěstovaných v Česku má borovice těžká nejdelší jehlice.

Šišky jsou 5-15 cm dlouhé, přisedlé, jednotlivě nebo 2-3 v přeslenu, osten umba (pupku) přímý nebo zahnutý mírně zpět. Otevírají se po dozrání (na podzim) a po opadu zanechávají několik šupin na větvi. Opadané šišky jsou proto nezaměnitelné, u báze po chybějících šupinách v šišce vzniká jakýsi vějíř zbývajících šupin, připomínající částečně rozkvetlý květ. Semena jsou tmavě hnědá, nepřeléhavá, s křídlem dlouhým 2-3 cm.

P. ponderosa subsp. scopulorum v oblasti svého přirozeného výskytu

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se na nejrůznějších půdách od pahorkatin až po vysoké hory (3200 m n. m.) především v sušších oblastech. Je velmi geograficky variabilní, výrazně světlomilná, mrazuvzdorná, ale jižní provenience v Česku omrzají. Dosahuje úctyhodného stáří, 300–500 let. Tvoří mezidruhové hybridy s borovicí arizonskou (viz Arboretum Sofronka).

Využití[editovat | editovat zdroj]

Na severoamerickém kontinentu je důležitým zdrojem dřeva a patří zde mezi pět hospodářsky nejvýznamnějších druhů borovice. V Česku je vhodným krajinářským prvkem lesoparků a parků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-11]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
  • KAŇÁK, J. 2004. Možnosti a úskalí introdukce některých druhů rodu Pinus. [Possibilities and difficulties of introduction of some species of Pinus genus.] In: Karas, J.
  • Kobliha, J. (eds.): Perspektivy lesnické dendrologie a šlechtění lesních dřevin. Sborník z konference. Kostelec n. Č. lesy, 12. – 13. 5. 2004. Praha, FLE ČZU, s. 76-84. ISBN 80-213-1164-9.
  • PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
  • POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]