Mikuláš Kusánský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mikuláš Kusánský
Narození 1401
Bernkastel-Kues
Úmrtí 11. srpna 1464 (ve věku 63 let)
Todi
Povolání matematik, astronom, diplomat, filosof, spisovatel, duchovní a katolický kněz
Alma mater Padovská univerzita
Univerzita Heidelberg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikuláš Kusánský, také Cusanus, Kusánus[1] nebo z Kusy, vlastním jménem Johann Chrypffs (Krebs) (1. srpna (?) 1401 Kues ([kús], dnes Bernkastel-Kues, Německo) – 11. srpna 1464 Todi, Umbrie), byl církevní hodnostář (dosáhl hodnosti kardinála) a diplomat, renesanční filosof, teolog a všestranný učenec, který silně ovlivnil novověké myšlení včetně J. A. Komenského. Podle některých byl největším evropským myslitelem 15. století.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v německém Kues (dnes Bernkastel-Kues) na řece Mosele jako syn zámožného měšťana, loďaře a obchodníka s vínem Johanna Krebse. Protože nechtěl být obchodníkem, odešel ve dvanácti letech z domova k hraběti Manderscheidovi a s jeho synem odejel do Holandského Deventeru, kde vstoupil do řádové školy „Bratří společného života“. Tento řád patřil k duchovnímu hnutí "devotio moderna", jehož zakladatel Geert Groote pobýval také v Praze, kde studoval také jeho nástupce Radewijn. Od roku 1416 studoval Mikuláš na univerzitě v Heidelbergu a v letech 14171422 v Padově práva, zajímal se však více o teologii, filosofii a přírodní vědy. Zde se setkal s novoplatónismem Pseudo-Dionysia Areopagity, s nastupujícím humanismem a seznámil se s významným matematikem Paolo Toscanellim a s budoucím kardinálem Giulianem Cesarinim.

Po návratu do Německa prohrál svůj první soudní proces a věnoval se už jen filosofii a církevní službě. V Kolíně nad Rýnem se seznámil s dílem Mistra Eckharta, které na něj mělo trvalý vliv. Se svým přítelem Cesarinim odejel roku 1431 do Švýcarska na basilejský církevní koncil, který měl řešit reformu církve. Mikuláš i Cesarini zastávali tzv. konciliarismus, tj. názor, že nejvyšší autoritou v církvi má být všeobecný sněm, později se však přidali na stranu papeže.

S papežskou delegací odjel do Konstantinopole, ohrožené Turky, kde se jednalo o smíření západní a východní církve. Na sněmech ve Ferraře a ve Florencii (1439) se Mikuláš seznámil s dalšími významnými mysliteli a teology, zejména s G. Plethonem a kardinálem Bessarionem, a přičinil se o narovnání mezi papežem a císařem i o kompaktáta s husity. Roku 1448 se stal kardinálem a snažil se o reformy církve v Německu; pro jeho zásadovost se ho odpůrci pokusili roku 1452 otrávit a roku 1454 jen stěží unikl z vězení Zikmunda Tyrolského. V posledních letech svého života jako biskup v Brixenu se věnoval hlavně filosofii a vědám, ale účastnil se i jednání o ukončení stoleté války mezi Francií a Anglií a na jedné ze svých cest zemřel 1464 v severoitalském Todi (Umbrie).[3] Je pohřben v bazilice San Pietro in Vincoli v Římě.

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

Východiskem a základem Kusánova myšlení je novoplatónská metafysika Jednoho, u Mikuláše ovšem křesťanská: Bůh je jeden ve třech osobách. V souladu se svou celoživotní snahou smiřovat spory byl Mikuláš jedním z prvních myslitelů o možnostech míru mezi různými náboženstvími: „Tak dostává jeden Bůh u různých národů vždy jiné jméno, přesto že je všude a ve všem jeden.”[4] Na druhé straně jej však nelze vystihnout žádnými pojmy, neplatí ani, že je, ani že není, nýbrž stojí nad obojím.

Mezi Bohem a člověkem zprostředkuje vesmír jako uspořádaný celek, kde velkou roli hraje geometrie a matematika, neboť podle přesných matematických poměrů a zákonů jej Bůh stvořil. Tak jako oko odráží („kontrahuje”) všechny věci, kontrahuje vesmír Boha a každá věc svým jedinečným způsobem svět. Tuto zprostředkující roli přebírá v pozdějších Mikulášových spisech lidská mysl. Vesmír podle Kusána není absolutně nekonečný, ale nemůže mít žádné meze či okraje, a tedy ani střed, resp. jeho střed je všude; ani naší Zemi tedy nemůže patřit žádné privilegované postavení a i na jiných nebeských tělesech by mohli žít lidé. Podobně ztrácejí smysl pojmy jako „nahoře" nebo „dole". Zda se nám něco zdá být v klidu nebo v pohybu, závisí na našem vlastním postavení, takže ani o Zemi nelze říci, že by byla nehybná. V našem světě vládnou protiklady, které ale v nekonečnu splývají (Kusánova coincidentia oppositorum, na niž později navázal Hegel). V reálném světě ovšem nic není dokonalé a přesné, takže i lidské poznání je nutně omezené, Mikulášova „poučená nevědomost” či „vědění o nevědění” (docta ignorantia), která je vlastním cílem poznání i filosofie, připomíná Sokratovo „vím, že nic nevím”. Také (a na prvním místě) o Bohu můžeme tedy říci spíš, co nebo jaký není, než co nebo jaký je (tzv. apofatická nebo negativní teologie).[5]

Vědění a měření[editovat | editovat zdroj]

Mikulášova knihovna a sbírka astronomických přístrojů, které se zachovaly v jím založeném špitálu v Bernkastelu,[6] dokládají neobyčejnou šíři jeho zájmů, včetně zájmu o vědu. Roku 1436 předložil Basilejskému koncilu návrh na reformu kalendáře, které se ovšem prosadila až o 150 let později. Vedle matematiky, geometrie a astronomie se zabýval také geografií a v jednom ze svých dialogů i úplnou novinkou – vážením. To se sice už od pravěku užívalo v obchodě, teprve u Kusána se však dostává do spojitosti s vědou.

Na rozdíl od geometrie, která pracovala s ideálně přesnými poměry délek, ploch nebo úhlů, k vážení se používají konvenční jednotky, závaží, a výsledky jsou vždycky jen přibližné – mohou však být stále přesnější. To byly dva hlavní důvody, proč se starší věda vážením nezabývala. V dialogu Soukromník o pokusech s vahami[7] rozvíjí Mikuláš úvahu o tom, že všechny rozdíly mezi látkami se musí nějak projevit i na jejich váze (resp. specifické hmotnosti). Pečlivým a opakovaným vážením by se tedy měly dát rozlišit nejen různé látky, ale třeba i dobrá a špatná voda, moč zdravého a nemocného člověka a podobně. Systematické vážení, které poskytuje kvantitativní (číselné) údaje, by se tak podle něho mohlo a mělo stát základem nového a daleko spolehlivějšího poznání než dosavadní úvahy o kvalitách. Mikuláš, resp. jeho Soukromník, pak stručně navrhuje program vědy jako kolektivního shromažďování, porovnávání a vyhodnocování spolehlivých měření, který by dokonce měly podporovat vlády. Tato myšlenka se pak znovu objevuje až u R. Descarta o dvě století později a definitivně se prosadí až ve 20. století.[8]

Význam a vliv[editovat | editovat zdroj]

„Otcem renesančního platonismu byl největší evropský myslitel 15. století – Mikuláš Kusánský.“[9]

Dílo Mikuláše Kusánského překvapuje neobyčejným bohatstvím originálních nápadů, často jen naznačených, které však po staletí inspirovaly filosofy i vědce. Jeho matematika otevřela zkoumání nekonečna, zejména nekonečně malých veličin, a přivedla Leibnize na myšlenku infinitesimálního počtu. Jeho kosmologie pohyblivého, matematicky řízeného vesmíru inspirovala M. Koperníka, J. Keplera i G. Bruna a myšlenku vesmíru, který není nekonečný, a přesto je bez hranic, dokázal přesně zformulovat teprve A. Einstein.

Z filosofů to byl například Leonardo da Vinci, ale zejména Leibniz, Hegel a Schelling, kdo se nadšeně hlásili ke kusánovské inspiraci. Zcela mimořádným způsobem ovlivnily myšlenky Mikuláše Kusánského mladého Komenského. Jak sám později uvádí, četl je už v mládí v kompendiu norimberského lékaře U. Pindera z roku 1510, které na něho udělalo veliký a trvalý dojem. Jak ukázal Jan Patočka[10], našel zde Komenský alternativu ke scholastickému obrazu světa a celou řadu důležitých představ, které pak ve svých spisech (zejména v Labyrintu světa, Hlubině bezpečnosti a ve Všeobecné rozpravě) rozvinul.

V moderní době se Kusánským zvláště zabývali Ludwig von Bertalanffy, Karl Jaspers a Jan Patočka.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V češtině[editovat | editovat zdroj]

Ve výboru P. Floss – J. Patočka 2001 vyšlo:

  • O učené nevědomosti (1440)
  • O skrytém Bohu (1446)
  • O ne-jiném (1462)
  • Soukromník o mysli (1450)
  • Soukromník o zkušenostech s vahami (1450)

V jiných jazycích[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie [Orig.: Filosofija epochi vozrožděnija]. Vyd. 1. Přeložil Otto Vochoč. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 60, 61 aj.
  2. GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie [Orig.: Filosofija epochi vozrožděnija]. Vyd. 1. Přeložil Otto Vochoč. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 57.
  3. Viz Floss 2001
  4. Kázání In principio erat verbum, in: Floss 2001, s. 112.
  5. GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie [Orig.: Filosofija epochi vozrožděnija]. Vyd. 1. Přeložil Otto Vochoč. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 60–61.
  6. Viz zdroje na Internetu.
  7. Floss 2001:244-258
  8. Sokol 2003
  9. GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič. Renesanční filozofie [Orig.: Filosofija epochi vozrožděnija]. Vyd. 1. Přeložil Otto Vochoč. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 57.
  10. Mezihra, str. 137.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • P. Floss – J. Patočka: Mikuláš Kusánský. Praha 2001
  • J. Patočka: Mezihra na prahu moderní vědy (1953). In: Sebrané spisy sv. 10, Praha 1998, str. 134 – 148.
  • J. Patočka: Komenského husitské antecedenty (1959). In: Sebrané spisy 10, Praha 1998, str. 108 – 123.
  • J. Sokol: Mikuláš Kusánský a objev měření. In: Karfíková – Šír (vyd.): Číslo a jeho symbolika. Brno 2003, str. 114-119.
  • KRCHŇÁK, Alois. Čechové na basilejském sněmu. 2.., doplněné vyd. Svitavy : Trinitas, 1997. 299 s. (Křesťanská akademie - Studium, 92) ISBN 80-86036-01-4. S. 277-279. (česky)   (Stručný životopis)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Biskup brixenský
Předchůdce:
Johann Röttel
14501464
Mikuláš Kusánský
Nástupce:
Georg Golser