Vladimír Vondráček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o psychiatrovi. O malíři pojednává článek Vladimír Vondráček (malíř).
Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc.
Narození 23. února 1895
Praha
Úmrtí 10. května 1978 (ve věku 83 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Vondráček (23. února 1895 Praha10. května 1978 tamtéž) byl český psychiatr, psycholog, farmakolog, endokrinolog a vysokoškolský pedagog. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů československé lékařské psychologie, psychofarmakologie, gerontopsychiatrie, dietetiky a psychiatrické sexuologie.

Jako první se v Československu zaměřil na tělesné pocity a patřil k prvním odborníkům zkoumajícím charakterologii. Stal se průkopníkem nauky o duševní hygieně a zabýval se také klinickou toxikologií. Roku 1927 uskutečnil objev enzymu glycero-fosfatázy z hovězí mozkové tkáně.[1]

Do obecné psychiatrie přispěl definicí řady jevů, jimiž obohatil psychopatologii. Termín „ultrasensibilita“ zavedl roku 1941. Zaměřil se a popsal diogenismus, potamofilii, hippofilii, primitivismus, syndrom III. decenia či tzv. psychické reakce. Stal se iniciátorem studia depresivních stavů z hlediska kybernetiky.[2] Nastínil axiologickou koncepci v nauce o hodnotách. V letech 1958–1970 působil jako přednosta Psychiatrické kliniky FVL UK, největší kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.[3] V psychiatrické profilaci jej ovlivnili především Karl Jaspers, Ernst Kretschmer, Emil Kraepelin a Eugen Bleuler.[3]

Během profesní dráhy popularizoval psychiatrii a související vědy. Věnoval se osvětě a připomínal historické postavy lékařství, jakými byli zakladatel české vědecké psychiatrie Karel Kuffner, či první český psychiatr Jan Theobald Held.[4] Zasloužil se o integrování duševně chorých do běžného života. Popsal také rozdílnost komplexu psychologicko-psychiatrických věd. Na lékařské fakultě Univerzity Karlovy působil tři roky ve funkci honorovaného asistenta a třicet dva let jako honorovaný profesor. Dalších dvacet čtyři let pracoval bezplatně.[3]

Od roku 1923 se stal autorem 236 odborných studií a publikací včetně monografií[3] v řadě oborů, z nichž se mezi nejznámější zařadily Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, O hodnotách a hodnocení, Vnímání či Lékařská psychologie. Vyjma odborné publikační činnosti napsal i třídílné Paměti. Celkový počet prací, zahrnujících popularizační statě a články, překročil 400 textů.[5]

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodinný původ[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Vondráček se narodil 23. února 1895[6] v nejvyšším pražském domě, v tzv. Ullmanově stavbě. Otec katolík Václav Vondráček (1849–1912) byl obchodník s lahůdkami a majitel koloniálu V.J. Vondráček v Perlové ulici. Do manželského stavu s 23letou Boženou Tuzarovou vstoupil ve 45 letech. Zemřel v diabetickém kómatu 3. prosince 1912, když bylo synovi sedmnáct let. Křestním kmotrem a následně poručníkem Vladimíra Vondráčka se stal otcův bratranec Otakar Wondráček, jenž se záležitostmi synovce nezabýval. Matka Božena Vondráčková, rozená Tuzarová (1872–1895), porodila syna rok po sňatku. Pocházela z evangelicky založené rodiny a měla čtyři sourozence. Její otec Václav Tuzar (1835–1897) vlastnil krupařství na Václavském náměstí, které následně převzala jeho manželka Marie Tuzarová, rozená Pospíšilová (1846–1904).[7] Božena Vondráčková zemřela sedm měsíců po porodu, 19. září 1895 nejspíše na tyfus. Vedení domácnosti převzala její teta Anna Tuzarová, až do úmrtí v prosinci 1907. Následně tuto roli vykonávala do roku 1923 Anna Círková, jež byla do Vondráčkovy rodiny přijata jako služebná v roce 1898.[8]

V červenci 1924 navázal v Ľubochni partnerský vztah s Miladou Drahorádovou (12.10.1904 – 8.9.1989). Sňatek se uskutečnil 17. ledna 1925 v kostele Panny Marie Sněžně v Praze. Manželka získala vzdělání v pražské vyšší dívčí škole a obchodní akademii. Její otec Rudolf Drahorád (1874–1931) byl původně vojenským lékařem, vázán k armádě díky vojenskému stipendiu během studií. Oženil se s Marií Mottlovou (1881–1961) a v roce 1902 byl převelen do Lublaně. Ve Slovinsku změnil profesní zaměření na stomatologii a od roku 1904 praktikoval v pražské zubní ordinaci. Vladimír Vondráček s manželkou zdědili letní sídlo,[9] secesní vilu architekta Josefa Fanty v Jevanech (č. p. 44) postavenou pro Gabrielu Preissovou, kterou Vondráčkovi vlastnili do roku 1972. Následně v ní bydlel skladatel Karel Svoboda. Od dětství Vondráček trávil volný čas také v Senohrabech, které mu udělily čestné občanství.[10]

Vzdělání, lékařská praxe a akademická činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1913 maturoval na C. k. reálném a vyšším gymnáziu v Praze v Křemencově ulici, kde byl jeho spolužákem pozdější neurolog Kamil Henner. Během září téhož roku se zapsal na pražskou Lékařskou fakultu C. k. Karlo-Ferdinandovy univerzity. Absolvoval ji šest let poté, s promocí 15. února 1919.[11][12][13] Stal se jedním ze tří hlavních žáků a pokračovatelů profesora Antonína Heverocha.[3]

V mém životě byly jen dvě lásky: psychiatrie a farmakologie. Žádná z nich nebyla manželkou, obě byly milenkami, s nimiž jsem soužití střídal. Manželkou byla interna. Interna mi dala mnoho, vždyť je to královna lékařských věd.

— Vladimír Vondráček[14]

Jako začínající lékař nastoupil v zimě 1919 do nové ambulance nervových chorob profesora Ladislava Haškovce v Kaulichově domě. Již 5. května téhož roku obdržel povolávací rozkaz k 7. pluku do Rumburku, z něhož přešel k 2. vansdorfskému praporu a v srpnu se přemístil na Slovensko. Vojenskou službu dokončil v pražské Ústřední vojenské nemocnici u profesora Jana Jánského.[15]

V první třetině roku 1920 pracoval v pražském Zemském ústavu pro choromyslné pod vedením profesora Antonína Heverocha. Poté získal externí úvazek na I. interní klinice LF UK, řízené profesorem Ladislavem Syllabou. V červnu 1921 byl přijat na pozici nehorovaného asistenta kliniky a v letech 1921–1923 vyučoval také jako asistent Ústavu pro farmakologii a farmakognosii LF UK u profesora Kamila Lhotáka. Během léta 1923 a 1924 odjížděl do Státních lázních Ľubochňa ve funkci řídícího lékaře a na zimu se vracel do Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. V letní sezóně 1925 ordinoval ve Státních lázních v Tatranské Lomnici. Mezi roky 1925–1945 vykonával praxi soudního znalce v oboru nervových a duševních chorob a sexuální patologie.[15]

V letech 1927–1930 přešel zpět na Ústav farmakologie a farmakognosie LF UK, vedeného profesorem Emanuelem Formánkem. Vyjma úvazku asistenta také stážoval na II. interní klinice u profesora Josefa Pelnáře. V lednu 1933 se stal docentem (venia docenti) pro farmakologii a od téhož měsíce začal pracovat jako neplacený asistent klinické farmakologie na Propedeutické klinice řízené profesorem Bohumilem Prusíkem. Po uzavření kliniky v roce 1939 se přemístil na Psychiatrickou kliniku k profesoru Zdeňku Myslivečkovi. Roku 1936 se s Prusíkem stal iniciátorem nově zřízené Vyšší školy praktické dietetiky, kde mohl působit do roku 1942, než mu byl vystaven zákaz od protektorátního ministerstva školství. Téhož roku také došlo k ukončení činnosti Psychiatrické kliniky LF UK, z níž se přesunul na interní oddělení Vinohradské nemocnice, jíž v té době vedl Prusík.[16] V závěru druhé světové války vypomáhal na vinohradském obvazišti, sídlícím v Mánesově ulici. Po nastolení míru v roce 1945 se vrátil na Psychiatrickou kliniku LF UK, kde již mezi červnem a zářím vedl mediky. Z přednášek pak sestavil skripta Psychiatrie všeobecná. Stal se i vedoucím nově založeného oddělení s kapacitou 52 lůžek, které představovalo vzor pro obdobná pracoviště v Československu.[17]

V závěru ledna 1938 jej prezident republiky Edvard Beneš jmenoval bezplatným mimořádným profesorem farmakologie a v roce 1939 se na Univerzitě Karlově habilitoval pro lékařskou psychologii.[16] V červenci 1948 byl jmenován mimořádným placeným profesorem lékařské psychologie se zpětnou platností od října 1946. V roce 1952 získal vedení nově zřízeného oddělení lékařské psychologie pod patronátem ministerstva školství a osvěty. V říjnu 1957 povýšil do funkce zástupce přednosty Psychiatrické kliniky LF UK a od května 1958 se stal jejím přednostou, rovněž tak vedoucím Katedry psychiatrie LF UK a šéfem výzkumné psychiatrické laboratoře. Po obhajobě disertační práce na téma Hodnocení a jeho poruchy v psychiatrii obdržel v červnu 1962 doktorát lékařských věd Univerzity Karlovy (DrSc.). Následně předsedal komisi pro udělování vědecké hodnosti doktor věd v psychiatrii na území Československa.[5] V období 1950–1963 se zaměřil na studium depresí. Na toto téma uskutečnil přednášky ve Vídni a Drážďanech.[18] V roce 1970 po něm převzal vedení psychiatrické kliniky a katedry profesor Jan Dobiáš.[17]

Zemřel dopoledne 10. května 1978 na III. interní klinice VFN v Praze. Pochován byl o šest dní později na Olšanských hřbitovech.[19]

Členství a odkaz[editovat | editovat zdroj]

V rané fázi lékařské dráhy spolupředsedal s Františkem Bláhou sekci nehonorovaných lékařů. Mezi 1949–1951 vedl Purkyňovu společnost pro studium duše a nerstva, která sdružovala neurology a psychiatry. V roce 1956 byl přijat za stálého člena výboru Psychiatrické sekce Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně, v níž do roku 1963 zastával funkci místopředsedy.[20]

Od roku 1960 působil jako dopisující člen Société médico-psychologiqué, pařížské společnosti pro medicínu a psychologii a stejnou pozici zastával od roku 1964 v psychiatrické společnosti Polskie Towarzystwo Psychiatryczne se sídlem v Lublinu. V Československé psychiatrické společnosi řídil komisi pro psychiatrickou sexuologii, čestné členství přijal v Československé psychologické společnosti při ČSAV. Byl také konzultantem v oblasti duševního zdraví Světové zdravotnické organizace v Ženevě.[20]

Psychiatrická společnost J. E. Purkyně uděluje od roku 1993 Národní psychiatrickou cenu profesora Vladimíra Vondráčka.[21][22]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Přehled díla.[23]

Studijní materiály[editovat | editovat zdroj]

  • Obecná psychiatrie (1945)
  • Lékařská psychologie a všeobecná psychiatrie (1958)
  • Speciální psychiatrie (1963)
  • Stručná speciální psychiatrie (1970)

Významné práce[editovat | editovat zdroj]

  • Farmakologie duše (1935)
  • Otravy (1935)
  • Studie o vědomí a jáství (1936)
  • Studie o klasifikaci intelektu (1936)
  • Studie o myšlení a depersonalizaci (1941)
  • Studie o pozornosti (1943)
  • Studie o sugesci (1944)
  • Monografie o hysterii (1944)
  • Studie o inteligenci a intelektu (1945)
  • Studie o chtění a vůli (1947)
  • Studie o konání a jednání (1948)
  • Monografie a afektu a vzteku (1949)
  • Vnímání (1949)
  • O těle, duši a duševní hygieně (1949)
  • Hodnocení a hodnoty z hlediska psychiatrie (1964)

Monografie o zakladatelích československé psychiatrie[editovat | editovat zdroj]

  • Profesor Dr. Antonín Heveroch (1927)
  • Profesor Dr. E. Frománek, farmakolog (1929)
  • Profesor Dr. Ladislav Syllaba (1931)

Spoluautorství[editovat | editovat zdroj]

  • Klinická toxikologie (1958), spoluautor Ota Riedl a kol.
  • Náhlé příhody interní (1961)
  • Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968), spoluautor František Holub
  • Lékařská psychologie (1969), spoluautor Jan Dobiáš a kol.
  • Speciální psychiatrie (1973)

Publicistika a beletrie[editovat | editovat zdroj]

  • O psychiatrii, psychiatrech a blázincích (1925)
  • Čtení o zdraví a nemocech (1941)
  • O těle, duši a duševní hygieně (1949)

Paměti[editovat | editovat zdroj]

  • Lékař vzpomíná 1895–1920 (1973)
  • Lékař dále vzpomíná 1920–1938 (1978)
  • Konec vzpomínání 1938–1945 (1988)

Výběr vyznamenání a cen[editovat | editovat zdroj]

  • 1961 – Medaile J. E . Purkyně, propůjčená prezidentem republiky ČSSR[5]
  • 1964 – Kuffnerova cena[23]
  • 1962 – Řád práce[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 18–19
  2. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 18–19, 58
  3. a b c d e Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 17
  4. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 17, 58
  5. a b c d Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 20
  6. Záznam o narození a křtu a pozn. o sňatku. Matrika narozených, Panna Marie Sněžná, 1884–1896, snímek 262. [cit. 2019-05-15] Dostupné online.
  7. Soupis pražských obyvatel, Vondráček Vácslav. Katalog.ahmp.cz [cit. 2019-05-15] Dostupné online.
  8. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 23–26
  9. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 24–28
  10. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 48–51
  11. VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Úvod. Bratislava: Columbus, 1993. 
  12. Vladimír Vondráček (1895 - 1978). Help 24 [cit. 2019-05-15] Dostupné online.
  13. Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 14–15
  14. Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 94
  15. a b Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 15–16
  16. a b Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 15
  17. a b Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 16
  18. Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 19
  19. Gintel; Hildprantová; Raboch, s. 16, 56
  20. a b Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 19–20
  21. Národní psychiatrická cena profesora Vladimíra Vondráčka [PDF]. Psychiatrická společnost J. E. Purkyně [cit. 2019-05-15]. Dostupné online. 
  22. Národní psychiatrická cena profesora Vladimíra Vondráčka [online]. Psychiatrická společnost J. E. Purkyně [cit. 2019-05-15]. Dostupné online. 
  23. a b Gintel; Hildprantová; Raboch, ss. 21–22

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GINTEL, Allan; HILDPRANTOVÁ, Rita; RABOCH, Jiří. S anděly nad hlavou: Životaběh a dílo prof. MUDr. Vladimíra Vondráčka. [s.l.]: Gasset, 2015. 254 s. ISBN 978-80-87079-45-4. 
  • VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Úvod. Bratislava: Columbus, 1993. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]