Upálení na hranici

Upalování templářů v roce 1314

Upálení na hranici je forma trestu smrti, používaná k trestání nejtěžších zločinů. Touto formou byly trestány zejména velmi závažné náboženské prohřešky (kacířství, čarodějnictví) či závažné prohřešky proti tehdejší představě mravnosti (incest, sodomie), žhářství a také, zejména v novověké Evropě, travičství, které bylo chápáno jako těžší zločin než vražda.

Průběh popravy

V případě upálení na hranici dřeva existují tři způsoby upálení. První, pokládaný za o něco efektnější, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, která se později zapálila. Druhý byl užíván spíše v Anglii, Itálii a Francii, a spočíval v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř té byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou. Třetí způsob, rozšířený v carském Rusku předpokládal postavení dřevěné boudy, naplněné smůlou, slámou a jinými hořlavinami, do které byl odsouzenec zavřen nebo spuštěn otvorem ve střeše. Pak byla bouda zapálena. Někdy byl odsouzenec vhozen do už hořící boudy. Tento způsob byl poněkud milosrdnější. Smrt nastala poměrně rychle a odsouzenec také nebyl vystaven očím diváků. Takovýmto způsobem byl popraven například Protopop Avvakum. Patrně nejkrutější formou upálení byla tzv. kozácká svíčka, při níž odsouzenci, přivázanému ke kůlu, omotali ruce a nohy slámou, potřeli smůlou nebo dehtem a poté zapálili. Tento způsob byl používán spíše jako lynčování než oficiální poprava, a to na Ukrajině v 17. století, za povstání Bohdana Chmelnického.

Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, leč mylná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva. Při tomto způsobu také často docházelo k tomu, že odsouzenec nezemřel v důsledku popálenin, ale v důsledku udušení nebo otravy oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které nevedly ke konečné smrti. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.

Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován - nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před upálením zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky (např. byl odsouzenci na krk zavěšen váček střelného prachu).

Již ve starověké Mezopotámii byli odsouzenci upalováni ve velkých pecích, jak je popsáno např. v biblické knize Daniel. Později se tento způsob popravy objevil i v Evropě. Velká popravčí pec byla ve 30. letech 17. stol. postavena ve slezské Nyse a později zřejmě i ve Zlatých Horách na českém území. Odsouzenci byli do roztopené pece vhazováni shora, čekala je zřejmě poměrně rychlá smrt. O vzhledu těchto pecí však není mnoho známo.

Historie

Historie upalování na hranici je dlouhá, nařizoval ho již Chammurapiho zákoník, zmínky o něm je možno nalézt také v bibli (například Leviticus, 20,14, kde je upálení předepsáno jako trest za určitou formu incestu). Tato poprava byla velmi často užívána ve starověké Indii, ale také v Řecku i v Římě. Podle Julia Caesara užívali upálení také Keltové, spíše však jako způsob obětování než popravy.

V antice i později se užívala také řada variant, většinou zvětšujících krutost trestu, například tzv. sicilský býk, dutá mosazná socha býka, v níž byl odsouzenec zavřen a socha byla poté rozžhavena, takže se odsouzenec zaživa upekl (tímto způsobem byl popraven např. svatý Eustach), nebo tzv. tunica molesta, oděv napuštěný hořlavinou a poté zapálený. V tomto případě ale nejde o upálení na hranici.

Upálení na hranici bylo často užíváno ve středověku a raném novověku (do 18. století) (v této době bylo užíváno především jako trest za zločiny proti církvi, například kacířství a čarodějnictví, v tomto směru častými a okázalými popravami upálením na hranici proslula inkvizice). V tomto období bylo pro kacířství či čarodějnictví upáleno mnoho významných osobností, včetně například Jana Husa či Giordana Bruna (viz seznam níže).

V 18. století začalo být považováno za barbarskou praktiku a jako takové postupně přestalo být v Evropě užíváno. Poslední zákonná poprava upálením na hranici v Evropě se uskutečnila v roce 1834 v rámci španělské inkvizice. V některých zemích ale upalování přežilo až do 20. století. Příkladem byl ruský vojenský velitel baron Roman Ungern von Sternberg, který za občanské války v Rusku nechával upalovat zajatce v kotli parního stroje. Za druhé světové války byli zejména v Polsku někteří lidé upáleni příslušníky gestapa, jako například sovětská novinářka Praskovja Saveleva. Dodnes se ojediněle objevuje, převážně jako forma lynčování (například tzv. necklacing v Jižní Africe), výjimečně i jako oficiální forma trestu smrti. Ani zde však nejde o upálení na hranici v pravém slova smyslu.

Příklady upálených

Upálení mistra Jana Husa na hranici ve Spiezské kronice od Diebolda Schillinga staršího (1485)

• Svatý Pionius († 250)
• Mariades († 253)
• Manfréda z Pirovana († 1300)
• Ondřej Saramita († 1300)
• Fra Dolcino († 1307)
• Jacques de Molay († 1314)
• Geoffroy de Charnay († 1314)
• Jan Hus († 1415)
• Jeroným Pražský († 1416)
• Petr Hromádka († 1421)
• Jana z Arku († 1431)
• Hans Böhm († 1476)
• Girolamo Savonarola († 1498)
• Balthasar Hubmaier († 1528)
• Patrick Hamilton († 1528)
• Jiří Blaurock († 1529)
• Jakob Hutter († 1536)
• William Tyndale († 1536)
• Michael Servetus († 1553)
• Jan Bradford († 1555)
• Hugh Latimer († 1555)
• Nicholas Ridley († 1555)
• Thomas Cranmer († 1556)
• Giordano Bruno († 1600)
• Protopop Avvakum († 1682)
• Kryštof Alois Lautner († 1685)
• Kašpar Sattler († 17. století)
• Beatriz Kimpa Vita(† 1706)
• Antônio José da Silva(† 1739)
• Karel Lwanga († 1886)
• Sergej Lazo († 1920)
• Praskovja Saveleva († 1944)

Související články

• Seznam lidí upálených jako kacíři
• Satí (obřad)
• Autodafé
• Čarodějnické procesy
• Pálení čarodějnic

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Upálení na hranici ve Wikimedia Commons