Jaroslav Horejc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jaroslav Horejc
Busta Jaroslava Horejce na domě v Trojické ulici v Praze, autor busty: Zdeněk J. Preclík, 1983
Busta Jaroslava Horejce na domě v Trojické ulici v Praze, autor busty: Zdeněk J. Preclík, 1983
Narození15. června 1886
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí3. ledna 1983 (ve věku 96 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánípedagog, sochař, designér, sklářský výtvarník, medailér, učitel, fotograf a ilustrátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
busta Jaroslava Horejce na domě v Trojické ulici v Praze, autor busty: Zdeněk J. Preclík, 1983

Jaroslav Horejc (15. června 1886, Praha[1] – 3. ledna 1983, Praha[2]) byl český sochař, návrhář uměleckořemeslných předmětů, šperkař a medailér, přední představitel dekorativismu art deca, a výtvarný pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze na Novém Městě v Jungmannově ulici čp. 739/II[3] jako druhé ze tří dětí hodinářského obchodníka Aloise Horejce (1853–1927) a jeho ženy Františky, rozené Suché (*1859). Mladší sestra Marie zemřela ve 12 letech, starší bratr Jan v 36 letech.[4] Ve čtrnácti letech ho rodiče přivedli do litografické dílny, odkud po několika týdnech odešel do učení na gravírníka (rytce kovů) a cizeléra na Odborné škole pro klenotníky, zlatníky, stříbrníky, ryjce kovu a pasíře v Praze. Ve volném čase navštěvoval kurzy dalších řemesel. V letech 1906 až 1910 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Emanuela Nováka, Stanislava Suchardy a Josefa Drahoňovského. Pro zajištění financí pracoval při studiu jako štukatér při výzdobě novostaveb.[5]

V roce 1918 byl na Uměleckoprůmyslové škole jmenován profesorem, vedl ateliér pro umělecké zpracování kovů. V roce 1948 odešel do důchodu, ale zůstal i nadále umělecky činným. V letech 1943 - 1983 bydlel a pracoval v Podskalí v domě čp. 386/II na rohu Trojické ulice a Rašínova nábřeží, kde je umístěna jeho pamětní deska s bronzovou portrétní bustou. Byl členem pražské zednářské lóže Sibi et posteris[6]

Je pohřben na Olšanských hřbitovech (část 004, oddělení 10, číslo hrobu 128).

Spolková činnost[editovat | editovat zdroj]

  • člen sdružení Artěl (od 1909)
  • člen Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1911)
  • člen Svazu československého díla (od 1914)
  • člene pražské zednářské lóže Sibi et posteris[7]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Horejc: Mříž jižního portálu katedrály sv. Víta, (1930–1955, Praha)
Socha z průčelí ministerstva práce, (1929) Praha 2 – Palackého náměstí
Jaroslav Horejc: Sedící dívka (1965, Praha-Štvanice)

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Je předním představitelem českého art deca. Jeho rané práce stylem vycházejí ze secese, brzy se přiklonil k novoklasicismu a vytvořil si charakteristickou stylizaci protáhlé a přitom zavalité lidské figury s oválným obličejem, štěrbinovýma očima a úzkým nosem (Orfeus). Často spolupracoval s architekty.

Příklady výtvarných děl[editovat | editovat zdroj]

  • kamenné domovní znamení U kamenného stolu na novostavbě domu čp. 550/II v Praze na Karlově náměstí (1911)
  • Dvě travertinové alegorické sochy žen pro fasádu budovy čp. 376/II Ministerstva zdravotnictví v Zítkových sadech a jedna socha na spojující zdi budovy čp. 375/II Ministerstva práce a sociálních věcí na Palackého náměstí v Praze (architekt Bohumil Hübschmann), Praha 2 (1929)
  • Dřevěná oltářní plastika v Kůrové kapli katedrály Sv. Víta, Praha (1929)[8]
  • Poslední soud - reliéf pro schodiště kolumbária, Husův sbor (Vinohrady) v Praze 2, (1956)
  • Reliéf Madony s dítětem na náhrobku rodiny Bedřicha Spáčila na kroměřížském hřbitově[9]
  • Výzdoba katedrály sv. Víta v Praze: tři bronzové figurálními motivy z legendy o sv. Ludmile na vstupní mříži kaple sv. Ludmily a 12 na Zlaté bráně katedrály sv. Víta;[10]

Umělecké mříže[editovat | editovat zdroj]

  • 12 figurálních kompozic zemědělských prací roku pro mříž jižního portálu Zlaté brány katedrály Sv. Víta v Praze (1930–1955), autorem návrhu nříže byl arch. Jan Sokol[8]
  • 3 figurální kompozice na mříži kaple sv. Ludmily v katedrále sv. Víta (1938)[8]
  • mříž s tepanými reliéfy exotických zvířat - sbírka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze
  • mříž v Baťově vile ve Zlíně (rekonstrukce Jan Kotěra, 1918)
  • mříž ve vile architekta Františka Kavalíra Na Kavalírce v Praze 5 (1926)
  • mříž a tři alegorické plastiky pro schodiště budovy Tabákové režie v Praze (1929)
  • figurální kompozice na mříži pro kapli s hrobem Jana Ámose Komenského v Naardenu, Nizozemí (1937)[11]

Umělecké řemeslo[editovat | editovat zdroj]

  • Od roku 1912 se věnoval návrhům keramiky, skla, broží a hraček pro pražský Artěl. Pro Artěl navrhl v roce 1922 tzv. Pražský pohár u příležitosti vzniku tzv. Velké Prahy, realizovala jej sklářská firma Johann Oertel & Co. z Nového Boru.
  • Pro firmu J. & L. Lobmeyr's Neffe Stefana Ratha z Kamenického Šenova (pobočky vídeňské firmy J. & L. Lobmeyr) navrhl čtyři skleněné broušené poháry, které patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům českého sklářství 20. let 20. století. Jde o poháry Bakchus / též název Víno (1920–1921), Kanaan, země blahobytu a plodů / též název Podzim nebo Bohatství přírody (1922), Tanec (1923), Tři bohyně / též název Paridův soud (1924)[12]. Tyto poháry byly oceněny Grand Prix v kategorii skla na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.
  • Pro československý pavilon tamtéž navrhoval s Pavlem Janákem lustry, které po skončení výstavy Československý stát věnoval Mezinárodní organizaci práce v Ženevě pro interiéry jejich nově budovaného ředitelství (dnes sídlo Mezinárodní obchodní organizace). V roce 1937 realizoval obří skleněný reliéf na téma Země a lidé, původně navržený pro Palác národů v Ženevě, který nikdy nebyl do Ženevy doručen a dnes je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
  • Pro organizaci Sokol navrhl skleněný pohár s postavou sokolníka pro delegaci jugoslávské sokolské župy na Všesokolském sletu v roce 1920. V roce 1932 navrhl medaili pro Závody československé obce sokolské, která se používala pro ocenění Sokola až do začátku druhé světové války. V roce 1948 navrhl pamětní medaili XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1933 navrhl plaketu lyžařských přeborů Slávie.
Domovní znamení U Kamenného Stolu

Jiné[editovat | editovat zdroj]

  • Navrhoval pamětní medaile a mince: desetikoruna (1928–1933), dvacetikoruna (1933–1934)
  • Navrhl stříbrné brože pro pařížskou výstavu Arts décoratifs (1925), celkem devět jich bylo realizováno ve stříbře a v tombaku Artělem a prodáváno jak ve Francii, tak v Družstevní práci v Praze a v Brně, vlastnoručně tepaná stříbrná brož s tanečnicí z roku 1924 byla určena pro tanečnici Annu Čekanovou[13]
  • V roce 1930 navrhl zednářské klenoty činovníků pražské zednářské lóže Sibi et Posteris, také zednářské medaile
  • Je autorem návrhu figury Golema z filmu Císařův pekař - Pekařův císař z roku 1952
  • S Jaroslavem Křičkou spolupracoval jako výtvarník na tanečním představení Anky Čekanové (1928) pro Komorní divadlo v Praze[14]

Dílo Jaroslava Horejce je zastoupeno ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Národního muzea, Galerie hl. m. Prahy,[15] Moravské galerie v Brně, muzea keramiky v Bechyni, MAK - Rakouského muzea pro užité / současné umění ve Vídni, Metropolitního muzea umění v New Yorku,[16] Muzea dekorativních umění v Paříži,[17] Musea skla v Corningu[12] v USA, ve sbírce Tomáše Hejtmánka[18] a dalších.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matrika narozených, P. Marie Sněžná, 1884–1896, snímek 77
  2. ↑ a b Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 5. 1. 1983, s. 2. Dostupné online. 
  3. ↑ Pobytová přihláška pražského magistrátu; rodina se několikrát stěhovala
  4. ↑ Policejní přihláška rodiny Aloise Horejce,*1853
  5. ↑ Světozor 1941, Jaroslav Horejc
  6. ↑ https://www.freeglobe.cz/Articles/2980-seznam-svobodnych-zednaru-csr-961-clenu-prvorepublikovych-lozi.aspx
  7. ↑ https://www.freeglobe.cz/Articles/2980-seznam-svobodnych-zednaru-csr-961-clenu-prvorepublikovych-lozi.aspx
  8. ↑ a b c ZAHRADNÍČKOVÁ, Iva. Práce Jaroslava Horejce pro Pražský hrad. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Alena Pomajzlová. Dostupné online.
  9. ↑ MARKÉTA MERCOVÁ, VLASTIMIL SOCHOR. Kroměřížský hřbitov. Kroměříž: SOkA Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2001. 74 s. 
  10. ↑ Jiří Kuthan, Jan Royt, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů. NLN Praha 2011, s.155
  11. ↑ Jaroslav Horejc: Model mříže pro Naarden. Pestrý týden. 13. 3. 1937, s. 4. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Corning Glass Museum, Jaroslav Horejc: Paridův soud
  13. ↑ Otakar Hejtmánek: Jaroslav Horejc. Praha 2015, text i foto, s. 105-106
  14. ↑ Skupina A. Čekanové. Pestrý týden. 17. 3. 1928, s. 5. Dostupné online. 
  15. ↑ Galerie hl. m. Prahy: Horejc Jaroslav
  16. ↑ Metropolitní muzeum, Jaroslav Horejc: Pohár Podzim
  17. ↑ Musée des arts décoratifs, Jaroslav Horejc: Váza Tanec
  18. ↑ [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 198
  • HORNEKOVÁ, Jana, Jaroslav Horejc. Výběr z díla k 85. narozeninám. UPM Praha, 1971.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, 1, ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 282.
  • BAŤKOVÁ, Růžena a kolektiv, Umělecké památky Prahy, díl 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1999.
  • HEJTMÁNEK, Otakar: Jaroslav Horejc 1886–1983 (Nejen sochař), Arthouse Hejtmánek, Praha 2015.
  • MALÁ, Olga, LEHMANNOVÁ, Martina, NEUMANNOVÁ, Eva, HNÍDKOVÁ, Vendula, Jaroslav Horejc (1886–1983). Mistr českého art deca. Praha 2016.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaroslav_Horejc&oldid=20596523“