Přeskočit na obsah

Věčné panenství Panny Marie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Katolická mariologie.
Vladimírská ikona Panny Marie Eleusy. Titul Aeiparthenos (Věčná Panna) je hojně používán v pravoslavné liturgii a na ikonách je zobrazována se třemi hvězdami na ramenou a na čele, které symbolizují její trojnásobné panenství.[1]

Věčné panenství Marie je křesťanské učení, podle něhož byla Maria, Ježíšova matka, pannou před Kristovým narozením, během něj i po něm.[2] V západním křesťanství se k tomuto učení hlásí katolická církev, stejně jako někteří luteráni, anglikáni, reformovaní a další protestanti.[3][4][5][6][7] Šenuda III. papež koptské pravoslavné církve toto učení potvrdil[8] a východní pravoslavné církve uznávají Marii jako Aeiparthenos, což znamená „věčně panenskou“.[9] Jedná se o jedno ze čtyř mariánských dogmat katolické církve.[10] Většina moderních nekonformních protestantů toto učení odmítá.[11]

Tradice o věčném panenství Marie se poprvé jasně objevuje v textu z konce 2. století zvaném Jakubovo evangelium.[12] Jako ortodoxie byla ustanovena na Efezském koncilu v roce 431,[13] II. konstantinopolský koncil v roce 553 jí udělil titul „Aeiparthenos“, což znamená věčná panna, a na Lateránské synodě v roce 649 papež Martin I. zdůraznil trojí charakter věčného panenství, před Kristovým narozením, během něj a po něm.[14] Učení o věčném panenství Panny Marie kodifikovaly také luteránské Šmalkaldské články (1537) a reformované II. helvetské vyznání (1562).[15][3]

Učení o Mariině věčném panenství bylo zpochybněno na základě toho, že Nový zákon výslovně potvrzuje její panenství pouze do Ježíšova narození[16] a zmiňuje se o Ježíšových bratrech (adelphoi).[17][18] Toto slovo jen velmi zřídka znamená jiného než biologického nebo duchovního sourozence a mohlo jít o: (1) syny Marie, Ježíšovy matky, a Josefa; (2) syny Marie jmenované v Mk 15, 40 (Kral, ČEP) jako „matka Jakuba a Josesa (Josefa)“, kterou Jeroným označil za sestru Marie, Ježíšovy matky; nebo (3) syny Josefa z předchozího manželství.[19] Další biblické obtíže přidal Lukáš – Lk 2, 7 (Kral, ČEP), který Ježíše nazývá „prvorozeným“ synem Marie,[20] a Matouš – Mt 1, 25 (Kral, ČEP), který dodává, že Josef „ji nepoznal, dokud neporodila svého prvorozeného syna“.[p 1][21]

Původ a historie

[editovat | editovat zdroj]

Virginitas in partu: 1. století

[editovat | editovat zdroj]

Ódy Šalamounovy byly vykládány tak, že naznačují, že Maria byla pannou i během porodu, protože se v nich uvádí, že Maria neměla při porodu bolesti.[22] Někteří však vyslovili teorii, že Ódy odkazují na příběh o Exodu, kdy židovské ženy měly velmi rychlý porod, který prý dokonce proběhl téměř okamžitě, a proto egyptské porodní báby nemohly přijít dost rychle. Podobné výroky se vyskytují i v Izajášově nanebevzetí.[23]

Někteří tvrdí, že Josefus v prvním století považoval Jakuba za Ježíšova biologického bratra.[24]

První výskyt: 2. století

[editovat | editovat zdroj]
Klement Alexandrijský (150–215 n. l.) byl raným zastáncem věčného panenství Marie.[25]

Neexistuje žádný biblický základ pro myšlenku Mariina věčného panenství,[26] ačkoli její panenství před narozením je doloženo v Matoušově[p 2] a Lukášově evangeliu,[p 3] poprvé se tímto postojem zabývá text z konce 2. století zvaný Jakubovo protoevangelium,[12] v němž Marie zůstává celoživotní pannou, Josef je starý muž, který se s ní oženil bez fyzické touhy, a Ježíšovi bratři jsou vysvětleni jako Josefovi synové z dřívějšího manželství.[27] Zdá se, že Protoevangelium bylo použito k vytvoření příběhů o Marii, které se nacházejí v Koránu,[28] ale zatímco muslimové souhlasí s křesťany, že Marie byla pannou v okamžiku Ježíšova početí, představa jejího věčného panenství poté je v rozporu s islámským ideálem ženy jako manželky a matky.[29]

Órigenés také zmínil, že Petrovo evangelium potvrzuje věčné panenství Marie a říká, že Ježíšovi „bratři“ pocházeli z předchozího Josefova manželství.[30][31]

Zdá se, že citát připisovaný Papiášovi (70–163 n. l.) podporuje názor, že Ježíšovi „bratři“ byli bratranci a sestřenice, nicméně tento citát byl Papiášovi pravděpodobně připsán falešně a pochází od jiného Papiáše, který žil později v 11. století.[32][33][34][35][36]

Irenej a Justin Mučedník, ačkoli se zmiňují o panenském zrození, nikde jasně nepotvrdili názor, že Maria byla věčnou pannou.[37] Ebionité popírali Mariino věčné panenství[38][39] a předpokládá se, že Hegesippos ho možná zpochybňoval.[40]

Raná nejistota: 3. století

[editovat | editovat zdroj]

Ve 3. století Hippolyt Římský tvrdil, že Maria je „věčně panna“,[41] zatímco Klement Alexandrijský, který psal krátce po vydání Protoevangelií, se odvolával na jeho příhodu s porodní bábou, která Marii vyšetřila bezprostředně po porodu („po porodu, byla vyšetřena porodní bábou, která ji shledala pannou“) a tvrdil, že to lze nalézt v evangeliích („Tyto věci jsou dosvědčeny Písmem Páně“), ačkoli se odvolával na apokryfní evangelium jako na fakt. Učenec 3. století Origenes použil výklad Protoevangelií o bratřích, aby obhájil věčné panenství Marie („Není jiného dítěte z Marie než Ježíše, podle těch, kdo o ní správně smýšlejí“).[25] Tertulián, který se dostal mezi Klementa a Origena, popřel Mariino panenství in partu, aby vyvrátil doketistickou myšlenku, že Boží Syn nemohl přijmout lidské tělo („ačkoli byla pannou, když počala, byla ženou, když porodila syna“).[42]

Helvidius také tvrdil, že Victorinus věřil, že Maria měla další děti;[43] Jeroným později tvrdil, že Helvidius Victorina špatně interpretoval.[44] Epifanus vymyslel název „antidikomarianité“ pro skupinu lidí, kteří popírali věčné panenství Marie, kterou Epifanus napadal,[45] nicméně se o nich zmiňuje i Origenes.[46] Působili od 3. do 5. století.[47]

Podle Epifania antidikomarianité tvrdili, že Apollinaris z Laodiceje nebo jeho žáci popírali věčné panenství Marie, ačkoli Epifanus toto tvrzení zpochybňoval.[48]

Raní křesťanští teologové jako Hippolyt[49] (170–235), Eusebius (260/265–339/340) a Epifanius (asi 310/320–403) hájili věčné panenství Marie.

Zavedení pravověrnosti: 4. století

[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 4. století se díky rozšíření mnišství prosadil celibát jako ideální stav[50] a byla vytvořena morální hierarchie, v níž manželství zaujímalo třetí místo pod celoživotním panenstvím a vdovstvím.[51] Východní teologové obecně přijímali Marii jako Aeiparthenos, ale mnozí v západní církvi o tom byli méně přesvědčeni.[52] Teolog Helvidius se ohradil proti znehodnocování manželství, které je tomuto názoru vlastní, a tvrdil, že oba stavy, panenství a manželství, jsou si rovny.[53] Jeho současník Jeroným si uvědomoval, že by to vedlo k tomu, že by Matka Boží zaujímala v nebi nižší místo než panny a vdovy, a ve svém nesmírně vlivném díle Proti Helvidiovi, vydaném kolem roku 383, hájil její věčné panenství.[54]

Jeroným hájil Mariino věčné panenství proti Helvidiovi.[55]

V letech 380-390 mnich Jovinian popíral Mariino panenství in partu (panna při porodu) a psal, že pokud Ježíš neprošel normálním lidským porodem, pak jeho tělo bylo něco jiného než skutečně lidské.[56] Jak uvádí Augustin, Jovinian „popíral, že Mariino panenství, které existovalo při početí, zůstalo zachováno i při porodu“. Augustin dále uvádí, že důvodem Joviniánova popírání Mariina panenství in partu bylo to, že toto učení bylo příliš blízké manichejskému názoru, že Kristus byl pouhým přízrakem.[57] Podle Ambrože Jovinián tvrdil, že Maria sice počala jako panna, ale neporodila jako panna.[56] Jeroným psal proti Joviniánovi, ale tento aspekt jeho učení nezmínil a většina komentátorů se domnívá, že ho nepovažoval za pohoršující.[56] V Miláně se také našli dva mniši Sarmatio a Barbatian, kteří zastávali podobné názory jako Jovinian.[58]

Jediným významným křesťanským intelektuálem, který hájil Mariino panenství in partu, byl milánský arcibiskup Ambrož, který byl hlavním terčem obvinění z manicheismu.[57] Pro Ambrože muselo být jak fyzické narození Ježíše Marií, tak křestní zrození křesťanů církví zcela panenské, a to i in partu, aby se zrušila poskvrna prvotního hříchu, jehož fyzickým znamením jsou porodní bolesti.[59] Právě díky Ambrožovi se virginitas in partu dostala důsledně do myšlení pozdějších teologů.[60] Věčné panenství Marie popíral i Bonos ze Sardiky, za což byl prohlášen za kacíře. Jeho následovníci přežijí ještě mnoho staletí, zejména mezi Góty.[61][62][63] Kromě toho věčné panenství Marie popírali i někteří ariáni.[38]

Atanáš Alexandrijský (zemř. 393) prohlásil Marii za Aeiparthenos, „věčně panenskou“, a liturgie Jakuba, bratra Ježíšova, rovněž vyžadovala prohlášení Marie za věčně panenskou.[64] Tento názor hájili také Augustin, Hilarius z Poitiers, Didymus Slepý, Cyril Alexandrijský a další.[65][66][67]

Apoštolské vyznání víry učilo nauku virginitas in partu.[68]

Středověk

[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku bylo věčné panenství Marie všeobecně uznáváno,[69] avšak paulikiáni její věčné panenství popírali a dokonce tvrdili, že Kristus jí odepřel požehnání.[70][71]

Protestantská reformace

[editovat | editovat zdroj]

Protestantská reformace odmítla zvláštní morální status celoživotního celibátu. V důsledku toho bylo vyzdvihováno manželství a rodičovství a Marie a Josef byli považováni za normální manželský pár.[72] Rovněž byla potvrzena jediná Bible jako základní zdroj autority týkající se Božího slova (sola scriptura).[73] Reformátoři si všimli, že Písmo svaté sice zaznamenává narození z panny, ale nezmiňuje se o Mariině trvalém panenství po narození Krista.[74] Mariino věčné panenství zastávali Martin Luther (který ji ve Šmalkaldských článcích, luteránském vyznání víry sepsaném v roce 1537, označuje za věčně panenskou),[15] Huldrych Zwingli, Thomas Cranmer, Johannes Wolleb, Heinrich Bullinger, Jan Viklef a pozdější protestantští vůdci včetně Johna Wesleyho, spoluzakladatele metodismu.[75][11][76][77] Osiander popíral Mariino věčné panenství, za což jím Melanchton pohrdal.[78]

Názor Jana Kalvína byl nejednoznačnější, neboť se domníval, že vědět, co se stalo s Marií po Ježíšově narození, je nemožné.[76] Jan Kalvín však tvrdil, že Matouš – Mt 1, 25 (Kral, ČEP), který Helvidius použil k útoku na věčné panenství Marie, neučí, že Marie měla další děti.[79] Jiní kalvinisté potvrzovali Mariino věčné panenství, a to i v rámci Druhého helvetského vyznání – uváděli, že Maria byla „věčně pannou Marií“ – a v poznámkách Ženevské bible.[80] Theodor Beza, významný raný kalvinista, zahrnul věčné panenství Marie do seznamu dohod mezi kalvinismem a katolickou církví.[81] Někteří reformátoři tuto nauku podporovali, aby čelili radikálnějším reformátorům, kteří zpochybňovali Kristovo božství; Mariino věčné panenství zaručovalo Kristovo vtělení navzdory zpochybňování jeho biblických základů.[82] Moderní protestanti věčné panenství Marie většinou odmítli na základě sola scriptura a jen zřídka se objevuje výslovně v konfesích nebo doktrinálních prohlášeních,[83] ačkoli věčné panenství Marie je stále běžnou vírou v anglikánství a luteránství.[84]

Mezi anabaptisty se Hubmaier nikdy nevzdal víry ve věčné panenství Marie a nadále si ji vážil jako theotokos („matku Boží“). Těmto dvěma doktrinálním postojům se jednotlivě věnuje devátý, respektive desátý článek Hubmaierova díla Apologie.[85]

Učení

[editovat | editovat zdroj]
Obrázek Panny Marie, která kojí dítě Ježíše. 3. století, Priscillina katakomba, Řím.

Druhý konstantinopolský koncil uznal Marii za Aeiparthenos, což znamená „věčně panenskou“.[9] Pro východní pravoslavnou církev zůstává axiomem, že zůstala panenskou po celou dobu svého pozemského života, a proto pravoslaví chápe novozákonní zmínky o Ježíšových bratrech a sestrách jako označení jeho příbuzných, ale ne biologických dětí jeho matky.[86]

Latinská církev, dnes známá spíše jako katolická, sdílela konstantinopolský koncil s teology řeckého nebo pravoslavného společenství, a proto s nimi sdílí titul Aeiparthenos, který byl přiznán Marii. Katolická církev šla ještě dál než pravoslavní, když učinila věčné panenství jedním ze čtyř mariánských dogmat, což znamená, že je považováno za pravdu zjevenou Bohem, jejíž popírání je herezí.[10] Prohlašuje její panenství před narozením Ježíše, během něj i po něm,[87] nebo podle definice formulované papežem Martinem I. na lateránském koncilu v roce 649:[88]

„Blahoslavená, věčně panenská a neposkvrněná Maria počala z Ducha svatého, bez ztráty neporušenosti ho porodila a po jeho narození zachovala své panenství neporušené.“

Tomáš Akvinský připustil, že rozum to nemůže dokázat, ale tvrdil, že to musí být přijato, protože je to „vhodné“,[89] neboť jako byl Ježíš jednorozeným synem Božím, měl by být také jednorozeným synem Marie, protože druhé a čistě lidské početí by znevážilo posvátný stav jejího svatého lůna.[90] Symbolicky znamená Mariino věčné panenství nové stvoření a nový začátek v dějinách spásy.[91] Opakovaně to bylo konstatováno a zdůvodňováno, naposledy Druhým vatikánským koncilem:[92]

„Toto spojení matky se Synem v díle spásy se projevuje od okamžiku Kristova panenského početí ... a pak také při narození našeho Pána, který nezmenšil panenskou neporušenost své matky, ale posvětil ji...“ (Lumen gentium, č. 57).

Argumenty a důkazy

[editovat | editovat zdroj]
Církevní otcové na vyobrazení z 11. století z Kyjeva.

Problém, s nímž se potýkají teologové, kteří chtějí tvrdit, že Marie byla panna po celý život, spočívá v tom, že Pavlovy listy, čtyři evangelia a Skutky apoštolů se zmiňují o Ježíšových bratrech (adelfoi), přičemž Marek a Matouš uvádějí jejich jména a Marek přidává nejmenované sestry.[17][93][p 4] Jakubovo evangelium, na které o sto let později navázal Epifanius, vysvětluje adelfoi jako Josefovy děti z dřívějšího manželství,[94] což je dodnes názor východních pravoslavných křesťanských církví.[95] Jeroným, který se domníval, že Josef, stejně jako Marie, musí být celoživotní pannou,[96] tvrdil, že tito adelfoi jsou syny „Marie, matky Jakuba a Josese (Josefa)“ – Mk 15, 40 (Kral, ČEP), kterou ztotožnil s manželkou Kleofáše a sestrou panny Marie – J 19, 25 (Kral, ČEP),[95] což je v západní církvi stále populární. Moderní návrh považuje tyto adelphoi za syny „Marie, matky Jakuba a Josese (Josefa)“ (zde není ztotožňována se sestrou Panny Marie), a Kleofáše, který byl podle Hegesippa Josefovým bratrem.[95]

Další biblické potíže přidal Lukáš – Lk 2, 7 (Kral, ČEP), který Ježíše nazývá Mariiným „prvorozeným“ synem,[20] a Matouš – Mt 1, 25 (Kral, ČEP), který dodává, že Josef „ji nepoznal, dokud neporodila svého prvorozeného syna“.[21][p 5] Helvidius tvrdil, že prvorozený znamená pozdější narození a že slovo „dokud“ nechává otevřenou cestu k sexuálním vztahům po porodu; Jeroným, který odpovídal, že i jediný syn bude prvorozený a že „dokud“ nemá význam, který mu vykládal Helvidius, vykreslil odpudivý slovní portrét Josefa, který souloží s krví potřísněnou a vyčerpanou Marií bezprostředně po jejím porodu – podle něj z toho vyplývají Helvidiovy argumenty.[54] Názory na kvalitu Jeronýmova vyvrácení se pohybují od názoru, že bylo mistrovské a dobře vyargumentované, až po tenké, rétorické a někdy nevkusné.[14]

Dva další Otcové ze 4. století, Řehoř z Nyssy, který se řídil „jistým apokryfním vyprávěním“, a Augustin, předložili další argument, když četli Lukáše – Lk 1, 34 (Kral, ČEP). Tato myšlenka, poprvé představená v Jakubově Protoevangeliu, má dnes jen malou vědeckou podporu,[97] ale spolu s argumenty Jeronýma a Ambrože ji předložil papež Jan Pavel II. ve své katechezi z 28. srpna 1996 jako čtyři skutečnosti podporující trvalou víru katolické církve v Mariino věčné panenství.[98]

Na podporu názoru, že Ježíš žádné bratry neměl, se argumentovalo 19. kapitolou Janova evangelia – J 19, 26–27 (Kral, ČEP), kde Ježíš svěřuje Marii učedníkovi Janovi místo svým bratrům, avšak protestanti proti této pasáži obecně argumentovali dvěma způsoby, jednak tvrzením, že Ježíšovi bratři byli nevěřící, nebo že nebyli přítomni ukřižování.[99]

Někteří argumentují, že Marie a Josef nemohli mít normální manželství, pokud Marie zůstala věčnou pannou, nicméně někteří katolíci tvrdí, že existují důkazy, že celibát v manželství praktikovala již kumránská komunita a další Židé v té době.[100]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Fráze „nepoznal ji“ je biblický eufemismus pro sexuální vztah (viz Gn 4, 1 (Kral, ČEP)). Text nepotvrzuje ani nepopírá Mariino věčné panenství.
  2. ↑ Matouš – Mt 1, 24–25 (Kral, ČEP) říká následující: „Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.“
  3. ↑ Lukáš – Lk 1, 26–27 (Kral, ČEP): „Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria“. Následuje Lukáš – Lk 1, 34 (Kral, ČEP): „Maria řekla andělovi: ,Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?ʻ.“
  4. ↑ Marek – Mk 6, 3 (Kral, ČEP) jmenuje Jakuba, Josese (Josefa), Jidáše, Šimona; Matouš – Mt 13, 55 (Kral, ČEP) má místo Josese Josefa, přičemž poslední jmenovaný je zkrácenou podobou prvního, a obrací pořadí posledních dvou; Marek – Mk 6, 3 (Kral, ČEP) a Matouš – Mt 12, 46 (Kral, ČEP) odkazují na nejmenované sestry; Lukáš, Jan a Skutky apoštolů zmiňují také bratry. Viz Bauckham (2015) v bibliografii, str. 6-9.
  5. ↑ Fráze „neznal ji“ je biblický eufemismus pro sexuální vztahy (viz Genesis – Gn 4, 1 (Kral, ČEP)). Text nepotvrzuje ani nepopírá Mariino věčné panenství.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Perpetual virginity of Mary na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Hesemann 2016, nestránkováno.
  2. ↑ Bromiley 1995, s. 269.
  3. ↑ a b The Second Helvetic Confession [online]. www.ccel.org, rev. 2021-12-21 [cit. 2022-12-31]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. ↑ ALEXANDER, Joseph Addison. The Gospel According to Mark. [s.l.]: C. Scribner, 1863. Dostupné online. (angličtina) 
  5. ↑ The American Lutheran, svazek 49. American Lutheran Publicity Bureau. 1966. s. 16. „Ačkoli mnozí luteránští vyznavači zastávají zbožný názor o věčném panenství Marie, nepovažují ho za závazné učení Písma.“
  6. ↑ The New Encyclopaedia Britannica, Volume 11. In: Encyclopaedia Britannica. [s.l.]: [s.n.], 1983. ISBN 978-0-85229-400-0. S. 562. (angličtina) „Částečně kvůli těmto biblickým problémům nebylo učení o věčném panenství Marie podporováno tak jednoznačně jako učení o panenském početí nebo o titulu Matka Boží. Získalo však dogmatický status na Chalcedonském koncilu v roce 451, a je proto závazné pro východní pravoslavné a římskokatolické věřící; kromě toho je zastáváno mnoha anglikánskými, některými luteránskými a několika dalšími protestantskými teology.“
  7. ↑ Losch 2008, s. 283.
  8. ↑ SHENOUDA III, Malaty, Tadros. Lecture I: St. Mary's Perpetual Virginity & Immaculate Conception [online]. Diocese of the Southern United States, rev. 2022-04-27 [cit. 2022-12-31]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b Fairbairn 2002, s. 100.
  10. ↑ a b Collinge 2012, s. 133.
  11. ↑ a b Campbell 1996, p. 150.
  12. ↑ a b Lohse 1966, s. 200.
  13. ↑ Rahner 1975, s. 896.
  14. ↑ a b Polcar 2016, s. 186.
  15. ↑ a b Gill 2004, s. 1254.
  16. ↑ Mt 1, 25 (Kral, ČEP)
  17. ↑ a b Maunder 2019, s. 28.
  18. ↑ Parmentier 1999, s. 550.
  19. ↑ Cross & Livingstone 2005, s. 237–238.
  20. ↑ a b Pelikan 2014, s. 160.
  21. ↑ a b Harrington 1991, s. 36 pozn. 25.
  22. ↑ MÜLLER, Mogens; TRONIER, Henrik. The New Testament as Reception. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2002-08-01. Dostupné online. ISBN 978-0-567-31192-4. (angličtina) 
  23. ↑ CARUANA, Salvino. „born of the Virgin Mary ...“ According to St. Ignatius of Antioch, St. Justin Martyr and St. Irenaeus of Lyons. [s.l.]: um.edu.mt Dostupné online. (angličtina)  „Zdá se, že oba odkazy v Ódě 19, totiž jeden na netrpící aspekt a druhý na nepřítomnost porodní báby, byly běžnou poznámkou i v jiných apokryfních literárních dílech. Nacházejí se také v Nanebevzetí Izaiášově a ve Skutcích Petrových. Mohlo by jít také o narážku na skutečnost, že židovské ženy byly během svých exilových let v Egyptě známé tím, že byly velmi rychlé a silné při porodu. Říká se, že tak činily téměř okamžitě. Egyptské porodní báby si neustále stěžovaly faraonovi, že se jim nedaří dostatečně rychle zkontrolovat, zda je nově narozené židovské dítě mužského nebo ženského pohlaví, viz: Ex 1, 19 (Kral, ČEP).“
  24. ↑ ASLAN, Reza. Zealot: The Life and Times of Jesus of Nazareth. [s.l.]: Saqi, 2013-08-08. ISBN 978-1-908906-28-1. (angličtina) 
  25. ↑ a b Wirth 2016, s. 167–168.
  26. ↑ Boisclair 2007, s. 1465.
  27. ↑ Hurtado 2005, s. 448.
  28. ↑ Bell 2012, s. 110.
  29. ↑ George-Tvrtkovic 2018, nestránkováno.
  30. ↑ Homiletic Review: An International Magazine of Religion, Theology and Philosophy. Religious Newspaper Agency, 1893. Dostupné online. (angličtina) 
  31. ↑ SCHAFF, Philip. ANF09. The Gospel of Peter, The Diatessaron of Tatian, The Apocalypse of Peter, the Vision of Paul, The Apocalypse of the Virgin and Sedrach, The Testament of Abraham, The Acts of Xanthippe and Polyxena, The Narrative of Zosimus, The Apology of Aristid [online]. Christian Classics Ethereal Library, rev. 2022-06-16 [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (angličtina) 
  32. ↑ PAPIAS OF HIERAPOLIS. Exposition of the Sayings of the Lord. Fragment X [online]. Redakce Peter Kirby. earlychristianwritings.com, 2001, rev. 2015-09-10 [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (angličtina) 
  33. ↑ Fragments of Papias. Fragment X [online]. biblehub.com, 2004, rev. 2019-05-04 [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (angličtina)  „(1.) Marie, matka Páně; (2.) Marie, manželka Kleofáše nebo Alfea, která byla matkou biskupa a apoštola Jakuba, Šimona a Tadeáše a jednoho Josefa; (3.) Marie Salome, manželka Zebedeova, matka evangelisty Jana a Jakuba; (4.) Marie Magdaléna. Tyto čtyři se nacházejí v evangeliu. Jakub, Juda a Josef byli synové jedné Kristovy tety (2). Také Jakub a Jan byli syny jiné tety (3) Ježíšovy. Marie (2), matka Jakuba Menšího a Josefa, manželka Alfeova, byla sestrou Marie, matky Páně, kterou Jan nazývá Kleofášovou, a to buď podle jejího otce, nebo podle rodu, nebo z nějakého jiného důvodu. Marie Salome (3) se nazývá Salome buď podle svého manžela, nebo podle své vesnice. Někteří tvrdí, že je totožná s Marií Kleofášovou, protože měla dva muže.“
  34. ↑ Fragments of Papias. Fragment X [online]. biblehub.com, 2004, rev. 2019-05-04 [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (angličtina)  Tento fragment nalezl Grabe v jednom z rukopisů Bodleianské knihovny s nápisem na okraji: „Papia“. Westcott uvádí, že je součástí slovníku, který napsal „středověký Papias. [Zdá se, že přidal slova: ,Maria se nazývá Illuminatrix nebo též Hvězda mořskáʻ atd. středověký doplněk]. Slovník existuje v rukopisech v Oxfordu i v Cambridgi.“
  35. ↑ LIGHTFOOT, J.B. The Brethren of the Lord [online]. philologos.org, 1865, rev. 2018-06-18 [cit. 2023-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-18. (angličtina)  Papiášovo svědectví je často citováno v čele patristických autorit, protože podporuje Jeronýmův názor. [...]. Je zvláštní, že schopní a inteligentní kritici neprohlédli výmysl, který je tak zjevně falešný. [...] [T]ento úryvek napsal středověký jmenovec hierapolského biskupa Papiáš [...], který žil v 11. století.
  36. ↑ Papias of Hierapolis [online]. textexcavation.com, 2015-11-16, rev. 2015-10-06 [cit. 2023-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-11-16. (angličtina) 
  37. ↑ HUNTER, David G. Marriage, Celibacy, and Heresy in Ancient Christianity: The Jovinianist Controversy. [s.l.]: OUP Oxford, 2007-01-26. Dostupné online. ISBN 978-0-19-153553-6. (angličtina) 
  38. ↑ a b Miravalle 2006, s. 61.
  39. ↑ The London Review. [s.l.]: Alexander Heylin, 1860. Dostupné online. (angličtina) 
  40. ↑ Devotion to the Blessed Virgin Mary. In: Catholic Encyclopedia. [s.l.]: newadvent.org, 2022-08-09. Dostupné online. (angličtina)
  41. ↑ МАРЧЕВ, Радостин. Belief in the perpetual virginity of Mary in the first four centuries and its implications for Orthodox-Protestant dialogue. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (angličtina) 
  42. ↑ Wirth 2016, s. 167.
  43. ↑ SCHAFF, Philip. History of the Christian Church, Volume III: Nicene and Post-Nicene Christianity. A.D. 311–600 [online]. Christian Classics Ethereal Library, rev. 2022-02-10 [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (angličtina) 
  44. ↑ TENNEY, Merrill C. The Zondervan Encyclopedia of the Bible, Volume 1: Revised Full-Color Edition. [s.l.]: Zondervan Academic, 2010-08-10. Dostupné online. ISBN 978-0-310-87696-0. (angličtina) 
  45. ↑ SHOEMAKER, Stephen J. Epiphanius of Salamis, the Kollyridians, and the Early Dormition Narratives: The Cult of the Virgin in the Fourth Century. Journal of Early Christian Studies. 2008, čís. 3, sv. 16, s. 371–401. Doi:10.1353/earl.0.0185. (angličtina) 
  46. ↑ ORIGEN. Homilies on Luke. The Fathers of the Church Series. Redakce Lienhard, Joseph T. (ed.). Svazek 94. [s.l.]: Catholic University of America Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780813200941. (angličtina) 
  47. ↑ BRACKNEY, William H. Historical Dictionary of Radical Christianity. [s.l.]: Scarecrow Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-7179-3. S. 31. (angličtina) 
  48. ↑ WILLIAMS, Frank. The Panarion of Epiphanius of Salamis: Books II and III. [s.l.]: [s.n.] S. 616. (angličtina)  „Jako by měli zášť vůči Panně Marii a chtěli znevážit její pověst, někteří antidikomarianité, inspirováni nějakou závistí nebo bludem a s úmyslem pošpinit lidskou mysl, se odvážili tvrdit, že svatá Marie měla po Kristově narození styk s mužem, myslím se samotným Josefem. A jak jsem se již zmínil, tvrdí to prý sám ctihodný Apollinarius nebo někteří jeho žáci. Vskutku o tom pochybuji, ale musím mluvit o těch, kteří to tvrdí.“
  49. ↑ HIPPOLYTUS, of Rome. Against Beron and Helix: Fragment VIII [online]. ccel.org, rev. 2021-02-18 [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (angličtina) 
  50. ↑ Hunter 2008, s. 412.
  51. ↑ Hunter 2008, s. 412–413.
  52. ↑ Nathan 2018, s. 230.
  53. ↑ Hunter 1999, s. 423–424.
  54. ↑ a b Polcar 2016, s. 185.
  55. ↑ CHURCH FATHERS: The Perpetual Virginity of Mary (Jerome) [online]. [cit. 2022-07-21]. Dostupné online. 
  56. ↑ a b c Hunter 1993, s. 56–57.
  57. ↑ a b Hunter 1993, s. 57.
  58. ↑ SCHAFF, Philip. History of the Christian Church, Volume III: Nicene and Post-Nicene Christianity. A.D. 311–600 [online]. Christian Classics Ethereal Library, rev. 2022-06-18 [cit. 2023-01-02]. Dostupné online. (angličtina)  „Poté se odebral do Milána, kde dva mniši Sarmatio a Barbatian zastávali podobné názory jako on, ale biskup Ambrož s ním jednal stejně a svolal proti němu koncil. Od té doby on i jeho strana mizí z dějin a před rokem 406 umírá ve vyhnanství.“
  59. ↑ Hunter 1993, s. 59.
  60. ↑ Rosenberg 2018, nestránkováno.
  61. ↑ NELSON, Thomas. Nelson's Dictionary of Christianity: The Authoritative Resource on the Christian World. [s.l.]: Thomas Nelson, 2001-03-21. Dostupné online. ISBN 978-1-4185-3981-8. (angličtina) 
  62. ↑ Bonosus and the Bonosians [online]. ccel.org, rev. 2022-02-11 [cit. 2023-01-02]. Dostupné online. (angličtina) 
  63. ↑ CATHOLIC ENCYCLOPEDIA: Bonosus. [s.l.]: [s.n.], 1907. Dostupné online. (angličtina) 
  64. ↑ Nathan 2018, s. 229.
  65. ↑ Rosenberg 2018, s. 199.
  66. ↑ KEECH, Dominic. The Anti-Pelagian Christology of Augustine of Hippo, 396–430. [s.l.]: Oxford University Press, 2012-10-18. Dostupné online. ISBN 978-0-19-163929-6. (angličtina) 
  67. ↑ What the Early Church Believed: The Perpetual Virginity of Mary [online]. Catholic Answers, rev. 2022-06-18 [cit. 2023-01-02]. Dostupné online. (angličtina) 
  68. ↑ Mary [online]. britannica.com, rev. 2022-06-05 [cit. 2023-01-02]. Dostupné online. (angličtina) 
  69. ↑ DZON, Mary. The Quest for the Christ Child in the Later Middle Ages. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 2017-03-09. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-4884-5. (angličtina) 
  70. ↑ GARSOÏAN, Nina G. The Paulician heresy: a study of the origin and development of Paulicianism in Armenia and the Eastern Procinces of the Byzantine empire. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2011-05-02. Dostupné online. ISBN 978-3-11-134452-2. (angličtina) 
  71. ↑ CONYBEARE, F.C. The key of truth, a manual of the Paulician church of Armenia. Oxford: Clarendon Press, 1898. Dostupné online. (angličtina)  „Popírali její věčné panenství a učili, že Kristus jí výslovně odepřel požehnání.“
  72. ↑ Miller-McLemore 2002, s. 100–101.
  73. ↑ Miller-McLemore 2002, s. 100.
  74. ↑ Pelikan 1971, s. 339.
  75. ↑ BLOESCH, Donald G. Jesus Christ: Savior and Lord. [s.l.]: InterVarsity Press, 2005-12-02. Dostupné online. ISBN 978-0-8308-2754-1. (angličtina) 
  76. ↑ a b LITFIN, Bryan. After Acts: Exploring the Lives and Legends of the Apostles. [s.l.]: Moody Publishers, 2015-01-16. Dostupné online. ISBN 978-0-8024-9206-7. (angličtina) 
  77. ↑ DIVOZZO, R. Mary for Protestants: A Catholic's Reflection on the Meaning of Mary the Mother of God. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2019-06-12. Dostupné online. ISBN 978-1-5326-7585-0. (angličtina) 
  78. ↑ Jews, Judaism, and the Reformation in Sixteenth-Century Germany. [s.l.]: BRILL, 2006-02-01. Dostupné online. ISBN 978-90-474-0885-7. (angličtina) 
  79. ↑ MULDER, Jack Jr. What Does It Mean to Be Catholic?. [s.l.]: Wm. B. Eerdmans Publishing, 2015-07. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-7266-1. (angličtina) 
  80. ↑ MCKIM, Donald K; WRIGHT, David F. Encyclopedia of the Reformed Faith. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1992-01-01. Dostupné online. ISBN 978-0-664-21882-9. (angličtina) 
  81. ↑ DYRNESS, William A. Reformed Theology and Visual Culture: The Protestant Imagination from Calvin to Edwards. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004-06-10. Dostupné online. ISBN 978-0-521-54073-5. (angličtina) 
  82. ↑ MacCulloch 2016, s. 51-52, 64.
  83. ↑ Campbell 1996, s. 47, 150.
  84. ↑ LONGENECKER, Dwight; GUSTAFSON, David. Mary: A Catholic Evangelical Debate. [s.l.]: Gracewing Publishing, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-85244-582-2. (angličtina) 
  85. ↑ KLAGER, Andrew. Ingestion and Gestation: Peacemaking, the Lord's Supper, and the Theotokos in the Mennonite-Anabaptist and Eastern Orthodox Traditions. Journal of Ecumenical Studies 47. Léto 2012, čís. 3, s. 452. (angličtina) 
  86. ↑ McGuckin 2010, nestránkováno.
  87. ↑ Greene-McCreight 2005, s. 485.
  88. ↑ Miravalle 2006, s. 56.
  89. ↑ Dodds 2004, s. 94.
  90. ↑ Miravalle 2006, s. 61–62.
  91. ↑ Fahlbusch 1999, s. 404.
  92. ↑ Miravalle 2006, s. 59.
  93. ↑ Bauckham 2015, s. 6–8.
  94. ↑ Nicklas 2011, s. 2100.
  95. ↑ a b c Cross & Livingstone 2005, s. 238.
  96. ↑ Kelly 1975, s. 106.
  97. ↑ Brown 1978, s. 278–279.
  98. ↑ Calkins 2008, s. 308–310.
  99. ↑ Prothro 2019, s. 84–85.
  100. ↑ Prothro 2019, s. 82.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BAUCKHAM, Richard. Jude and the Relatives of Jesus in the Early Church. [s.l.]: Bloomsbury, 2015. Dostupné online. ISBN 9781474230476. 
  • BELL, Richard. The Origin of Islam in Its Christian Environment. [s.l.]: Routledge, 2012. Dostupné online. ISBN 9781136260674. 
  • BLOMBERG, Craig. From Pentecost to Patmos: An Introduction to Acts Through Revelation. [s.l.]: B&H Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 9780805432480. 
  • BOISCLAIR, Regina A. An Introductory Dictionary of Theology and Religious Studies. Redakce Espín Orlando O.. [s.l.]: Liturgical Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9780814658567. Kapitola Virginity of Mary (Biblical Theology). 
  • BOOTON, Diane E. Fifteenth Century Studies. Redakce DuBruck Edelgard E.. [s.l.]: Camden House, 2004. Dostupné online. ISBN 9781571132963. Kapitola Variations on a Limbourg Theme. 
  • BORING, M. Eugene. Mark: A Commentary. [s.l.]: Presbyterian Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 9780664221072. 
  • BORING, M. Eugene; CRADDOCK, Fred B. The People's New Testament Commentary. [s.l.]: Westminster John Knox, 2009. Dostupné online. ISBN 9780664235925. 
  • BROMILEY, Geoffrey W. The International Standard Bible Encyclopedia. [s.l.]: Eerdmans, 1995. Dostupné online. ISBN 9780802837851. 
  • BROWN, Raymond Edward. Mary in the New Testament. [s.l.]: Paulist Press, 1978. Dostupné online. ISBN 9780809121687. 
  • BRUNER, Frederick. Matthew 1-12. [s.l.]: Eerdmans, 2004. Dostupné online. ISBN 9780802811189. 
  • BURKETT, Delbert. An Introduction to the New Testament and the Origins of Christianity. [s.l.]: Cambridge University Press, 2019. Dostupné online. ISBN 9781107172784. 
  • CALKINS, Arthur Burton, Msgr. Mariology: A Guide for Priests, Deacons, Seminarians, and Consecrated Persons. Redakce Miravalle Mark I.. [s.l.]: Seat of Wisdom Books, 2008. Dostupné online. ISBN 9781579183554. Kapitola Our Lady's Perpetual Virginity. 
  • CAMPBELL, Ted. Christian Confessions: A Historical Introduction. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780664256500. 
  • COLLINGE, William J. Historical Dictionary of Catholicism. [s.l.]: Scarecrow Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9780810879799. 
  • CROSS, Frank Leslie; LIVINGSTONE, Elizabeth A. The Oxford Dictionary of the Christian Church. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. ISBN 9780192802903. Kapitola Brethren of the Lord. 
  • DAVIDS, Peter H. Eerdmans Dictionary of the Bible. Redakce Freedman David Noel. [s.l.]: Eerdmans, 2000. Dostupné online. ISBN 9789053565032. Kapitola Brothers of the Lord. 
  • DODDS, Michael J. Aquinas on Doctrine:: A Critical Introduction. Redakce Weinandy Thomas Gerard. [s.l.]: A&C Black, 2004. Dostupné online. ISBN 9780567084118. Kapitola The Teaching of Thomas Aquinas on the Mysteries of the Life of Christ. 
  • FAIRBAIRN, Donald. Eastern Orthodoxy Through Western Eyes. [s.l.]: Westminster John Knox, 2002. Dostupné online. ISBN 9780664224974. 
  • FAHLBUSCH, Erwin. The Encyclopedia of Christianity, Volume 3. Redakce Fahlbusch Erwin. [s.l.]: Eerdmans, 1999. Dostupné online. ISBN 9780802824158. Kapitola Mariology. 
  • FREDRIKSEN, Paula. From Jesus to Christ: The Origins of the New Testament Images of Jesus. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0300164107. 
  • GEORGE-TVRTKOVIC, Rita. Christians, Muslims, and Mary: A History. [s.l.]: Paulist Press, 2018. Dostupné online. ISBN 9781587686764. 
  • GILL, Sean. Encyclopedia of Protestantism. Redakce Hillerbrand Hans J.. [s.l.]: Routledge, 2004. Dostupné online. ISBN 9781135960285. Kapitola Mary. 
  • GREENE-MCCREIGHT, Kathryn. Dictionary for Theological Interpretation of the Bible. Redakce Vanhoozer Kevin J.. [s.l.]: Baker Academic, 2005. Dostupné online. ISBN 9780801026942. Kapitola Mary. 
  • HARRINGTON, Daniel J. The Gospel of Matthew. [s.l.]: Liturgical Press, 1991. Dostupné online. ISBN 9780814658031. 
  • HESEMANN, Michael. Mary of Nazareth: History, Archaeology, Legends. [s.l.]: Ignatius Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9781681497372. 
  • HUNT, Emily J. Christianity in the Second Century: The Case of Tatian. [s.l.]: Routledge, 2003. Dostupné online. ISBN 9781134409891. 
  • HUNTER, David G. The New Westminster Dictionary of Church History: The early, medieval, and Reformation eras. Redakce Benedetto Robert. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780664224165. Kapitola Marriage, early Christian. 
  • HUNTER, David G. Augustine Through the Ages. Redakce Fitzgerald Allan D.. [s.l.]: Eerdmans, 1999. Dostupné online. ISBN 9780802838438. Kapitola Helvidius. 
  • HUNTER, David G. Helvidius, Jovinian, and the Virginity of Mary in Late Fourth-Century Rome. Journal of Early Christian Studies. Johns Hopkins University Press, Spring 1993, s. 47–71. Dostupné online [cit. 2016-08-30]. DOI 10.1353/earl.0.0147. S2CID 170719507. 
  • HURTADO, Larry. Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity. [s.l.]: Eerdmans, 2005. Dostupné online. ISBN 9780802831675. 
  • HURTADO, Larry. Mark. [s.l.]: Baker Books, 2011. Dostupné online. ISBN 9781441236586. 
  • ISAAK, Jon M. New Testament Theology: Extending the Table. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2011. Dostupné online. ISBN 9781556352935. 
  • KELLY, John Norman Dividson. Jerome: His Life, Writings, and Controversies. [s.l.]: Harper & Row, 1975. Dostupné online. ISBN 9780715607381. 
  • LINCOLN, Andrew. Born of a Virgin?. [s.l.]: Eerdmans, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0802869258. 
  • LOHSE, Bernhard. A Short History of Christian Doctrine. [s.l.]: Fortress Press, 1966. Dostupné online. ISBN 9781451404234. 
  • LOSCH, Richard. All the People in the Bible. [s.l.]: Eerdmans, 2008. Dostupné online. ISBN 9780802824547. 
  • MACCULLOCH, Diarmaid. Reformation: Europe's House Divided 1490-1700. [s.l.]: Penguin UK, 2004. Dostupné online. ISBN 9780141926605. 
  • MACCULLOCH, Diarmaid. All Things Made New: The Reformation and Its Legacy. [s.l.]: Oxford University Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9780190616816. 
  • MAUNDER, Chris. The Oxford Handbook of Mary. Redakce Maunder Chris. [s.l.]: Oxford University Press, 2019. ISBN 9780198792550. Kapitola Mary and the Gospel Narratives. 
  • MCGUCKIN, John Anthony. The Orthodox Church: An Introduction to Its History, Doctrine, and Spiritual Culture. [s.l.]: Wiley, 2010. Dostupné online. ISBN 9781444393835. 
  • MIGLIORE, Daniel L. Blessed One: Protestant Perspectives on Mary. Redakce Gaventa Beverly Roberts. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2002. Dostupné online. ISBN 9780664224387. Kapitola Woman of Faith. 
  • MIRAVALLE, Mark I. Introduction to Mary: The Heart of Marian Doctrine and Devotion. [s.l.]: Queenship Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 978-1-882972-06-7. 
  • MILLER-MCLEMORE, Bonnie J. Blessed One: Protestant Perspectives on Mary. Redakce Gaventa Beverly Roberts. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2002. Dostupné online. ISBN 9780664224387. Kapitola "Pondering All These Things". 
  • NATHAN, Geoffrey. The Jovinianist Controversy and Mary Aeiparthenos: Questioning Mary's Virginity and the Question of Motherhood. Saeculum. 2018, s. 225–236. Dostupné online. DOI 10.7788/saec.2018.68.2.225. JSTOR 27638435. S2CID 201446177. 
  • NICKLAS, Tobias. Handbook for the Study of the Historical Jesus. Redakce Holmén Tom. [s.l.]: BRILL, 2011. Dostupné online. ISBN 978-9004163720. Kapitola Traditions About Jesus in Apocryphal Gospels. 
  • PARMENTIER, Martin F.G. Dictionary of Deities and Demons in the Bible. Redakce Van Der Toorn Karel. [s.l.]: Eerdmans, 1999. ISBN 9780802824912. Kapitola Mary. 
  • PELIKAN, Jaroslav. The Christian Tradition: A History of the Development of Doctrine. [s.l.]: University of Chicago Press, 1971. Dostupné online. ISBN 9780226653778. 
  • PELIKAN, Jaroslav. The Melody of Theology. [s.l.]: Wipf and Stock, 2014. Dostupné online. ISBN 9781625646453. 
  • POLCAR, Philip. Great Events in Religion: An Encyclopedia of Pivotal Events in Religious History: vol.1. Redakce Curta Florin. [s.l.]: ABC-CLIO, 2016. Dostupné online. ISBN 9781610695664. Kapitola Developments in the Doctrine of Mary's Perpetual Virginity in Antiquity (2nd-7th centuries AD). 
  • POMPLUN, Trent. The Blackwell Companion to Catholicism. Redakce Buckley James J.. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2008. Dostupné online. ISBN 9780470751336. Kapitola Mary. 
  • PROTHRO, James B. Semper Virgo? A Biblical Review of a Debated Dogma. Pro Ecclesia: A Journal of Catholic and Evangelical Theology. 2019, s. 78-97. Dostupné online. ISSN 1063-8512. DOI 10.1177/1063851219829935. 
  • RAHNER, Karl. Encyclopedia of Theology: A Concise Sacramentum Mundi. [s.l.]: A&C Black, 1975. Dostupné online. ISBN 9780860120063. 
  • RAMPTON, Martha. The Oxford Encyclopedia of Women in World History. Redakce Smith Bonnie G.. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0-19-514890-9. Kapitola Mary, s. 191. 
  • RAUSCH, Thomas P. Systematic Theology: A Roman Catholic Approach. [s.l.]: Liturgical Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9780814683453. 
  • REDDISH, Mitchell. An Introduction to The Gospels. [s.l.]: Abingdon Press, 2011. Dostupné online. ISBN 9781426750083. 
  • ROSENBERG, Michael. Signs of Virginity: Testing Virgins and Making Men in Late Antiquity. [s.l.]: Oxford University Press, 2018. Dostupné online. ISBN 9780190845919. 
  • SALISBURY, Joyce E. Medieval Italy: An Encyclopedia. Redakce Kleinhenz Christopher. [s.l.]: Routledge, 2004. Dostupné online. ISBN 9781135948801. Kapitola Jerome, Saint. 
  • SCHUMAKER, John F. Religion and Mental Health. [s.l.]: Oxford University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 9780195361490. 
  • STOWASSER, Barbara Freyer. Women in the Qur'an, Traditions, and Interpretation. [s.l.]: Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780199761838. 
  • TILLEY, Maureen A. Ethnicity, Nationality and Religious Experience. Redakce Phan Peter C.. [s.l.]: University Press of America, 1995. Dostupné online. ISBN 9780819195241. Kapitola One Woman's Body: Repression and Expression in the Passio Perpetuae. 
  • VUONG, Lily C. The Protevangelium of James. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2019. Dostupné online. ISBN 9781532656170. 
  • WIESNER-HANKS, Merry. Christianity and Sexuality in the Early Modern World: Regulating Desire, Reforming Practice. [s.l.]: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 9781134761210. 
  • WHEELER-REED, David. Regulating Sex in the Roman Empire: Ideology, the Bible, and the Early Christians. [s.l.]: Yale University Press, 2017. Dostupné online. ISBN 9780300231311. 
  • WIRTH, Douglas. Shivering Babe, Glorious Lord: The Nativity Stories in Christian Tradition. [s.l.]: WestBow Press, 2016. Dostupné online. ISBN 9781512738711. 
  • WRIGHT, David F. Encyclopedia of the Reformed Faith. Redakce McKim Donald K.. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1992. Dostupné online. ISBN 9780664218829. Kapitola Mary. 
  • ZERVOS, George T. The Protevangelium of James: Greek Text, English Translation, Critical Introduction. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2019. Dostupné online. ISBN 9780567689757. 
  • St. Irenaeus of Lyon. Against Heresies [online]. C. 180 [cit. 2021-12-30]. S. Book III, Chapter 21. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Věčné_panenství_Panny_Marie&oldid=23568430“