Peklo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o náboženském významu. Další významy jsou uvedeny na stránce Peklo (rozcestník).
Středověké ztvárnění pekla od Herrada von Landsberg (okolo 1180)

Peklo je v náboženství místo nebo stav v posmrtné životě, kde jsou zemřelí podrobeny utrpení jako věčný trest. V křesťanství a islámu představuje peklo věčné zatracení, zatímco v jiných náboženstvích je peklo dočasný stav před reinkarnací. Peklo je tradičně umístěno podzemí (viz též podsvětí). Dalšími místy posmrtného života jsou nebe, ráj, očistec a limbus.

Další náboženství považují podsvětí za říši mrtvých obvykle umístěné podzemí (například Hádés nebo Šeol). Ve starověkých mytologiích existuje vstup do podsvětí ze světa živých (viz také brána do pekel).

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Židovství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Šeol a Gehenna.

Hebrejské slovo še’ol (שְׁאוֹל) a jeho řecký ekvivalent Hádés v Septuagintě značí říši mrtvých. Mrtví jsou proto, že nemají vědomí (viz Kazatel 9:5,10).[1] V tomto pojetí je peklo "nicota, nejzazší nicota odloučenosti od Boha.[2]

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanská doktrína pekla vychází z Nového zákona. V křesťanství je peklo místem věčného zatracení. O peklu hovoří Nový zákon:

  • Gehenna (Γεεννα (čti jako Geenna), oheň v údolí Hinóm): Matouš 5:22,29,30, 10:28, 18:9, 23:15,33. Marek 9:43,45,47, Lukáš 12:5, Jakub 3:6.
  • Hádés (ᾍδης (čti jako Hádés), ve smyslu podzemní svět, Hádův dům): Matouš 11:23 16:18. Lukáš 10:15. Skutky 2:27,31. 1. Kor. 15:55. Zjevení 1:18 6:8 20:13,14.
  • Viz též: jezero ohně: Zjevení 19:20, 20:10,14,15; 21:8.

Podle katolické nauky je peklo stav konečného sebevyloučení ze společenství s dobrým Bohem jako zdrojem života a ostatními blaženými.[3] Ježíš Kristus mluví v Novém zákoně o pekle jako o spalujícím, neuhasitelném a věčném ohni, kam je uvržen anděly Páně ten, který do konce svého života odmítá přijmout víru a umírá ve smrtelném hříchu. V pekle pak hyne jak tělo, tak duše takového hříšníka potrestaného odloučením od Boha. Součástí katolické věrouky je nabádání věřících k odpovědnosti, plynoucí ze svobody rozhodnutí, které může, ale nemusí vést k obrácení k Bohu. Zároveň však tato věrouka mluví o milosrdném Bohu, který nechce dopustit, aby hříšník zahynul v odloučení a v rozporu s vírou.

Ti, kteří činili při svém životu zlo, budou, dle katolické věrouky, při posledním soudu vzkříšeni, aby mohli být odsouzeni a odejít do věčného trápení, zatímco ti, kteří činili dobro, budou vzkříšeni k životu. Pro věčně trpící pak již nebude existovat cesta zpět, k nápravě. Podle katolického učení si však tito věčně trpící vybrali svou cestu dobrovolně, zcela svobodně, tím, že odmítli zachovat zákon Boží. Všichni křesťané tedy mají podle tohoto učení usilovat o vykoupení, tedy o záchranu duší, aby byly od věčného utrpení v pekle uchráněny.

Islám[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Džahannam.

V islámu džahannam (v arabštině: جهنم) je místem ohně a dalších utrpení zatracených.[4]

Freska v Kláštere Moldovița, Rumunsko

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Satan a ďábel v kultuře.

Peklo je tématem řady uměleckých děl a literatury například v Danteho Božské komedii. Tradičně je zobrazováno jako jezero ohně a síry podle Zjevení Janova.

Folklór[editovat | editovat zdroj]

V lidové mytologii je možno do pekla vstoupit, zachránit trpící duši, vyvést ji z pekla ven a vrátit tak zemřelého hříšníka do života. O mnohých jeskyních, tunelech a jiných otvorech v zemi se v pověstech vypráví, že jsou vchodem do pekla. Jindy se říká, že brána do pekla se nachází za šípkovým keřem. Odtud pochází úsloví "jdi mi k šípku".[5] V evropském folklóru, včetně českých pohádek, jsou s peklem velmi často spojovány ohromné kotle, v nichž se hříšné duše vaŕí nebo pečou. S touto představou pracuje v Božské komedii i Dante Alighieri, ale nemá oporu v Bibli ani ve spisech církevních otců. V hinduistických textech se hovoří o pekelných kotlích, do nichž budou v Jamově říši uvrženi ti, kdo spáchali incest se svou sestrou nebo zabili vyslance.[6] Také na japonských a tibetských obrazech buddhistického pekla se nacházejí obrazy démonů vařících hříšníky v kotli. Snad nejstarší zmínky o podsvětních kotlích, v nichž mají být zničena zloba a nemoci, se objevují v chetitských zaklínadlech z 2. tisíciletí př. n. l.[7]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější historické popisy pekla patří Božská komedie od Dante Alighieriho. Básník zde postupně putuje peklem, dále očistcem a nakonec zakončí svou pouť v ráji. Peklo také vystupuje v mnoha dílech moderní literatury.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hell na anglické Wikipedii.

  1. Hirsch. Emil G. Sheol. Jewish Encyclopedia 1914
  2. HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 239. 
  3. Katechismus katolické církve, §1033
  4. Lange, Christian, editor. Locating Hell in Islamic Traditions. Brill, 2016. JSTOR, https://www.jstor.org/stable/10.1163/j.ctt1w8h1w3. chapter 1 p. 3
  5. VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. S. 111. 
  6. Zbavitel, Dušan a kol.: Bohové s lotosovýma očima. Praha: Vyšehrad, 1986, s. 66
  7. Duchovní prameny života: Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 127

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • W. C. Crockett: Čtyři pojetí pekla, Návrat domů, Praha 2001, ISBN 80-7255-025-X
  • Giuseppe Tomaselli: Peklo existuje, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006, ISBN 80-7266-243-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]