Přeskočit na obsah

Devotio moderna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Devotio moderna (latinsky „současná, nynější zbožnost“) je název duchovního hnutí pozdního středověku, jehož původcem byl holandský učenec, kazatel a mystik Geert Groote (1340–1384), zakladatel sdružení Bratří společného života. Jádrem Devotio moderna byla vnitřní opravdovost a snaha o následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života. Hnutí mělo veliký úspěch v Nizozemí, v Německu a ve Francii hlavně v 15. století a ovlivnilo i náboženské postoje reformátorů.

Vznik

[editovat | editovat zdroj]

Devotio moderna vznikla krátce po Grootově smrti v Nizozemí, v klášteře Windesheim u Zwolle. Navázala na starší mystickou zbožnost Mistra Eckharta a H. Susa a znamenala prohloubení a vyvrcholení celkové tendence středověké městské zbožnosti, která kladla stále větší důraz na individuální a vnitřní stránku náboženského života. Zaměřovala se na osobní modlitbu, meditaci a úctu ke svátosti oltářní, v níž se každý člověk setkává osobně s Ježíšem Kristem. Hlavním a konečným cílem zbožného života byla osobní spása a věčný život s Kristem po smrti. Nicméně prostředkem nebyla slavná a veřejná bohoslužba, nýbrž láska a vnitřní opravdovost člověka, jak o tom křesťané četli a slyšeli v evangeliu.

Čtyřmi hlavními důrazy tedy byly život v Kristu (imitatio Christi), četba Písma (lectio devota), růst v osobní svatosti (progressio sanctitatis) a rozvinutí niternosti (explicatio interioritatis).[1]

Od předchozí mystické zbožnosti se devotio moderna lišila také tím, že odmítala spekulaci, zdůrazňovala tichou pokoru a ač Groote praxi soudobé církve často a ostře kritizoval, dbal na to, aby se s ní nedostal do konfliktu. Papežové 15. století devotio moderna také podporovali a bránili ji proti různým obviněním. Podezření budilo hlavně to, že Bratří společného života sice žili společně, nebyli to ale řeholníci a živili se převážně řemesly. Sám Groote z pokory odmítl stát se knězem, zato se velmi snažil o náboženskou výchovu budoucích kněží. Na škole v Deventeru, kterou založil, studovaly až dva tisíce mladých mužů a jeho spisy se ve velkém opisovaly a šířily.

Význam a vliv

[editovat | editovat zdroj]

Duchovní školou devotio moderna prošla řada významných lidí, například Jan Ruysbroek nebo Mikuláš Kusánský. Nejvýznamnější její dílo, Následování Krista od Tomáše Kempenského (1380–1471), ovlivnilo Martina Luthera i Erasma Rotterdamského a jeho způsob rozjímání inspiroval Ignáce z Loyoly a jeho „Duchovní cvičení“. Následování Krista dlouho bylo po Bibli nejčtenější knihou vůbec a vycházelo v mnoha jazycích.[2]

Devotio moderna měla také zajímavé styky s předhusitskými Čechami. Groote sám navštívil Prahu a svého nástupce a pokračovatele Florense Radewijna poslal studovat na pražskou univerzitu[3] a snad i studovat spisy smíchovských kartuziánů. Groote v Praze poznal Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže.[4]

V Čechách lze nalézt stopy moderních duchovních proudů v Malogranatu,[5] administrativní reformě Arnošta z Pardubic, u Waldhausera a v reformním útulku Jeruzalém Milíče z Kroměříže.[6] Devotio moderna vystupuje jako průvodní rys krize pozdního středověku a klade důraz na individuální zbožnost a meditaci. Její těžiště se přesouvá do řeholních řádových institucí augustiniánů, kartuziánů a uherských paulinů. V Čechách je za centrum považována augustiniánská kanonie v Roudnici nad Labem, která byla propojena s bratrskými domy v Nizozemí a Vestfálsku, a smíchovská kartouza. Zbožnost, kterou propagují, hledá střední cestu mezi světským životem a poustevnickou askezí, osobní prožitek víry, uměřenost, introspekci, modlitbu a religiozitu prostou excesů. Roudnický převor Petr Klarifikátor, autor spisu Compendium honestae vitae, byl osobním kaplanem arcibiskupa Jana z Jenštejna;[7] v tomto spisu už se objevují formulace známé z pozdějšího Následování Krista Tomáše Kempenského.[8]

Charakteristické citáty

[editovat | editovat zdroj]

Následující citáty z Tomáše Kempenského mohou přiblížit postoje devotio moderna:

„Buď vděčný za ty nejmenší dary, pak možná dostaneš větší.“
„Láska létá, běhá, raduje se a je svobodná; nic ji nemůže zadržet.“
„Udržuj mír nejdřív sám v sobě, pak ho budeš moci přinést i druhým.“
„Nezlob se, že nemůžeš dosáhnout, aby druhý byl podle tvého přání; nemůžeš toho dosáhnout ani sám u sebe.“
„Ze dvojího zla musíme volit to menší.“
„Pamatuj, že ztracený čas se nevrátí.“
„Nikdy nezahálej; čti, piš, modli se, rozjímej nebo dělej něco pro obecné dobro.“
„Zaměstnaného pokouší jeden ďábel, zahálčivého celý pluk.“[9]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Smrčka, J.: České reformní proudy 14. století a devotio moderna. Disertační práce na HTF UK v Praze, 2008, str. 26 (dostupné na https://docplayer.cz/114690699-Ceske-reformni-proudy-14-stoleti-a-devotio-moderna-the-bohemian-reform-currents-of-the-14-th-cent-and-the-devotio-moderna.html)
  2. ↑ F. Heer, Evropské duchovní dějiny, str. 228n.
  3. ↑ Článek o Grootovi a Bratřích v CCEL – en. www.ccel.org [online]. [cit. 26-08-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-03-2006.
  4. ↑ Soukup P, 2011, s. 28
  5. ↑ Malogranatum, nábožensko-vzdělavatelský spis s mystickými prvky, který vznikl kolem poloviny 14. století ve zbraslavském klášteře
  6. ↑ Schreiber J, Devotio moderna in Böhmen, Bohemia 6, 1965, s. 93–122
  7. ↑ Soukup P, 2011, s. 32–39
  8. ↑ Polc J. V., Duchovní proudy v Čechách XIV. století, in: Drda M., Holeček F. J., Vybíral Z. (edd.), Jan Hus na přelomu tisíciletí, Tábor 2001, str. 60
  9. ↑ Tomáš Kempenský, Následování Krista.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Pavel Soukup, Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra, 438 s., nakl. Filosofia FÚ AV ČR, Praha 2011, ISBN 978-80-7007-359-9
  • Tomáš Kempenský, Čtyři knihy o následování Krista. Brno 2001
  • F. Heer, Evropské duchovní dějiny. Praha 2000
  • J. Sokol, Mistr Eckhart a středověká mystika. Praha 2004

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Devotio_moderna&oldid=25810012“