Eucharistie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Související informace naleznete také v článku Večeře Páně.

Eucharistie (řec. díkuvzdání) je jedna ze základních součástí křesťanského kultu, při kterém se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista přijímáním vína a chleba a vzdávají se díky za spasení.[1] Pojmem eucharistie se také označuje tento chléb a víno proměněné v tělo a krev Kristovu.[2]

V katolické církvi se slaví svatým přijímáním během mše, v protestantském prostředí se používá označení vysluhování večeře Páně. Vyskytují se i další označení jako lámání chleba, božská liturgie. Eucharistie spolu se křtem jsou svátosti, které uznávají téměř všechny křesťanské církve.

Pojem eucharistie pochází z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, jednotlivé církve mají rity přizpůsobené vlastní tradici. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná shoda o některých, základních otázkách.

Eucharistie v Novém zákoně[editovat | editovat zdroj]

Biblická místa, která mají souvislost s eucharistií
pesachová hostina Ex 12,3-20
díkůvzdání a lámání chleba Mt 15,36

Mk 8,6
Lk 24,30.35

poslední večeře Mt 26,17-29

Mk 14,12-25
Lk 22,14-20
1 Kor 11,23-26

povelikonoční lámání chleba Sk 2,42.46

1 Kor 10 - 11

reflexe nad smyslem eucharistie Jan 6
Duccio di Buoninsegna, Zjevení Krista při večeři Páně (1308-1311), oltářní panel sienského dómu

V Novém zákoně je označována jako lámání chleba (Sk 2,42) nebo večeře Páně (1 Kor 11,20). Byla ustavena na Zelený čtvrtek při tzv. Poslední večeři Páně. Ježíš pozdvihuje chléb a říká: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. Jednotlivé zprávy o večeři Páně vyzdvihují rozdílné teologické důrazy.

Ve středu Markova pojednání stojí slova nad kalichem a spásná moc Kristovy krve („nová smlouva v mé krvi“). Matouš vyzdvihuje, že Ježíšova krev se prolévá „na odpuštění vašich hříchů“. Lukáš klade těžiště svého vyprávění do eschatologického významu poslední Ježíšovy večeře a zdůrazňuje Ježíšova slova o tom, že učedníci nejsou v bezpečí před zradou, klamy a vlastní vinou. V Lukášově podání stojí za zmínku i dva kalichy – jeden na začátku, druhý na konci společného jídla. Jan vyprávění o poslední večeři vůbec míjí, namísto toho se u něj vyskytuje pasáž o mytí nohou. V Pavlově úryvku o poslední večeři[3] je zdůrazněn zvěstovatelský rozměr eucharistie, na konci pak varuje před nehodnou účastí na večeři Páně.

Praxe v prvotní církvi[editovat | editovat zdroj]

Společné stolování hrálo v prvotní církvi důležitou součást společného života. Skutky apoštolů uvádějí lámání chleba mezi čtyřmi pilíři křesťanského společenství.[4] Dnes se rozlišuje mezi večeří Páně a tzv. hostinou agapé. Pavel hovoří o večeři Páně jako o běžné součásti života církve.[5] Původními místy slavení eucharistie byly domy členů církve.[6] Dnem, kdy se církev k eucharistii scházela, byla neděle, tzv. den Páně.[7] Při večeři Páně, podobně jako při židovské pesachové hostině, se připomínaly a zároveň zvěstovaly dějiny spásy, tedy dějiny lidské zkušenosti s Bohem. Vrchol těchto dějin spásy, připomínaných při slavení eucharistie, pak pro křesťany představovalo Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Na žádném z míst Nového zákona není přímo dosvědčena úloha kněží při lámání chleba. Toto mlčení však zároveň může být známkou toho, že se v prvotní církvi považovalo za samozřejmé, že slavení eucharistie předsedá někdo z apoštolů nebo jejich nástupců.

Je pravděpodobné, že se první křesťané scházeli k slavení eucharistie (památky poslední večeře Páně) ne pouze jeden den v týdnu, nýbrž každý den (viz Skutky 2,46) a skutky 20,7 pouze poukazují na jeden takový den ( zrovna den „Páně“), po kterém se nesešli, neboť někteří odcestovali. Dále pouze z bible není patrno, že „den Páně“ je neděle. Naopak Ježíš, učil v synagoze v sobotu (Marek 1,21)(Lukáš 13,10) a o sobě prohlásil, že je Pánem i nad sobotou (Matouš 12,8; Marek 2,28 a Lukáš 6,5). Z toho je možné se domnívat, že „den Páně“ je sobota.

Teologické chápání eucharistie[editovat | editovat zdroj]

Leonardo da Vinci, Poslední večeře, 1495-1498
Zobrazení podstaty eucharistie na stěně kostela v klášteře Moldoviţa. Na pateně je zobrazen Kristus v lidské podobě

Již na začátku 2. století se z původní křesťanské bohoslužby vyvíjí ustálená svátost. Historicky o tom svědčí především listy Ignáce z Antiochie († asi 107), který se o slavení eucharistie vyjadřuje na několika místech:

Protože nevyznávají, že Eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil, proto se vzdalují Eucharistii a modlitbě.[8]

Starokřesťanský spis Didaché vybízí křesťany k účasti na společném slavení eucharistie:

V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed však se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.[9]

Justin Mučedník (asi 110165) chápe chléb a víno při večeři Páně jako tělo a krev Kristovu. Jeho První apologie je zároveň nejstarším svědectvím (kromě zmiňovaného úryvku v Didaché) úvahy nad obětním charakterem slavení eucharistie, kterému již předsedá kněz (tedy nikoli laik).

V průběhu středověku se změnila eucharistická praxe: u laiků snížila frekvence přijímání, takže se muselo nařizovat povinné přijímání jednou ročně. Zaniklo též laické přijímání pod obojí. Oproti tomu vznikly nové formy eucharistické úcty jako je adorace a vystavování svátosti. Tyto změny nelze vysvětlit strachem laiků z nehodného přijímání ale spíše z neochoty kněží je udělovat. Stejně tak přijímání pod jednou není možné odůvodnit pouze praktickými okolnostmi, vzhledem k tomu, že např. v Německu přetrvala do 15. století praxe podávat laikům současně s Tělem Krista též neproměněné víno.

Česká reformace obnovila důraz na časté přijímání (Matěj z Janova) a posléze obnovila i přijímání pod obojí - utrakvismus (Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan). Odvolávala se přitom na učení církevních Otců a na dekret papeže Gelasia I. (5. stol.), který přijímání pod jednou prohlásil za svatokrádež.

Církve vzešlé z reformace se v chápání eucharistie drží pouze novozákonních svědectví, katolická církev a pravoslaví přejímají pro svou nauku i pohledy raných křesťanských autorů. V chápání eucharistie lze rozlišit dva hlavní názory:

Ukrajinská ikona poslední večeře (1728)

Svátost Eucharistie[editovat | editovat zdroj]

V dnešní církvi je Eucharistie jednou ze sedmi svátostí a je vnímána jako svátost díkůčinění. Může ji udílet biskup nebo kněz.

Podmínky pro přijetí svátosti[editovat | editovat zdroj]

Obecně platí, že tuto svátost může přijmout pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích a splňuje další pomínky danou církví uložené.

Pravoslaví a utrakvismus přiznávají právo přijímat všem pokřtěným (tedy i malým dětem) vzhledem k tomu, že plného rozumového pochopení nejsou schopni ani dospělí.

Římskokatolická církev[editovat | editovat zdroj]

V římsko-katolické církvi se uznává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně po přípravě poprvé přijmou Tělo Kristovo. Do začátku 20. století byla věková hranice vyšší.

Svaté přijímání může přijmout pokřtěný člověk, který již byl u prvního svatého přijímání, nemá na svědomí těžký hřích a není stižen církevními tresty, které mu přístup k přijímání zakazují.

V římsko-katolické církvi může být v mimořádných případech uděleno svaté přijímání nekatolíkům,[10] liberální duchovní však razí výklad, podle kterého je možno přijímání udělit každému, kdo věří v přítomnost Krista v této svátosti, a zákaz podávat přijímání nekatolíkům v praxi často ignorují.[zdroj?]

Liturgie[editovat | editovat zdroj]

Přijímání apoštolů, Přebohaté hodinky vévody z Berry, fol. 189v., Chantilly
Eucharistická liturgie v klášteře Chevetogne v Belgii

Navzdory rozdílům v různých církvích a ritech si existuje v eucharistické liturgii mnoho společných prvků. Některé z nich jsou dosvědčeny historickými prameny již ve 2. a 3. století.

Pořadí jednotlivých úkonů se může lišit mezi různými liturgickými tradicemi.

Římskokatolická církev[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické církvi se eucharistie neboli Nejsvětější svátost také uchovává v kostelích (z praktických důvodů se uchovává pouze Tělo Kristovo), a to ve svatostánku (též tabernákulum, či řidčeji sanktuárium) v liturgických nádobách. Tyto nádoby mají podle tvaru a funkce rozdílné názvy: ciborium - v něm se uchovávají malé hostie, které přijímají věřící účastníci bohoslužby, dále pyxida (je buď celokovová, neprůhledná, nebo se skleněným průhledem, pak se jí říká též custodia) - v ní se přechovává tzv. „velká hostie“ umístěna do zvláštního úchytu nazývaného lunula, která se vkládá do monstrance. Také se někdy do svatostánku dává přímo monstrance. V té je vystavována při tzv. (eucharistickém) výstavu, neboli věřící jsou vyzváni k adoraci (klanění). Zprvu se totiž eucharistie uchovávala, jen kvůli nemocným křesťanům, aby ti, kteří se nemohli zúčastnit mše svaté, mohli být posilněni Kristovým tělem, a to buď k uzdravení nebo k přechodu ze smrti do věčného života (toto poslední svaté přijímání se nazývá viatikum, tzv. pokrm na cestu z latinského via - cesta). Teprve později (za sv. Františka z Assisi) se začíná šířit úcta klanění se Tělu Kristovu a s tím související snaha o čistotu liturgických pláten a vytvoření všech pravidel jak uchovávat tuto svátost.

Jedním z těchto pravidel je tzv. věčné světlo svítící poblíž svatostánku, které svým svitem má upozornit - pokloň se před Pánem, jenž se dal uvěznit…

Jak šla staletí, úcta v katolické církvi se prohlubovala, bylo složeno mnoho písní k oslavě Nejsvětější svátosti (nejznámější z nich pochází od sv. Tomáše Akvinského: „Adoro Te Devote“ - Klaním se Ti vroucně…), byly zavedeny adorace a procesí a dokonce vznikl svátek Těla a Krve Páně neboli lidově Boží tělo.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PAVLINCOVÁ, Helena, a kol. Slovník judaismus křesťanství islám. Praha : Mladá fronta, 1994. 469 s. ISBN 80-204-0440-6.  
  2. Akademický slovník cizích slov, Academia, 2001 (ISBN 80-200-0607-9)
  3. 1Kor 11, 23–27 (Kral, ČEP)
  4. Sk 2, 42 (Kral, ČEP)
  5. 1Kor 10 (Kral, ČEP)
  6. Sk 2, 46 (Kral, ČEP)
  7. Sk 20, 7 (Kral, ČEP)
  8. Ignác z Antiochie, List Smyrnenským, 7.
  9. Didaché 14,1.
  10. Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví, ČBK, Praha 2002

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]