Giordano Bruno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giordano Bruno
Narození 1548
Nola
Úmrtí 17. února 1600 (ve věku 51–52 let)
Řím
Povolání astronom, filosof, básník, spisovatel, vysokoškolský pedagog a astrolog
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giordano Bruno, původně Filippo Bruno, též Nolan nebo Nolanus (leden 1548, Nola u Neapole17. února 1600, Řím) byl italský dominikán, filozof (představitel renesančního hermetismu), spisovatel (básník a komediograf), astronom, zabýval se rovněž mnemotechnikou. Ovlivněn byl Mikulášem Kusánským a Bernardem Telesiem. V astronomii se proslavil tezemi o tom, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru a že vesmír je nekonečný.

Za své názory byl souzen a posléze upálen; jeho případ se tak stal jedním ze symbolů násilného útlaku svobodného vědeckého bádání katolickou církví a posléze jedním z idolů volnomyšlenkářů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1548 ve vesnici Nola nedaleko Neapole v Itálii, původním jménem se jmenoval Filippo Bruno, za svoji přezdívku si později zvolil jméno Nolanus nebo Nolan, podle místa svého narození) (i svoji filozofii nazýval nolanistickou). Po studiích v Neapoli vstoupil jako patnáctiletý do dominikánského kláštera a později roku 1565 se stal členem dominikánského řádu, kde přijal své nové jméno Giordano. O sedm let později byl vysvěcen na kněze.

Vyhnanství[editovat | editovat zdroj]

V pozdější době byl obviněn z kacířství, roku 1576 uprchl z Neapole do Říma a posléze přes Chambéry do Ženevy; tím začal jeho neustálý život štvance. Protože nebyl schopen své názory přizpůsobit své době, z většiny míst svého působení byl vyhnán. Z Ženevy se vydal do Toulouse, ale odsud musel kvůli hugenotským válkám odejít do Paříže. Z Paříže se na doporučení francouzského krále vydal do Oxfordu, tam však byl odmítnut kvůli svým útokům proti aristotelovské filozofii.

Svá nejšťastnější léta pak prožil v letech 15831585 v Londýně, převážně u francouzského velvyslance Michela de Castelnau kde mj. roku 1584 vydal významné spisy La Cena de le Ceneri (Večeře na popeleční středu) a De l'infinito, universo e mondi (O nekonečnu, vesmíru a světech), ve kterých korigoval Koperníkův heliocentrismus a vyložil svoji kosmologickou teorii o nekonečnosti vesmíru.

V roce 1585 se společně s vyslancem de Castelnauem vrátil do Paříže, kterou musel rovněž opustit kvůli útokům na aristotelovskou filozofii. Poté pobýval v Německu v univerzitních městech Marburgu a Wittenbergu. Následně strávil v roce 1588 půl roku v Praze u císaře Rudolfa II. Z Prahy odjel do Helmstedtu, pak do Frankfurtu nad Mohanem, krátce pobýval v Curychu. Na krátkou dobu dostal katedru matematiky v Padově, nicméně brzo poté byla obsazena Galileem.

Uvěznění, soud a poprava[editovat | editovat zdroj]

Proces s Giordanem Brunem, reliéf z Brunova pomníku na římském náměstí Campo de' Fiori

V roce 1591, během svého pobytu ve Frankfurtu, obdržel pozvání Giovanniho Moceniga k návratu do Itálie. , Když ztratil možnost získat natrvalo katedru v Padově, pozvání přijal a vrátil se do Benátek. Hned v roce 1592 však byl svým žákem udán, zatčen, uvězněn inkvizicí a roku 1593 vydán do Říma. O důvodech, proč vlastně Mocenigo Bruna udal, existuje řada spekulací, např. že byl od počátku agentem inkvizice, že Bruna podezříval, že mu nechce prozradit vše, co ví z černé magie atd. Rovněž jeho vydání Benátkami do Říma nebyla zcela samozřejmá věc, neboť Benátky si zakládaly na své nezávislosti; v jeho případě však Řím mohl svou žádost opřít o dohodu o vydávání uprchlých mnichů, navíc se tehdejší vedení republiky snažilo o vstřícnost vůči Římu. Bruno se tak vlastně stal obětí „vysoké“ politiky.

Byl souzen za své protikatolické a rouhačské myšlenky (pravděpodobně i mučen) a poté, co tvrdošíjně odmítal odvolat, odsouzen k trestu smrti upálením. První z osmi obviněni proti Brunovi kardinála Roberta Bellarmina znělo: Giordano Bruno hlásá, že objevil příčinu pohybu Země i nepohybu oblohy (...), které dle jeho slov nebudou škodit Bibli. Bylo zbytečné citovat Brunovy verše z Ekklesiasta [I, 4]: Terra autem in aeternum stat; Sol oritur et occidit. Bruno opakoval, že Bible je napsaná jazykem pochopitelným pro věřící a není určená pro vědce.[zdroj?] Ze stejného obvinění Bellarmina byl později souzen také Galileo Galilei.[1]

Trest byl proveden 17. února roku 1600 na náměstí Campo de' Fiori (Náměstí květin) v Římě. Ještě na hranici se odvracel od kříže, který mu byl podáván. Cenné svědectví o popravě přinesl Kaspar Schoppe.

Fyzický vzhled[editovat | editovat zdroj]

První podobizna Bruna je rytina vydaná v roce 1715[2] a citovaná Salvestrinim jako "jediný známý portrét Bruna". Salvestrini se domníval, že jde o přetisk ze ztraceného originálu.[3] Tato rytina se stala zdrojem pro pozdější Brunovy podobizny.

Záznamy z doby jeho uvěznění Benátskou inkvizicí v květnu 1592 ho popisují jako muže „průměrné výšky s ořechově zbarvenými vousy a vzezřením kolem 40 let“. Naproti tomu pasáž v díle George Abbota naznačuje, že Bruno byl drobné postavy: „Když italský tulák (v angl. originále didapper), který se sám tituloval Philotheus Iordanus Brunus Nolanus, magis elaborata Theologia Doctor, se jménem delším než jeho tělo...“[4] Slovo "didapper" pejorativně použité Abbotem je jeden z výrazů pro potápku a může podle všeho znamenat něco jako „tulák“.[5][6][pozn. 1]

Retrospektivní „vědecká“ ikonografie Bruna ukazuje v mnišské dominikánské kutně ale bez tonzury. Edward Gosselin se domníval, že je možné, že si Bruno tonzuru ponechal až do roku 1579 a je možné, že ji čas od času nosil i později.

Myšlení a filozofický přínos[editovat | editovat zdroj]

Bruno dovedl Koperníkovu revoluci v pohledu na vesmír ještě dál: podle jeho názorů (i když byly jen spekulací bez konkrétních vědeckých důkazů a pozorování) nebylo ani Slunce středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je podle Bruna nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které mohou být i obydlené. Tvrdil, že Bůh je dobrý, protože dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, které Bůh vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý. Církvi se nelíbilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Bruno tak předběhl svoji dobu v tomto pohledu o několik století.

Ve své představě stavby vesmíru sice převzal Aristotelovu představu o éteru, který vyplňuje volný prostor mezi tělesy, ale odmítl Aristotelovo dělení vesmíru na translunární (část nad Měsícem) a sublunární (ve které se nacházela Země) část, tím zrušil i rozdělení na „božskou“ a „lidskou“ část vesmíru.

Jeho teologická koncepce byla panteistická (což se v té době považovalo za de facto ateismus a dnes se občas považuje za skrytou formu ateismu), Bruno předjal myšlenky Gottfrieda Leibnize a Barucha Spinozy. Teorií tzv. monád rovněž obnovil atomovou teorii (ta se však netýkala jen hmoty v dnešním slova smyslu); rovněž tento pojem od něj převzal a rozvinul Leibniz.

Zabýval se rovněž uměním paměti (mnemotechnikou), což byla tehdy velmi rozšířená metoda pamatování si, během inkvizičního procesu byl údajně schopen citovat celé stránky ze svých spisů nazpaměť.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1585[editovat | editovat zdroj]

Vydání Brunovy komedie Svíčkař (Candelaio) napsané roku 1582
  • Ars memoriae (Umění paměti) (1582)
  • De umbris idearum (O stínu idejí) (1582)
  • Cantus Circaeus (Kruhové zaříkávání) (1582)
  • De compendiosa architectura (1582)
  • Candelaio (Svíčkař - divadelní komedie, 1582)
  • Ars reminiscendi (1583)
  • Explicatio triginta sigillorum (1583)
  • Sigillus sigillorum (Pečeť pečetí) (1583)
  • La Cena de le Ceneri (Večeře na Popeleční středu) (1584)
  • De la Causa, Principio et Uno (O příčině, principu a jednom) (1584)
  • De l'Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, univerzu a světech) (1584)
  • Spaccio de la Bestia Trionfante (Vyhnání vítězné bestie) (1584)
  • Cabala del cavallo Pegaseocon l'aggiunta dell'Asino Cillenico (Pegasova Kabala s dodatkem Kyllénského osla) (1585)
  • De gl' heroici furori ("O hrdinském nadšení", někdy taky "O heroickém nadšení") (1585)
  • Figuratio Aristotelici Physici auditus (1585)

Po roce 1585[editovat | editovat zdroj]

Vydání Vyhnání vítězné bestie, napsáno roku 1584
  • Dialogi duo de Fabricii Mordentis Salernitani (1586)
  • Idiota triumphans (1586)
  • De somni interpretatione (1586)
  • Animadversiones circa lampadem lullianam (1586)
  • Lampas triginta statuarum (1586)
  • Centum et viginti articuli de natura et mundo adversus peripateticos (1586)
  • Delampade combinatoria Lulliana (1587)
  • De progressu et lampade venatoria logicorum (1587)
  • Oratio valedictoria (1588)
  • De specierum scrutinio et lampade combinatorio Raymundi Lullii (O zkoumání zvláštností a o světle kombinatoriky Raymonda Lulla) (1588), Praha
  • Articuli centum et sexaginta adversus huius tempestatis mathematicos atque philosophos (Sto šedesát článků proti současným matematikům a filozofům) (1588), Praha, věnováno Rudolfovi II.
  • Camoeracensis Acrotismus (1588)
  • De specierum scrutinio (1588)
  • Oratio consolatoria (1589)
  • De vinculis in genere (1591)
  • De triplici minimo et mensura (O trojím minimu a míře) (1591)
  • De monade numero et figura (O monadě, čísle a tvaru) (1591)
  • De innumerabilibus, immenso et infigurabili (O nezměrném a nespočetném) (1591)
  • De imaginum, signorum et idearum compositione (1591)
  • Summa terminorum metaphisicorum (1595)
  • Artificium perorandi (1612)

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Dialogy, z italštiny přeložil J. B. Kozák; předmluva a stať Jiřiny Popelové-Otáhalové: Život a dílo Giordana Bruna, obsahuje přeložená díla: Večeře na Popeleční středu, O příčině, principu a jednom, O nekonečnu, universu a světech; nakl. Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1956; revidovaný překlad v nakl. Academia, Praha, 2008, ISBN 978-80-200-1668-3
  • Božskému Rudolfovi II. = To divine Rudolphus II., z latiny přeložil Jan Kalivoda; anglický překlad Petr Potůček; stať Štvanec a císař napsal a přeložil Ivan Štoll], Praha, Malá Skála, 2001
  • Čítanka z dějin filozofie, Jan Halada, Artur Geuss; nakl. Mladá fronta, Praha, 1978 (ukázky z Brunových děl)
  • Mučedník římské inkvisice / Giordano Bruno; Životopis a výtah z díla „O nekonečném vesmíru a světlech“ Dr. Josef Staněk
  • Magie, pouta a dialog renesančního filozofa; nakl. Argo, Praha 2007 (traktáty O magii, O poutech a Kabala pegasovského koně s přídavkem o kyllénském oslu), ISBN 978-80-7203-760-5

Ohlas v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Beletrie, drama, poezie[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na pražském planetáriu
  • Leopold Schefer: Göttliche Komödie in Rom (Božská komedie v Římě), 1841, novela o procesu a popravě Girodana Bruna
  • Bertolt Brecht: povídka Kacířův plášť v Kalendářových historkách
  • Giordano Bruno (beletrie), napsal Karel Mácha, nakl. Petrov, 1993
  • Zakázané ovoce vědění, hra Benjamina Kurase
  • Eugen Drewermann: Giordano Bruno oder Der Spiegel des Unendlichen (románová biografie), München 1992 (dtv TB: ISBN 3-423-30747-1)
  • Czesław Miłosz: báseň „Campo di Fiori“ srovnává lhostejnost tehdejších obyvatel Říma k Brunově upálení a lhostejností Poláků k potlačení povstání ve Varšavském ghettu
  • v díle Jamese Joyce Portrét umělce v jinošských letech je Bruno zmíněn na konci; Bruno je zmíněn rovněž v dalším Joyceově díle Finnegans Wake (někdy překládáno jako „Plačky nad Finneganem“)

Populární kultura[editovat | editovat zdroj]

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Po Brunovi je pojmenováno:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Nápadný rozdíl je možná způsoben jen rozdílným vnímáním výšky v Oxfordu a Benátkách.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giordano Bruno na anglické Wikipedii.

  1. È. Namer, Sprawa Galileusza, Warszawa 1988, s. 14
  2. Edward A. Gosselin, "A Dominican Head in Layman's Garb? A Correction to the Scientific Iconography of Giordano Bruno", in The Sixteenth Century Journal, Vol. 27, No. 3 (Autumn, 1996), p 674
  3. Virgilio Salvestrini, Bibliografia di Giordano Bruno, Firenze, 1958
  4. Robert McNulty, "Bruno at Oxford", in Renaissance News, 1960 (XIII), pp 300-305
  5. http://www.thefreedictionary.com/didapper
  6. http://en.wiktionary.org/wiki/didapper
  7. Písnička skupiny Olympic (alba 'Brejle' a 'Stejskání')

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha : Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 231-232.  
  • Dějiny inkvizice, Iosif Romualdovič Grigulevič, Praha, nakl. Svoboda, 1982, 1973
  • Giordano Bruno a hermetická tradice, Frances Yatesová, Praha, nakl. Vyšehrad, 2009
  • Králové, kacíři, inkvizitoři; Miroslav Hroch, Anna Skýbová; Praha, Československý spisovatel, 1987 stať Hranice pro svobodného ducha
  • Formování novověké filozofie, přeložila Ivana Holzbachová; doslov Vladimír Čechák], nakl. Svoboda, Praha, 1989
  • Osm filosofů italské renesance, Paul Oskar Kristeller, nakl. Vyšehrad, Praha, 2007
  • Případ Galilei, Emile Namer, Praha, 1982
  • Renesanční filozofie, Alexandr Chaimovič Gorfunkel, z ruštiny přeložil Otto Vochoč, nakl. Svoboda, Praha, 1987

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]