Kleopatra VII.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kleopatra VII.
Kleopatra-VII.-Altes-Museum-Berlin1.jpg
Narození 69 př. n. l.
Alexandrie
Úmrtí 12. srpna 30 př. n. l. (ve věku 38–39 let)
Alexandrie
Příčina úmrtí Sebevražda - jed
Manžel(ka) Ptolomeo XIII. (51 př. n. l.47 př. n. l.)
Ptolemaios XIV. Theos Filopatór II. (47 př. n. l.44 př. n. l.)
Marcus Antonius (37 př. n. l.30 př. n. l.)
Děti Ptolemaios XV. Kaisarion
Kleopatra Seléné
Alexander Hélios
Ptolemaios Filadelfos
Rodiče Ptolemaios XII. a Cleopatra V of Egypt
Příbuzní Arsinoé IV.
Berenice IV
Cleopatra VI of Egypt
Ptolomeo XIII.
Ptolemaios XIV. Theos Filopatór II.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Obraz od F. A. Bridgmana z roku 1896

Kleopatra VII. Filopátor (6912. srpna 30 př. n. l.), známá většinou jen pod jménem Kleopatra, byla egyptská královna pocházející z dynastie Ptolemaiovců. Protože se jedná o nejznámější Kleopatru, vyskytuje se v literatuře i pouze pod jménem Kleopatra, někdy Kleopatra Egyptská.

O jejím dětství není známo téměř nic, byla třetí dcerou krále Ptolemaia XII., kdo byla její matka je nejisté, ale předpokládá se, že se jednalo o sestru Ptolemaia XII.

Nástup na trůn (51–49 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Kleopatra byla jmenována spoluvladařkou svého otce, Ptolemaia XII., počátkem roku 51 př. n. l. V této době jí podle dobových záznamů bylo sedmnáct let. Pravděpodobně v květnu téhož roku Ptolemaios XII. zemřel. Podle jeho závěti se stala královnou spolu se svým bratrem Ptolemaiem XIII., kterému bylo deset, maximálně dvanáct let. Spoluvláda znamenala v tehdejších podmínkách Egypta manželství. Jelikož král byl nezletilý (podle egyptského práva byla Kleopatra již zletilá) vznikl triumvirát (Achillás, Theodótos a Porthein tj. velitel vojska, vychovatel a učitel Ptolemaia XIII.), který vytvořil tzv. poručnickou radu a převzal moc v Egyptě. S tímto stavem Kleopatra nesouhlasila a prohlásila radu za nelegitimní a docílila zrušení poručnictví nad sebou, nad spolukrálem Ptolemaiem XIII. však poručnictví trvalo dále.

Již v srpnu 51 př. n. l. se vztahy mezi Kleopatrou a radou vyhrotily a Kleopatra vládla prakticky sama, na úředních listinách z tohoto období je podepisována pouze ona a mince byly raženy taktéž pouze s jejím portrétem. Kleopatra se v tomto období opírala o moc římské říše, která byla v tomto regionu dominantní. Toto její chování porušovalo ptolemaiovskou tradici, podle které osamoceně vládl král. To vzbuzovalo nelibost, v roce 50 př. n. l. situaci zkomplikovala neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu. Dalším nepříznivým faktorem bylo vypuknutí občanské války v Římě a následná Pompeiova žádost o obilí. Kleopatra nemohla tuto žádost odmítnout, a přestože se jí podařilo tuto žádost radikálně snížit, vypuklo v Egyptě povstání, které navíc posílil fakt, že z Egypta byla stažena i část římských vojáků. Kleopatra tak v roce 49 př. n. l. musela utéci z Egypta.

Kleopatra v exilu (49–48 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Není známo, kam Kleopatra uprchla, jisté je, že se jí podařilo utéci i s dostatečným množstvím zlata, aby mohla uvažovat o zahájení bojů o svůj návrat k moci. Zdá se pravděpodobné, že z Egypta odjela do Arábie, kde nalezla podporu, a odtud pak do Sýrie. Zde se jí podařilo postavit armádu, se kterou se chtěla pokusit o obsazení Egypta. Proti této armádě vytáhl Achillás s králem. Dříve než se mohly tyto armády střetnout, došlo k události, která tuto válku rozhodla jinak. Do Egypta uprchl Pompeius, který byl poražen v římské občanské válce. Poručnická rada se tak dostala do bezvýchodné situace a jakékoliv její jednání by vedlo ke stejným následkům. Nakonec se rozhodli Pompeia popravit (28. července 48 př. n. l.). Dva dny po Pompeiově příjezdu dorazil do Alexandrie i Julius Caesar, který ho pronásledoval a Ptolemaios mu jako dar předložil Pompeiovu hlavu a doufal, že si ho tak nakloní. Caesara to rozzlobilo a prohlásil, že zavraždili římského konzula a jeho zetě a že tato smrt pro římského občana takového postavení je potupou Říma. Vzniklé situace ovšem využil ve svůj prospěch a s jednou polovinou legie, s níž do Egypta přišel, zůstal a začal situaci v Egyptě řešit – dosadil Kleopatru na trůn.

Kleopatra a Caesar[editovat | editovat zdroj]

Cesta k moci (do bitvy u Kanóbu; březen 47 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Do této situace se velmi rychle podařilo vložit Kleopatře. V zásadě existují dvě možné verze, jak se tam Kleopatra ocitla – podle jedné si ji nechal Caesar předvolat, podle druhé mu nabídla setkání. Plútarchos uvádí literárně nejoblíbenější verzi, totiž že se do paláce dostala zabalená v koberci. Za této situace se Caesar rozhodl uznat Kleopatřin nárok na trůn a jako spoluvládce určil Ptolemaia XIII. Toto rozhodnutí bývá často připisováno Kleopatřině kráse, ale ačkoliv Caesar měl slabost pro ženy, tímto rozhodnutím pouze naplnil vůli Ptolemaia XII. Proti rozhodnutí se však vzbouřili Egypťané, Ptolemaios XIII. odmítl rozpustit své vojsko a Achillos zaútočil na římské vojsko. Za této situace se Kleopatřina mladší sestra Arsinoé přidala na stranu povstalců a prohlásila se královnou; na stranu povstalců se přidal i Ptolemaios XIII. Ačkoliv byl Caesar ve velké početní nevýhodě, dokázal bránit královský palác až do příjezdu posil, poté povstání razantně potlačil. V březnu 47 př. n. l. porazil povstalce v bitvě u Kanóbu, při níž se Ptolemaios XIII. utopil a Arsinoé byla zajata.

Vláda Kleopatry do odjezdu do Říma (46 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Po tomto vítězství prohlásil Caesar za platnou vůli Ptolemaia XII. a prohlásil Kleopatru za egyptskou královnu. Protože Ptolemaios XIII. zahynul, přidělil jí jako spoluvládce jejího ještě mladšího bratra Ptolemaia XIV. (bylo mu deset let). Vliv Ptolemaia XIV. na vládu byl však nepatrný. Po těchto úspěších Caesar pozval Kleopatru k plavbě po Nilu, tato cesta po Egyptě trvala dva měsíce a někdy bývá v literatuře označována jako svatební; ačkoli ke svatbě mezi nimi nedošlo, lze říci, že fakticky byli něco jako manželé. Podle egyptských zvyklostí byla Kleopatra považována také za manželku Ptolemaia XIV. Po této cestě musel Caesar opustit Egypt, ale zanechal v něm tři legie. Krátce po Caesarově odjezdu, 23. června (podle některých zdrojů 13. června, případně se den neuvádí vůbec) 47 př. n. l. se Kleopatře narodil syn, za jehož otce označila Caesara. Ten toto tvrzení nikdy nepopřel a historici se shodují v názoru, že skutečně šlo o Caesarova syna. Tento syn sice dostal jméno Ptolemaios (XV.) Filopatór Filométór (milující otce a matku), ale je známější pod přezdívkou Kaisarión nebo Caesarion, tj. malý Caesar.

Po odjezdu Caesara byla pozice Kleopatry jako královny pevná a její vláda pokračovala v politice Ptolemaiovců s logickou orientací na Římskou říši.

Pobyt v Římě (do 44 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

V červnu roku 46 př. n. l. se Kleopatra rozhodla odjet do Říma, na tuto cestu vzala svého syna i bratra spoluvládce Ptolemaia XIV. Oficiálním důvodem k návštěvě bylo uzavření stálé spojenecké smlouvy mezi Římem a Egyptem. Po celém městě se ale šířily řeči, že je to jen záminka k setkání milenců. Římanům Kleopatra do oka moc nepadla, zvlášť těžkým soustem pro ně bylo, když Caesar nechal vystavit její sochu ve Venušině chrámu, čímž ji prakticky vyzvedl na úroveň bohů.

S Caesarem prý Kleopatra začala vymýšlet velmi ambiciózní plány na vybudování velkého světového impéria. Ty se ovšem zhroutily po tom, co byl Caesar zavražděn (15. března 44 př. n. l.).

Kleopatra zůstala v Římě do přečtení závěti J. Caesara, krátce po jeho zavraždění. V této závěti však její syn nebyl ustanoven Caesarovým dědicem. Jelikož si během svého pobytu udělala v Římě řadu nepřátel a na mnoho významných osobností zapůsobila vyloženě nepříznivě, rozhodla se raději pro návrat do Egypta. Z její politiky je patrné, že si uvědomovala, že v Římě dojde k občanské válce, proto se snažila být neutrální.

Vláda Kleopatry do bitvy u Filipp (42 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z Říma zemřel její bratr, spoluvládce a manžel Ptolemaios XIV.; podle mnoha dobových autorů ho nechala otrávit, což není nepravděpodobné, ale důkazy pro toto tvrzení nejsou. Místo Ptolemaia XIV. dosadila na trůn jako spoluvládce svého a Caesarova syna Caesariona, ten však nebyl všeobecně uznán, proto nebývá některými autory označován jako Ptolemaios XV.

Mezitím v Římě vypukla již zmíněná občanská válka, jejímiž hlavními aktéry byli Marcus Antonius a Octavianus (pozdější císař Augustus). Kleopatra se snažila nezatáhnout do této války Egypt, to však již nebylo možné. Vzhledem k faktu, že se již nešlo opírat o římské vojáky, hledala podporu u Egypťanů. Již v roce 44 př. n. l. poskytla římské egyptské jednotky k dispozici Dolabelovi, ten však byl poražen, stejnou pomoc pak odmítla poskytnout jeho přemožiteli, čímž se nuceně dostala na stranu Octaviana. V roce 43 př. n. l. byla v Egyptě opět neúroda a Kleopatra poskytla zdarma příděly mouky chudým; tím získala značnou popularitu, kterou ještě posílila podporou obnovy chrámů. Těmito kroky si zajistila podporu prakticky všech skupin obyvatelstva.

Kleopatra a Marcus Antonius[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě u Filipp byl Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřen urovnáním problémů ve východní části Římské říše, v této době se Kleopatra snažila vystupovat jako suverénní vladařka, nezávislá na Římu. To Marcus Antonius akceptoval a zorganizoval setkání, které proběhlo zcela v režii Kleopatry.

Kleopatra se do tohoto dalšího římského vůdce a zároveň Caesarova přítele zamilovala a on do ní také. Marcus Antonius žil s Kleopatrou, ale pak se na žádost Říma musel oženit s Octavianovou sestrou Octavií, tu však opustil a vrátil se ke Kleopatře a oženil se s ní.Měli spolu tři děti, a to dvojčata – dceru Kleopatru Seléné a syna Alexandra Hélia, a poté ještě syna Ptolemaia Filadelfa.

Kleopatřina smrt (30 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Po námořní bitvě u Actia, v níž Antonius podlehl Octavianovu loďstvu vedenému Markem Agrippou, Kleopatra uprchla, aby se ukryla. Antoniovi zaslala zakódovaný dopis, který si Antonius zřejmě špatně vyložil a pochopil jej tak, že spáchala sebevraždu. Proto žádal svého sloužícího, aby jej probodl mečem, sloužící však odmítl a sám sebe raději zabil, než by na Antonia vztáhl ruku. Antonius tedy sám nalehl na meč a v tu chvíli přišel další posel se zprávou od Kleopatry o tom, kde se ukrývá. Umírajícího Antonia k ní přinesli a on zemřel v jejím náručí. Octavianus si přál zbavit se Kleopatry, ale nechtěl mít její smrt na svědomí, proto jí zaslal zprávu, že bude vedena v ponižujícím vítězném pochodu Římem, i když to ve skutečnosti neměl v plánu. Jejím sloužícím řekl, že kdyby jevila známky toho, že chce spáchat sebevraždu, mají jen přehlížet. Kleopatra se skutečně nakonec otrávila poté, co se postarala o Antoniovo tělo. Přála si být pohřbena vedle Antonia. Byla poslední panovnicí starověkého Egypta, po její smrti připojil Octavianus (Augustus) državy Ptolemaiovců k římské říši, a vyjádřil dokonce svůj obdiv Kleopatře, přestože za jejího života ji na smrt nenáviděl a vyjadřoval se o ní jako o děvce, která očarovala jak Caesara, tak Antonia svými kouzly.

Co se týče Kleopatřiných dětí, o jejich budoucnost se postaral právě Octavianus. Caesarova syna Ptolemaia-Caesariona nechal popravit, protože mohl ohrožovat jeho postavení, jelikož Caesarion byl skutečným Caesarovým synem, kdežto on byl pouhým nevlastním, proto měl Caesarion mnohem větší právo na Caesarovo dědictví než Octavianus. Avšak Caesar si Kleopatru nikdy nevzal, proto byl Caesarion podle zákonů nakonec prohlášen nelegitimním, na rozdíl od dětí ze vztahu s Markem Antoniem, které Octavianus svěřil do opatrování své sestře, Antoniově první manželce Octavii.

Po drtivé porážce u Actia roku 31 př. n. l. a následné smrti posledního římského spojence Marka Antonia i dosavadní legitimní královny Kleopatry se Ptolemaiovský Egypt ocitl v bezvýchodné pozici a byl zcela ovládnut a včleněn do Římské říše. Skončilo tak pro Egypt období helénské a poslední bašta diadochů Alexandra Velikého, která se v Egyptě udržela téměř 300 let, tak definitivně padla. S konečnou platností se tak naplnilo proroctví, že po Řecku bude další světovou velmocí Řím.[1]

Kleopatřina postava v umění[editovat | editovat zdroj]

Život (v malířství tedy především smrt) Kleopatry VII. se stal inspirací pro mnoho umělců.

Smrt Kleopatry od Reginalda Arthura

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Obrazy

  • 1623 – Smrt Kleopatry – Johann Liss
  • 1630 – Kleopatra s kobrou – Guido Reni
  • asi 1640 – Kleopatra způsobující si smrt – Claude Vignon
  • 1658 – Smrt Kleopatry – Guido Cagnacci
  • asi 1660 – Smrt Kleopatry – Guido Cagnacci
  • 1680 – Kleopatra – Gérard de Lairesse
  • 1874 – Kleopatřina smrt – Jean André Rixens
  • 1799 – Smrt Kleopatry – Jean-Baptiste Regnault
  • 1866 – Kleoparta před Césarem – Jean-Léon Gérôme
  • 1885 – Antonius a Kleopatra – Lawrence Alma-Tadema
  • 1892 – Smrt Kleopatry – Reginald Arthur
  • 1896 – Kleopatra na terase chrámu – Frederick Arthur Bridgman
  • 1911 – Kleopatra – Benczúr Gyula

Sochy

  • četné sochy neznámých starověkých autorů
  • asi 1697 – Kleopatra VII. páchá sebevraždu – Claude Bertin

Film[editovat | editovat zdroj]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [Kniha, které můžete důvěřovat — 5. část — Biblické dějiny a Řecko]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]