Přeskočit na obsah

Lukáš M. Vytlačil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mgr. Lukáš M. Vytlačil
Narození23. dubna 1985 (39 let)
Kladno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPedagogická fakulta Univerzity Karlovy (2008–2011)
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (2012–2017)
Povoláníhistorik, flétnista, muzikolog, dirigent, hráč na zobcovou flétnu, hudební pedagog a archivář
ZaměstnavateléEtnologický ústav AV ČR (2013–2018)
Ústav pro českou literaturu AV ČR (2018–2022)
Národní památkový ústav (od 2022)
OceněníKřesadlo (2019)
Nábož. vyznánístarokatolická církev
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lukáš M. Vytlačil (Lukáš Michael; * 23. dubna 1985, Kladno)[1] je český historik, flétnista a hudební vědec.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Na Konzervatoři v Teplicích vystudoval hru na příčnou a zobcovou flétnu, později též dirigování u Jana Valty. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a Týnské vyšší odborné škole Collegium MarianumPraze absolvoval v roce 2011 obor Historická hudební praxe, barokní příčná flétna u Jany Semerádové, a později také hudební vědu na Filozofické fakultě UK (2017). Pod vedením Rebeccy Stewart studoval také interpretaci vokální polyfonie a zúčastnil se řady interpretačních kurzů u významných hudebníků a pedagogů, jako jsou např. Peter Holtslag, Ashley Solomon, Barthold Kuijken, Jostein Gundersen, Anneke Boeke, Petr Zejfart, Jorge Salgado Correia a další.

V letech 2013–2018 byl odborným pracovníkem v Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky a 2018–2022 pracoval jako odborný pracovník v Biografickém archivu Ústavu pro českou literaturu AV ČR.[1][2] Od roku 2022 působí v Národním památkovém ústavu.[1][2] Badatelsky se zaměřuje především na dějiny pozdního středověku a raného novověku, reformaci, hudební historii a na ediční činnost. Jeho publikační činnost zahrnuje několik monografií a edic, studie a stati, slovníková hesla[3] ad. Je také členem Sdružení historiků České republiky[2] a archivářem v hudebním archivu Národního divadla.[4]

V hudbě se věnuje tzv. historicky poučené interpretaci jako hráč na barokní příčnou flétnu, zobcovou flétnu, dirigent a vokalista. Je uměleckým vedoucím souboru Ensemble Sporck a vystupuje též s dalšími soubory, např. Ensemble Inégal, s nímž se podílel na několika nahrávkách, Musica Florea, Capella Regia ad.[5] Mezi lety 2006–2008 byl sbormistrem dětského pěveckého sboru Fontána v Teplicích a jako dirigent spolupracoval též se Severočeskou filharmonií či Orchestrem Fóra mladých. V letech 2005–2009 učil na Konzervatoři v Teplicích. Od roku 2014 vede třídu zobcové flétny na Konzervatoři Jana Deyla v Praze.[6]

Je kaplanem sjednocené maltsko-pařížské obedience Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského,[7] kde se věnuje charitativní činnosti. V roce 2019 za ni obdržel od primátora Hl. města Prahy Zdeňka Hřiba cenu Křesadlo za rok 2018 udělovanou Nadací Hestia.[8] Pro Starokatolickou církev v ČR pracuje jako šéfredaktor časopisu Communio.[9] V roce 2022 byl na 51. synodě Starokatolické církve v ČR zvolen členem Synodní rady, kde zastává funkci místopředsedy.[10][11] Je také autorem textů k duchovním písním[12] a duchovních zamyšlení.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2007 – Cena Nadace Leoše Janáčka[2]
  • 2019 – Cena Křesadlo za rok 2018[8]

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Monografie a edice[editovat | editovat zdroj]

  • Kronika obce Kačice 1932–1939. Praha: Togga, 2019. 115 s. ISBN 978-80-7476-146-1. 
  • Antonín Reichenauer. Concerto in G per oboe, due violini, viola e basso. Praha: Togga, 2016. 31 s., 5 hlasů. (Fontes Musicae Bohemiae; sv. 1). ISBN 978-80-7476-108-9. 
  • Jan Olejník: Etudy a písničky pro příčnou flétnu = Studies and folk songs for flute. 1. vyd. Praha: Amos Editio, 2015. 43 s.  ISMN 979-0-66057-071-5.
  • Jacques Martin Hotteterre: Zásady hry na příčnou flétnu, zobcovou flétnu a hoboj. Praha: Vyšehrad, 2013. 115 s. ISBN 978-80-7429-391-7. 
  • Čtyři tvrziště na Slánsku. Hradečno, Humniště, Ostrov a Řisuty. Plzeň: Petr Mikota, 2006. 32 s. (Zapomenuté hrady, tvrze a místa; sv. 34). ISBN 80-86596-70-2. 

Studie a stati[editovat | editovat zdroj]

  • Bibliografické soupisy českých muzikologických prací v časopise Hudební věda v letech 1964 až 2016. Práce z dějin Akademie věd. 2017, roč. 9, čís. 2, s. 41–62. Dostupné online. 
  • Příběh renesančního Jáchymova. Evangelicus. Praha: 2016, roč. 2017, s. 42–45. Dostupné online. 
  • Slánský malíř, fotograf a etnograf Ferdinand Velc. Posel z Budče. Kladno: Sládečkovo vlastivědné muzeum, 2014, roč. 31, s. 18–20. Dostupné online. 
  • Sporckovská výzdoba zámku Bon Repos. Hláska. Roč. 2014, čís. 3, s. 45. Dostupné online. 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Lukáš M. Vytlačil v Lexikonu historiků a historiček 2022. [cit. 2024-04-10]
  2. a b c d Internetové stránky Ústavu pro českou literaturu AV ČR. [cit. 1. 9. 2019]
  3. Seznam hesel Archivováno 30. 6. 2020 na Wayback Machine. v Českém hudebním slovníku.
  4. Profil na portálu ORCID. [cit. 2023-12-20]
  5. Internetové stránky souboru Ensemble Sporck. [cit. 26. 1. 2021]
  6. Profil na stránkách Konzervatoře a střední školy Jana Deyla. [cit. 1. 9. 2019]
  7. Denní čtení 2022. Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské. Ostrava: KEY Publishing, 2021. 225 s. ISBN 978-80-7418-382-9. S. 221. 
  8. a b Křesadlo za rok 2018. Cena pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. Informační bulletin [online]. Praha: Hestia, 2019 [cit. 2019-09-01]. S. 9. Dostupné online. 
  9. VYTLAČIL, Lukáš M. Úvodník. Communio. Časopis Starokatolické církce v ČR. 2021, roč. 27, čís. 1, s. 1. Dostupné online. 
  10. Synoda zvolila novou synodní radu - Starokatolická církev v ČR. www.starokatolici.cz [online]. [cit. 2022-10-22]. Dostupné online. 
  11. Složení synodní rady a komisí pro období 2022–2025. Communio. 2022, roč. 28, čís. 4, s. 8. Dostupné online. 
  12. Hrad přepevný. Kancionál Evangelické církve augsburského vyznání. 1.. vyd. Praha: ECAV v ČR a Togga, 2018. 675 s. ISBN 978-80-7476-142-3. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]