Gnóze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Gnóze (řec. gnósis – "poznání") nebo gnosticismus je termín obecně označující kontroverzní antické duchovní hnutí, které se v dobách od 1. století n. l. šířilo obzvlášť ve východní části Římské říše. Původ gnóze spočívá v ideově totožném, ale dobově předcházejícím hinduistickém směru džňána márga (tzn. v sanskrtu "stezka poznání"), který se rodil v průběhu 1. tisíciletí před Kristem v Indii. Petr Pokorný v knize Píseň o perle (s. 45–63) uvádí jiné prameny gnóze, hinduismus zde neuvádí (protože nemá dostatečnou znalost hinduismu v porovnání s křesťanstvím, nahlížel na problematiku gnóze spíše z teologického než komparativně religionistického hlediska). Církevní otcové z prvních století našeho letopočtu odsoudili gnózi na základě kontroverzních kritérií jako křesťanskou herezi. Kontroverzita kritérií církevních otců je však v tomto případě pochybná a souvisí s otázkou pravověrnosti gnóze (ale i římského katolicismu). Gnóze má svoje četné varianty, podobně jako i indická džňána márga měla svoje varianty, rozlišené podle různých hinduistických škol – sánkhja, védánta a jóga. Gnóze se v ideologických kruzích moderního gnosticismu považuje za původní křesťanství. Je faktem, že Ježíš Kristus učil také gnózi (autor původního článku neuvedl pramen a důvody tohoto zásadního tvrzení - reakce: prameny a důvody - nag hammádské svitky a jejich odvolání na Ježíše jako učitele gnóze). Odborný komparativně religionistický výzkum již prokázal, že se gnóze navzájem ovlivňovala s křesťanstvím (autor původního článku neuvedl zdroj názoru na vzájemné ovlivňování - reakce: zdroj názoru - Kurt Rudolph: Gnóze - podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky), podobně jako se už dříve hinduistická džňána márga navzájem ovlivňovala s buddhismem, což je jeden z faktorů, který v konečném důsledku vedl až ke zrodu mahájánového buddhismu. Ten vykazuje mnoho paralel a shod s gnostickým křesťanstvím či křesťanskou gnózí, jak prokázala komparativní analýza gnostických svitků z dolnoegyptského Nag Hammádí s mahájánovým kánonem tzv. pradžňápáramitá súter ("rozpravy ctnostné moudrosti"), provedená zejména anglo-německým indologem Edwardem Conzem (1904–1979). To, zda Ježíš Kristus učil gnózi, je však zcela zásadní pro vyřešení otázky, zda může být gnóze považována za křesťanskou. Tato otázka není jednoznačně vyřešena a je stále předmětem diskuse (pozn.: moderní výzkum však prokazuje, že tzv. gnóze je co do podstaty toho pojmu integrální součástí duchovní podstaty všech velkých náboženství, otázka a problematika gnóze je tak navzdory stále váznoucí diskuzi čím dál jasnější). Je také faktem, že antické gnózi předcházela aramejská gnóze tzv. Mandejců (z aram. mandá – "poznání"), odvozující svůj původ už od Jana Křtitele a jeho nazarejské obce. Mandejci byli gnostičtí Nazarejci, kteří z gnóze udělali vlastní svébytné náboženství, tzv. mandeismus (aram. mandejjána), s vlastním jazykem, tzv. mandejštinou, odvozenou z aramejštiny. Zatímco v duchu gnóze byl Ježíš Kristus Nazarejci následován jako jejich gnostický učitel, v duchu mandeismu byl mandeisticky separovanou částí nazarejské obce odsouzen a zavržen jako falešný prorok. Na rozdíl od mandeismu totiž gnóze Ježíše Krista, pokud existovala, nebyla tendenčně svébytným ideologickým proudem, nýbrž ideologicky nevyhraněnou součástí většího jednotného celku vyučované nazarejské esoteriky. V křesťanské souvislosti gnóze je rovněž třeba brát v potaz zakladatelské působení Ježíšova současníka Šimona Maguse ("Šimon čaroděj"), jehož přídomek někteří stoupenci moderního gnosticismu považují za degradující zkomoleninu původního Magnus ("Veliký"). Také se domnívají, že podezřelá podobnost mezi mnohými výroky Šimona Maga na jedné straně a výroky Ježíše Nazaretského a některých jeho apoštolů na straně druhé jsou důkazem toho, že Ježíš a jeho apoštolové převzali a převrátili Šimonovy výroky. Je však daleko pravděpodobnější, že naopak Šimon převzal a převrátil odpovídající výroky Ježíše, jelikož Šimonovo veřejné působení a učení historicky teprve následovalo po veřejném působení a učení Ježíše, byť nedlouho po něm v éře působení Ježíšových prvních dvanácti apoštolů. V této souvislosti je třeba upozornit, že otázka gnóze je problematická z toho hlediska, že v době krize židovství a antického Římského impéria se rozvinula hustá změť rozmanité ideologicky vyhraněné a stylizované pseudognóze v rámci mnoha různých sekt, které vytvářely komplexní systémy mytologicky stylizovaných spekulací o světě. Bylo poměrně jednoduché prohlašovat a považovat za gnózi to či ono, což značně zkomplikovalo zachovávání gnostických textů a bádání v oblasti gnóze co do její autenticity.

Inspirace a kořeny v indické duchovnosti[editovat | editovat zdroj]

Gnóze je co do podstaty toho pojmu zásadní či velmi důležitou ideou už v předkřesťanském hinduismu, buddhismu, džinismu a mazdaismu. Tyto indoevropské duchovní či mystické směry, vzniklé mezi 7. a 4. stoletím př. n. l., volně vycházejí z literatury známé jako Upanišady (doslova „Přisednutí blíže k učiteli“, volně „Zasvěcení“), která se začala objevovat už někdy od 12. století př. n. l. jako přední kánon interpretačních komentářů k samhitským védám. Upanišady vykládají védy v duchovním smyslu, neoddělitelně spjatém s empirickou mystikou, a poskytují tak teorii (daršana) k praxi (sádhana), bez níž jsou jen spekulacemi, zatímco s ní jsou tím, co pojímají jako mysticky bezprostřední „poznání“, „známost“ či „znalost“ (džňána), tj. gnózi v helénismu.

Celý jeden hinduistický filosofický proud se nazývá džňána márga („stezka gnóze“) a zahrnuje v sobě veškeré upanišadové myšlenky, které byly zaznamenány v antické gnózi. Vyznačuje se filozofií mystického poznání „ducha“ (puruša / átma) v jeho odlišnosti od „hmoty“ (prakrti – viz Sámkhja) a totožnosti s absolutnem (brahma – viz Jóga) a upanišadovým pojetím „Poznání“ (Džňána) jako „dovršení Vědění“ (Védánta). V tomto smyslu je džňána márga vrcholným stádiem indické spirituality či mystiky. Posvátná hinduistická kniha Bhagavadgíta z 4.-2. století př. n. l. deklarovala džňána márgu vedle karma márgy a bhakti márgy jako jeden ze třech kategorických směrů veškeré spirituality. Višnuismus vytyčil ideu divjam džňánam („nebeské“ nebo „boží poznání“) jako „sestoupení Síly“ či „Moci“ (Šaktipat).

Džinismus si zase zakládá na ideji tzv. kévala džňána („transcendentní poznání“) jako výsledku džinistické duchovní praxe ve dvanácti etapách a jako charakteristické kvality stavu Džainy („Vítězného“), ale i jako vrozené predispozice všech „duší“ (džívas). Džinismus rozlišuje různé úrovně poznání. Kevala džňánu považuje za skutečně nejvyšší transcendentní poznání nad „jasnozřivým poznáním“ (manhaparjaja džňána), „intuitivním poznáním“ (avadhi džňána), „intelektuálním poznáním“ (šruta džňána) a „smyslovým poznáním“ (mati džňána). Džinistická duchovní praxe také rozlišuje dva základní druhy poznání, pratjakša džňánu („bezprostřední“ či „přímé poznání“) a parókša džňánu („zprostředkované“ či „nepřímé poznání“), a považuje „dokonalé poznání“ (samjak džňána) za jeden ze „tří klenotů“ (ratnatraja) vedle „dokonalého chování“ (samjak charitra) a „dokonalé perspektivy“ (samjak daršana).

Raně buddhistická tradice vipassany čili mystického „vhledu“ do reality či duchovního „prozření“ prezentuje džňánu jako výsledek své praxe v sedmnácti bodech. Buddhistický kánon tzv. Pradžňápáramitá súter („Rozpravy o dokonalé moudrosti“) z 1. století př. n. l. považuje mystické poznání za „dokonalou moudrost“ (pradžňápáramitá). Paralelně s křesťanskou gnózí se v buddhismu vyvíjela mahájánová gnóze. Mahájánová škola vidžňánavády čili „doktríny o poznání“ prezentuje vidžňánu („poznání“) jako filozofickou podstatu své doktríny v osmi bodech a považuje „kognitivní vědomí“ (álaja-vidžňána – doslova „skladiště poznání“) za jedinou skutečnost. Vedle bódhičitty („vědomí probuzení“) je v mahájánovém buddhismu dalším klíčovým definičním rysem Bódhisattvy také bódhidžňána („poznání probuzení“) a synonem pro termín Bódhisattvy je tu termín Džňánasattva („Oddaný poznání“). Celé mahájánové hnutí buddhismu zasvěcuje do „konečného poznání“ (sarvadžňána) foremné „prázdnoty“ (šúnjata) vnějšího světa a „buddhovské podstaty“ (buddhadhátu) vnitřního života a ve své vidžňánavádové orientaci považuje džňánu za nejvyšší desátou páramitá („dokonalost“ – viz deset dokonalostí dle textu Dašabhúmiká sútra).

Také perský mazdaismus (persky mazdájasna – „uctívání moudrosti“; z perského mazdá – „moudrost“), založený prorokem Zarathuštrou patrně v 7. století před Kristem, si zakládal na ideji poznání. Nejenže Boha uctíval pod jménem Ahura Mazda, což v perštině znamená doslova „Světlo Moudrosti“ (viz obdobná vize v pradžňápáramitové literatuře mahájánového buddhismu), ale také považoval osvícení tímto světlem za „poznání“ (persky zan) toho, co je „pravdou“ a pravou „skutečností“ (oboje persky aša) zároveň. Proto Zarathuštra a jeho stoupenci a následovníci vystupovali jako Mágové (z médského magóná – „poznání“), tj. nikoli čarodějové v pozdějším zkresleném slova smyslu (odtud slova mág a magie v dnešním zavedeném slova smyslu), ale gnostikové v pravém slova smyslu, mylně zaměnění antickými Řeky za chaldejské kouzelníky.

Z těchto orientálních zdrojů vycházela pozdně antická gnóze. Lze proto o původní gnózi hovořit jako o védské gnózi upanišadové literatury coby teoretického podkladu ke gnostické praxi a literárního základu k interpretaci indoevropské védské tradice. Konkrétními příklady a doklady toho, že pozdně antická gnóze je západním dědictvím původní předkřesťanské védské gnóze, jsou: distinktivní rozlišení „ducha“ (puruša) a „přírody“ či „hmoty“ (prakrti) v Sámkhje předznamenalo totožnou gnostickou vizi světa i obdobnou Platónovu vizi světa hmoty a světa idejí. Dva existenciální stavy ducha, džívátma a paramátma, se staly inspirací pro gnostické rozlišení pozemského a nebeského Člověka. Sámkhjová klasifikace tří úrovní bytostí podle tří úrovní reality – nejvyšší "sattva" ("existence" nebo "čistota" – čisté bytí nezkalené hmotou), střední "rajas" (dynamika, aktivita, biologický život) a nejnižší "tamas" (hmotná substance, hrubost či těžkost) – předznamenalo obdobnou gnostickou  klasifikaci: nejvyššími jedinci jsou pneumatikové (z řec. "pneuma" – "duch", sanskrt. sattvikové), středními jedinci jsou psychikové (z řec. "psýché" – "duše", sanskrt. rajasikové) a nejnižšími hylikové (z řec. "hýlé" – "hmota" nebo "tělo", sanskrt. tamasikové). Koncepce tzv. džňána jógy předznamenala svou vizí totožnosti ducha jednotlivce (átma) s univerzální podstatou veškerenstva (brahma) gnostickou vizi, ve které je třeba hledat Božství v sobě samém. Atd.

Naproti tomu Petr Pokorný v knize Píseň o perle podává jiné, místní zdroje gnóze. Jsou to: Změna sociální situace v helenistické společnosti v době kolem změny letopočtu[1]- přechod od zemědělské kmenové společnosti k městské civilizaci. Vliv Mystérií[2] - gnóze přejala některé důležité prvky mystérií, jako např. dobrovolnost, výlučnost, touhu po překonání hranic smrti, základ naděje ve sblížení se s božstvem a soupodstatnost s ním, cesta k duchovnímu poznání. Platonismus, či novoplatonismus[3]- "Platónova filozofie je gnózi velmi blízká a nechyběly ani výklady, podle nichž je gnóze platonismem spojeným s mytologickou spekulací. Leccos tomu nasvědčovalo."[4]. Na druhou stranu byly mezi gnózí a platonismem také rozdíly, např.: pro platonismus lze fakt, že je hmotný svět nižší oblastí oproti duchovnímu zvládnout filosoficky, "pro gnostika je však život v těle neštěstím"[5]. Pro gnostika, také na rozdíl od platonismu, slouží výklad světa pouze k úniku z něj[6]. Helenistické židovstvo[7]- extatické heterodoxní židovské skupiny byly hlavním sociálním podhoubím gnóze: měly přístup k bibli i mystériím, svůj specifický alegorický výklad bible, působily v nich stojické a platónské vlivy[8]. Navíc přijímaly a po svém zpracovávaly biblické prvky chápání moudrost jako preexistující, k níž se dá dojít poznáním a sebepoznáním[9]. Měly vědomí vlastní vyvolenosti, ovšem opačnou než tehdejší oficiální židovstvo: ne vyvoleni Bohem, ale proto, že mají účast na božství[10]. Od esénů "přejímá (gnóze) motiv asketického stvrzování vlastní vyvolenosti"[11].

Učení[editovat | editovat zdroj]

Samou podstatou učení antické gnóze bylo uctívání životadárné síly vnitřního procesu poznání, které zušlechťuje a osvobozuje pozemského člověka z otroctví bezprostřední zvířecí smyslové omezenosti a materialismu (ze „zajetí hmoty“) a vede ho za dokonalostí a naplněním.

Gnostická mytologická koncepce světa a jeho původu pochází z poměrně svévolných interpretací védských a hebrejských duchovních zdrojů a spekulací o realitě, avšak svým důsledným rozvojem došla značné míry sofistikovanosti a přesvědčivosti. Gnóze neuznává židovský a křesťanský archetyp jediného Boha jako Stvořitele veškerenstva. Místo toho učí, že z nejvyšší bytosti pochází dvě základní nestvořené či nezformované skutečnosti: čistě duchovní říše a spodní chaos jakožto prvotní nerozlišené stádium hmotné přírody, jakýsi odpad z duchovní emanace Nejvyššího či stín světelné duchovní říše. Jeden z duchů emanovaných z Otce, Nejvyššího či z Hlubiny pojal touhu z chaosu něco vytvořit, a tak se vzepřel vůli Nejvyššího, sestoupil do říše chaosu a začal tvořit. Tak prý vznikla hmotná příroda. Duchové, kteří jí vládnou, jsou v gnózi běžně nazýváni archonti (řec. "vládci"). Jsou uváděni v počtu sedmi, což má odrážet židovskou symboliku sedmičky jako číselného vyjádření božské hodnoty židovského Boha. Jména sedmi archontů se různí podle té či oné gnostické sekty, známá je především klasifikace sekty Ofitů (Jaldabaoth, Jao, Sabaoth, Astafajos, Adonajos, Elájos, Horájos). Běžně se mezi sedmi vyskytují také jména židovských andělů sloužících židovskému Bohu jako Michael nebo Gabriel. Tito archonti mají uvězňovat a utlačovat lidského ducha ve hmotné přírodě, které vládnou z hierarchicky uspořádaných nebeských sfér.

V této negativistické koncepci přírody je patrná inspirace křesťanským archetypem Satana jako jednoho z andělů, který se vzepřel vůli Boha. Tato původní vize Satana je ale v gnostické koncepci přepracována z původně židovského archetypu vzbouřence proti nestvořenému Stvořiteli a jeho stvoření na archetyp stvořitele jako vzbouřence proti Původci a jeho říši nestvořeného. Moderní gnosticismus se sice domnívá, že to naopak židovská vize vznikla převrácením ještě starší hinduistické vize, ale původní védské pojetí světa a přírody odpovídá právě židovskému pojetí a koresponduje s ním v pozitivní vizi stvoření jako realizace vůle Nejvyššího (ve védské koncepci Višvakarman, Višnu nebo pozdější Íšvara).

Gnostický "Tvůrce" (řec. Démiúrgos) je každopádně vizí nižšího temného božstva a je třeba mít určité pochopení pro tento archetyp v buddhistickém smyslu toho, že vše, co je stvořeno či vzniká, je zase zničeno a zaniká, takže kdo chce dojít vysvobození, musí se s tím podle této koncepce přestat identifikovat jako se sebou samým. Buddhismus sice po vzoru Gautamy Buddhy kategoricky odmítá existenci typicky gnostického Tvůrce přírody, měl však v tomto chápání stvoření vliv na rozvíjející se gnostickou koncepci. Její negativistická vize přírody se však vymyká autentické duchovnosti starověkého světa jako zjevná radikalizace, která ve starověké spiritualitě všeobecně přítomnou pozitivní vizi stvoření jako prostředku či nástroje realizace nestvořeného degraduje či dehonestuje v negativní vizi stvoření jako hrubého porušení nestvořeného, což je patrně inspirováno žido-křesťanskou vizí hříchu jako porušení stvořeného, přičemž význam byl takto posunut. Zde gnostický názor sice vychází z židovských a křesťanských kořenů, je však třeba upozornit na to, že tyto kořeny radikálně mění v něco, co je v rozporu s jejich pojetím. Židovství a Křesťanství má respekt ke Stvořiteli a stvoření bere jako jeho dar, zatímco pro gnostika je hmota, tedy vše stvořené, pouze vězením duše jako božské jiskry, kterou je třeba z něj vysvobodit (srv. Píseň o perle s. 54-55).

Tvůrce hmotné přírody (řec. „Démiúrgos“) je v gnostické mytologii druhořadou veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud lidé procesem poznání sami neprozřou (řec. „metanoia“ – „proměna“ či „obrácení“), neuvědomí si svou zavádějící spoutanost světem smyslových objektů a neosvobodí se tak k pravému smyslu lidství a bytí. Materialistický světonázor je v gnózi viděn jako produkt nevědění a zpitosti smyslů a jako takový („Omyl“, „vláda Omylu“) označován gnostiky za kořen veškerého světového zla. Je tedy v konečném důsledku dost dobře možné, že gnostický Demiúrgos je jen alegorickou personifikací materialismu a je tedy užit v docela jiné imaginační funkci než všeobecný archetyp Stvořitele.

O stvoření člověka existují dvě verze[12]: Jednodušší: Pozemský člověk je stvořen k podobě nebeského - ideálního - člověka. Ten je nazýván Anthropos, nebo Adam(as) a je někdy ztotožňován se samotným pravým Bohem, či se Spasitelem (tajná kniha Janova)[13] - tzv. "Salvator salvatus" - Spasitel, který má být spasen[14]. Složitější: člověk, původně nebeská bytost, se omylem dostal do zajetí hmoty, pod vlivem osudu byl oddělen od nebeského, božského základu, podroben času, a roztříštěn mezi pohlaví a jednotlivé osoby.

Proces gnostického prozření je často v gnostických textech symbolicky označován termínem „svlečení šatů“[15], tj. těla a tělesnosti, popřípadě „vystoupením z hrobu těla“[16], který dobře vyjadřuje osvobození mysli a vědomí člověka z pouhého fyzicky či mechanicky chápaného života a který zdůrazňuje nadřazenost ducha Úplnosti (řec. Pléróma) či Života (aram. Haijje) nad hmotou.

Uctívání dokonalého nebeského „Člověka“ („Anthropos“, „Adamas“) znamenalo v gnostické praxi vědomé chránění a pěstování ušlechtilých lidských vlastností, jakými jsou čestnost, pravdivost, nenásilí, trpělivost, vytrvalost, snášenlivost atd. (obdoba buddhistických „páramit“ či perských andělských postav „Ameša spenta“), které byly chápány jako životadárné a věčné kvality božského Dárce života, duchovně chápaného dokonalého Člověka. Tyto kvality musí pozemský člověk naplňovat a realizovat, aby žil skutečný život jako pravý „syn Člověka“.

V řecky psané antické gnózi jsou tyto dokonalé vlastnosti často nazývány „aiony“ („věčné úplnosti“, v nazarejské gnozi „uthras“ – aram. „bohatství“) a ztotožněním se s nimi coby s pravou podstatou lidství dosahuje člověk postupně tzv. „pléromatu“, tj. božské „Úplnosti“ či „Celistvosti“, ztotožňované s dokonalým Člověkem nebo „Úplným Světlem beze stínu“, či (Nazarejci) „Prvním Životem“, tj. s věčným Jsoucnem.

Významnou roli hraje v učení gnóze posvátná úcta ke Slovu coby poslu od Boha-Otce, které je v gnostickém pojetí světelného původu, protože obsahuje světlo poznání, a je také jedinou spojnicí pozemského člověka s nejvyšším Bohem – dokonalým Člověkem. Tento posel Slova je často v gnostických textech, především tzv. sethovské gnóze, označován jako „ÍC XC“ či „ÍC XPC“, tj. „iesous chrestos“[17]. Dotyčné gnostické texty zachycují tu část Ježíšova učení, která se téměř neobjevuje v křesťanském kánonu, a interpretují ji gnosticky a antižidovsky, když varují před židovským záměrem si Ježíše přivlastnit.[18] Rozhodně nelze vyloučit, že Ježíš učil gnózi v ideologicky nezatíženém smyslu prostého mysticky duchovního poznání, ale antižidovská interpretace Ježíšova vztahu k židovství v těchto gnostických textech prezentovaná je zavádějící. Je sice pravda, že Ježíš například obvinil farizejské židovské kněží, s kterými byl konfrontován, že jejich otcem je ďábel (viz "Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá." – Jan 8, 44), je ale prokazatelné, že tím neměl na mysli hebrejského Boha JHVH, nýbrž právě už v židovství známého ďábla (hebr. Belial nebo Satan – "Protivník") coby protivníka hebrejského Boha. Tentýž biblický Ježíš také totiž řekl při Kázání na hoře, že přišel Zákon hebrejského Boha naplnit, nikoli zrušit ("Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit." – Mt 5,17). Antižidovská interpretace Ježíšovy případné gnóze tak příliš nepřipadá v úvahu. V tomto smyslu je v rámci židovství třeba rozlišovat původní hebrejskou spiritualitu, na níž křesťanství navázalo, od posesívně založeného a chtonicky orientovaného judaismu, odsouzeného v křesťanství jako "Synagoga Satanova". V této souvislost je třeba předpokládat, že gnostikové neužívali tetragrammaton JHVH v jeho původním hebrejském významu, ale spíše podobným způsobem, jako s archetypem Démiurga, tedy dost možná alegoricky. V rámci gnostické mytologie tak oproti židovské mytologii došlo k posunutí archetypu ďábla z židovského Beliala či Satana coby protivníka hebrejského Boha JHVH na židovského boha coby demiurgovského "odpadlíka" od gnostického Nejvyššího. Bezpochyby tomu napomohla židocentrická koncepce Boha-Stvořitele jako boha národního (židovského), žárlivého či krvelačného.

To, zda Ježíš učil gnózi je však stále předmětem diskuse a nebylo by objektivní prezentovat tuto otázku jako definitivně vyřešenou. Stáří jednotlivých historických pramenů, tedy novozákonních (kanonických, neboli ortodoxních) spisů na jedné straně a apokryfních (včetně gnostických, i těch zde citovaných) na straně druhé, však jednoznačně ukazuje na to, že Ježíš s největší pravděpodobností gnózi neučil a byl on i jeho učení (ať reálné, nebo údajné) přijat a přizpůsoben gnózí až později. Novozákonní evangelia vznikla již kolem poloviny prvního století, zatímco apokryfní až v prvních desetiletích druhého století (viz např. Píseň o perle, Neznámá evangelia Novozákonní apokryfy I, Ztracená bible). Za apokryfními spisy stál tedy delší vývoj a to, zvláště v době, kdy se látka předávala nejprve ústně, znamená také větší nejistotu v tom, co výsledné dílo zachycuje z původní nauky skupiny, která ji sepsala. To platí i pro případ, že původní skupina vznikla již v době Ježíšově. Například u Tomášova evangelia zřejmě došlo ke gnostifikaci původního textu[19].

Spása v gnostickém pojetí[editovat | editovat zdroj]

Člověk si má uvědomit, že jeho nejhlubší podstata, nazývaná gnostiky "božská jiskra", je soupodstatná s Bohem. Je to boží emanace, která ale zapadla do hmoty a z ní má být vysvobozena pravým poznáním (gnózí). Toto poznání není intelektuální, nýbrž intuitívní, uvědoměním si, že jsme stejné podstaty jako božství, stojící za vším. Pokud se to člověku podaří, pak se vrátí do Pléróma, tedy Boží plnosti.

Kristus je ten, který přinesl pravé poznání a ono člověka spasí, nikoliv Kristova smrt na kříži a jeho vzkříšení. To je také nejzásadnější a naprosto neslučitelný rozdíl mezi ortodoxním (nebo oficiálním) Křesťanstvím a gnózí ať už historickou, nebo novodobou. Dá se tedy říci, že pro ortodoxní Křesťanství je spásonosná činnost Kristova (jeho smrt a vzkříšení je jeho největší čin) a pro gnózi jsou to výroky Kristovy. Proto je také pro gnostická evangelia charakteristické, že činnost Kristova není podstatná, podstatné jsou pouze jeho výroky - učení.

Na cestě k probuzení gnostikovi pomáhá Sofia, nebo Duch - moudrost personifikovaná do ženské postavy[20]. Ta je původně zodpovědná za stvoření a pomocí lidem odčiňuje svůj omyl. V Tajné knize Janově je součástí obdoby křesťanské Nejsvětější trojice. Na této cestě doprovázení gnostika překážky, především překážka smrti. Ovšem tou největší překážkou je pro něj nevědomost, spánek, zapomění, duchovní opilost. To má za následek odcizení, zapomenutí na božskou podstatu svého já a ztrátu identity[21].

Cílem celého úsilí gnostika je nastolení úplného klidu a pokoje. Pokoj je pro gnostika: opak pohybu, dění, splynutí s prazákladem bytí, vstup do Pléróma. Jak píše Irenej v Adversus haereses: ""Konec nastane tehdy, až všechno potomstvo Ducha světla bude zahrnuto v jediném neporušitelném aiónu." (Irenej, Adversus haereses I, 30, 14)[22].

Protože však jsou dějiny plné zmatků, bezcílného pohybu a falešného poznání, je třeba z nich uniknout.[23].

Ortodoxní katolický náhled na Gnózi[editovat | editovat zdroj]

Gnostické učení z hlediska apoštolské tradice poměrně neobjektivně odsoudili mnozí církevní otcové. Vycházeli z prací prvních církevních polemiků, Hippolyta Římského a Ireneja z Lyonu, jejichž spisy Římsko-katolická papežská církev i stoupenci moderního gnosticismu mylně interpretovali jako protignostické. Irenejův spis obecně známý pod stylizovaně zjednodušeným názvem "Proti bludům"[24] se však původně jmenoval "Odhalení a odmítnutí předstírané, ale falešné gnóze (Elenchos kai anatropé tés pseudonymú gnóseós). Irenej v tomto spisu kriticky analyzuje učení různých pseudognostických sekt a ve svých závěrech obviňuje jejich antikosmickou a antižidovskou mytologii a kosmogonii, instalující archetyp zlého stvořitele strastiplného světa v totožnosti s židovským Jehovou, z pouhé mytologické spekulace o světě. V konečném důsledku tak obviňuje kritizované sekty, že postrádají opravdové mystické poznání Boha a Krista, za které dle jeho soudu jen lstivě vydávají své antagonistické spekulace. Irenej tu také obviňuje inkriminované pseudognostické sekty, že se infiltrovaly do křesťanské obce a že si přivlastnily Ježíšovo učení a řeckou antickou filozofii a dezinterpretovaly a kontaminovaly je. Je třeba opět zdůraznit, že v případě Irenejova spisu nejde o protignostickou polemiku, nýbrž o obvinění inkriminovaných z falešné gnóze a o vyzdvižení autentické gnóze Krista a Boha. Irenej nakonec odvozuje pravou kristovskou gnózi od Ježíše Nazaretského a falešnou od Šimona Mága, z něhož prý vyšli všichni kacíři falešnou gnózi učící[24]. Snaží se dokázat, že usvědčovaní pseudognostikové nemají pravou gnózi a apoštolskou posloupnost, že všechny své vývody získali synkretickým smícháním učení pohanských náboženství, Platónovy filosofie a samotného Nového zákona. Celkový Irenejův výklad čítá pět knih, z nichž každá potírá pseudognózi z jiného hlediska. První kniha vysvětluje učení pseudognóze, druhá kniha popírá učení o aiońech na základě důkazů o existenci jediného Boha. Třetí kniha vyvrací obviněnými sektami proklamovanou gnózi jako pseudognózi na základě Písma a církevního podání. Čtvrtá kniha ji vyvrací na základě výroků "Pána Ježíše Krista". Poslední kniha předznamenává římsko-katolickou transsubstanciaci, když vyslovuje argumenty pro skutečnou přítomnost Těla a Krve Páně v Eucharistii a dokládá vzkříšení těla, v nějž gnostikové nevěřili. Možná jde o pozdější římsko-katolickou interpolaci.

Názory vyjádřené v předešlém odstavci nejsou však názory většinové. Není jasné, zda jsou to názory pouze autora původního článku a také chybí přesné odkazy, které podporují tyto názory.

Gnostický náhled na židovského Boha a židovské náboženství[editovat | editovat zdroj]

Jestliže biblická kniha Genesis odsuzuje anděla, jenž svedl Evu a Adama k pojedení Bohem zakázaného plodu ze Stromu poznání, jako hada a křesťanství od svých počátků jako Satana ("Protivníka"), gnóze naopak stylizuje tuto postavu do role dárce poznání, osvoboditele z okovů nevědomosti. Je lingvistickým faktem, že hebrejské slovo, které v hebrejském originálu Starého zákona tuto postavu označuje ve významu "had", totiž slovo nachaš, má v hebrejštině také další význam – "ten, který zná tajemství". (V nejrozsáhlejším Hebrejsko-českém slovníku[25]je jako význam hebrejského nachaš pouze "had, hadí"). Kanaánští a mezopotámští Mandejci (z aram. mandá = "poznání") dokonce tuto postavu dodnes uctívají jako prvního křtitele, neboť akt pojedení plodu ze Stromu poznání uctívají jako prvotní křest. Židovský Bůh je v gnózi naproti tomu pojat jako nižší temné božstvo, nejčastěji zvané jako Jaldabaoth (tzn. "Syn chaosu"), Saklas (tzn. "Pošetilý") nebo Samael (tzn. "Slepý bůh"). Samael je ovšem původně židovská postava jednoho z archandělů židovského Boha. Toto nižší temné božstvo je v gnostické či pseudognostické mytologii chápáno jako "Tvůrce" (řec. Démiúrgos), což je původně pozitivně pojatý archetyp stvořitelské boha z koncepce řeckého filozofa Platóna.

Gnostické pojetí židovského Boha jako nižšího Tvůrce pouze hmotné sféry reality vzešlo patrně z nerespektu k archetypu jediného Stvořitele veškerenstva, tj. stvořitele duchovního i hmotného světa v jejich ontologické jednotě. Biblický Satan (tzn. "Protivník") byl v původním antižidovsky orientovaném pseudognostickém hnutí pojat jako dobromyslný protivník despoticky chápaného židovského Boha, jehož člověku adresovaný zákaz přijímání plodů ze Stromu poznání toto antické hnutí odsoudilo jako odepření spásného poznání nešťastnému člověku, který je chápán jako vědomý duch uvězněný ve hmotném tělesném stvoření. Jaldabaoth či Saklas coby archetyp nižšího temného božstva tu vystupuje jako Tvůrce hmotného světa z chaosu. Jeho akt hmotného stvoření je tu považován za vzpouru vůči nejvyššímu Bohu, za porušení duchovní dokonalosti nestvořeného jsoucna. Tato koncepce má trojí inspiraci. Její odpor ke hmotnému světu radikalizuje duchovní distancování se od světského života ve hmotných požitcích a statcích. Motiv stvoření jako porušení nestvořeného posouvá původní význam biblického pojmu hříchu jako porušení stvořeného. A motiv vzpoury nižší božské autority vůči nejvyšší transcendentní autoritě odráží biblický motiv vzpoury Satana či ďábla vůči monoteisticky chápanému jedinému Bohu. Avšak je to právě židovský či biblický Bůh, kterého sektářští gnostikové považovali za nižší vzpurné božstvo, zatímco ještě nižší autoritu, v Bibli známou jako Satan nebo ďábel, stylizovali do spasitelské či kristovské role. V konečném důsledku byl původní biblický archetyp Satana či ďábla sektářsky gnostickým hnutím přepracován tak, že tento termín byl použit jako nálepka na biblického stvořitelského Boha. Z adekvátní komparace tak plyne, že biblický Satan odpovídá gnostickému Spasiteli a biblický Bůh gnostickému Satanovi. Přestože se moderní antižidovsky orientovaní gnostikové domnívají, že celá Bible je reakcí na gnózi, a tedy "satanizací" gnostického Spasitele a glorifikací gnostického Satana, je tento předpoklad vyloučen, protože hebrejské originály Starého zákona včetně knihy Genesis s příběhem z ráje byly napsány o několik století před Kristem a gnózí a prokazatelně vycházejí už ze sumerské mytologie, která je starší dokonce o několik tisíciletí. Ve skutečnosti je to tedy přesně obráceně, totiž tak, že sektářsky gnostické hnutí je reakcí na Bibli, tudíž ve své antižidovské orientaci satanizací biblického Boha a glorifikací biblického Satana.

Představa tvůrce hmotného světa jako nižšího božstva má kořeny už v hinduismu, v němž je nad tvůrcem ještě uctíván transcendentní Původce (např. nad bohem Tvaštrim bůh Višvakarman nebo nad bohem Bráhmou bůh Višnu). V hinduismu ale tvůrce hmotného světa jako nižší božstvo hned pod tím nejvyšším nebyl v této personifikační rovině považován za temnou či vzbouřeneckou autoritu. Naopak, jeho akt stvoření hmotného světa tu byl chápán jako akt komplexního stvoření veškerenstva a plnění vůle Nejvyššího. Primární hinduistická škola sánkhja však poté začala po vzoru Gautamy Buddhy učit, že stvoření tak strastiplného hmotného světa nemůže být v souladu s vůlí dokonalého Nejvyššího Boha. Sektářská gnóze v návaznosti na to následně přišla s představou stvoření hmotného světa coby vzpoury vůči Nejvyššímu, s archetypem zlého stvořitele strastiplného světa. Toto negativistické pojetí hmotného stvoření se pro sektářskou gnózi stalo charakteristickým. Co se týče gnóze Ježíše Krista, ten nezastával toto pojetí a ostatně ani nepoužíval stvořitelský archetyp Boha. Kristova gnóze je velmi blízká spíše původnímu Buddhovu učení. Buddha v polemikách nikájového kánonu se samozvaně stvořitelskými bohy Baká-Brahmá a Mahá-Brahmá logicky dokazuje, že ani jeden z těchto bohů není stvořitelem, nýbrž si to o sobě jen mylně myslí na základě egoisticky vnitřního ztotožnění se s univerzálním tvůrčím principem veškerenstva – s brahmanem. Dle Buddhy se už vše utváří samo, svobodně, procesem evoluce z "Božského" (Bhagawan) "dharmového zdroje" (Dharmódája). Původ zla tak Buddha stejně jako Kristus nespatřoval ve stvoření, nýbrž v jeho pokažení v důsledku iluze vlastní individuální podstaty, z níž plynou žádostivost, vedoucí k vlastní strasti, a pýcha, vedoucí k páchání násilí. Totéž stanovisko zastávala autentická křesťanská gnóze.

Hlavní rozdíly mezi židovsko-křesťanskou a gnostickou teologií[editovat | editovat zdroj]

1) V Židovství a Křesťanství je respekt vůči Stvořiteli a stvoření: hmota, tělo, příroda je bráno pozitivně, dokonce jako láskyplný dar. Gnoze vším tímto pohrdá, žít v této realitě je utrpením a gnostik má co nejdřív z toho všeho uniknout. 2) V Židovství a Křesťanství je Stvořitel dobrý, had - pokušitel je špatný, v gnózi naopak. 3) Spása je v Křesťanství pouze na základě Kristovy smrti a jeho vzkříšení - jediným spasitelem je Kristus. V Gnózi je spasitelné pravé poznání (Gnosis), spasím sám sebe, pokud získám toto poznání. 4) V Židovství a Křesťanství je vyvolení vždy pouze dar Boha a slouží k tomu, abychom sloužili druhým. Takto například mluví Kristus sám o sobě, aby byl příkladem apoštolům, co to znamená být vyvolen: "Já jsem ale mezi vámi jako ten, který slouží" (Lk 22,27). Gnostici se cítili být pro své vyvolení nadřazeni ostatním židům a křesťanům jako ti, kteří mají správné poznání, jsou zneuznaná elita[26]. 5) Na rozdíl od Židovství a Křesťanství, byl v gnózi daleko větší důraz na askezi[27].

Výše uvedený odstavec uvádí příliš zjednodušující závěry, které neberou v potaz gnostické křesťanství či křesťanskou gnózi, zjednodušují celou problematiku na antagonismus křesťanství § gnóze. Křesťanstvím se tu totiž má na mysli vyložené židokřesťanství bez ohledu na původ Ježíšova učení v indoevropské duchovní tradici, kterou lze nazvat jako védskou gnózi před Kristem. Na jednu stranu, Ježíš Kristus vystupoval před židy jako slíbený Mesiáš, na druhou stranu, židovský archetyp mesiášského spasitele se vyvinul na základě perského archetypu spasitele v mazdaismu či zoroastrismu (Saošjant) a systematická příprava na životní dráhu spasitele (Bódhisattva) byla vyvinuta v buddhismu, přičemž esejské hnutí v židovství, které vzniklo v Syro-Palestině už ve 2. století před Kristem, se vyvinulo právě na základě zásadního vlivu mazdaismu a buddhismu na židovství.

Život a rituály[editovat | editovat zdroj]

Gnostici se oblékali bíle[28], žili asketickým životem, nepojídali maso a nepili alkohol, výjimku tvoří například gnostická skupina jménem borboriáni. Mezi doložené náboženské rituály patří především křest vodou a pomazávání olejem, symbolem světla poznání[29], v přítomnosti kněze a za doprovodu svatých manter a také společné každodenní stolování, při kterém se společně ceremoniálně pojídal chléb (mandejsky: „pihta“) a pil mošt (mandejsky „mambúha“).

Teorie moderního gnosticismu o vzniku katolického křesťanství judaizací gnóze[editovat | editovat zdroj]

Protože gnostickou nauku přejímala ve své době celá řada kultur a národů, je gnóze zastoupena v dochované literatuře směsicí termínů a představ, které však mají v zásadě jednotnou ideovou koncepci a smysl.

Moderní gnosticismus upozorňuje na to, že původ i podstata gnóze jsou stále předmětem četných badatelských sporů a jsou spojeny s mnoha nejasnostmi a že tomu tak je až do dnešních dnů především proto, že tradiční církevní pohled na gnózi byl a doposud je zcela zatracující. Podle toho prý vypadají jak dobové církevní zprávy o gnózi, plné pomluv a zavádějících a protismyslných interpolací, snažících se spojovat gnózi na principu heretické odchylky s židovstvím,[30] tak i dnešní tendenční díla a soudy badatelů s římsko-katolickou církví a její ideologií spojených.

Moderní gnosticismus opodstatněně tvrdí, že důvodem pro tuto v Evropě široce zakořeněnou neobjektivitu a neúctu ke skutečnosti je dobře srozumitelná tendence k tzv. „politické korektnosti“, protože historická pravda o gnózi je nepříjemným faktem, který nevrhá právě dobré světlo na pravý původ a počátky římsko-katolické církve. Ta podle moderního gnosticismu přejímala do své nauky celou řadu gnostických myšlenek a frází, avšak autory přejímaných myšlenek zároveň pomlouvala a diskreditovala.[31]

Otázka přítomnosti židovské tematiky v gnostických textech je problematická a velmi ožehavá. Badatelé se zde dělí na dvě skupiny. Orientalisticky vzdělaní autoři[32] ukazují ve svém díle na zřetelný vliv Východní nauky na vznik gnóze, popř. i židovského křesťanství. Druhá skupina katolicky orientovaných badatelů tuto možnost tvrdošíjně odmítá.

Moderní gnosticismus (viz především kniha Příběh o povstání hada) zastává názor, že antičtí židovští autoři usilovně přepracovávali gnostické texty ve prospěch své víry[33]. Protože však je židovský světonázor s gnózí naprosto neslučitelný a v celé řadě gnostických textů je právě židovství považováno za největšího nepřítele gnóze a jeho bůh Jahve ztotožňován s Demiurgem, je původ gnóze z judaismu zcela vyloučen.

Celá řada doložitelných skutečností – např. již zmiňovaný gnostický termín pro Spasitele přinášejícího gnózi „Jesous Chréstos“, nebo srovnání textu gnostického „Eugnostova evangelia“ (NHC III,3), vyjevujícího značnou příbuznost s mahájánovými texty buddhistickými, s jeho již „pokřesťanštělou“ variantou „Moudrost Ježíše Krista“ (NHC III,4)[34] nebo např. jen prosté srovnání legendy o Buddhově životě („Buddhačaritam“) s příběhově téměř totožnou „křesťanskou“ legendou „Barlám a Josafat“, kde však již ne Buddha, ale naopak žid Barlám učí Buddhu („Josafata“) buddhovství[35] – dokládají neudržitelnost středověkého katolického pohledu na vznik gnóze jako židovské odchylky.

Při hledání pravdy o gnózi považuje moderní gnosticismus za velmi důležité vodítko jednání postavy Jákoba-Izraele v Bibli. Tento představitel židovství zvítězil v dotyčném biblickém příběhu nad svým starším bratrem Ezauem v boji o prvorozenství tak, že podvodně napodobil vzhled svého bratra a oklamal tak svého slepého otce Izáka.[36] Tomuto vzoru chování odpovídá podle moderního gnosticismu i celkový ráz a smysl židovského písemnictví v době helénistické, kterým bylo vsouvat do antických řecky psaných filozofických a náboženských textů všech národů (Egypťané, Řekové, Mezopotámci, Peršané atd.) pasáže dosvědčující jejich židovský původ.

ThDr. Fr. Kovář ve svém spisu „Filosofické myšlení helénistického židovstva“, Kladno 1922, na str. 67 (nově Hermann & synové 1996, Praha, str. 64) proto píše: „Nanejvýš charakteristická pro helénistické židovství je skupina literárních výtvorů, které lze označit jako židovské spisy pod rouškou pohanskou“. Moderní gnosticismus interpretuje taková zjištění tak, že dochází k závěru, že hlavním literárním žánrem židů v době vzniku Bible byly padělky, které využívajíce jmen slavných antických autorů pěly chválu na židovství. Podle dr. Kováře židovští autoři té doby zfalšovali texty Sibylliných věšteb, Aischyla, Sofokla, Euripida, Filemona, Menandra, Difila, Orfea, Hesioda, Homéra, Hekataia (zde „slavný“ Aristeiův dopis, antedatující o mnohá staletí vznik tzv. „Septuáginty“, tj. první překlad Tóry do řečtiny), Alexandra Polyhistora, Platóna i Aristotela.

Na základě této interpretace moderní gnosticismus vyvozuje, že na západě Římské říše vzniklé katolické křesťanství povstalo jako jedna z četných variant původně gnostického učení, která byla vytvořena židovskou nápodobou a adopcí gnóze a východní duchovní školy do židovské náboženské tradice. Tato údajně specifická podoba původního gnostického učení po svém přijetí za jediné pravé náboženství Římské říše (za císaře Konstantina tzv. ediktem milánským 313 n.l.) svou unifikační činností z centra říše postupně potlačila a vytlačila původní gnostické učení ze svého mocenského prostoru.

S touto adopcí gnóze do židovské náboženské tradice však podle moderního gnosticismu došlo k zásadní proměně gnostických idejí i celého učení tak, že byl doslova zrušen kult poznání, čímž by se však z gnóze v římském katolicismu stala defakto "gnóze bez gnóze". Analýza protignostických spisů církevních otců odhaluje možnost, že jejich autoři napsali své protignostické polemiky tak, že vsouvali do citovaných pasáží gnostických textů židovské interpolace, aby to vypadalo tak, že gnóze je židovskou herezí. Teorie o vzniku římsko-katolické ideologie adopcí gnóze je však nanejvýš sporná. Jediné, co může mít římský katolicismus s gnózí společného, je ideologický antagonismus, eventuálně ještě nějaké prvky neantagonistické, proti přírodě negativisticky nezaměřené gnóze Ježíše Krista. Jak už bylo výše uvedeno, první církevní otcové mnohem spíše odlišovali pravou a falešnou gnózi. Postupně však byla Římsko-katolickou papežskou církví odvržena celá gnóze včetně té Kristovy, až na pár výjimek, fragmentů Kristovy gnóze v kánonu Nového zákona. Zásadně stvořitelským archetypem Boha a césaropapežským režimem ideologicky zatížená římsko-katolická církev tedy nakonec skutečně vytlačila gnózi jako takovou ze své doktríny a začala stále více zaujímat explicitně protignostické stanovisko.

Gnóze a gnosticismus[editovat | editovat zdroj]

Z čistě terminologického hlediska jsou pro označení gnostického fenoménu běžně užívány dva ústřední pojmy, gnóze a gnosticismus. Je mezi nimi zřejmý významový rozdíl. Gnóze je přejatý tvar řeckého gnósis ("poznání") a hodí se jako označení pro spirituální poznání ve smyslu gnostického vyjádření univerzálně chápané spirituality vůbec. Gnosticismus je pak příhodným označením antagonisticky ideologického vyjádření spiritualisticky pojaté gnóze, přičemž termín spiritualismus je v tomto kontextu třeba chápat v protikladu k materialismu v gnostickém smyslu dualismu ducha a hmoty jako dvou protikladných principů reality. Jestliže principem gnóze je univerzálně platná spiritualita, principem gnosticismu je spiritualisticky pojatá gnóze. Z toho hlediska je třeba rozlišovat termíny gnóze a gnosticismus. Gnóze je důležitým jádrovým aspektem všech velkých náboženských systémů, zatímco gnosticismus je svébytným náboženským směrem, který gnózi jako takovou antagonisticky ideologizuje. Gnóze proto mohla sloužit gnosticismu k interpolacím a interpretacím různých gnózi obsahujících náboženských textů v čele s těmi křesťanskými. Rozlišení gnóze a gnosticismu není příliš zavedené, kvůli čemuž je celá gnostická problematika plná sporů a rozepří o pravou identitu gnostiků. V Novém zákonu na některých místech zaznívají varování před "falešnými gnostiky", podobně jako se na jiných místech upozorňuje na "falešné židy" – tzv. "Synagogu Satanovu". Přídomek "falešný" je tu třeba chápat jako zjednodušené vyjádření výše nastíněného rozdílu. Je rozdíl mezi židem ve smyslu židovského ztělesnění univerzálně platné spirituality a židem ve smyslu ideologického ztělesnění nacionálně náboženského židovství, jinak řečeno židovský rozdíl mezi spirituálním Hebrejcem a ideologickým judaistou. Je to rozdíl trestuhodně nereflektovaný ideologickými gnostiky, stejně jako třeba i nacisty, a reflektovaný v první řadě Ježíšem, jenž byl schopen obvinit židovské kněží (judaisty), že jejich "Otcem" je ďábel, ač zároveň proklamoval, že přišel židovský (hebrejský) Zákon naplnit, nikoli zrušit. Stejně tak je třeba rozlišovat gnostika ve smyslu gnostického ztělesnění univerzálně platné spirituality od gnostika ve smyslu ideologického ztělesnění spiritualisticky pojaté gnóze. Toto distinktivní rozlišení je nezbytné, má-li být gnostická otázka a problematika jednou provždy vyřešena.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. srv. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 45-46
  2. srv. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 45-52
  3. srv. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 50-54
  4. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 53
  5. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 54
  6. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 54
  7. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 54-63
  8. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 58-59
  9. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 59
  10. srv. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 60
  11. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, s. 60-61
  12. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 64-65
  13. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 66
  14. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 23, 63, 66
  15. např. Tomášovo evangelium, log. 37, Naasejský traktát 8,44
  16. např. Naasejský traktát 8,23
  17. např. Druhý Logos velkého Setha, str. (kodexu) 49, řádka 27, str. 59 řádka 26, str. 66, řádka 8 nebo Pe-trova (tj. „Toho trojmocného“, nikoliv biblického Petra) apokalypsa str. 74, řádka 8 atd.
  18. viz např. Druhý Logos velkého Setha, NHC VII,2, str. 62–64 anebo Tajný spis Jana NHC II,1 III,1 IV,1
  19. srv. Neznámá evangelia, Jan A. Dus, Petr Pokorný, Vyšehrad 2006, s. 77-82
  20. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 65-66
  21. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 23-24
  22. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 26
  23. Píseň o perle, Petr Pokorný, Vyšehrad 1998, srv. s. 28
  24. a b Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online
  25. Blahoslav Pípal, Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu, Kalich, Praha 1997, s. 107
  26. Neznámá evangelia, Jan A. Dus, Petr Pokorný, Vyšehrad 2006, s. 80
  27. Neznámá evangelia, Jan A. Dus, Petr Pokorný, Vyšehrad 2006, s. 80
  28. viz např. nazarejská Ginza, Kniha II, 112
  29. viz např. Filipovo evangelium NHC II,3, log. 59, 95, 98, 109, 111 aj.
  30. viz IRENEUS. Pět knih proti kacířství. ; HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998.  ; EPIFANIUS. Panarion.
  31. viz např. výroky gnostika Simona Mága v jeho Výkladu Velké síly (HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998.  ) s podobnými výroky v Novém zákonu
  32. např. indolog V. Lesný (poslední kapitola jeho knihy Buddhismus) nebo německý indolog R. Garbe (GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.) či v řadě statí íránolog R. Reitzenstein (např.: REITZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.)
  33. viz následující popis židovského helénistického písemnictví
  34. viz Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995.
  35. Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká – Orbis, 1946.
  36. Starý zákon, Genesis, kap 27

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • DUS Jan A., POKORNÝ Petr Neznámá evangelia Novozákonní apokryfy I, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-839-8
  • PORTER J. R. Ztracená bible, TRIO Publishing, s.r.o., 2005, ISBN 80-968705-8-0
  • LÜDEMANN, G.; JANSEN, M. Bibel der Häretiker : die gnostischen Schriften aus Nag Hammadí. Stuttgart : Radius Verlag, 1997. (celkový překlad NH textů do němčiny)
  • Překlad všech NH textů do angličtiny
  • LEIPOLDT, J.; SCHENKE, H.M. Koptisch-gnostische Schriften aus den Papyrus Codyces vom Nag Hammadí. Hamburg – Bergstadt, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium (NHC II,2), Evangelium Filipa (NHC II,3), Podstata archontů (NHC II,4))
  • SCHNEEMELCHER, W. Neutestamentische Apokryfen in deutscher Übersetzung. Tübingen, 1990.
  • BETZ, O.; SCHRAMM, T. Perlenlied und Thomasevangelium. Zürich, 1993.
  • UNNIK, W. van. Evangelien aus dem Nilsand. Frankfurt am Main, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium, Evangelium pravdy, Tajný spis Jana)
  • IRENEUS. Quinque libros contra haereses. Basileae, 1571. (obsahuje v 1. Knize popis gnostického učení tzv. valentinské gnoze)
  • Sancti Hippolyti Refutationis omnium haeresium librorum decem. přeložil Dunckler et Schneidewin. Gottingae, 1859.
  • HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998. (obsahuje popis řady gnostických škol, především gnostický tzv. Naasejský traktát a spis Simona Mága: Výklad Velké síly)
  • Příběh o povstání hada. Praha : Bibliotheca gnostica, 1996. (obsahuje Třídílný traktát (NHC I,4), Tajný spis Jana (NHC II.1 III,1 IV,1), Ireneův popis učení Ofitů a Hippolytův popis učení Peratů)
  • Wolfgang Kosack: Geschichte der Gnosis in Antike, Urchristentum und Islam. Texte, Bilder, Dokumente. 525 Seiten. Verlag Christoph Brunner, Basel 2014. ISBN: 978-3-906206-06-6 [1]
  • Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995. (obsahuje několik qumránských textů, zprávu Flávia Josefa o Essenských (tj. Nazarejcích), Ireneův popis gnostického učení tzv. valentinské gnoze a dalších gnostiků a chválu gnoze od Klemense Alex., dále NH texty: Eugnostovo evangelium (NHC III,3), Moudrost Ježíše Krista (NHC III,4) a Vidění Adama – člověka (NHC V,5)
  • Evangelium neznámého boha. Praha : Bibliotheca gnostica, 1994. (obsahuje Tomášovo evangelium (NHC II,2), Filipovo evangelium (NHC II,3), Evangelium pravdy (NHC I,3), Knihu Tomáše (NHC II,7), Výklad o duši (NHC II,6) a Apokalypsu Petra (NHC VII,3))
  • ALTHEIM, Fr.; STIEL, Ruth. Christentum am Roten Meer : (Die Paraphrase des Seem (NHC VII,1), Der zweite Logos des grossen Seth (NHC VII,2), Die Petrusapokalypse (NHC VII,3), Die drei Stelen des Seth (NHC VII,5). Berlin – New York, 1973.
  • BÖHLIG. Das ägypter Evangelium von Nag Hammadí (NHC III,2). Wiesbaden : Göttinger Orientforschungen VI. Reihe, Bd.1, 1974.
  • BÖHLIG. Die Gnosis (I.-IV. Bd.). Zürich und München : Artemis Verlag, 1980. (obsahuje velký výběr gnostických pramenů včetně textů manichejských)
  • DIETZFELBINGER, K. Schöpfungsberichte aus Nag Hammadí. 1989.
  • Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká – Orbis, 1946.
  • Ginza I a II : Gnostická bible nazarejců. Praha : Bibliotheca gnostica, 2008.
  • AŠVAGHÓŠA. Příběh Buddhova života. Praha : Bibliotheca gnostica, 2001.
  • SCHMIDT; TILL, W. Koptisch-gnostische Schriften : (Die Pistis Sophia, Die beiden Bücher Jeú und Unbekanntes altgnostisches Werk). Berlin, 1954.
  • Prajňáparamitá – Die Volkommenheit der Erkenntnis. Göttingen und Leipzig, 1897.
  • Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha. Praha : Bibliotheca gnostica, 1993.
  • DEUSSEN, P. Sechzig Upanischad's des Veda.
  • PÍPAL Blahoslav, Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu, Kalich, Praha 1997, ISBN 80-7017-121-9,

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RUDOLPH, K. Die Gnosis. Leipzig, 1997.
  • SCHUMANN, H.W. Maháyána – Buddhismus. München, 1990.
  • KOVÁŘ, Th.Dr. Fr. Filosofické myšlení helénistického židovstva. Praha : Hermann & synové, 1996.
  • GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.
  • SEYDEL, R. Die Buddha-Legende und das Leben Jesu nach den Evangelien. Weimar, 1897. (obsahuje skvělé srovnání a podobnosti obou legend)
  • ADAM, A. Die Psalmen des Thomas und das Perlenlied als Zeugnisse vorchristlicher Gnosis. Berlin, 1959.
  • REIZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.
  • CULDAUTOVÁ, Francine. Nástin gnostické theologie. Překlad Jan Kranát. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1999. 82 s. (Oikúmené) ISBN 80-86005-87-9.  
  • CULIANU, Ioan P. Dualistické gnóze západu (Gnoses dualistes d’Occident). Překlad Jan Joneš. 1. vyd. Praha : Argo, 2008. 375 s. (Logos; sv. 10) ISBN 978-80-7203-930-2.  
  • MATOUŠEK, Jaroslav. Gnose čili Tajné učení náboženské posledních století pohanských a prvních křesťanských. Praha : Herrmann & synové, 1995. 296 s.  
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1986. 280 s. ISBN 80-7021-246-2.  
  • POKORNÝ, Petr. Počátky gnose: Vznik gnostického mýtu o božstvu Člověk. 2. vyd. Praha : Academia, 1969. (Edice ČSAV; sv. 6)  
  • POKORNÝ, Petr. Tomášovo evangelium: Překlad s výkladem. 2. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1982. 171 s.  
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze. In HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600 (Early Christianity: Origins and Evolution to A. D. 600). Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-159-8. S. 173–182.
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství) ISBN 978-80-7021-947-8.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Ostatní christologické hereze[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Moderní gnosticismus[editovat | editovat zdroj]