Ďábel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o nadpřirozené bytosti. Další významy jsou uvedeny na stránce Ďábel (rozcestník).
Vyobrazení ďábla v české knize Codex gigas

Ďábel (z řeckého διάβολος diabolos „pomlouvač, žalobce“) je ztělesnění člověku nepřátelských sil. V monoteistických náboženstvích vystupuje v různých rolích jako odpůrce, žalobce a pomlouvač, v křesťanství a v islámu jako protivník Boží, zlý duch.

Řecké substantivum διάβολος je odvozeno od slovesa διαβάλλειν (diaballein), jež znamená „zpřeházet, rozházet“, konkrétněji „žalovat“, „obviňovat“, „klamat“. V řecké Bibli je to překlad hebrejského שָׂטָן sátán - žalobce, protivník (podobně jako arabské šajtán, شيطان).

Význam[editovat | editovat zdroj]

Postava odpůrce, protivníka, případně nepřítele se vyskytuje v mnoha náboženstvích i mytologiích. V monoteismu se sice posílila tendence představovat si ho jako jednu jedinou bytost (Ahriman), biblická náboženství se tomu však více či méně bránila, protože odmítala dualistickou představu světa jako výsledku zápasu dobra se zlem: „protivník“ je sice silný, je však podřízen Bohu a nakonec bude přemožen (Jb 1, 12 (Kral, ČEP); Mt 25, 4 (Kral, ČEP) ). Tomu odpovídá i představa „padlého anděla“, například v pozdně židovských apokryfech.

Ďábel v Bibli[editovat | editovat zdroj]

V hebrejské Bibli čili Starém zákoně se slovo sátán vyskytuje v profánním právním významu „odpůrce, žalobce“ (například Ž 109, 6 (Kral, ČEP)) nebo „protivníka, nepřítele“ (například 1Kr 11, 14 (Kral, ČEP) a násl.). Na některých místech se ovšem objevuje jako žalobce před soudem Hospodinovým (např. Za 3, 1 (Kral, ČEP)). Tuto představu rozvinula zejména kniha Jób, kde si Satan nejprve vyžádá Hospodinovo dovolení, aby mohl spravedlivého Jóba zkoušet (Jb 1, 11 (Kral, ČEP)), pak se ale ukáže, že má nad ním téměř úplnou moc. Přesto i zde patří Satan mezi „syny Boží“ a jedná jen se svěřenou mocí. V závěru knihy Hospodin „ze smrště“ Jóbovi potvrdí svou svrchovanou moc a nakonec mu požehná (Jb 42, 12 (Kral, ČEP)).

Kromě toho se ve Starém zákoně připomínají přírodní božstva, jimž Izrael už nesmí obětovat. Kralická bible zde užívá slovo “ďáblové“, novější překlady „běsové“ (např. Lv 17, 7 (Kral, ČEP)). Deuterokanonická Kniha Moudrosti přisuzuje ďáblovi vinu za lidskou smrtelnost (Mdr 2,24) a spojuje tak ďábla s „hadem“, který svedl Evu v ráji. S ďáblem se pak spojují i jiná místa Starého zákona, i když se původně vztahovala na lidské nepřátele. Tak následující verše knihy Izajáš jsou sice výslovně určeny „babylonskému králi“, tradice je však také vztahovala na ďábla:

Pád andělů (detail) (Pieter Bruegel starší)
Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit“. Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy! (Iz 14, 12 (Kral, ČEP)).

Nový zákon[editovat | editovat zdroj]

V Novém zákoně se vyskytují slova „Ďábel“ i „Satan“ obvykle jako synonyma: v úryvku o Ježíšově pokušení na poušti užívá Marek slovo satan, ostatní evangelia slovo ďábel. Představuje zde „pokušení“, nebezpečnou lež, která člověka ohrožuje na životě. Proto také Ježíš slovem ďábel označuje své protivníky: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“. (J 8, 44 (Kral, ČEP) Stejně ostře odmítne i svého blízkého učedníka Petra, když se mu snaží rozmluvit myšlenku na smrt: „Jdi mi z cesty, Satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Mk 8, 33 (Kral, ČEP) Podobně kárá Pavel kouzelníka Elymase: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ Sk 13, 10 (Kral, ČEP) Jen zcela okrajově se v Novém zákoně zmiňuje pověst o pádu andělů a zápasu s ďáblem (Ju 1, 9 (Kral, ČEP)), jak ji obsahuje apokryfní Kniha Henoch.

Apokalyptický Drak (Bamberská Apokalypsa, kolem 1100)

Na dalších místech Nového zákona se Satan chápe jako zosobněný nepřítel Boha i člověka, kterého však Bůh brzy zbaví moci nad světem a potrestá:

Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy.
— List Římanům 16,20
A veliký Drak, ten dávný had, zvaný Ďábel a Satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“
— Zjevení Janovo 12,9

Zejména tato místa měla pak velký vliv na apokalyptická a chiliastická hnutí ve středověku, včetně českého husitství.

Posedlost a exorcismus[editovat | editovat zdroj]

I když je Ďábel v Bibli Bohu podřízen, vykonává zatím značnou moc: může se například "zmocnit člověka" (například už o králi Saulovi, 1S 18, 10 (Kral, ČEP)), takže je "posedlý". V Novém zákoně se tato představa vyskytuje na několika místech v evangeliích a v Knize skutků, kde Ježíš a pak i jeho učedníci tyto posedlé uzdravují a vyhánějí z nich Ďábla. Tento prastarý rituál vymítání čili exorcismu se i později v některých křesťanských církvích praktikoval a někde se praktikuje dodnes.

Ďábel v islámu[editovat | editovat zdroj]

V islámském koránu se postava „pomlouvače“ či „žalobce“ vyskytuje poměrně často, buď v souvislosti s pokušením, anebo s pekelným trestem. „A podobají se Satanovi, jenž říká člověku: Buď nevěřící! (...) A konec jich bude jedině v ohni pekelném a budou tam nesmrtelní.“ (Korán, Súra 100/59, 16n). Příběh Iblíse, jediného z andělů, kteří se odmítli poklonit Adamovi, líčí Súra 85/7: „Pravil Bůh: Odejdi odsud zahanben a zavržen! Však těmi, kdož následovat tě budou, já věru peklo naplním všemi“. Iblis potom svedl Adama a Evu k neposlušnosti a zavinil jejich potrestání. Pozdější islámská tradice vybudovala rozvinutou nauku o andělech, z nichž někteří se proti Bohu vzbouřili a „padli“.

Ďábel v romantismu[editovat | editovat zdroj]

Romantismus jako reakce na osvícenský racionalismus vyhledával témata racionalisty potlačovaná, například city nebo divokou přírodu. Někteří romantici objevili také téma ďábla jako buřiče a rebela a začali věnovat pozornost jeho kouzlu. Už v Goethově Faustu vystupuje Mefisto jako zajímavá postava, na obrazech a kresbách se od poloviny 19. století objevují fantastická zobrazení ďábla (typicky s netopýřími křídly) a v básních i ve filmech je ďábel někdy předmětem obdivu (např. slavný film René Claira "Ďáblova krása", 1950).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Ďábel. Sv. 6, str. 841
  • A. Novotný, Biblický slovník. Praha: Kalich 1956. Heslo Ďábel, str. 110n.
  • M. Stejskal, Labyrintem míst klatých, heslo Čert. Praha, Eminent 2011, str. 35

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]