Antonín Heveroch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Heveroch

MUDr. Antonín Heveroch
Narození 19. ledna 1869
Minice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. března 1927 (ve věku 58 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnavatel Univerzita Karlova
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Heveroch (19. ledna 1869 Minice2. března 1927 Praha) byl český psychiatr a neurolog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Minicích (dnes součást Kralup nad Vltavou, gymnázium absolvoval ve Slaném. [1] Byl ženatý s Kamilou Heverochovou, rozenou Cirklovou (+1965), dcerou pražského soukromníka Jana Cirkla a jeho manželky Anny.[2] Zemřel bezdětný.

Pohřben je na Vinohradském hřbitově v Praze, na kterém nalezneme sochu od sochaře, přítele Jaroslava Horejce (18861983).[3]

Profesní kariéra a dílo[editovat | editovat zdroj]

Původně studoval právnickou fakultu, v roce 1889 přešel na lékařskou fakultu, kterou dokončil roku 1894. Roku 1899 byl habilitován z psychiatrie a neurologie, roku 1906 se stal mimořádným profesorem, roku 1921 řádným.

V první čtvrtině 20. století byl patrně nejvýznamnějším českým psychiatrem. Roku 1908 zřídil a vedl ústav pro epileptiky v Praze Libni v původně viniční usedlosti Malovaný lis (Valentinum). Roku 1919 se stal vrchním ředitelem pražského ústavu pro choromyslné.

Byl mj. členem Československé akademie věd a umění, Akademie práce, Státní zdravotnické rady. Byl také místopředsedou Společnosti Národního divadla (přičemž herce nechával pro některé své role studovat psychózy na svém oddělení).

Ve více než 100 původních pracích a článků se věnoval různorodým tématům: afázie a agnózie, jak si uvědomujeme jsoucno, o představách slov, o životním rytmu a jeho poruchách, o intuici, o ztrátě uvědomění svých citů, o vztahovačnosti a problému kauzality, o podvržených a vyzrazených myšlenkách, o obsesích, o bludu, o halucinacích u liliputů, o mrákotných stavech, o duši davu, o dětech chorobně lhavých, o dětech neposedných, o zločinech školní mládeže, o báchorkách spiritistických aj.

Významná byla jeho kniha „Diagnostika chorob duševních“ (1904), která se společně s knihou „Psychiatrie“ (1897) Karla Kuffnera (18581940), stala na několik desítek let základními učebnicemi československé psychiatrie. Připomenout je třeba i spisek „O podivínech a lidech nápadných“ (1901), ve kterém živě vykresluje portréty pacientů z dnešního pohledu trpících psychopatií či poruchou osobnosti. Tato kniha byla prý oblíbenou inspirací Jaroslavovi Haškovi při psaní Švejka.

Jeho práce jsou průkopnické a dodnes mnohé aktuální. Např. v šestidílném seriálu „O poruchách jáství“ (1910), se v Čechách jako první zabýval fenoménem depersonalizace (i když právě toto označení nepoužíval).

Věnoval se také psychologií a psychiatrií denního života a neúnavně psychiatrii popularizoval mezi laiky. Jeho jméno se díky tomu stalo známým natolik, že zlidovělo jako synonymum psychiatra. A tak se říkalo: „zavoláme na tebe Heverocha“ apod., podobně jako se později strašilo Myslivečkem nebo Vondráčkem.

„Říká se o Pinelovi, že sejmul okovy duševně nemocným, Heveroch u nás otevřel vězení psychiatrie a nechal ji proniknout za ústavní zdi.“[4]

Ve svém terapeutickém úsilí uplatňoval principy psychoterapie (psychagogika, persuase), nepoužíval ale hypnózu a tvrdě odmítal Freudovu psychoanalýzu. Existenci podvědomí ale uznával. Z filosofického hlediska měl blízko vitalismu. Odmítal psychofyzický paralelismus.

Jeho přímými žáky byl např. Vladimír Vondráček (18951978) či Otakar Janota (18981969). Sám byl žákem např. Josefa Thomayera (18531927).

Vondráček Heverocha popisuje jako člověka spořádaného, šetrného, střídmého se zájmem o matematiku a filozofii, se smyslem pro humor, jako výborného přednašeče, školitele, debatéra a organizátora. „Byl neobyčejně pořádný. Byl to člověk „ke kolmici“, na svém stole měl všechny psací potřeby pravidelně srovnány ke kolmci (…) Chodil rychle, často s rukama založenýma na zádech, hlavu měl schýlenou k jedné straně.[5] (…) Rád si zapálil cigaretu a po francouzském způsobu při mluvení ji nevyndával z úst.“[6]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Lidové noviny, 3.3.1927, s.3, nekrolog
  2. Národní listy, 10.1.1918, s.6, úmrtní oznámení Jana Cirkla.
  3. Hrob manželů Heverochových
  4. Vondráček, V. (1959): Devadesát let od narození Antonína Heverocha, In: Československá psychiatrie, strana 189.
  5. Vondráček, V. (1977): Před 50 lety zemřel profesor Heveroch, In: Časopis lékařů českých, strana 280.
  6. Vondráček, V. (1959): Devadesát let od narození Antonína Heverocha, In: Československá psychiatrie, strana 188.

Další reference[editovat | editovat zdroj]

  • Vondráček, V. (1969): Osobnost Antonína Heverocha (1869 – 1927) a jeho význam pro české vědy psychologicko-psychiatrické, In: Časopis lékařů českých, strana 571 – 574
  • Janota, O. (1969): Heverochovy zásady a postupy v terapii psychických poruch, In: Časopis lékařů českých, strana 575 – 576

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]