Transsubstanciace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Transsubstanciace čili přepodstatnění je jedním z výkladů církevního učení o reálné přítomnosti Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie, který zastává zejména římskokatolická církev. Spekulativním podkladem nauky je aristotelská filosofie, zejména v její tomistické modifikaci.

Římskokatolická církev[editovat | editovat zdroj]

Pojem sám se začíná objevovat ve 12. století. Patrističtí autoři ani raní scholastikové (Hugo od sv. Viktora, Peter Lombard) výraz „transsubstanciace“ neznají, poprvé jej použil tourský biskup Hildebert r. 1079 a ojediněle se vyskytuje i u některých dalších autorů 12. století (Petr z Blois aj.) Oficiálním učením církve se stává na 4. lateránském koncilu r. 1215, který definuje ve sněmovním Vyznání víry:

Jeho (= Kristovo) tělo a krev jsou skutečně obsaženy ve svátosti oltářní pod formami chleba a vína, chléb a víno jsou transsubstanciovány Boží mocí do jeho těla a krve. [1]

Toto vyhlášení mělo být definitivní tečkou za raně scholastickými kontroverzemi o Eucharistii, z nichž nejvýznačnější byly kontroverze Ratramnova na konci 9. století a kontroverze Berengarova v polovině 11. století. Nicméně i po formální dogmatizaci pokračovala kritika transsubstanciačního chápání Kristovy přítomnosti; k nejvýznamnějším kritikům patřil John Wycliffe (Viklef) a v 16. století ji odmítly všechny reformační směry. Římskokatolická církev ji proto znovu potvrdila na Tridentském koncilu, v 2. kánonu 13. sezení:

Jestliže někdo řekne, že v posvátné a svaté svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína sjednoceně s tělem a krví Krista a odmítá zázračnou a prostou změnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kdy zůstávají pouze podoby chleba a vína, kteroužto změnu Církev katolická příhodně nazývá transsubstanciací, budiž proklet! [2]

Podstatou transsubstanciační nauky je myšlenka, že se chléb při konsekraci mění v tělo Kristovo a víno v Kristovu krev takovým způsobem, kdy zůstávají pouhé případky (accidentia), tedy vnímatelné vlastnosti chleba a vína (tvar, chuť, vůně, barva apod.), ale podstata (substantia) obou živlů (podle slov tridentského Římského katechismu) „nepokračuje v existenci“ a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy.

Nejklasičtějším a v římskokatolické církvi obecně nejpřijímanějším výkladem této nauky je podání Tomáše Akvinského:

K pravdivosti této svátosti patří, aby v této svátosti bylo pravé tělo Kristovo. To však tam není před proměněním. Nemůže pak něco býti někde, kde prve nebylo, leč změnou místa nebo proměněním druhého v ně: jako v nějakém domě začíná nově býti oheň, buď že se tam donese nebo že je tam udělán.
— Sth III. q. 75, a. 2

Přítomnost prostřednictvím změny místa (místního pohybu) Tomáš odmítá, to by znamenalo, že by přestal být v nebi kdykoliv se tato svátost koná (podobný argument se později objevuje i ve zwingliánsko-kalvínské rétorice), navíc by pak nebylo možné, aby se totéž tělo přesunovalo ve stejném okamžiku na různá místa. Zbývá tedy druhá možnost a tou je pro Tomáše proměna; společná koexistence chleba s tělem a vína s krví je vyloučena, jelikož by musela nastat také místním pohybem, rovněž tak pouhá substituce chleba, který byl předtím annihilován (obrácen v nic). Pokud však přítomnost nastává proměnou, není možné, aby zde nadále bylo to, co bylo již změněno v něco jiného.[3]

V této argumentaci je třeba si všimnout Tomášova tertium non datur (reálná přítomnost je tedy možná jen místním pohybem nebo proměnou – a to takovou, kde dochází ke změně podstaty při zachování případků – transsubstanciace, nikoliv změnou formy – transformace); například myšlenku svátostné unie Tomáš nezná. Pro podepření svého spekulativního vývodu se obrací k latinskému znění slov ustanovení – pokud by měla trvat v Eucharistii podstata chleba, užil by prý Ježíš slov „HIC est corpus meum“ (zde je tělo mé) místo „HOC est corpus meum“ (toto je tělo mé).

S transsubstanciací souvisí víra římského katolicismu v trvalost a nevratnost svátostné proměny a tím v přítomnost Krista v živlech i extra usum sacramenti (mimo užití svátosti), což je základem římskokatolického eucharistického kultu (výstavy a adorace konsekrované hostie v monstranci, její nošení v průvodu o svátku Božího Těla apod.)

Pravoslavné církve[editovat | editovat zdroj]

V tradici východní církve, především v řecké patristice, se o přepodstatnění až do 17. století nikde nemluví; otcové užívají výrazů metabolé, metapoiésis, metarrythmésis, metitésis apod. které nemusí mít nutně transsubstanciační význam. Řecký kalk slova transsubstantiatio, tedy metúsiosis, použil poprve Jeruzalémský synod r. 1672, který se tak pomocí z římského katolicismu vypůjčeného výraziva pokusil odmítnout kalvínské prvky v učení patriarchy Cyrila Lucarise. Zde je ovšem třeba poznamenat, že převážně z platonismu vycházející pravoslaví tímto pojmem nepřejímá římský aristotelský výklad, pouze jím brání totožnost chleba s pravým tělem Kristovým a vína s pravou Kristovou krví. Příslušný kánon jeruzalémské synody jedním dechem dodává:

Dále věříme, že slovem „metúsiosis“ není vysvětlen způsob, jakým se chléb a víno mění v Tělo a Krev Páně - neboť to je zcela nepochopitelné a nemožné, s výjimkou Boha samotného, a ti, kdo si představují, že tak činí, mají podíl na ignoranci a bezbožnosti, - ale že chléb a víno jsou po konsekraci přeměňovány v Tělo a Krev Páně, a to nikoliv typizovaně, obrazně, mimořádnou milostí, sdílením nebo přítomností samotného božství Jednorozeného, a aniž je jakýkoliv akcident chleba či vína nějakou změnou či přeměnou změněn na akcident Těla a Krve Krista, stává se pravdivě, skutečně a podstatně chléb pravým samým Tělem Pána a víno samou Krví Pána, jak je řečeno výše.

To potvrzuje i pravoslavný katechismus metropolity Filareta, který dodává:

Ve výkladu víry od východních patriarchů je řečeno, že slovo „metúsiosis“ nemá být považováno za definici způsobu, jakým se chléb a víno mění v tělo a krev Páně, neboť to nemůže nikdo pochopit - pouze Bůh - ale znamená jen tolik, že se chléb pravdivě, skutečně a podstatně stává pravým tělem Páně a víno pravou krví Páně.
— Větší katechismus pravoslavné a katolické východní církve, § 340

To znamená, že pravoslaví (na rozdíl od římskokatolické církve) použilo v konkrétní historické situaci výraz metúsiosis nikoliv pro vysvětlení specifického způsobu, jakým se mění živly v tělo a krev Páně, nýbrž pro zdůraznění faktu reálné přítomnosti Kristova těla a krve pravdivým a podstatným způsobem.

Reformační kritika[editovat | editovat zdroj]

Učení o transsubstanciaci doprovázely diskuse a kontroverze již od jeho uvedení do církevní věrouky. Remanenci (zůstávání podstat chleba a vína po konsekraci) zastával John Wycliffe, který transsubstanciaci odmítal v řadě svých spisů, třebaže se jeho eucharistická nauka během jeho života několikrát změnila. Jan Hus nikdy jednoznačně transsubstanciaci neodmítl; r. 1410 však kritizoval arcibiskupa Zbyňka Zajíce za jeho zákaz užívat v souvislosti s proměněnou hostií pojem "chléb". Radikální husité (táboři) popírali osobní přítomnost Krista ve Večeři Páně a tak se de facto přiblížili zwingliánsko-kalvínskému pojetí.

Rovněž světová reformace se s transsubstanciačním učením rozešla. Podle Zwingliho jediným přepodstatněním v tělo Kristovo, ke kterému při Večeři Páně dochází, je proměna celého přijímajícího společenství. Jan Kalvín nazývá ve své Instituci transsubstanciaci "hrůzným učením"[4]. Rovněž lutherství učení o přepodstatnění odmítá, ačkoliv vyznává reálnou přítomnost Krista ve Večeři Páně.[5]

Klasické reformační námitky proti transsubstanciaci jsou tyto:

  • pojem není v Bibli ani ve spisech starých církevních otců, v theologii se objevuje poměrně pozdě, s pronikáním Aristotelovy filosofie.
  • Bible hovoří o nepřerušené totožnosti živlů během aktu svátosti - podle evangelií Kristus při Poslední večeři to co „rozdával“ je totéž, co „vzal a požehnal“, nicméně Kristus „vzal chléb“, nikoliv pouhé zdání chleba, a kalich s vínem, nikoliv s pouhými případky vína; apoštol Pavel užívá odkaz „ten chléb“ (odkazující na chléb, který Ježíš vzal) i po konsekraci živlů.
  • Transsubstanciace zlehčuje stvořenou skutečnost a odnímá úctu Božímu stvoření, a tak se de facto stává odrazem vadné doketistické nebo monofysitské christologie.
  • v klasickém aristotelismu není možná existence případků bez jejich podmětu (accidentia sine subiecto).
  • je-li konsekrační eucharistická modlitba modlitbou žehnací, nemůže mít účinky destruktivní (ztrátu podstaty), nýbrž rozhojňující.

Konsubstanciace[editovat | editovat zdroj]

Termínem konsubstanciace (koexistence více podstat v jedné věci) se nepřesně označuje luteránské učení o svátostném sjednocení – Tělo a Krev Krista jsou podle luteránů s chlebem a vínem sjednoceny, aniž by se jedno v druhé měnilo.

Podobné názory zastávají i anglikáni a starokatolíci.

Alternativní římskokatolické pohledy[editovat | editovat zdroj]

Ve 20. století byly podniknuty pokusy některými římskokatolickými theology (Davis, P. Schoonenberg a L. Smits) vyjádřit katolické učení o Eucharistii nově, jako alternativu k aristotelskému přepodstatnění. Vznikly tak teorie označované jako „transsignifikace“ nebo „transfinalizace“. Oba pojmy církevní autorita[6] označila za nedostačující k tomu, aby nahradily tradiční pojem transsubstanciace, i když jej vhodně doplňují a osvětlují.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DS 802
  2. DS 1652
  3. Sth. III. q. 75, a. 2 ScG. IV, 63
  4. Instituce, s. 145
  5. SA III/6:5, FC SD 7:108
  6. papež Pavel VI.