Dějiny jedů
První jedy se objevily kolem roku 4500 př. n. l. a objevují se dodnes. Nejčastěji jako zbraně a někdy i jako léky. Jedy byly objeveny ve starověku, byly používán primitivními kmeny a civilizacemi na lov k urychlení smrti kořisti nebo nepřátel. Jejich využití se stávalo stále dokonalejší a mnoho z těchto starověkých národů začalo kovat na jedy speciální zbraně a příslušenství. Později v historii, zvláště v době Římské říše, patřil jed k běžnějším zbraním pro atentát. Již v roce 331 př. n. l. se staly běžným jevem otrávená jídla nebo nápoje. Používání jedů bylo pozorováno v každé společenské třídě, dokonce i šlechta je často používala k odstranění různých oponentů.
V průběhu staletí se zdokonalilo zjišťování jedů a přebíjení jejich účinků protijedy, ale vznikaly stále nové a nové. V současnosti, kdy je použití jedu za účelem vraždy stále nižší, zvýšilo se však riziko náhodné otravy, jedy se vyskytují např. v pesticidech, dezinfekčních prostředcích, roztocích na čištění, ale stále se používají k lovu v odlehlých a rozvojových zemí.
Starověk
[editovat | editovat zdroj]
Archeologické nálezy dokazují, že zatímco primitivní lidé používali dosti brutální zbraně, jako např. sekery, oštěpy a později meče, zároveň hledali méně krvavé způsoby zabíjení nepřátel, a tak se na scénu dostaly jedy.[1] Na zbraních jako jsou šípy nebo oštěpy byly nalezeny drážky, aby se na nich jed lépe udržel.[1] Odborníci se domnívají, že tento styl použití jedů znali jen důležitější členové kmene nebo klanu.[1]
Jakmile se z jedu stala reálná hrozba, bylo lidem jasné, že se něco musí dělat. Mithridatés VI, král Pontský, který žil v letech 132 př. n. l. – 63 př. n. l. měl panickou hrůzu z otravy, díky čemuž se stal průkopníkem hledání protijedů.[1] Jako vladař měl právo testovat protijedy na vězních. Jeho paranoia se dostala tak daleko, že každý den pojídal malé množství jedů, aby se proti nim stal imunní.[1] Nakonec objevil kombinaci malých porcí desítek nejznámějších bylinných prostředků, kterou pojmenoval Mithridatum.[1] Držel ji v tajnosti až do vpádu Pompeia, který jeho zápisky vzal do Říma poté, co byl Mithridatés zabit. Mithridatovy poznámky přijali Římané a přeložili je do latiny.[2]
Indický lékař Sushruta definoval fáze pomalé otravy a protijedy proti ní, také zmiňuje protilátky a použití tradičních substancí proti účinkům otravy.[3]
Indie, Egypt a Řím
[editovat | editovat zdroj]
Ve starověké Indii byly otrávené zbraně běžné.[4] I v některých vojenských taktikách se na jed spoléhalo.[4]
Čánakja, poradce prvního vládce[5] Maurjovské říše Čandragupty, navrhl kromě možnosti použití zbraní a jedů k politickému prospěchu také opatření proti smrti ochutnavačů jídla.[6] Kromě toho se jedy používaly k popravě lidí, kteří porušili královský zákon.
V Egyptě se první dochované záznamy o jedech objevily relativně pozdě. Přibližně k roku 300 př. n. l. v době Ptolemaiovců je zapsal alchymista Agathodiamon, ale někteří lidé věří,[kdo?] že už mytický faraon Meni studoval vlastnosti jedovatých rostlin a jedů.[1] Agathodiamon mluvil o (neznámém) minerálu, který, když se spojí se sodou vytvoří „ohnivý jed“, který podle něj zaniká ve vodě.[7] Někteří vědci si myslí,[kdo?] že ohnivý jed byl oxid arsenitý a onen neznámý minerál byl realgar nebo auripigment.[7] Egypťané také znali vlastnosti např. antimonu, mědi, surového arsenu, olova, opia nebo mandragory. Egypťané také jako první na světě správně používali destilaci a našli způsob, jak získat jed z pecky broskve.[1]
Egyptská vládkyně Kleopatra se otrávila poté, co dostala zprávu o smrti Marca Antonia. Před svou smrtí experimentovala s jedy na zvířatech. Dávala jim různé jedovaté rostliny a jedy, například rulík blín, strychnin atd.[8]
V Římě byly otravy často prováděny během jídla,[1] objevovaly se v každé společenské třídě. Spisovatel Livius jednou popsal otravu římských šlechticů. Císař Nero byl známý používáním jedů proti své vlastní rodině a dokonce si najal osobního traviče.[1] Jeho předchůdce Claudius byl prý otráven jedovatými bylinami nebo houbami.[9] Nicméně výpovědi různých lidí, kteří byli kvůli jeho smrti obviněni, jsou velmi rozdílné. Obviněni byli jeho ochutnavač Halotus, lékař Xenophon a travič Locusta, ale dnes se předpokládá, že jed nachystala i naservírovala jeho manželka Agrippina, která se snažila, aby se její syn Nero co nejrychleji dostal na trůn.
Středověk
[editovat | editovat zdroj]Ve středověku se začaly objevovat lékárny, kde se vyráběly a prodávaly různé zdravotní přípravky, z nichž bylo mnoho velmi jedovatých.[10] V těchto lékárnách pracovali alchymisté, pro jejich zdraví to ale nebylo moc dobré, jelikož se velmi často do blízkosti nějaké té jedovaté látky dostali. Některé možnosti použití jedů se zlegalizovaly.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of poison na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j Starověké jedy [mdy]. 1. dubna 2007 [cit. 2009-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 21-03-2007.
- ↑ Grout, James. Mithridatum (June 2008). Retrieved on 29 April 2007.
- ↑ Wujastyk, D. et al. The Roots of Ayurveda: Selections from Sanskrit Medical Writings. ISBN 0-14-044824-1. p. 144
- ↑ a b Chatterjee, Hiralal. International Law and Inter-state Relations in Ancient India (1958). K. L. Mukhopadhyay. p. 104
- ↑ BOESCHE, Roger. Kautilya's Arthaśāstra on War and Diplomacy in Ancient India. The Journal of Military History. January 2003, s. 9–37. ISSN 0899-3718.
- ↑ Boesche, Roger. Moderate Machiavelli: Contrasting The Prince with the Arthashastra of Kautilya. Critical Horizons. Brill Academic Publishers, September 2002. ISSN 1440–9917.
- ↑ a b Emsley, pp. 2–3
- ↑ Readers Digest. Magic and Medicine of Plants. [s.l.]: Reader's Digest Association, 1986. 389 s. ISBN 0-89577-221-3. Pleasantville, N.Y.
- ↑ Suetonius, Claudius
- ↑ Medieval poisons [mdy]. 1 April 2007 [cit. 2009-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-03-2007.