Šimon Mág

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Šimon Mág
Fall of Simon Magus, Benozzo Gozzoli (1461-1462).jpg
Úmrtí 65
Řím
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šimon Mág, označovaný též jako Šimon z Gitty, byl mýtický zakladatel gnóze, jenž je ztotožňovaný se samařským kouzelníkem, o němž se zmiňují novozákonní Skutky apoštolů.[1] Tento čarodějník zprvu přijal víru v Ježíše Krista skrze jáhna Filipa a nechal se pokřtít, později se však dopustil svatokupectví, za což byl pokárán apoštolem Petrem. V novozákonní zprávě nejsou další zmínky o jeho osudu. Pozdější církevní tradice však uvádí, že nejenže nečinil pokání, ale stal se zapřísáhlým odpůrcem křesťanství, navrátil se zpět k provozování magie a stal se vůdcem gnostické sekty, jež byla označována jako Šimonovci. Jeho žákem byl údajně gnostický učitel Menandros z Kapparatea.

Podle křesťanského apologeta a mučedníka Justina se Šimon Mág narodil v samařské vesničce Gittě, kde i působil za vlády císaře Claudia. Své pole činnosti však rozšířil až do Říma, kde mu byla údajně postavena socha s nápisem Simoni Deo Sancto („Šimonovi, svatému bohu“). Svými stoupenci byl prý uctíván jako „první bůh“. Měla ho doprovázet jistá Helena, prostitutka, kterou vykoupil ve městě Týru. Tu prezentoval jako matku všech lidí a první myšlenku, která vyšla z „prvního boha“. Když z onoho „prvního boha“ vyšla, sestoupila do dolních oblastí, kde stvořila anděly a mocnosti. Tito andělé a mocnosti poté nejen, že stvořili hmotný svět, ale „také ze závisti zajali Helenu, aby ji přivodili všemožnou hanbu“[2] a znemožnili ji návrat ke svému původnímu zdroji. Po dlouhou dobu byla Helena skrze reinkarnace uzavřena v různých lidských tělech, mimo jiné i v těle trojské Heleny, dokud se neocitla v nevěstinci, z něhož ji osvobodil Šimon Mág coby nepoznaný spasitel. Tím se podstata Šimonova učení zcela rozcházela nejen se základním učením judaismu o stvoření, jak je popsáno v knize Genesis, ale i se základním učením křesťanství o Ježíši Kristu coby spasiteli světa. Ve svém učení se navíc necítil být vázán žádnými etickými zásadami Tóry, takže vykazovalo libertinský ráz.

O učení Šimonovců se zmiňují i další apoštolští a církevní otcové jako například Ignác z Antiochie, Irenej z Lyonu, Hippolyt Římský či Epifan ze Salaminy. Poměrně obsáhlou legendu o Šimonovi Mágovi obsahuje novozákonní apokryfní spis označovaný jako „Skutky Petrovy“.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sk 8, 9–24 (Kral, ČEP)
  2. RUDOLPH, Kurt. Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. S. 293. 
  3. BROŽ, Jaroslav; DOSTÁLOVÁ, Růžena. Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 978-80-7021-858-7. S. 103-167. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]