Novokřtěnectví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Upalování novokřtěnců na hranici (Anneken Hendriks, † 1571)

Novokřtěnectví (Anabaptismus) je jedno z mnoha reformních křesťanských náboženských hnutí vzniklých v 16. století. Anabaptisté se považují za příslušníky tzv. radikální reformace.

Ačkoliv zdaleka nebylo jednotné, lze vysledovat společné znaky jednotlivých skupin. U zrodu hnutí stáli tři muži: původně curyšský katolický kněz Hulderich Zwingli (který se ale za krátký čas od tohoto hnutí distancoval), Conrad Grebel a Felix Manz. Tito pánové se spolu s několika dalšími sešli v roce 1522 v Curychu a diskutovali zejména o náboženství. Společně dospěli k závěru, že křtění dětí je bezvýznamné – shodli se na tom, že člověk má být křtěn až ve chvíli, kdy je plně schopen uvědomit si závažnost aktu.

Grebel a Manz poté provedli rozbor Nového zákona a začali usilovat o aktivní reformu na základě svých poznatků. V té době už s nimi Hulderich Zwingli z důvodu zachování své pozice před radními Curychu přestal souhlasit a postupně se od nich začal z politických důvodů distancovat. O tři roky později, v lednu 1525, už s nimi dokonce přímo diskutoval před curyšským koncilem. Na konci této disputace koncil rozhodl, že Grebel a Manz jsou přílišní radikálové a jejich činnost by v žádném případě neměla být nijak podporována. Grebela a Manze to neodradilo a brzy na svou stranu získali i kněze Jiřího Blaurocka, který souhlasil s jejich náboženskými názory. Během jednoho ze svých společných setkání, kdy diskutovali o možných a potřebných změnách církve, vyslovil Blaurock požadavek na „znovupokřtění“. Grebel ho pokřtil a vzápětí byl spolu s Manzem také pokřtěn. V tento den, 21. ledna 1525, se zrodilo novokřtěnství neboli anabaptismus.

Brzy se ke Grebelovi a Manzovi začali připojovat další lidé. Téměř vzápětí také začala perzekuce ze strany státu. Felix Manz byl popraven v lednu 1527 v Curychu utopením; stal se tak prvním novokřtěneckým mučedníkem. Další členové anabaptistického hnutí byli upáleni na hranici. Navzdory perzekuci ale začalo toto nové reformační hnutí velmi rychle narůstat. Ježto bylo slovo anabaptista v té době hanlivé, tedy nařčením z kacířství, byla tato skupina reformačních radikalů původně známa jako „švýcarští bratří.“

Hlavní myšlenky[editovat | editovat zdroj]

První myšlenkou byl již zmíněný křest v dospělosti. Zpočátku to bylo překřtění nových členů – všichni byli povinně pokřtěni už po narození. Do budoucna ale měly být děti novokřtěnců pokřtěny až ve věku, v kterém by byly plně schopny si uvědomit význam aktu a potvrzení své víry, které tímto křtem prokazují.

Anabaptisté také kladli zvýšený důraz na morální a etické hodnoty náboženství. V souvislosti s tím také vyčítali současné církvi, že žije v přebytku. Podle nich bylo třeba stávající církev úplně zrušit a vybudovat novou, puristickou, stejnou jaká existovala těsně po smrti Ježíše. Podle novokřtěnců měla být víra demonstrována každý den, každou chvíli života, nikoliv jen o svátcích, jak se často stávalo. Také kladli důraz na dobrovolnost víry. Samozřejmě byli přesvědčeni, že jejich víra je ta nejlepší, ale na rozdíl od katolické církve si uvědomovali, že je třeba k víře dojít dobrovolně a nikdo do ní nemůže být nucen.

Novokřtěnci byli tvrdě proti třídním rozdílům, některá uskupení neumožňovala přímé členství v církvi aristokracii a lidem postaveným v světském aparátu i když s nimi často měli přátelské vazby. Důsledně propagovali pomoc bližním v nouzi, často také kolektivní hospodaření v tzv. "Brüderhofech"

Další zásadou novokřtěnců bylo odmítání složit jakoukoliv přísahu. Ať už náboženskou, či světskou. Z tohoto důvodu nemohli (a ani nechtěli) sloužit v jakémkoliv úřadu. Ne nevýznamným byl také novokřtěnecký názor na kázání: podle nové víry mohl totiž kázat každý, kdo se cítil momentálně inspirován Duchem svatým, nikoliv pouze kněz. Navíc po vzoru apoštolů a prvních církevních otců novokřtěnci předpokládali brzký návrat Ježíše Krista na zem a konečné zúčtování, kdy se skuteční křesťané dostanou do tisíciletého království (tzv. chiliasmus).

Sekty[editovat | editovat zdroj]

V prvních desetiletích anabaptistického hnutí, které se šířilo velice rychle, existovalo množství směrů i sekt. Nejdůležitějším směrem se stali především hutterité (tak známí od roku 1533 na Moravě) na východě Evropy a v oblasti Habsburské říše, mennonité (po roce 1545 v Holandsku a severním Německu) a v pozdější době např. sekta amišů (po roce 1693 kolem Bernu a v Alsasku).

Malá skupina novokřtěnců v severním Německu byla Tomášem Müntzerem přesvědčena k použití násilí, aby pomohli přivést tzv. Nový Jeruzalém na zemi. Toto extrémní vidění vedlo k obsazení Münsteru. Posléze bylo mnoho příznivců násilí popraveno, či se sami mezi sebou zabíjeli. Zbytky jich načas přežily jako loupežníci.

Hlavní směry anabaptismu přetrvaly v zásadě jako hnutí mírumilovné až v některých formách pacifistické.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]