Mistr Eckhart

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mistr Eckhart
Eckharts wirtschaft.jpg
Rodné jméno Meister Eckhart
Narození 1260
Hochheim
Úmrtí 1328 (ve věku 67–68 let)
Avignon
Povolání filosof, teolog a vysokoškolský učitel
Alma mater Pařížská univerzita
Témata teologie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mistr Eckhart (1260, Waldenfels u Gothy1327, Avignon) byl německý teolog, filosof a dominikán, známý především jako mystický spisovatel a představitel platonizující metafyziky. Jeho německá kázání, určená zejména řeholnicím, měla velký vliv na městskou zbožnost pozdního středověku i na vývoj německého jazyka.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Eckhartovo jméno se někdy uvádí rozšířené jako Johannes Eckhart, popř. ještě s přídomkem von Hochheim. Jméno Johannes však není doloženo a přídomek „z Hochheimu“ po otci Eckhart jako řeholník nikdy nepoužíval.[1] V Eckhartově době nebyl německý pravopis ještě zdaleka ustálen, a tak se v dobových pramenech objevují i varianty Eckart, Eckehart i Eychardus.[2]

Bývalý dominikánský kostel v Erfurtu, Eckhartovo působiště

Život[editovat | editovat zdroj]

O Eckhartově mládí víme velmi málo: narodil se na hradě Waldenfelsu u Tambachu, asi 20 km od Gothy, kde byl jeho otec Eckhart z Hochheimu správcem. Někdy po roce 1275 vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu (Evangelische Predigerkirche zu Erfurt) a studoval patrně na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem. V Erfurtu se pak věnoval hlavnímu poslání svého řádu, totiž kázání, a to hlavně řeholnicím, jimž musel kázat německy. Jeho zachovaná německá kázání jsou patrně jejich zápisy.

Z roku 1298 pochází jeho první spis, Kniha naučení, kde se uvádí jako novicmistr, kněz pověřený výchovou noviců. V letech 1300 až 1302 přednášel na řádové koleji v Paříži a získal titul magistra. Roku 1303 se stal představeným „saské“ provincie svého řádu, která zahrnovala celé severní Německo až do Pobaltí a měla přes sto klášterů, které představený musel navštěvovat. 1307 se stal představeným nově zřízené české provincie s asi 25 kláštery a usadil se v Praze. Roku 1311 byl ustanoven představeným řádu pro celé Německo, zároveň ale povolán podruhé do Paříže, což bylo výjimečné vyznamenání. V roce 1313 se vrátil jako zástupce představeného do Štrasburku a od roku 1323 přednášel na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem.

Upomínka na Mistra Eckharta (dominikánský kostel v Erfurtu)

Kolínský arcibiskup tehdy ostře pronásledoval některé beghardy, příslušníky zbožných laických komunit hlavně ve flanderských a německých městech. S jejich mystickými názory se Eckhart setkal i v ženských klášterech a z jeho kázání je patrné, že mu nebyly cizí. Zejména v německých městech probíhal tehdy spor mezi faráři a řeholníky kvůli nejasným kompetencím, jehož ozvuky jsou patrné i v kázáních Mistra Jana Husa. Na stížnosti farářů a biskupů ustanovil papež roku 1323 dva vážené mnichy a pověřil je kontrolou německých klášterů; jedním z nich byl Eckhart. Ti pak za různé přestupky trestali představené klášterů sesazením nebo i vyloučením z řádu.

Dva z takto postižených dominikánů patrně u kolínského arcibiskupa žalovali na Eckharta, že káže bludné názory. Obžalovací spis z roku 1326 uvádí 108 vět, vybraných většinou z Eckhartových německých kázání, které byly blízké beghardské mystice. Eckhart sepsal obšírnou obhajobu, ale jako mistr pařížské univerzity arcibiskupovi nepodléhal a odvolal se k papeži. Ve slavnostním prohlášení v kolínském kostele prohlásil, že nic nesprávného neučil, ale pokud by to někdo prokázal, že sám veřejně odvolává.

Roku 1327 odešel do Avignonu, aby se tam osobně hájil. Z procesu se zachoval posudek jiného významného teologa a filosofa, františkána Williama Ockhama, Eckhartovi krajně nepříznivý a dokonce posměšný. V konečném posouzení bylo vybráno 28 Eckhartových vět, které soudci pokládali za podezřelé nebo bludné, a papežskou bulou z 27. března 1329 odsouzeno. Mezitím ale Eckhart zemřel a byl pochován ve štrasburském kostele. Jeho dílo bylo sice odsouzeno, ale mimo hranice kolínského arcibiskupství se zachovalo překvapivě mnoho rukopisů, hlavně jeho kázání.

Kapitulní síň bývalého kláštera dominikánů v Erfurtu

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Eckhartovo poměrně rozsáhlé dílo se skládá jednak z latinských teologických spisů, které měly blíže scholastickému myšlení a nebyly příliš vlivné, a z daleko vlivnějších spisů německých: čtyř traktátů a přes 100 kázání, která se hojně opisovala a četla. Jedním z jejich pilných sběratelů a čtenářů byl Mikuláš Kusánský. Roku 1521 pak tato kázání poprvé vyšla pod jménem Eckhartova následovníka Jana Taulera.

Prvním Eckhartovým spisem je nejspíše Kniha naučení, soubor krátkých promluv o věcech náboženského a klášterního života, patrně záznamy promluv k novicům v erfurtském klášteře. Mírným a laskavým tónem zde Eckhart poučuje a pobízí mladé mnichy k náboženské horlivosti a k askezi. Z jeho pařížských pobytů se zachoval záznam tří přednášek a disputací. Z doby jeho působení v Praze patrně pocházejí dva německé traktáty, Kniha božské útěchy a O ušlechtilém člověku, psané pro uherskou královnu Anežku, která právě ovdověla. Z jeho kolínského působení pochází patrně několik učených disputací a šest zachovaných latinských komentářů k biblickým knihám, které měly tvořit část rozsáhlého Trojdílného spisu, Eckhartovy Summy, z níž se jinak zachoval jen úvod.

Česky vyšel málo spolehlivý překlad několika textů a úryvků ve výkladové knize K. Weinfurtera (1934), a rozsáhlý výbor z Eckhartova díla v knize Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika (všechny traktáty, 22 kázání a ukázky z latinských spisů).

Působení a vliv[editovat | editovat zdroj]

Z Eckartových následovníků vynikl už zmíněný kazatel Jan Tauler a dominikán Heinrich Suso (Seuse), kteří se s ním ovšem nikdy nesetkali. Kromě toho se zachoval soubor pozoruhodných lidových „legend“, které svědčí o jeho popularitě. Významnou roli v tradování Eckhartova díla sehrál Mikuláš Kusánský, který je pilně četl a využíval jeho motivy (což ovšem musel činit s opatrností, aby nebyl nařčen z šíření bludného učení). Na Eckhartovu zbožnost v mnohém navázalo hnutí hluboké vnitřní zbožnosti Devotio moderna, jehož kořeny jsou v dnešní Belgii a Holandsku, ale také v Praze, kde dva jeho zakladatelé pobývali a studovali. Z tohoto prostředí pochází anonymní německý spis Theologia deutsch, který se velmi zalíbil Martinu Lutherovi a dočkal se mnoha vydání.

Na Eckharta pak výslovně navazovali tak rozmanití myslitelé, jako byl Jakob Böhme, Hegel, Schelling, Heidegger a Erich Fromm. Počátkem 20. století se v Německu objevilo několik pokusů o nacionalistický výklad, který se s jeho postoji ovšem zcela míjel, nacistům už Eckhart nevyhovoval vůbec. Od sedmdesátých let 20. století zažívá Eckhart vlnu popularity, ale také vážného zájmu vědců i věřících, kteří u něho hledají, co jim jinde chybí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sokol, Mistr Eckhart. [1]
  2. KOCH, Josef. Meister Eck(e)hart [online]. www.deutsche-biographie.de [cit. 2016-04-23]. Dostupné online. ; RÖD, Wolfgang. Der Weg der Philosophie von den Anfängen bis ins 20. Jahrhundert: Altertum, Mittelalter, Renaissance. [s.l.]: C.H.Beck 532 s. Dostupné online. ISBN 9783406459306. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Sokol (vyd.): Mistr Eckhart a středověká mystika. Praha 1993, 2004, 2009.
  • G. Wehr: Mistr Eckhart. Votobia, Olomouc 1999. 173 s. ISBN 80-7198-411-6.
  • Karel Weinfurter: Mystická nauka Eckharta z Hochheimu. Praha 1934.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]