Manželství (římskokatolická církev)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Manželství v římskokatolické církvi, nazývané též kanonické manželství, (lat. matrimonium, složenina slov mater – matka a munus – dávka, povinnost, služba) zachycuje Kodex kanonického práva (CIC) z roku 1983 pro římské katolíky latinského obřadu v kánonech 1055-1165. Manželství je definováno kán. 1055 §1 jako:

Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.[1]
(lat. Matrimoniale foedus, quo vir et mulier inter se totius vitae consortium constituunt, indole sua naturali ad bonum coniugum atque ad prolis generationem et educationem ordinatum, a Christo Domino ad sacramenti dignitatem inter baptizatos evectum est.)[2]

Pro 22 katolických církví východních obřadů platí pro manželství Kodex kánonů východních církví (CCEO), který jej definuje v kánonech 776-866. V kán. 776 §1-2 CCEO, analogicky ke kán. 1055 §1 CIC, týž obsah rozvinutěji formuluje[3] a stanoví:

Manželská smlouva je založená Stvořitelem, který svým zákonem ustanovil, že muž a žena se neodvolatelným osobním souhlasem zavazují k vzájemnému společenství celého života, jenž je svou povahou k dobru manželů, k plození a výchově dětí. Kristovým ustanovením platné manželství mezi pokřtěnými je svátost, jíž se manželé stávají obrazem neporušitelného spojení Krista s církví od Boha spojeni svátostnou milostí jako zasvěceni a upevněni.[4]
(lat. Matrimonial foedus a Creatore conditum eiusque legibus instructum, quo vir et mulier irrevocabili consensu personali totius vitae consortium inter se constituunt, indole sua naturali ad bonum coniugm ac ad filiorum generationem et educationem ordinatur. Ex Christi institutione matrimonium validum inter baptizatos eo ipso est sacramentum, quo coniuges ad imaginem indefectibilis unionis Christi cum Ecclesia a Deo uniuntur gratiaque sacramentali veluti consecrantur et roborantur.

Manželství v sobě prolíná kanonicko-právní a teologickou rovinu. Patří mezi sedm svátostí římskokatolické církve. Manželství za svátost považuje i pravoslavná církev. Katolické manželské právo, které je založené na římském právu, pokud se týče jeho zaměření na manželství jako svobodnou vzájemnou dohodu nebo smlouvu, se stalo základem pro manželská práva všech evropských zemí, přinejmenším až do období reformace.[5] Křesťanská společenství vycházející z reformace (protestanté), i když slaví svatbu, po Lutherových tezích, manželství za svátost nepovažují.

Církevní otcové se již v prvních stoletích shodovali v tom, že křesťanské manželství se liší od pohanského. Starověké písemné zdroje jednoznačně o manželství vypovídají, že se jedná o posvátnou věc, jejíž důstojnost byla ustanovena Ježíšem Kristem. Příkladem tohoto stanoviska jsou Tertulián, který opakovaně mluví o nerozlučitelné svátosti; dále Órigenés, sv. Ambrož, sv. Jeroným, sv. Zeno, sv. Augustin či sv. Jan Zlatoústý.

Od 4. století jsou dochované dokumenty zaznamenávající modlitby a požehnání, které vykonávali kněží nebo biskupové. V celém 1. tisíciletí bylo v církvi povinností, aby při svatebním obřadu byl přítomen kněz. Od 11. století se pak začíná prosazovat požadavek, aby se svatba konala „v přední části kostela“ (lat. „in facie ecclesiae“).

Mezi svátosti církve, jejichž správa byla řídí zákony církve, byla svátost manželství zařazena v roce 1184 na veronské synodě.[6] Stejně jako v římském právu, jde spíš o soukromou dohodu, smlouvu mezi zúčastněnými stranami a jejich rodinami, která později mohla být požehnána knězem. Poskytuje to důkaz, že až do 9. století je manželství stále velmi podobné smlouvám ve starověkém Římě.[7]

Až v roce 1215, v průběhu IV. lateránského koncilu, vydala pro manželství římskokatolická církev liturgické předpisy a právní normy, které s ním souvisejí.[8]

Katechismus a manželství[editovat | editovat zdroj]

Katechismus katolické církve (KKC) z roku 1997, v otázce manželství, cituje pastorální konstituci Gaudium et Spes II. vatikánského koncilu: „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou... Sám Bůh je původcem manželství“, a dodává: „Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, které prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože“; a opět doplňuje z Gaudium et Spes: „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“.[9]

Dále katechismus, opřený o novozákonní texty, uvádí: „Na prahu své veřejné činnosti Ježíš koná svůj první zázrak na prosbu své matky během svatební hostiny.[p 1] Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzeí, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynejška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti. Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce.[p 2] Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. ,Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj’ (Mt 19,6). Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem.[p 3] Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno,[p 4] mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království.“[10]

Povaha a účinky svátosti manželství[editovat | editovat zdroj]

Podle katolické nauky, spolu s výhodami neporušitelné stability, jsou další výhody odvozeny od svátosti, protože Kristus povýšil manželství věřících k důstojnosti pravé a vlastní svátosti. Je účinným znamením a pramenem, z něhož proudí zvláštní vnitřní milost, se kterou Kristus „přivedl přirozenou lásku k větší dokonalosti, když potvrdil nerozlučnou jednotu, jíž manželé sami posvětili“.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Srov. Jan 2, 1 – 2, 11 (Kral, ČEP)
  2. Srov. Mt 19, 8 (Kral, ČEP)
  3. Srov. Mt 19, 10 (Kral, ČEP)
  4. Srov. Mt 11, 29 – 11, 30 (Kral, ČEP)

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Marriage (Catholic Church) na anglické Wikipedii a Matrimonio (Chiesa cattolica) na italské Wikipedii.

  1. Kodex kanonického práva (CIC). Praha: Zvon, 1994. 822 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 471. 
  2. CIC, s. 470
  3. ARRIETA, Juan Ignacio. Codice di diritto canonico e leggi complementari – commentato. 3. vyd. Řím: Coletti a San Pietro, červenec 2010. 1566 s. S. 696. (italština) 
  4. PINTO, Pio Vito. Commento ad Codice dei Canoni delle Chiese Orientali. Vatikán: Libreria Editrice Vaticana, 2001. 1342 s. ISBN 88-209-7146-1. S. 646-647. (italština) 
  5. Studies in Polish and Comparative Law forgotten books.com, accessed 7-7-2014, Association, Polish Lawyers'. (2013). pp. 156-7. Studies in Polish and Comparative Law: A Symposium of Twelve Articles. London: Forgotten Books. (Original work published 1945) (anglicky)
  6. KADZIOCH, Grzegorz. Il ministro del sacramento del matrimonio nella tradizione e nel diritto canonico latino e orientale. Řím: Editrice Pontificia Università Gregoriana, 1997. Dostupné online. ISBN 978-88-7652-769-2. S. 109. (italština) 
  7. ARMSTRONG, Karen. The Gospel According to Women. Londýn: [s.n.], 1986. ISBN 978-0385240796. (angličtina) 
  8. Kadzioch, s. 58
  9. Katechismus katolické církve (KKC). Praha: Zvon, 1995. 793 s. Dostupné online. ISBN 80-7113-132-6. Kapitola Svátost manželství, s. 406. 
  10. KKC, čl. 1613-1615
  11. PIUS XI. Encyklika Casti connubii, I. citovaný text pochází z Tridentského koncilu, XXIV. zasedání. [s.l.]: [s.n.] 

Související články[editovat | editovat zdroj]