Nejsvětější Srdce Ježíšovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nejsvětější Srdce Ježíšovo
Nejsvětější Srdce Ježíšovo
Nejsvětější Srdce Ježíšovo
Srdce Ježíšovo
Svátek pátek 19 dní po svátku Seslání svatého Ducha (letnice)
Uctíván církvemi římskokatolická církev a církve v jejím společenství, luteránství a anglikánská církev, západní pravoslaví
Významné zasvěcené kostely Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Praze
Atributy hořící či žhnoucí srdce, s trny či hřeby, někdy s křížem

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v teologickém smyslu nepřesně také Božské Srdce Ježíšovo či Božské Srdce Páně je teologicky zdůvodněný pojem a předmět kultu Římskokatolické církve.

Teologický obsah pojmu[editovat | editovat zdroj]

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, obraz 19. století, Portugalsko

Zdůrazněním Kristova Srdce se podtrhuje skutečnost opravdového lidství Božího Syna Ježíše Krista. Lidství, které se projevuje nejen rozumem a chtěním, ale také lidství plné citu.

Ježíšova smrt na kříži byla úředně potvrzena probodnutím boku resp. srdce, jak je popsáno v Janově Evangeliu[1]. Probodené Srdce Ježíšovo tak zároveň odkazuje na stěžejní prvek křesťanské víry. Tím je Ježíšova Oběť na Kříži.

Předmětem úcty není srdce v naturalistickém smyslu vypreparovaného orgánu, ale lidské srdce v archetypálním významu.

Písmo a nauka i praxe Církve předpokládají tam, kde se hovoří o Ježíšově Srdci, totéž všelidské praslovo – srdce – jakožto nejvnitřnější původní střed celku těla i duše lidské osoby. Předmětem kultu Ježíšova Srdce je tak Pán se zřetelem na toto Své Srdce.[2]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Náznaky kultu lze nalézt již v prvních staletích křesťanské éry u církevních Otců. Odvolávají se především na biblické citáty z Janova evangelia [3]

Též středověká zbožnost navázala na kult Ježíšova Srdce. S teologickými úvahami na toto téma se lze setkat ve 12. století nejprve v ojedinělých případech např. u Anselma z Canterbury, Bernarda z Clairvaux, ve větší míře ve 13. století u Alberta Velikého, Bonaventury. Nemalý význam pro rozvoj kultu měla mystika 13. a 14. století reprezentovaná osobnostmi jako např. svatá Luitgarda, Mechtilda Magdeburská, sv. Gertruda Veliká či Jindřich Suso.

Úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu přijalo za svou také hnutí Devotio moderna a v 16. století se uctívání Kristova Srdce ujal jezuitský řád. Nové impulzy pro oživení kultu v 17. století přinesli francouzští oratoriáni P. Bérulle a Jan Eudes. Druhý jmenovaný s dovolením svého biskupa slavil svátek ke cti Ježíšova Srdce 20. října 1672. V čase mezi lety 16731675 působila rozruch vidění, která měla řeholnice Markéta Marie Alacoque v klášteře Navštívení Panny Marie ve francouzském Paray-le-Monial. Vizionářka se pokládala za Kristem pověřenou zasadit se o zavedení celocírkevního svátku Srdce Ježíšova. Svatý stolec tento požadavek odmítal celých sto let.

Teprve papež Klement XIII. slavení svátku povolil (1765) a papež Pius IX. jej zavedl jako závazný pro celou církev (1856). Lev XIII. roku 1899 stanovil pro nastávající přelom století zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. K stému výročí zavedení svátku (1956) papež Pius XII. uveřejnil encykliku Haurietis aquas.

Podle římského liturgického kalendáře se slaví Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v druhý pátek po Slavnosti Nejsvětější Trojice (9. neděli po Velikonocích).

Odmítání kultu[editovat | editovat zdroj]

Proti kultu Ježíšova Srdce se stavěli především jansenisté a osvícenečtí teologové. Výhradami, které zaznívaly i ve 20. století, se zabýval papež Pius XII. ve výše zmíněné encyklice Haurietis aquas.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. J 19, 34 (Kral, ČEP)
  2. RAHNER, Karl. Schriften zur Theologie III. Einsiedeln: [s.n.], 1956. S. 405. 
  3. J 7, 37 (Kral, ČEP);

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, s. 167-170.