Jaroslav Horejc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Horejc
Narození 15. června 1886
Praha
Úmrtí 3. ledna 1983 (ve věku 96 let)
Praha
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Některá data mohou pocházet z datové položky.
busta Jaroslava Horejce na domě v Trojické ulici v Praze, autor busty: Zdeněk J. Preclík, 1983

Jaroslav Horejc (15. června 1886, Praha[1] − 3. ledna 1983, Praha[2]) byl československý sochař, návrhář uměleckořemeslných předmětů, přední představitel dekorativismu, a výtvarný pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze ve Vyšehradské ulici jako druhé ze tří dětí hodináře Aloise Horejce (1853—1927) a jeho ženy Františky, rozené Suché (*1859). (Nejmladší sestra zemřela předčasně, bratr v 36 letech.)[3] Ve čtrnácti letech ho rodiče přivedli do litografické dílny, odkud po několika týdnech odešel do učení na gravírníka (rytce kovu) a cizeléra na Odborné škole pro klenotníky, zlatníky, stříbrníky, ryjce kovu a pasíře v Praze. Ve volném čase navštěvoval kurzy dalších řemesel. V letech 1906 až 1910 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u E. Nováka, Stanislava Suchardy a Josefa Drahoňovského. Pro zajištění financí pracoval při studiu jako štukatér při výzdobě novostaveb.

V roce 1918 byl na Uměleckoprůmyslové škole jmenován profesorem, vedl ateliér pro umělecké zpracování kovů. V roce 1948 odešel do důchodu, ale zůstal i nadále umělecky činným. V letech 1943 - 1983 bydlel a pracoval v Podskalí v domě čp. 386/II na rohu Trojické ulice a Rašínova nábřeží, kde je umístěna jeho pamětní deska s bronzovou portrétní bustou. Je pohřben na Olšanských hřbitovech (část 004, oddělení 10, číslo hrobu 128).

Spolková činnost[editovat | editovat zdroj]

Byl členem sdružení Artěl (od 1909), spolku výtvarných umělců Mánes (od 1911) a Svazu československého díla (od 1914).

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Horejc: Mříž jižního portálu katedrály sv. Víta, (1930-1955, Praha)
Jaroslav Horejc: Sedící dívka (1965, Praha-Štvanice)

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Je předním představitelem českého art deca. Jeho rané práce stylem vycházejí ze secese, brzy se přiklonil k novoklasicismu a vytvořil si charakteristickou stylizaci protáhlé a přitom zavalité lidské figury s oválným obličejem, štěrbinovýma očima a úzkým nosem (Orfeus). Často spolupracoval s architekty.

Příklady výtvarných děl[editovat | editovat zdroj]

  • kamenné domovní znamení U kamenného stolu na novostavbě domu čp. 550/II v Praze na Karlově náměstí (1911)
  • dvě travertinové alegorické sochy žen pro budovy čp. 375/II Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (architekt Bohumil Hübschmann), Praha 2 (1929)
  • oltářní plastika v Kůrové kapli katedrály Sv. Víta, Praha (1929)[4]
  • Poslední soud - plastika pro schodiště kolumbária, Husův sbor (Vinohrady) (počátek 40. let)
  • reliéf Madony s dítětem na náhrobku rodiny Bedřicha Spáčila na kroměřížském hřbitově[5]
  • výzdoby katedrály sv. Víta v Praze se zúčastnil návrhem dřevořezeb pro oltář a vstupní mříže s figurálními motivy z legendy o sv. Ludmile pro kapli sv. Ludmily rodiny Bartoňů z Dobenína (arch. Kamil Hilbert)

Umělecké mříže[editovat | editovat zdroj]

  • mříž jižního portálu katedrály Sv. Víta v Praze (1930-1955)[4]
  • mříž kaple sv. Ludmily v katedrále sv. Víta (1938)[4]
  • mříž v Baťově vile ve Zlíně (rekonstrukce Jan Kotěra, 1918)
  • mříž ve vile architekta Františka Kavalíra Na Kavalírce v Praze 5 (1926)
  • mříž a tři alegorické plastiky pro schodiště budovy Tabákové režie v Praze (1929)
  • mříž pro kapli s hrobem Jana Ámose Komenského v Naardenu, Nizozemí (1937)[6]

Umělecké řemeslo[editovat | editovat zdroj]

  • Od roku 1912 se věnoval návrhům keramiky, skla, broží a hraček pro pražský Artěl. Pro Artěl navrhl v roce 1922 tvz. Pražský pohár u příležitosti vzniku tzv. Velké Prahy, realizovala jej sklářská firma Johann Oertel & Co. z Nového Boru.
  • Pro firmu J. & L. Lobmeyr´s Neffe Stefan Rath z Kamenického Šenova (pobočky vídeňské firmy J. & L. Lobmeyr) navrhl čtyři skleněné broušené poháry, které patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům českého sklářství 20. let 20. století. Jedná se o poháry Bakchus / též název Víno (1920-1921), Kanaan, země blahobytu a plodů / též název Podzim nebo Bohatství přírody (1922), Tanec (1923), Tři bohyně / též název Paridův soud (1924)[7]. Tyto poháry byly oceněny Grand Prix v kategorii skla na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.
  • Pro československý pavilon tamtéž navrhoval s Pavlem Janákem lustry, které po skončení výstavy Československý stát věnoval Mezinárodní organizaci práce v Ženevě pro interiéry jejich nově budovaného ředitelství (dnes sídlo Mezinárodní obchodní organizace). V roce 1937 realizoval obří skleněný reliéf na téma Země a lidé, původně navržený pro Palác národů v Ženevě, který nikdy nebyl do Ženevy doručen a dnes je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
  • Pro organizaci Sokol navrhl skleněný pohár s postavou sokolníka pro delegaci jugoslávské sokolské župy na Všesokolském sletu v roce 1920. V roce 1932 navrhl medaili pro Závody československé obce sokolské, která se používala pro ocenění Sokola až do začátku druhé světové války. V roce 1948 navrhl pamětní medaili XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1933 navrhl plaketu lyžařských přeborů Slávie.

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Dílo Jaroslava Horejce je zastoupeno ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Národního muzea, Galerie hl. m. Prahy,[9] Moravské galerie v Brně, muzea keramiky v Bechyni, MAK - Rakouského muzea pro užité / současné umění ve Vídni, Metropolitního muzea umění v New Yorku,[10] Muzea dekorativních umění v Paříži,[11] Musea skla v Corningu[7] v USA a dalších.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matrika narozených, P. Marie Sněžná, 1884-1896, snímek 77
  2. ↑ a b Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 5. 1. 1983, s. 2. Dostupné online.  
  3. ↑ Policejní přihlášky, Praha, Alois Horejc, 1853
  4. ↑ a b c ZAHRADNÍČKOVÁ, Iva. Práce Jaroslava Horejce pro Pražský hrad. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Alena Pomajzlová. Dostupné online.
  5. ↑ MARKÉTA MERCOVÁ, VLASTIMIL SOCHOR. Kroměřížský hřbitov. Kroměříž : SOkA Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2001. 74 s.  
  6. ↑ Jaroslav Horejc: Model mříže pro Naarden. Pestrý týden. 13. 3. 1937, s. 4. Dostupné online.  
  7. ↑ a b Corning Glass Museum, Jaroslav Horejc: Paridův soud
  8. ↑ Skupina A. Čekanové. Pestrý týden. 17. 3. 1928, s. 5. Dostupné online.  
  9. ↑ Galerie hl. m. Prahy: Horejc Jaroslav
  10. ↑ Metropolitní muzeum, Jaroslav Horejc: Pohár Podzim
  11. ↑ Musée des arts décoratifs, Jaroslav Horejc: Váza Tanec

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 198
  • HORNEKOVÁ, Jana, Jaroslav Horejc. Výběr z díla. Praha, 1971.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995.
  • BAŤKOVÁ, Růžena, Umělecké památky Prahy, díl 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1999.
  • MALÁ, Olga, LEHMANNOVÁ, Martina, NEUMANNOVÁ, Eva, HNÍDKOVÁ, Vendula, Jaroslav Horejc (1886-1983). Mistr českého art deca. Praha 2016.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Autoritní data: AUT: jk01042176 | ULAN: 500071283 | VIAF: 83737564
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaroslav_Horejc&oldid=14929119“