Jeroným Pražský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeroným Pražský
Jerome of Prague.jpg
Narození Desetiletí od 1370
Praha
Úmrtí 30. května 1416
Kostnice
Příčina úmrtí upálení na hranici
Povolání teolog
Alma mater Univerzita Karlova
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento článek pojednává o husitském kazateli. Možná hledáte: Jeroným Pražský (kamaldul) - premonstrát a později kamaldul, protivník mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského.
Pamětní deska v Praze, Řeznické ulici
Vyobrazení Jeronýma Pražského v Havlíčkůvě Brodě

Jeroným Pražský (1377 nebo 1378 Praha30. květen 1416 Kostnice) byl český filozof a teolog, upálený roku 1416 v Kostnici. Stal se mistrem čtyř univerzit (Paříž, Kolín nad Rýnem, Heidelberg, Praha).[1] Studoval i v Oxfordu a byl propagátorem myšlenek Jana Viklefa. Chráněncem a přítelem Jana Husa. nekonformním, výřečným rétorem (uměl zaujmout posluchače). Neskrýval svou náklonnost k ženám. Skládal písně ve kterých neváhal zesměšňovat své odpůrce (složil například později husitskou píseň "Slyšte rytieři boží")

Zastánce realismu, kritik modloslužebnictví.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z Nového Města pražského. Při svých studiích na v pražské univerzitě se seznámil s Janem Husem. V roce 1398 ukončil studium s titulem bakalář a odjel studovat do Oxfordu (jaro 1399 - únor 1401). Zde se naučil plynně anglicky a seznámil se blíže s učením anglického reformátora Jana Viklefa. Zajímal se o Lollardské hnutí. Po ukončení studia přivezl z Anglie Viklefovy spisy (opisy Dialogu a Trialogu).

19. března 1402 v Praze vysvěcen na nižšího kněze (akolyta). V roce 1403 využil příležitost a jako doprovod Filipa Louty z Dědic se vypravil přes Benátky, Krétu a Kypr do Palestiny a Jeruzaléma (Jeruzalém navštívil podruhé roku 1408).

Roku 1404 nastoupil na Pařížskou Sorbonnu, jež ovšem nebyla nakloněna reformním názorům a po svých disputacích ji v zimním semestru 1405/06 raději opustil. Seznámil se zde s celým Platónovým dílem, jenž silně ovlivnilo jeho filozofický realismus. Po krátkém pobytu na univerzitě v Kolíně odplul do Heidelbergu, kde byl přijat za mistra 7. 4. 1406. Zde svými výroky urazil převládající nominalisty a byl suspendován ze všech akademických aktů. Jeho protest a činnost způsobily studentské bouře a rozkol na univerzitě (byla na něj podána žaloba u wormského biskupa Matouše z Krakova) a utekl do Prahy. Z prostředí Heidelbergské univerzity později vzešlo doporučení k papežské kurii k obžalobě pražských reformistů z kacířství.

Od roku 1407 působil Jeroným na pražské univerzitě (v roce 1407 pobyl i v Oxfordu). Zde se zasazoval o zvýšení vlivu českého národa, jak na univerzitě samotné, kde měl český univerzitní národ jeden hlas ze čtyř (dva měly národy "německé" - saský a bavorský a jeden "polský") a který byl stále více vytlačován nominalistickými mistry ostatních národů do pozadí, tak i v městských radách Nového Města pražského a Starého Města pražského. Spolu s Husem měl vliv na zvrácení poměrů v městských radách ve prospěch Čechů. Jeroným, díky svým schopnostem a kontaktem na královský dvůr (pocházel z dobře postavené rodiny), měl zásadní vliv na vzniku Kutnohorského dekretu, který dal českému univerzitnímu národu tři hlasy a který po vypršení ultimáta vedl (v polovině května 1409) k opuštění univerzity cca 800 členy akademické obce ostatních národů a tím pak k izolaci pražských reformistů

Svatosvatý národ český má být ve své zemi hlavou a ne ocasem.

20. března 1410 měl Jeroným Pražský vystoupení v kapli Budínského hradu před tehdy Uherským králem Zikmundem Lucemburským , kterým si ho chtěl naklonit pro politickou podporu pražských reformistů. Ten jej ale předal do rukou arcibiskupa Jana z Kaniszy, u něhož strávil 14 dní vězněn. V roce 1410 byl žalován pasovským arcibiskupstvím (pomocí Vídeňské univerzity) z kacířství a v domnění, že se zde bude moci na akademické půdě svobodně bránit z obžaloby, přijal pozvání a dobrovolně se dostavil do Vídně. Ovšem záhy se ukázalo, že jde pouze o zinscenovaný proces, který je předem rozhodnut. Odpřisáhl, že se do konce procesu z Vídně nevzdálí, ale okamžitě utekl zpátky do Českého království, kde z bezpečí Bítovského hradu napsal provokativní dopis do Vídně. Později byl v nepřítomnosti odsouzen ve všech bodech obžaloby a pro křivou přísahu (útěk) exkomunikován z církve (druhý nejtěžší trest v církvi).

Až do roku 1412 měla reformní skupina podporu krále Václava IV. Papež Jan XXIII. vyhlásil odpustky, které nebyly většinově přijímány (papežské schizma), někde dokonce zakázány. V českém království také odmítány ale král k nim nepojal stanovisko. 17. června 1412 vystoupil na univerzitě Jan Hus s extrémním odsouzením platnosti odpustkových bul a vyjádřil nesouhlas s panovníkem. Před radnicí Jeroným spolu s dalšími požadovali městské konšele o zákaz jejich prodeje. Celý měsíc Hus aktivně kritizoval odpustky ve svých veřejných vystoupeních. V ulicích Prahy docházelo ke střetům zradikalizovaných studentů s prodavači odpustků. Jeroným spolu se studenty připravil alegorický vůz, kde byl papež zobrazen jako nevěstka oblečen do ženských šatů a s kterým se vydali cestou kopírující každoroční procesí uctívání ostatků (prosazené Karlem IV.). Na Karlově náměstí pak manifestačně spálili papežské buly z vozu. Král měl na odpustcích finanční zájem, i na porážce Neapolského krále, proti němuž byla vedena křížová výprava financovaná z odpustků. Prostřednictvím nově jmenovaných konšelů (Staré Město pražské) počal politiku vedoucí k potlačení pouličních nepokojů. 10. července 1412 byli zatčeni 3 mladíci veřejně protestující proti odpustkům a následně na nádvoří radnice popraveni. Ze smutečního průvodu se stala masová demonstrace a mladíci byli pohřbeni v Betlémské kapli, kde je Jeroným kanonizoval na svaté mučedníky (na což neměl žádné právo). I nadále se svými příznivci demonstroval proti odpustkům.

V březnu 1413 na pozvání Polského krále Vladislava II. (po předchozích doporučeních blízkých šlechticů) navštívil královsky dvůr v Krakově jako vyslanec českého krále a některých šlechticů. Měl vyjednat podporu pro České království v případě napadení (Polský král předtím dostal podporu proti Řádu německých rytířů), ale jeho veřejně vyjadřované filozofické názory způsobili pohoršení, a tak jeho mise skončila neúspěchem. V dubnu na pozvání knížete Vitolda vyrazil do Litvy, kde převládalo pravoslaví Měl přání poznat zvláštnosti bohoslužby a zdali by zde našel pochopení (a podporu) pro své myšlenky. Seznámil se zde s přijímáním pod obojí v praxi (možná po příjezdu inspiroval Jakoubka ze Střibra)

Přes varování se v utajení vydal na Kostnický koncil, ale v květnu 1415 jej uvrhli do žaláře a byl souzen. Byl upálen na stejném místě jako Hus necelý rok po Husově popravě. Vedle Jana Husa ho uctívá jako mučedníka nejen Církev československá husitská, ale též česká Starokatolická církev.[2]

Kostnický koncil[editovat | editovat zdroj]

Věnceslav Černý (1865-1936) - Jeroným na sněmu kostnickém
Památník (Opatovice u Zbýšova)

Jeroným Pražský přijel do Kostnice 4. dubna 1415, aby podpořil Jana Husa (ač ten přes Křišťana z Prachatic do Čech vzkazoval, aby zejména Jeroným do Kostnice nejezdil, neboť mu bylo jasné, že by se ocitl ve smrtelném nebezpečí). Přijel bez pozvání a neoficiálně, o jeho identitě věděli v tu chvíli jen páni z Chlumu a z Dubé, kteří naléhali, aby ihned odjel.[3] 7. dubna však Jeroným přibil na dveře kostnických kostelů a radnice letáky v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu a žádal o veřejné slyšení. Pak se pro jistotu ukryl, neboť si nebyl jistý reakcí koncilu. Ta nebyla příznivá, proto Jeroným město opustil a prchal do Čech. 18. dubna koncil vydal na Jeronýma zatykač. 25. dubna byl zatčen v Hiršavě, nedaleko českých hranic a 23. května byl v okovech přiveden do Kostnice.

Na základě žaloby Michala de Causis byl uvržen do těžkého žaláře. Po 11 dnech zde vážně onemocněl, věznění mu pak bylo zmírněno. Byl často vyslýchán a nucen zříct se učení Viklefova a Husova. Po naléhání kardinála Zabarelly tak Jeroným 11. září ve shromáždění čtyř národů v biskupském kostele učinil. 23. září toto prohlášení udělal před koncilem a aby doložil upřímnost odvolání, nežádal propuštění na svobodu. Vězení mu bylo nicméně od té doby velmi zlidštěno. Tím si však nezachránil život, jak doufal. Zatímco zahraničním účastníkům koncilu (kardinálové Petr z Aliaku, Zabarella, Jordán Orsini aj.) Jeronýmovo ponížení stačilo, byli to paradoxně čeští účastníci koncilu (např. Štěpán z Pálče a Michal de Causis), kteří naléhali na obnovení procesu s tím, že Jeronýmovo odvolání jistě není upřímné.[4]

Kvůli jejich tlaku tak byl proces 24. února 1416 obnoven. Bylo předloženo 107 článků, na nichž bylo dokladováno Jeronýmovo kacířství. 23. května se mu dostalo veřejného slyšení. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, který popsal průběh líčení v barvité zprávě. Ukazuje, že Jeroným zřejmě již pochopil, že nemá šanci na záchranu a choval se velmi statečně, filozoficky obratně, ba vtipně. Například když byl obviněn z učení remanence (učení o tom, že hostie zůstává chlebem a nestává se při rituálu mše Kristovým tělem). Na výkřik “Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb”, prý Jeroným odpověděl: “U pekaře, arci!“.

Proces trval pět dní. Na závěr Jeroným pronesl rozsáhlou řeč, v níž shrnul svou filozofii, odmítl odvolat údajné bludy a navíc se zastal i učení Husova a odsoudil jeho nespravedlivé odsouzení. Uvedl také, že klidně podstoupí jakoukoli smrt. Dostal pak dva dny na rozmyšlenou, kdy mu byly nabízeny různé kompromisy. Stejně jako Hus však odmítl.

A nakonec připojil, že všechny jeho hříchy nehryžou jeho svědomí tolik jako onen hřích... když ve svém odvolání nespravedlivě mluvil proti onomu dobrému a svatému muži mistru Janu Husovi a jeho učení a zvláště když souhlasil s jeho nespravedlivým odsouzením. A uzavřel, že nadobro odvolává ono odvolání, které učinil na zlořečené stolici, a pravil, že to učinil ze strachu před smrtí a pro malomyslnost svého ducha.
— Vavřinec z Březové[5]

Na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen k trestu smrti a 30. května 1416 byl upálen na stejném místě jako Hus. Podle Braccioliniho se do posledních okamžiků života choval velice statečně.[6] Jeho popel byl vhozen do Rýna stejně jako Husův.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Malá Československá Encyklopedie, heslo Jeroným Pražský
  2. HRADILEK, Pavel. Nový starokatolický misál. Getsemany.cz [online]. říjen 2011 [cit. 2016-01-02]. Dostupné online.  
  3. VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí. 194. schůzka: Případ Jeronýma Pražského [online]. www.rozhlas.cz, 1999-03-21, [cit. 2016-05-19]. Dostupné online.  
  4. Z BŘEZOVÉ, Vavřinec. Husitská kronika. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. S. 28.  
  5. Z BŘEZOVÉ, Vavřinec. Husitská kronika, s. 30-31.
  6. Husitství.cz: Jeroným Pražský [online]. husitstvi.cz, [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. (cs-CZ) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]