Borovice tuhá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBorovice tuhá
alternativní popis obrázku chybí
Kmen borovice tuhé
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Rod borovice (Pinus)
Podrod Pinus
Sekce Trifoliae
Podsekce Australes
Binomické jméno
Pinus rigida
Mill., 1768
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Borovice tuhá (Pinus rigida) je severoamerická borovice se třemi jehlicemi ve svazečku, která byla ve větší míře na území dnešní ČR zaváděna na přelomu 19. a 20. století (spolu s vejmutovkou a borovicí Banksovou) jako zamýšlená náhrada za borovici lesní, jejíž výsadby v té době velice trpěly sypavkou.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus taeda var. rigida Aiton, 1789
  • Pinus Fraseri Loddiges, 1836
  • Pinus Loddigesii Loudon, 1838
  • Pinus serotina Long, 1909

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Menší strom, 10-20(28) m vysoký, většinou křivé kmeny s větvemi vodorovně rozloženými. Koruna plochá, nepravidelná a široká. Borka rozpraskaná a místech bývalých přeslenů často vyráží svazečky jehlic a větévky na kmeni a na silných větvích, což je pro ni charakteristické. Letorosty má světle zelené až oranžově hnědé. Pupeny vejčité, ostře přišpičatělé, 6-14 mm dlouhé, hnědožluté a pryskyřičnaté. Jehlice vždy po 3 ve svazečku, 7-10(14)cm dlouhé, zkroucené, tmavozelené, s průduchy. Šišky po 3-5, skoro přisedlé, žlutohnědé až popelavé, symetrické, štítek kosočtverečný, pupek s malým ostnem. Semena 4 x 3 mm, s velkým křídlem.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Ve východní části Severní Ameriky: na jihovýchodě USA ve státech Georgia, Kentucky a Maine s přesahy do jihovýchodní Kanady: provincie Ontario a Québec.

V ČR od konce 19. století vysazovaná pokusně v lesních porostech, ale neosvědčila se (netvárný kmen). Dodnes v celé střední Evropě občas v parcích a okrasných výsadbách, vhodná jako solitér.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Je výrazně světlomilná, roste především na chudých, suchých a kamenitých půdách, dobře však snáší i půdy zamokřené. Vůči klimatickým vlivům je velmi odolná, díky své větevnatosti však trpí vylamováním větví (těžký sníh) a vývraty. Patří k tzv. pionýrským dřevinám v neúrodných oblastech.

Je mezi druhy borovic, které se adaptovaly na časté lesní požáry: jednak zmlazuje výhonky z kůry, což je u borovic neobvyklé, jednak se část jejich šišek otevírá až na vnější podnět - zvýšenou teplotu[2] (tzv. serotinie). Díky tomu je dominantní např. na borovicových pláních v New Jersey (národní biosférická rezervace Pine Barrens v New Jersey, USA), kde by jinak díky vlhkému přímořskému klimatu převládly duby, jejichž mladé stromky však nepřežijí ani lehčí lesní požáry.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Vysoký obsah smůly zaručoval trvanlivost a v 19. století se v Americe její dřevo využívalo pro stavbu lodí, důlní výztuhy nebo výrobu železničních pražců. Vzhledem k poměrně pomalému růstu a často pokrouceným kmenům je výběr kvalitního dřeva poměrně nákladný a dnes je spíš zdrojem dřeva pro bednění, na palivo a dřevěné uhlí). Ve střední Evropě se pěstuje občas jako parková dřevina, nebo jako sbírkový strom.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. Požárové adaptace borovice pokroucené. Lesnická práce - nakladatelství a vydavatelství. . Dostupné online [cit. 2017-08-10]. (cs-cz) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
  • KAŇÁK, J. 2004. Možnosti a úskalí introdukce některých druhů rodu Pinus. [Possibilities and difficulties of introduction of some species of Pinus genus.] In: Karas, J., *Kobliha, J. (eds.): Perspektivy lesnické dendrologie a šlechtění lesních dřevin. Sborník z konference. Kostelec n. Č. lesy, 12. – 13. 5. 2004. Praha, FLE ČZU, s. 76-84. ISBN 80-213-1164-9.
  • PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
  • POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]