Gnóze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Gnóze (z řec. gnósis, poznání), také Gnosticismus je náboženskofilozofický směr pozdní antiky, který zažil svůj největší rozmach v 1. až 3. století po Kr. Charakteristické je pro něj odmítání hmotného světa, přesvědčení o spásné roli poznání a víra v božskou jiskru v člověku.

Termíny gnóze a gnosticismus[editovat | editovat zdroj]

Gnosticismus je neologismus, který pro rozvinutější křesťansko-gnostické systémy začali používat francouzští učenci v 18. století.[1] Vymezuje se jako nábožensko–filozoficko–sociální proud pozdní antiky, který existoval v 1. až 4. století.

Gnóze, termín pocházející z řeckého slova gnósis („poznání“), je podstatou učení gnostických systémů. Poznání má podle gnostických systémů spásný charakter. Pomáhá uvědomit si skutečnou podstatu hmotného světa, vymanit se z něj a navrátit se do původního stavu jednoty s universem.

Postupem času se pojem gnóze stal všeobecným označením pro filozoficko–náboženské proudy pozdní antiky, které spojuje myšlenka zvěstovaného poznání - gnóze s cílem vymanit se z hmotného světa a sjednotit se s universem.

Lidé, kteří se věnovali praktikování a hledání gnóze jsou obvykle označovaní jako gnostikové. Takto je ovšem nazývali především jejich oponenti – křesťanští hereziologové, kdežto v pramenech není doloženo, že by se tak označovali sami. Věřící křesťansko-gnostických směrů gnóze se například označovali jako křesťané.[2]

V současném vědeckém diskurze se v anglicky psané literatuře používá termín gnosticismus, zatímco v německy psané literatuře se pojmy gnosticismus a gnóze mohou zaměňovat.[3]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Prameny, z nichž badatelé zkoumají fenomén gnosticismu, lze rozdělit do dvou skupin: zprávy oponentů, zejména křesťanských polemiků, a zprávy přímé..

Hereziologická literatura[editovat | editovat zdroj]

První skupinou jsou texty křesťanských hereziologů, které informují o jednotlivých gnostických společenstvích z pohledu křesťanské polemiky. Jejich pohled na gnózi formuje potřeba vymezovat se vůči ní a z toho vyplývající tendenčnost.[4] Navzdory tomu jsou cenným zdrojem informací. Tito autoři takto zachovali alespoň ve zlomcích některé gnostické texty. Do objevů prvních přímých pramenů a především nálezů rukopisů z Nag Hammadí byly jediným zdrojem informací o gnosticismu.[4]

Nejznámější a nejvýznamnější hereziologický spis věnující se gnosticismu pochází od Ireneje z Lyonu. Jmenuje se Odhalení a vyvrácení falešného poznání a už od starověku je znám pod názvem Proti herezím (Contra haereseos). Na svém díle pravděpodobně pracoval mnoho let, což je vidět z častých oprav a dodatků.[5] Při psaní spisu čerpal přímo z gnostických spisů, které byly v jeho době známé a z protignostických polemik starších hereziologů (např. Justin Mučedník, dílo Syntagma), které se však nezachovaly.[6] Jazykem textu byla řečtina. Řecký originál se zachoval pouze ve zlomcích, ale do dnešní doby se zachoval jeho latinský překlad.[7]

Dalšími křesťanskými autory, kteří se ve svém díle věnovali polemice s gnosticismem byl Hippolytos Římský, který napsal spis Odhalení všech bludů, významný zachováním úplného gnostického spisu „Naasejský traktát“. Kléméns Alexandrijský je významný výpisky z díla valentínovce Theodota. Órigenés zachoval v 48 citacích část komentáře gnostika Hérakleóna k Janovu evangeliu. Všichni tito autoři psali svá díla řecky.

Přímé prameny[editovat | editovat zdroj]

Druhou skupinu tvoří texty napsané přímo gnostiky. Ty se začaly vynořovat z pouštních hlubin od první poloviny 19. století až po současnost. V polovině 19. století vyšel anglický překlad koptského gnostického traktátu, nazvaného podle hlavní postavy Pistis Sofia. Kodex je znám jako Askewův kodex.

Další soubor textů vstoupil do historie bádání pod názvem Bruceho kodex; obsahuje Dvě knihy Jeú, tři fragmenty gnostických textů a spis, který se označuje jako Neznámé gnostické dílo.

Nejvýznamnější sbírkou původních gnostických textů před objevem rukopisů z Nag Hammadí je Berlínsky kodex. Obsahuje Tajnou knihu Janovu, Moudrost Ježíše Krista, Mariino evangelium a zlomky negnosticky laděných Skutků Petrových.

Texty z Nag Hammádí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rukopisy z Nag Hammádí.

Texty z Nag Hammádí jsou v současnosti nejvýznamnějším pramenem pro zkoumání gnosticismu. Začaly se objevovat od roku 1946, kdy byl do egyptského národního muzea přinesen dnešní Kodex III.[8] Postupně se za poměrně dramatických okolností podařilo shromáždit všechny dochované kodexy z nálezu. Vydávání a překlad textů byly dokončeny až roku 1977.[9]

Dohromady jde o 13 svazků - kodexů, obsahujících 51 textů různého obsahu v rozsahu 1153 stran z přibližně 1257 původních stran. Zachovalo se tedy zhruba 90 % textu.[10] Z toho 39 textů bylo do té doby zcela neznámých, 6 textů se ve sbírce objevuje dvakrát a dalších 6 textů bylo známo ze starších objevů.

Mezi nejvýznamnější objevené texty patří např. Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium a Tajná kniha Janova.

Hlavní rysy gnosticismu[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli se od sebe mohou jednotlivé gnostické texty výraně lišit, je možné vystopovat některé společné rysy prostupující celým gnosticismem.

Jedním ze základních rysů je představa o božské jiskře uvězněné v lidském těle. Vlivem okolností popsaných v kosmogonických mýtech padla tato jiskra na zem, do světa osudu, zrození a smrti, ze kterého se musí vrátit zpět do jednoty s universem, resp. bohem, někdy označovaným jako Pléróma (řec. plnost, naplnění).[11]

Z toho plyne i další charakteristický rys prostupující gnosticismem, totiž dualismus. Hmotný svět je vnímán negativně jako stvořený nižší božskou bytostí, označovanou jako Demiurg (řec. řemeslník, stavitel). Zlo se zde ztotožňuje s hmotou.[12] Gnostikové proto usilovali o vymanění z toho světa a opětovné sjednocení své božské podstaty s bohem. Ten je popisován jako neznámý, mimosvětský a Pán všeho stvoření, který sídlí v "nadsmyslovém" světě.[12]

Dalším výrazným prvkem objevujícím se v gnosticismu je představa o "vykoupeném Vykupiteli". Gnostikové věřili, že svoji spásu zažívali už během svého života a svět okolo sebe relativizovali.[13] Považovali se za "pokolení bez krále“.[13] Byli sami sobě králi vlivem vědomí o své božské podstatě.[13] Podle gnostiků ale ještě nebyly vysbírány a navráceny všechny božské jiskry. Proto se o gnosticích říká, že jsou totožní s vykupitelem, který "má být vykoupen".[13]

Vykoupení a spásu gnostikové dosahovali pomocí duchovního poznání - gnóze, kterou jim zvěstovala některá z duchovních bytostí, jako například Sofia - Moudrost, resp. některý z prostředníků, kteří zvěstují pravdu o božské podstatě člověka.[14] Takovými osobami byl například Set, mytologický otec skupiny gnostiků označovaných jako setovci nebo také Ježíš.

Původ gnosticismu[editovat | editovat zdroj]

Původ gnosticismu je v současnosti předmětem intenzivní vědecké diskuse.

Na začátku vědeckého zkoumání gnosticismu v 18. století se na základě hereziologických pramenů předpokládalo, že gnóze je křesťanskou herezí, která se z vyvinula z křesťanství jeho helénizací.[15] Dále se objevila teorie o indo-íránském původu gnóze, podporovaná podobností některých gnostických myšlenek se zoroastrismem.[15]

Po objevu rukopisů z Nag Hammádí se tyto závěry musely přehodnotit a dnes je jasné, že gnóze má předkřesťanský původ.[16] Její vznik se klade do doby mezi prvním stoletím před naším letopočtem a prvním stoletím našeho letopočtu.

Kořeny gnosticismu lze najít v polemice okrajových skupin diasporního judaismu s jeho hlavním proudem, jak ji podávají gnostické texty jako např. Podstata archontů (NHC II, 4), které se zabývají alternativním výkladem knihy Genesis. Gnóze se vůči judaismu ostře vymezuje. Židovského Boha Jahve označuje jako Démiurga, který pouze stvořil hmotný svět a ve skutečnosti ještě nad ním existuje vyšší neznámý Bůh, kterého Židé nevidí.[17] Gnostická představa o Bohu se jinak v mnohém paradoxně podobá představě židovské, protože gnostický Bůh také nese výrazné monoteistické rysy.

Gnostické představy navazovaly i na židovskou apokalyptiku, která předpokládala brzký konec světa, a proto nebylo třeba přikládat hmotnému světu velký význam. Spásy se dočkají pouze jednotlivci - apokalyptikové, kterým se zjevil Bůh a odhalil tajemství blížícího se konce světa.[18] Poznání je tedy stejně jako v gnózi zjevené. Veškeré zlo pochází ze světa, přesněji řečeno z dějin.[19]

Jedním z předpokladů gnosticismu byl myšlenkový kvas, který vznikl na Blízkém východě po pádu Alexandrovy říše. Po Blízkém východě se šířily myšlenky helénismu a popularizované řecké filozofie. Jedním z významných intelektuálních center přelomu letopočtu se stala egyptská Alexandrie, která byla zároveň jedním z významných gnostických center. V gnózi lze pozorovat vliv Platónovy filozofie, především v myšlence vzestupu duše.[20] Podobný je i dualismus hmoty a ducha. Gnostikové často používali převzatou řeckou terminologii, termíny jako aión, ennoia, sofia, bythos.[20]

Gnosticismus byl dále přímo či nepřímo ovlivněn egyptským náboženstvím, řeckými mystérii (orfismem), zoroastrismem a židovskou mudruslovnou literaturou.

Gnosticismus a křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Vztah gnosticismu a křesťanství je specifický. Oba směry se začaly navzájem ovlivňovat na přelomu 1. a 2. století, což vyústilo např. ve vznik gnosticko-křesťanských skupin jako valentínovci, kteří fungovali uvnitř církve pravděpodobně až do 4. století a sami se označovali jako její elita.[21] Gnostikové do svých textů snadno pojali postavu Ježíše Krista a ztotožnili ho se svojí představou o spasiteli.

V křesťanství lze vysledovat gnostické vlivy v některých představách o spasiteli v Pavlově listu Filipským a zejména v Janově evangeliu. Dále se gnosticismus nepřímo podílel na rozvoji křesťanské ortodoxie a filozofie, protože ty se formovaly právě v polemikách s gnózí. Někteří raně křesťanští autoři, především Órigenés, byli gnostickými myšlenkami přímo ovlivnění.[22]

Gnostické učení z pohledu apoštolské tradice odsoudil Irenej z Lyonu. Jeho komplexní výklad je obsažen v díle Proti heretikům.[23] V něm chce dokázat, že gnostikové nemají apoštolskou posloupnost a všechno svoje učení získali smícháním učení pohanských náboženství, Platónovy filozofie a samotného Nového zákona. Za zakladatele gnosticismu je považován Šimon Mág, od kterého se odvozují ostatní gnostičtí kacíři.[23] Celkový výklad tohoto díla obsahuje pět knih, z nichž každá gnosticismus vyvrací z jiného pohledu. První kniha jej vysvětluje, druhá popírá učení o aiónech na základě důkazu o existenci jediného Boha. Třetí kniha vyvrací gnosticismus na základě Písma a církevních podání. Čtvrtá kniha vyvrací gnosticismus na základě výroků Ježíše Krista a poslední kniha dokládá skutečnou přítomnost těla a krve Ježíše Krista v eucharistii a dokládá vzkříšení těla, ve které gnostikové nevěřili.

Odmítavě se vůči gnosticismu postavil také papež František, například před konkláve, na kongragaci kardinálů, ale i v jiných vyjádřeních.[24][25]

Gnostická hnutí a skupiny[editovat | editovat zdroj]

Raná gnostická hnutí a skupiny[editovat | editovat zdroj]

Šimon Mág je mytickým zakladatelem gnóze a měl být současníkem Ježíše Krista. Objevuje se už v Novém zákoně, v Skutcích spoštolů, kde chtěl od apoštola Petra koupit moc konat zázraky.[26] Pocházel ze Samaří. Podle Justina Mučedníka existovala skupina Šimona Mága, která ho uctívala jako Boha.[27] Podle legendy v apokryfních Skutcích Petrových spolu Petr a Šimon Mág bojovali a oba působili divy.[28] Hippolytos Římský píše, že Šimon Mág se nechal zahrabat do země s tím, že vstane z mrtvých, ale nepodařilo se mu to.[28] Jeho družkou měla být bývalá nevěstka Helena, která se prohlásila za Ennoiu a spolu s Šimonem kázali po Palestině.[29]

Šimonovým žákem měl být Menandros, který se prohlásil za spasitele.[30] Jeho křest měl zaručit nesmrtelnost duše.[30]

Dalším Šimonovým žákem byl údajně Satornilos, který působil ve druhém století v Antiochii.[31] Podle něj byl svět stvořen sedmi anděly, z nichž jeden byl židovským Bohem.[31] Lidi dělil na dvě skupiny - dobří lidé s božskou jiskrou a zlí lidé, kteří božskou jiskru nemají a budou zatraceni.[30]

Významným gnostickým učitelem byl Basileidés, který působil v první polovině druhého století v Alexandrii. Byl to plodný autor, ale velká část jeho díla se nezachovala. Démiurga nazval Abraxasem, což je jedno ze jmen židovského Boha.[32] Vyznával doketickou christologii.[33]

Velké gnostické systémy 2. a 3. století[editovat | editovat zdroj]

Setovci[editovat | editovat zdroj]

Setovci měli být gnostická skupina, která svůj původ odvozuje od Šéta (Séta), syna Adamova, který je zvěstovatelem moudrosti a spasitelem.[34]

Jde ale spíše o badatelský konstrukt na základě několika textů z Nag Hammádí, které spojuje především myšlenka Seta jako spasitele a otce gnostiků.[34] Neexistují spolehlivé doklady o existenci setovců jako specifické skupiny.[35]

Nejvýznamnějším textem připisovaným setovcům je Tajná kniha Janova, zachovaná ve čtyřech verzích, které se dále dělí na dlouhou a krátkou verzi.[36] Obsahuje shrnutí základního gnostického mýtu a pravděpodobně jde o kompilaci z více textů s mnoha redakčními úpravami. Dodatečně byla křesťansky upravena.

Valentinovci[editovat | editovat zdroj]

Valentinovci jsou považovaní za původce nejpropracovanějšího a nejúspěšnějšího gnostického systému. Existovali především v 2.-3. století a byli silným konkurentem pro rodící se katolickou (obecnou) církev. Za zakladatele valentinovců je označován Valentínos, gnosticko–křesťanský učitel a filosof, který působil přibližně v letech 140-160 n. l. v Římě.[37] Byl považován za plodného autora, ale z jeho díla se zachovaly jen zlomky.

Valentinovci byli rozšíření po celém Středomoří, což po smrti Valentína vedlo k rozdělení na západní a východní valentinovce.[zdroj?]

Rekonstrukce učení valentinovců je problematická, protože se zachovalo velké množství textů od Valentínových žáků, ale žádný gnostický spis přímo od jejich zakladatele. Předpokládá se, že Valentinovo učení mělo dvě roviny - externí, která byla v souladu s křesťanským učením, a ezoterickou, která byla tajná a obsahovala gnostické myšlenky. Valentinovci měli ze všech gnostických skupin nejpropracovanější kosmologii, od hereziologů se dochovalo dokonce pět jejích verzí.[38]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gnosticizmus na slovenské Wikipedii.

  1. Pokorný 1986, str. 14.
  2. Rudolph 2010, str.298.
  3. Chalupa 2013, str. 6.
  4. a b Chalupa 2013, str.7.
  5. Pokorný 1986, str. 32.
  6. Pokorný 1986, str. 33.
  7. Chalupa 2013, str.8.
  8. Pokorný 1986, str. 75.
  9. Pokorný 1986, str. 80.
  10. Chalupa 2013, str. 11.
  11. Rudolph 2010, str. 63.
  12. a b Rudolph 2010, str. 67.
  13. a b c d Pokorný 1986, str. 26.
  14. Pokorný 1986, str. 27.
  15. a b Rudolph 2010, str. 38.
  16. Rudolph 2010, str. 57.
  17. Pokorný 1986, str. 50.
  18. Rudolph 2010, str. 276.
  19. Rudolph 2010, str. 277.
  20. a b Rudolph 2010, str. 282.
  21. Pokorný 1986, str. 143.
  22. Rudolph 2010, str. 24.
  23. a b Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online - česky
  24. Gnosticismus jako největší nebezpečí, časopis Revue Trivium dostupné online - česky
  25. Kardinál Bergoglio o Cirkvi a kampani médií proti Vatikánu dostupné online
  26. Sk 8,9–25.
  27. Rudolph 2010, str. 292.
  28. a b Rudolph 2010, str. 294.
  29. Pokorný 1986, str. 118.
  30. a b c Pokorný 1986, str. 123.
  31. a b Rudolph 2010, str. 296.
  32. Pokorný 1986, str. 133.
  33. Rudolph 2010, str. 310.
  34. a b Chalupa 2013, str. 39.
  35. Chalupa 2013, str. 46.
  36. Chalupa 2013. str. 40.
  37. Rudolph 2010, str. 316.
  38. Rudolph 2010, str. 317.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kurt Rudolph, Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky, Praha: Vyšehrad, 2010.
  • Ismo Dunderberg, „The School of Valentinus“, in: Antti Marjanen – Petri Luomanen (eds.), A Companion to Second-Century Christian “Heretics”, Leiden: E. J. Brill 2005, 64 – 99.
  • Michael A. Williams, "Sethianism", in: Antti Marjanen – Petri Luomanen (eds.), A Companion to Second-Century Christian “Heretics”, Leiden: E. J. Brill 2005, str. 32 – 63.
  • Petr Pokorný, Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků, Praha: Vyšehrad 1998 (druhé, rozšířené vydání; 1. vydání Vyšehrad 1986).
  • Wouter J. Hanegraaff et al. (eds.), Dictionary of Gnosis & Western Esotericism, Leiden: E. J. Brill 2006.
  • Aleš Chalupa Gnosticizmus, Brno: Masarykova univerzita 2013.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]