Jaroslav Horejc

    Přidat odkazy
    Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
    Jaroslav Horejc
    Jaroslav Horejc (F. Sekanina: Album representantů všech oborů veřejného života československého, 1927)
    Jaroslav Horejc (F. Sekanina: Album representantů všech oborů veřejného života československého, 1927)
    Narození15. června 1886
    Praha
    Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
    Úmrtí3. ledna 1983 (ve věku 96 let)
    Praha
    ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
    Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
    Povolánípedagog, sochař, designér, sklářský výtvarník, medailér, učitel, fotograf, ilustrátor, rytec a umělecký pedagog
    Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
    Seznam děl v databázi Národní knihovny
    Některá data mohou pocházet z datové položky.
    busta Jaroslava Horejce na domě v Trojické ulici v Praze, autor busty: Zdeněk J. Preclík, 1983

    Jaroslav Horejc (15. června 1886, Praha[1] – 3. ledna 1983, Praha[2]) byl český sochař, návrhář uměleckořemeslných předmětů, šperkař a medailér, přední představitel dekorativismu art deca, a výtvarný pedagog.

    Život[editovat | editovat zdroj]

    Narodil se v Praze na Novém Městě v Jungmannově ulici čp. 739/II[3] jako druhé ze tří dětí hodinářského obchodníka Aloise Horejce (1853–1927) a jeho ženy Františky, rozené Suché (*1859). Mladší sestra Marie zemřela ve 12 letech, starší bratr Jan v 36 letech.[4] Ve čtrnácti letech ho rodiče přivedli do litografické dílny, odkud po několika týdnech odešel do učení na gravírníka (rytce kovů) a cizeléra na Odborné škole pro klenotníky, zlatníky, stříbrníky, ryjce kovu a pasíře v Praze. Ve volném čase navštěvoval kurzy dalších řemesel. V letech 1906 až 1910 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Emanuela Nováka, Stanislava Suchardy a Josefa Drahoňovského. Pro zajištění financí pracoval při studiu jako štukatér při výzdobě novostaveb.[5]

    V roce 1918 byl na Uměleckoprůmyslové škole jmenován profesorem, vedl ateliér pro umělecké zpracování kovů. V roce 1948 odešel do důchodu, ale zůstal i nadále umělecky činným. V letech 1943 - 1983 bydlel a pracoval v Podskalí v domě čp. 386/II na rohu Trojické ulice a Rašínova nábřeží, kde je umístěna jeho pamětní deska s bronzovou portrétní bustou. Byl členem pražské zednářské lóže Sibi et posteris[6]

    Je pohřben na Olšanských hřbitovech (část 004, oddělení 10, číslo hrobu 128). Dědičkou autorských práv k dílu Jaroslava Horejce je Dagmar Dományová.[7]

    Spolková činnost[editovat | editovat zdroj]

    • člen sdružení Artěl (od 1909)
    • člen Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1911)
    • člen Svazu československého díla (od 1914)
    • člene pražské zednářské lóže Sibi et posteris[6]

    Ocenění[editovat | editovat zdroj]

    Jaroslav Horejc: Mříž jižního portálu katedrály sv. Víta, (1930–1955, Praha)
    Jaroslav Horejc: Sedící dívka (1965, Praha-Štvanice)

    Dílo[editovat | editovat zdroj]

    Je předním představitelem českého art deca. Jeho rané práce stylem vycházejí ze secese, brzy se přiklonil k novoklasicismu a vytvořil si charakteristickou stylizaci protáhlé a přitom zavalité lidské figury s oválným obličejem, štěrbinovýma očima a úzkým nosem (Orfeus). Často spolupracoval s architekty.

    Příklady výtvarných děl[editovat | editovat zdroj]

    • kamenné domovní znamení U kamenného stolu na novostavbě domu čp. 550/II v Praze na Karlově náměstí (1911)
    • Dvě travertinové alegorické sochy žen pro fasádu budovy čp. 376/II Ministerstva zdravotnictví v Zítkových sadech a jedna socha na spojující zdi budovy čp. 375/II Ministerstva práce a sociálních věcí na Palackého náměstí v Praze (architekt Bohumil Hübschmann), Praha 2 (1929)
    • Dřevěná oltářní plastika v Kůrové kapli katedrály Sv. Víta, Praha (1929)[8]
    • Poslední soud - reliéf pro schodiště kolumbária, Husův sbor (Vinohrady) v Praze 2, (1956)
    • Reliéf Madony s dítětem na náhrobku rodiny Bedřicha Spáčila na kroměřížském hřbitově[9]
    • Výzdoba katedrály sv. Víta v Praze: tři bronzové figurálními motivy z legendy o sv. Ludmile na vstupní mříži kaple sv. Ludmily a 12 na Zlaté bráně katedrály sv. Víta;[10]
    Socha z průčelí ministerstva práce, (1929) Praha 2 – Palackého náměstí

    Umělecké mříže[editovat | editovat zdroj]

    • 12 figurálních kompozic zemědělských prací roku pro mříž jižního portálu Zlaté brány katedrály Sv. Víta v Praze (1930–1955), autorem návrhu nříže byl arch. Jan Sokol[8]
    • 3 figurální kompozice na mříži kaple sv. Ludmily v katedrále sv. Víta (1938)[8]
    • mříž s tepanými reliéfy exotických zvířat - sbírka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze
    • mříž v Baťově vile ve Zlíně (rekonstrukce Jan Kotěra, 1918)
    • mříž ve vile architekta Františka Kavalíra Na Kavalírce v Praze 5 (1926)
    • mříž a tři alegorické plastiky pro schodiště budovy Tabákové režie v Praze (1929)
    • mříž arch. Františka Kavalíra se šesti alegorickými plastikami vstupních dveří vily Hřebenka čp. 107/39 v Praze na Smíchově
    • figurální kompozice na mříži pro kapli s hrobem Jana Ámose Komenského v Naardenu, Nizozemí (1937)[11]
    Dívka s amforou, Praha

    Umělecké řemeslo[editovat | editovat zdroj]

    • Od roku 1912 se věnoval návrhům keramiky, skla, broží a hraček pro pražský Artěl. Pro Artěl navrhl v roce 1922 tzv. Pražský pohár u příležitosti vzniku tzv. Velké Prahy, realizovala jej sklářská firma Johann Oertel & Co. z Nového Boru.
    • Pro firmu J. & L. Lobmeyr's Neffe Stefana Ratha z Kamenického Šenova (pobočky vídeňské firmy J. & L. Lobmeyr) navrhl čtyři skleněné broušené poháry, které patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům českého sklářství 20. let 20. století. Jde o poháry Bakchus / též název Víno (1920–1921), Kanaan, země blahobytu a plodů / též název Podzim nebo Bohatství přírody (1922), Tanec (1923), Tři bohyně / též název Paridův soud (1924)[12]. Tyto poháry byly oceněny Grand Prix v kategorii skla na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.
    • Pro československý pavilon tamtéž navrhoval s Pavlem Janákem lustry, které po skončení výstavy Československý stát věnoval Mezinárodní organizaci práce v Ženevě pro interiéry jejich nově budovaného ředitelství (dnes sídlo Mezinárodní obchodní organizace). V roce 1937 realizoval obří skleněný reliéf na téma Země a lidé, původně navržený pro Palác národů v Ženevě, který nikdy nebyl do Ženevy doručen a dnes je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
    • Pro organizaci Sokol navrhl skleněný pohár s postavou sokolníka pro delegaci jugoslávské sokolské župy na Všesokolském sletu v roce 1920. V roce 1932 navrhl medaili pro Závody československé obce sokolské, která se používala pro ocenění Sokola až do začátku druhé světové války. V roce 1948 navrhl pamětní medaili XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1933 navrhl plaketu lyžařských přeborů Slávie.
    Domovní znamení U Kamenného Stolu

    Jiné[editovat | editovat zdroj]

    • Navrhoval pamětní medaile a mince: desetikoruna (1928–1933), dvacetikoruna (1933–1934)
    • Navrhl stříbrné brože pro pařížskou výstavu Arts décoratifs (1925), celkem devět jich bylo realizováno ve stříbře a v tombaku Artělem a prodáváno jak ve Francii, tak v Družstevní práci v Praze a v Brně, vlastnoručně tepaná stříbrná brož s tanečnicí z roku 1924 byla určena pro tanečnici Annu Čekanovou[13]
    • V roce 1930 navrhl zednářské klenoty činovníků pražské zednářské lóže Sibi et Posteris, také zednářské medaile
    • Je autorem návrhu figury Golema z filmu Císařův pekař - Pekařův císař z roku 1952
    • S Jaroslavem Křičkou spolupracoval jako výtvarník na tanečním představení Anky Čekanové (1928) pro Komorní divadlo v Praze[14]
    • Dívka s amforou je socha v Nosticově zahradě v Praze

    Dílo Jaroslava Horejce je zastoupeno ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Národního muzea, Galerie hl. m. Prahy,[15] Moravské galerie v Brně, muzea keramiky v Bechyni, MAK - Rakouského muzea pro užité / současné umění ve Vídni, Metropolitního muzea umění v New Yorku,[16] Muzea dekorativních umění v Paříži,[17] Musea skla v Corningu[12] v USA, ve sbírce Tomáše Hejtmánka[18] a dalších.

    Výstavy[editovat | editovat zdroj]

    Odkazy[editovat | editovat zdroj]

    Reference[editovat | editovat zdroj]

    1. ↑ Matrika narozených, P. Marie Sněžná, 1884–1896, snímek 77
    2. ↑ a b Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 5. 1. 1983, s. 2. Dostupné online. 
    3. ↑ Pobytová přihláška pražského magistrátu; rodina se několikrát stěhovala
    4. ↑ Policejní přihláška rodiny Aloise Horejce,*1853
    5. ↑ Světozor 1941, Jaroslav Horejc
    6. ↑ a b Archivovaná kopie. www.freeglobe.cz [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-27. 
    7. ↑ Spor o postavu filmového Golema vrcholí, ČT24, 18. 5. 2009
    8. ↑ a b c ZAHRADNÍČKOVÁ, Iva. Práce Jaroslava Horejce pro Pražský hrad. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Alena Pomajzlová. Dostupné online.
    9. ↑ MARKÉTA MERCOVÁ, VLASTIMIL SOCHOR. Kroměřížský hřbitov. Kroměříž: SOkA Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2001. 74 s. 
    10. ↑ Jiří Kuthan, Jan Royt, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů. NLN Praha 2011, s.155
    11. ↑ Jaroslav Horejc: Model mříže pro Naarden. Pestrý týden. 13. 3. 1937, s. 4. Dostupné online. 
    12. ↑ a b Corning Glass Museum, Jaroslav Horejc: Paridův soud
    13. ↑ Otakar Hejtmánek: Jaroslav Horejc. Praha 2015, text i foto, s. 105-106
    14. ↑ Skupina A. Čekanové. Pestrý týden. 17. 3. 1928, s. 5. Dostupné online. 
    15. ↑ Galerie hl. m. Prahy: Horejc Jaroslav
    16. ↑ Metropolitní muzeum, Jaroslav Horejc: Pohár Podzim
    17. ↑ Musée des arts décoratifs, Jaroslav Horejc: Váza Tanec
    18. ↑ [1]

    Literatura[editovat | editovat zdroj]

    • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 198
    • HORNEKOVÁ, Jana, Jaroslav Horejc. Výběr z díla k 85. narozeninám. UPM Praha, 1971.
    • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, 1, ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 282.
    • BAŤKOVÁ, Růžena a kolektiv, Umělecké památky Prahy, díl 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1999.
    • HEJTMÁNEK, Otakar: Jaroslav Horejc 1886–1983 (Nejen sochař), Arthouse Hejtmánek, Praha 2015.
    • MALÁ, Olga, LEHMANNOVÁ, Martina, NEUMANNOVÁ, Eva, HNÍDKOVÁ, Vendula, Jaroslav Horejc (1886–1983). Mistr českého art deca. Praha 2016.

    Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaroslav_Horejc&oldid=22740111“