Gnóze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Gnosticismus neboli gnóze je náboženskofilozofický směr pozdní antiky, který zažil svůj největší rozmach v 1.3. století po Kr. Je charakteristický odmítáním hmotného světa a vírou v božskou jiskru v člověku.

Termíny gnóze a gnosticismus[editovat | editovat zdroj]

Gnosticismus je neologismus, který pro rozvinutější křesťansko-gnostické systémy začali používat francouzští učenci v 18. století.[1] Vymezuje se jako nábožensko – filozoficko – sociální proud pozdní antiky, který existoval v 2.4. století.

Gnóze, termín pocházející z řeckého slova gnosis („poznání“), je podstatou učení gnostických systémů. Poznání má podle gnostických systémů spásný charakter. Pomáhá uvědomit si skutečnou podstatu hmotného světa, vymanit se z něj a navrátit se do původního stavu jednoty s universem.

Postupem času se pojem gnóze stal všeobecným označením pro filozoficko – náboženské proudy pozdní antiky, které spojuje myšlenka zvěstovaného poznání - gnóze s cílem vymanit se z hmotného světa a sjednocení se s unversem.

Lidé, kteří se věnovali praktikování a hledání gnóze jsou obvykle označovaní jako gnostikové. Takto gnostiky nazávali především jejich oponenti – křesťanští hereziologové, ve skutečnosti není dochované v pramenech, že se tak sami označovali. Věřící z křesťansko-gnostických směrů gnóze se například označovali jako křesťané.[2]

V současném vědeckém diskurze se v anglicky psané literatuře používá termín gnosticismus, zatímco v německy psané literatuře se pojmy gnosticismus a gnóze mohou zaměňovat.[3]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Prameny, jejichž pomocí badatelé zkoumají fenomén gnosticismu, lze rozlišit na dvě skupiny.

Hereziologická literatura[editovat | editovat zdroj]

První skupinou jsou texty křesťanských hereziologů, které informují o jednotlivých gnostických společenstvích z pohledu křesťanské polemiky. Jejich pohled na gnózi formuje potřeba vymezovat se vůči ní a z toho vyplývající tendenčnost.[4] Navzdory tomu jsou cenným zdrojem informací. Tito autoři takto zachovali alespoň ve zlomcích některé gnostické texty. Do objevů prvních přímých pramenů a předevších nálezů rukopisů z Nag Hammadí byly jediným zdrojem informací o gnosticismu.[4]

Najznámější a nejvýznamnější hereziologický spis věnující se gnosticismu pochází od Ireneje z Lyonu. Jmenuje se „Odhalení a vyvrácení falešného poznání“, už od starověku je známý pod názvem „Proti herezím“. Na svém díle pravděpodobně pracoval mnoho let, což je vidět z častých oprav a dodatků.[5] Při psaní spisu čerpal přímo z gnostických spisů, které byly v jeho době známé a z protignostických polemik starších hereziologů (např. Justin Mučeník, dílo Syntagma), které se však nezachovaly.[6] Jazykem textu byla řečtina. Řecký originál se zachoval pouze ve zlomcích, ale do dnešní doby se zachoval jeho latinský překlad.[7]

Dalšími křesťanskými autory, kteří se ve svém díle věnovali polemice s gnosticismem byl Hippolytos Římský, který napsal spis "Odhalení všech bludů" významný zachováním úplného gnostického spisu „Naasejský traktát“. Klement Alexandrijský je významný výpisky z díla valentínovce Theodota. Órigenes zachoval v 48 citacích část komentáře gnostika Herákleóna k Janovu evangeliu. Všichni tito autoři psali svá díla řecky.

Přímé prameny[editovat | editovat zdroj]

Druhou skupinu tvoří texty napsané přímo gnostiky. Ty se začaly vynořovat z pouštních hlubin od první poloviny 19. století až po současnost.

V polovině 19. století vyšel anglický překlad koptského gnostického traktátu, kteřý byl pojmenovaný podle své hlavní postavy Pistis Sofia. Kodex je známý jako Askewův kodex.

Další soubor textů vstoupil do historie bádání pod názvem Bruceho kodex, obsahuje Dvě knihy Jeú, tři fragmenty gnostických textů a spis, který byl pojmenovaný Neznámé gnostické dílo.

Nejvýznamnější sbírkou původních gnostických textů před objevem rukopisů z Nag Hammadí je Berlínsky kodex. Obsahuje Tajnou knihu Janovu, Moudrost Ježíše Krista, Mariino evangelium a zlomky negnosticky laděných Skutků Petrových.

Texty z Nag Hammádí[editovat | editovat zdroj]

Bližší informace: Rukopisy z Nag Hammádí

Texty z Nag Hammádí jsou v současnosti nejvýznamnějším pramenem pro zkoumání gnosticismu. Začaly se objevovat od roku 1946, kdy byl do egyptského národního muzea přinesen dnešní Kodex III.[8] Postupně se za poměrně dramatických okolností podařilo shromáždit všechny dochované kodexy z nálezu. Vydávání a překlad textů byly dokončené až roku 1977.[9]

Dohromady jde o 13 svazků - kodexů, tvořených 51 texty různého obsahu v rozsahu 1153 stran z přibližně 1257 původních stran. Zachovalo se tedy zhruba 90 % textu.[10] Z toho 39 textů bylo do té doby zcela neznámých, 6 textů se ve sbírce objevuje dvakrát a dalších 6 textů bylo známých ze starších objevů.

Mezi najvýznamnější objevené texty patří např. Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium a Tajná kniha Janova.

Hlavní rysy gnosticismu[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli se od sebe mohou jendotlivé gnostické texty výraně lišit, je možné vystopovat některé společné rysy prostupující celým gnosticismem.

Jedním ze základních rysů je představa o božské jiskře uvězněné v lidském těle. Vlivem okolností popsaných v kosmogonických mýtech se dostala na zem do světa osudu, zrození a smrti, ze kterého se musí vrátit zpět do jednoty s universem, resp. bohem, někdy označovaným jako Pleróma (Šablona:Vjz).[11]

Z toho plyne i další charakteristický rys prostupující gnosticismem, a totiž dualismus. Hmotný svět je vnímaný negativně jako stvořený nižší božskou bytostí označovanou jako Démiurg. Zlo a hmota jsou ztotožňované.[12] Gnostikové přesto usilovali o vymanění se z toho světa a opětovné sjednocení své božskké podstaty s bohem. Ten je popisovaný jako neznámý, mimosvětský Pán všeho stvoření, který sídlí v "nadsmyslovém" světě.[12]

Dalším výrazným prevkem objevujícím se v gnosticismu je představa o "vykoupeném Vykupiteli". Gnostikové věřili, že svoji spásu zažívali už během svého života a svět okolo sebe relativizovali.[13] Považovali se za "pokolení bez krále“.[13] Byli králi sami sobě vlivem vědomí o svojí božské podstatě.[13] Podle gnostiků ale ještě nebyly vyzbírané a navrácené všechny božské jiskry. Proto se o gnosticích říká, že jsou totožní s vykopitelem, který "má být vykoupen".[13]

Vykoupení a spásu gnostikové dosahovali pomocí duchovního poznání - gnóze, která jim byla zvěstovaná od některé z duchovních bytostí, jako ne příklad Sofia - Moudrost, resp. od prostředníků, kteří zvěstují pravdu o božské podstatě člověka.[14] Takovými osobami byl například Set, mytologický otec skupiny gnostiků označovaných jako setovci nebo také Ježíš.

Původ gnosticismu[editovat | editovat zdroj]

Původ gnosticismu je v současnosti předmětem intenzivní vědecké diskuze.

Na začátku vědeckého zkoumání gnosticismu v 18. století se na základě hereziologických pramenů předpokládalo, že gnóze je křesťanskou herezí, která se z vyvinula z křesťanství jeho helénizací.[15] Dále se objevila teorie o indo-íránském původu gnóze podporovaná podobností některých gnostickým myšlenek se zoroastrismem.[15]

Po objevu rukopisů z Nag Hammádí se tyto závěry musely přehodnotit a dnes je jasné, že gnóze má předkřesťanský původ.[16] Její vznik je kladená do doby mezi prvním stoletím před naším letopočtem a prvním století po našem letopočtu.

Kořeny gnosticismu se nacházejí v polemice okrajových skupin diasporního judaismu s jeho hlavním proudem, kterou lze vidět v gnostických textech jako např. Podstata Archontů (NHC II, 4), které se zabývají alternativním výkladem knihy Genesis. Gnóze se vůči judaismu ostře vymezuje. Židovského Boha Jahveho označuje jako Démiurga, který pouze stvořil hmotný svět a ve skutečnosti ještě nad ním existuje vyšší neznámý Bůh, kterého Židé nevidí.[17] Gnostická představa o Bohu je v mnohém podobná té židovské, protože gnotický Bůh také nese výrazné monoteistické rysy.

Gnostické představy navazovaly i na židovskou apokalyptiku, která předpokládala brzký konec světa, a proto nebylo potřeba přikládat hmotnému svštu velký význam. Spásy je dočkají pouze jednotlivci - apokalyptikové, kterým se zjevil Bůh a odhalil tajemství blížícího se konce světa.[18] Poznání je tedy stejně jako v gnózi zjevené. Vešketé zlo pochází ze světa, přesněji řečeno z dějin.[19]

Jedním z předpokladů gnosticismu byl myšlenkový kvas, který vznikl na Blízkém východě po pádě Alexandrijské říše. Po Blízkém východě se šířily myšlenky helénismu a řecké filozofie. Jedním z významných intelektuálních center přelomu letopočut se stala egyptská Alexandrie, která byla zároveň jedním z významných gnostických center. V gnózi lze pozorovat vliv Platónovy filozofie, především v myšlence vzestupu duše.[20] Podobný je i dualismus hmoty a ducha. Gnostikové často používali úřevzatou řeckou terminologii, termíny jako aión, ennoia, sophia, bythos.[20]

Gnosticismus byl dále přímo či nepřímo ovlivněný egyptským náboženstvím, řeckými mystérii (orfismem), zoroastrismem a židovskou mudruslovnou literaturou.

Gnosticismus a křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Vztah gnosticismu a křesťanství je specifický. Oba směry se začaly navzájem ovlivňovat na přelomu 1. a 2. století, což vyústilo např. ve vznik gnosticko-křesťanských skupin jako valentínovci, kteří fungovali uvnitř církve pravděpodobně až do 4. století a sami se označovali jako její elita.[21] Gnostikové do svých textů lehce vložili postavu Ježíše Krista a ztotožnili ho se svojí představou o spasiteli.

V křesťanství lze vysledovat gnostické vlivy v představách o spasiteli v Pavlově listu Filipským, a zejména v Janovu evangeliu. Dále se gnosticismus nepřímo podílel na rozvoji křesťanské ortodoxie a filozofie, protože ty se formovaly právě v polemikách s gnózí. Někteří raně křesťanští autoři, především Origénés, byli gnostickými myšlenkami přímo ovlivnění.[22]

Gnostické učení z pohledu apoštolské tradice odsoudil Irenej z Lyonu. Jeho komplexní výklad je obsažený v díle Proti bludům.[23] V něm dokazuje, že gnostikové nemají apoštolskou posloupnost a všechno svoje učení získali smícháním učení pohanských náboženství, Platónovy filozofie a samotného Nového zákona. Za zakladatele gnosticismu je považovaný Šimon mág, od kterého se odvozují ostatní gnostičtí kacíři.[23] Celkový výklad tohoto díla obsahuje pět knih, z nichž každá gnosticismus vyvrací z jiného pohledu. První kniha gnosticismus vysvětluje, druhá popírá učení o aiónech na základě důkazu o existenci jediného Boha. Třetí kniha vyvrací gnosticismus na základě Písma a církevních podání. Čtvrtá kniha vyvrací gnosticismus na základě výroků Ježíše Krista. Poslední kniha dokládá skutečnou přítomnost Těla a Krve Ježíše Krista v eucharistii a dokládá vzkříšení těla, ve které gnostikové nevěřili.

Odmítavě se vůči gnosticismu postavil i papež František, například před konkláve, na kongragaci kardinálů, ale i v jiných vyjádřeních.[24][25]

Gnostická hnutí a skupiny[editovat | editovat zdroj]

Raná gnostická hnutí a skupiny[editovat | editovat zdroj]

Šimon Mág je mytologickým zakladatelem gnóze a současník Ježíše Krista. Objevuje se už v Novém zákoně, v Skutcích spoštolů, kde chtěl od apoštola Patra koupit moc na konání zázraků.[26] Pocházel ze Samaří. Podle Justina Mučedníka existovala skupina Šimona Mága, která ho uctívala jako Boha.[27] Podle legendy v apokryfních Skutcích Petrových spolu Petr a Šimon Mág bojovali a oba působili divy.[28] Hippolytos Římský píše, že Šimon Mág se nechal zahrabat do země s tím, že vstane z mrtvých, ale nepodařilo se mu to.[28] Jeho družkou měla být bývalá nevěstka Helena, která se prohlásila za Ennoiu a spolu s Šimonem kázali po Palestině.[29]

Šimonovým žákem měl být Menandros, který se prohlásil za spasitele.[30] Jeho křest měl zaručit nesmrtelnost duše.[30]

Dalším Šimonovým žákem byl údajně Satornilos, který působil ve druhém století v Antiochii.[31] Podle něj byl svět stvořený sedmi anděly, z nichž jeden byl židovským Bohem.[31] Lidi dělil na dvě skupiny - dobří lidé s božskou jiskrou a zlí lidé, kteří božskou jiskru nemají a budou zatraceni.[30]

Významným gnostickým učitelem byl Basileidés, který působil v první polovině druhého století v Alexandrii. Byl to plodný autor, ale velká část jeho díla se nezachovala. Démiurga nazval Abraxasem, což je jedno ze jmen židovského Boha.[32] Vyznával dokétickou christologii.[33]

Velké gnostické systémy 2. a 3. století[editovat | editovat zdroj]

Setovci[editovat | editovat zdroj]

Setovci měli být gnostická skupina, která svůj původ odvozuje od Šéta (Séta), Adamova syna, který je zvěstovatelem moudrosti a spasitelem.[34]

Jde spíše o badatelský konstrukt, který de jedné skupiny pospojoval více textů z Nag Hammádí, které spojuje především myšlenka Seta jako spasitele a otce gnostiků.[34] Je problatitické, že neexistují spolehlivé důkazy o existenci setovců..[35] Neexistují zprávy od hereziologů či od samotné skupiny o tom, že existovali jako skupina a skutečně se tak nazývali.[35]

Nejvýznemnějším pramenem připisovaným setovcům je Tajná kniha Janova, která se zachovala ve čtyřech verzívh, které se dále dělí na louhou a krátkou verzi.[36] Obsahuje zhrnutí základního gnostického mýtu. Pravděpodobně jde o kompilaci z více textů s mnoha redakčními úpravami, dodatečně byla christianizovaná.

Valentinovci[editovat | editovat zdroj]

Valentinovci jsou považovaní za nejpropracovanější a nejúspěšnější gnostický systém. Existovali především v 2.-3. století a byli silným konkurentem pro rodící se katolickou církev. Za zakladatele valentinovců je označovaný Valentínos, gnosticko – křesťanský učitel a filozof, který působil přibližně v letech 140-160 n.l. v Římě.[37] Byl považovaný za plodného autora, ale z jeho díla se zachovaly je zlomky.

Valentinovci byli rozšíření po celém středomoří, což po smrti Valentína vedlo k rozdělení na západní a východní valentinovce.

Rekonstrukce učení valentinovců je problematická, protže se zachovalo velké množství pramenů od žáků Valentína, ale žádný gnostický spis přímo od jejich zakladatele. Předpokládá se, že Valentinovo učení mělo dvě roviny - externí, která byla v souladu s křesťanským učením a ezoterickou, která byla tajná a obsahovala gnostické myšlenky. Valentinovci měli e všech gnostických skupin nejpropracovanější kosmologii, od hereziologů se dochovalo dokonce pět jejích verzí.[38]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Sekundární literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kurt Rudolph, Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky, Praha: Vyšehrad, 2010.
  • Ismo Dunderberg, „The School of Valentinus“, in: Antti Marjanen – Petri Luomanen (eds.), A Companion to Second-Century Christian “Heretics”, Leiden: E. J. Brill 2005, 64 – 99.
  • Michael A. Williams, "Sethianism", in: Antti Marjanen – Petri Luomanen (eds.), A Companion to Second-Century Christian “Heretics”, Leiden: E. J. Brill 2005, str. 32 – 63.
  • Petr Pokorný, Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků, Praha: Vyšehrad 1998 (druhé a rozšířené vydání; 1. vydání Vyšehrad 1986).
  • Wouter J. Hanegraaff et al. (eds.), Dictionary of Gnosis & Western Esotericism, Leiden: E. J. Brill 2006.
  • Aleš Chalupa Gnosticizmus, Brno: Masarykova univerzita 2013.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gnosticizmus na slovenské Wikipedii.

  1. Pokorný 1986, str. 14.
  2. Rudolph 2010, str.298.
  3. Chalupa 2013, str. 6.
  4. a b Chalupa 2013, str.7.
  5. Pokorný 1986, str. 32.
  6. Pokorný 1986, str. 33.
  7. Chalupa 2013, str.8.
  8. Pokorný 1986, str. 75.
  9. Pokorný 1986, str. 80.
  10. Chalupa 2013, str. 11.
  11. Rudolph 2010, str. 63.
  12. a b Rudolph 2010, str. 67.
  13. a b c d Pokorný 1986, str. 26.
  14. Pokorný 1986, str. 27.
  15. a b Rudolph 2010, str. 38.
  16. Rudolph 2010, str. 57.
  17. Pokorný 1986, str. 50.
  18. Rudolph 2010, str. 276.
  19. Rudolph 2010, str. 277.
  20. a b Rudolph 2010, str. 282.
  21. Pokorný 1986, str. 143.
  22. Rudolph 2010, str. 24.
  23. a b Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online - česky
  24. Gnosticismus jako největší nebezpečí, časopis Revue Trivium dostupné online - česky
  25. Kardinál Bergoglio o Cirkvi a kampani médií proti Vatikánu dostupné online
  26. Sk. 8:9 – 25
  27. Rudolph 2010, str. 292.
  28. a b Rudolph 2010, str. 294.
  29. Pokorný 1986, str. 118.
  30. a b c Pokorný 1986, str. 123.
  31. a b Rudolph 2010, str. 296.
  32. Pokorný 1986, str. 133.
  33. Rudolph 2010, str. 310.
  34. a b Chalupa 2013, str. 39.
  35. a b Chalupa 2013, str. 46.
  36. Chalupa 2013. str. 40.
  37. Rudolph 2010, str. 316.
  38. Rudolph 2010, str. 317.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Iné projekty[editovat | editovat zdroj]

Šablona:Projekt

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategória:Náboženstvo Kategória:Herézy Kategória:Kresťanstvo