Peklo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o náboženském významu. Další významy jsou uvedeny na stránce Peklo (rozcestník).
Středověké ztvárnění pekla od Herrada von Landsberg (okolo 1180)

Peklo je v řadě náboženství místem utrpení a trestu v posmrtném životě, ve kterém duše zemřelých trpí za své viny. Peklo je tradičně umístěno v podzemí (viz též podsvětí). Dalšími místy posmrtného života jsou ráj / nebe, očistec a předpeklí. Podle Bible bylo peklo připraveno pro Satana a jeho anděly. Peklo je obýváno vedle duší mrtvých démony. Vyskytuje se v umění a literatuře například Danteho Božské komedii.

Peklo v náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Podsvětí a Tartaros.

Židovství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Šeol a Gehenna.

Hebrejské slovo še’ol (שְׁאוֹל) a jeho řecký ekvivalent Hádés v Septuagintě značí říši mrtvých. Mrtví jsou proto, že nemají vědomí (viz Kazatel 9:5,10).[1] V tomto pojetí je peklo "nicota, nejzazší nicota odloučenosti od Boha.[2]

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

"Gehenna", Hinóm, 2007

O peklu hovoří Nový zákon:

  • Gehenna (Γεεννα (čti jako Geenna), oheň v údolí Hinóm): Matouš 5:22,29,30, 10:28, 18:9, 23:15,33. Marek 9:43,45,47, Lukáš 12:5, Jakub 3:6.
  • Hádés (ᾍδης (čti jako Hádés), ve smyslu podzemní svět, Hádův dům): Matouš 11:23 16:18. Lukáš 10:15. Skutky 2:27,31. 1. Kor. 15:55. Zjevení 1:18 6:8 20:13,14.
  • Viz též: jezero ohně: Zjevení 19:20, 20:10,14,15; 21:8.

Podle katolické nauky Ježíš Kristus mluví v Novém zákoně o pekle jako o spalujícím, neuhasitelném a věčném ohni, kam je uvržen anděly Páně ten, který do konce svého života odmítá přijmout víru a umírá ve smrtelném hříchu. V pekle pak zahyne jak tělo, tak duše takového hříšníka potrestaného odloučením od Boha. Součástí katolické věrouky je nabádání věřících k odpovědnosti, plynoucí ze svobody rozhodnutí, které může, ale nemusí vést k obrácení k Bohu. Zároveň však tato věrouka mluví o milosrdném Bohu, který nechce dopustit, aby hříšník zahynul v odloučení a v rozporu s vírou.

Ti, kteří činili při svém životu zlo, budou, dle katolické věrouky, při posledním soudu vzkříšeni, aby mohli být odsouzeni a odejít do věčného trápení, zatímco ti, kteří činili dobro, budou vzkříšeni k životu. Pro věčně trpící pak již nebude existovat cesta zpět, k nápravě. Podle katolického učení si však tito věčně trpící vybrali svou cestu dobrovolně, zcela svobodně, tím, že odmítli zachovat zákon Boží. Všichni křesťané tedy mají podle tohoto učení usilovat o vykoupení, tedy o záchranu duší, aby byly od věčného utrpení v pekle uchráněny.

Islám[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jahannam.

V islámu jahannam (v arabštině: جهنم) je místem ohně a dalších utrpení zatracených.

Buddhismus[editovat | editovat zdroj]

Buddhistické texty podrobně popisují hrůzné utrpení bytostí v mnoha podzemních úrovních narak. Naraka v buddhismu i hinduismu je na rozdíl od pekla v křesťanství vlastně očistcem, kde se duše utrpením očistí od hříchu. Naraka a očistec jsou tedy totožné s zoroastrickým Hamistaganem. Peklo je také stavem vědomí a toto utrpení se nemusí odehrávat po smrti, ale již v současném těle. To souvisí se zákonem karmy, podle něhož naše činy dříve či později přinesou své ovoce.

Freska v Kláštere Moldovița, Rumunsko

Peklo v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Folklór[editovat | editovat zdroj]

V lidové mytologii je možno do pekla vstoupit, zachránit trpící duši, vyvést ji z pekla ven a vrátit tak zemřelého hříšníka do života. O mnohých jeskyních, tunelech a jiných otvorech v zemi se v pověstech vypráví, že jsou vchodem do pekla. Jindy se říká, že brána do pekla se nachází za šípkovým keřem. Odtud pochází úsloví "jdi mi k šípku".[3] V evropském folklóru, včetně českých pohádek, jsou s peklem velmi často spojovány ohromné kotle, v nichž se hříšné duše vaŕí nebo pečou. S touto představou pracuje v Božské komedii i Dante Alighieri, ale nemá oporu v Bibli ani ve spisech církevních otců. V hinduistických textech se hovoří o pekelných kotlích, do nichž budou v Jamově říši uvrženi ti, kdo spáchali incest se svou sestrou nebo zabili vyslance.[4] Také na japonských a tibetských obrazech buddhistického pekla se nacházejí obrazy démonů vařících hříšníky v kotli. Snad nejstarší zmínky o podsvětních kotlích, v nichž mají být zničena zloba a nemoci, se objevují v chetitských zaklínadlech z 2. tisíciletí př. n. l.[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější historické popisy pekla patří Božská komedie od Dante Alighieriho. Básník zde postupně putuje peklem, dále očistcem a nakonec zakončí svou pouť v ráji. Peklo také vystupuje v mnoha dílech moderní literatury. V horrorech se o něm obvykle jen mluví, ve fantasy bývá i zobrazeno, a to často s humornými prvky.

V komiksu Sandman je například jednu dobu peklo triumvirát: o vládu se dělí Belzebub, Lucifer a Azrael.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hirsch. Emil G. Sheol. Jewish Encyclopedia 1914
  2. HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-159-0. S. 239. 
  3. VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. S. 111. 
  4. Zbavitel, Dušan a kol.: Bohové s lotosovýma očima. Praha: Vyšehrad, 1986, s. 66
  5. Duchovní prameny života: Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 127

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • W. C. Crockett: Čtyři pojetí pekla, Návrat domů, Praha 2001, ISBN 80-7255-025-X
  • Giuseppe Tomaselli: Peklo existuje, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2006, ISBN 80-7266-243-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]