Kánon (kanonické právo)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Kánon.
Kánony 1 až 4 Apoštolských kánonů[1][p 1] (které někteří připisují apoštolům) v řečtině (vlevo) a latině (vpravo). Vydání z roku 1715.
Kanonické právo katolické církve
Kanonické právo katolické církve
  • Ius vigens (současné právo)

Kánon je v kanonickém právu základní část určitého právního předpisu, například Kodexu kanonického práva nebo Kodexu kánonů východních církví. Kánony jsou v jeho rámci číslovány vzestupně od jedničky výše a mohou se dále členit na paragrafy, které v českém právním řádu odpovídají odstavcům.

V katolickém kanonickém právu označuje kánon nějaký zákon vyhlášený synodou, ekumenickým koncilem nebo jednotlivým biskupem.[2]

Slovo „kánon“ pochází z řeckého kanon, které v původním užití označovalo rovnou tyč, později nástroj používaný architekty a řemeslníky jako pravítko k vytváření přímek. Kanon nakonec začal znamenat pravidlo nebo normu, takže když se v roce 325 konal první ekumenický koncilNicea I. – začal kanon získávat omezené právní označení zákona vyhlášeného synodou nebo ekumenickým koncilem a také zákona jednotlivého biskupa.[2]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Řecky kanon / starořecky κανών,[3] arabsky Qanun / قانون, hebrejsky kaneh / קנה, „rovný“; pravidlo, předpis, norma nebo míra; kořenový význam ve všech těchto jazycích je „rákos“ (srov. románský původ anglického slova cane). Kanon byl nástroj používaný architekty a umělci k vytváření rovných čar.[4]

Použití v přednickém období[editovat | editovat zdroj]

Viz též: Právní dějiny katolické církve

Někteří autoři se domnívají, že církev dala přednost slovu kánon před slovem zákon, protože to druhé mělo pro věřící v dobách pronásledování krutý význam.[4]

První Církevní otcové používají kánon jako ekvivalent pro pravidlo víry nebo pro nějakou formuli vyjadřující závaznou povinnost křesťanů.[p 2][4]

Bickell prohlašuje, že v prvních třech stech letech se kánon sotva kdy vyskytuje jako samostatné a zvláštní nařízení církve; spíše označuje pravidlo víry obecně. Odvolává se na skutečnost, že u nejstarších křesťanských spisovatelů se zřídkakdy používá množné číslo tohoto slova.[4]

Nicejské a středověké použití[editovat | editovat zdroj]

Ve čtvrtém století se začal používat kánon pro disciplinární dekret díky tomu, že jej v tomto smyslu použil první nicejský koncil (325 n. l.).[4]

Lucius Ferraris z Montecassina říká, že v prvních stoletích církve nebylo zapotřebí mnoha disciplinárních předpisů, a proto bylo sotva nutné rozlišovat dekrety na dogmatické a disciplinární, protože věřící řadili obojí pod povinnost zachovávat obecné pravidlo víry.[4]

Kánon vs. decretum[editovat | editovat zdroj]

Viz též: Dekret (katolické kanonické právo), Dekretál a Gratiánův dekret

Podle Katolické encyklopedie znamenal kánon od 4. století téměř všeobecně disciplinární nařízení koncilu nebo římských papežů.[4]

Slovo decretum, ačkoli obecně označovalo autoritativní nařízení nebo rozhodnutí, se v téže době začalo stále více omezovat na dogmatické záležitosti, zatímco kánon, pokud se používal v protikladu k němu, se omezoval na kázeňské předpisy. Že však toto užívání nebylo neměnné, je zřejmé z toho, že Gratián používal „decretum“ pro označení své sbírky kánonů a dekretů.[p 3][4]

Kodifikace[editovat | editovat zdroj]

Když se církevní předpisy začaly množit, bylo nutné je shromáždit do kodexů, které zpravidla dostaly název „Sbírka kánonů“. V nich se k církevním předpisům často přidávají i občanské zákony. Pro takové sbírky používali Řekové termín nomokánony. Latiníci pro ně nemají zvláštní název, i když se někdy hovoří o Kapitulářích, např. Kapitulářích Karla Velikého, což je poněkud paralelní použití na Západě.[4]

Katolická církev[editovat | editovat zdroj]

V roce 1917 vydala katolická církev Kodex kanonického práva z roku 1917, který se vztahoval na latinskou církev. V roce 1983 vydala nový Kodex kanonického práva pro latinskou církev, který nahradil Kodex kanonického práva z roku 1917.

Za působení Pia XII. byly vydány četné kánony pro východní katolické církve. V roce 1993 byl vydán Kodex kánonů východních církví.

Východní pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Kanonické právo východní pravoslavné církve

Východní pravoslavná církev, především díky dílu athosského mnišského učence Nikodéma Hagiority z 18. století, shromáždila kánony a komentáře k nim v díle známém jako Pēdálion (řecky Πηδάλιον, „kormidlo“), které se tak jmenuje proto, že má „řídit“ církev v její disciplíně. Dogmatická rozhodnutí koncilů mají být důsledně uplatňována, protože jsou považována za zásadní pro jednotu církve a věrné zachovávání evangelia.[5]

Katolická církev[editovat | editovat zdroj]

„Váhy spravedlnosti“ – kanonické právo katolické církve

V katolickém kanonickém právu je kánon určité pravidlo nebo norma chování či víry předepsaná katolickou církví.[4]

Tridentské užívání[editovat | editovat zdroj]

Od Prvního nicejského koncilu až do začátku Tridentského koncilu dostávaly předpisy o kázni vydávané shromážděními biskupů název kánony.[4]

S Tridentským koncilem v 16. století začal odklon od tohoto starobylého používání. Tento koncil používal slovo kánon pro krátké, dogmatické definice s připojeným anatématem. Na druhé straně dal svým disciplinárním předpisům název dekrety. Příkladu, který dal Tridentský koncil, následoval První vatikánský koncil.[4]

Zdá se, že Tridentský koncil přiblížil kánon významu, který měl před prvním nicejským koncilem, kdy se vztahoval spíše k víře než k disciplíně. Zdá se, že obecná představa rozhodnutí církevní autority je také základním významem výrazů „kánon Písma“, „mešní kánon“, „kánon svatých“, i když pro poslední výraz Ducange naznačuje poněkud jiný původ.[4]

Autorita[editovat | editovat zdroj]

Pokud jde o autoritu církevních kánonů v katolické církvi, rozlišuje se mezi kánony víry a kánony kázně, neboť první jsou nezvratné, druhé nikoli. Stejně tak kánony, které obsahují předpis závazný již z důvodu Božského nebo přirozeného práva, nemohou být na stejné úrovni jako ty, které jsou pouze církevního původu.[4]

Corpus Iuris Canonici obecně prohlašuje,[p 4] že kanonická ustanovení jsou závazná pro všechny; stejně tak[p 5] že biskupové jsou strážci kánonů a musí dbát na jejich dodržování. Pokud jde o kánony v obvyklém církevním smyslu (totiž v tom, který platil před Tridentským koncilem), protože se týkají především záležitostí kázně, je třeba mít na paměti, že nejsou ani neměnné, ani nezměnitelné.[4]

Předmět těchto kánonů závisí nejen na okolnostech osob, míst a časů, ale také na úvahách o účelnosti nebo dočasné nutnosti. Změna kterékoli z příčin, jež vedly k vypracování kánonů, způsobí změnu jejich závaznosti, neboť disciplinární předpisy jsou téměř nutně proměnlivé.[4]

Stejně tak, když se jedná o závaznost kánonu, je důležité určit, zda byl vydán všeobecným koncilem nebo dekretem papeže jako závazek pro všechny věřící, nebo zda byl formulován pouze pro omezené oblasti nebo osoby. V druhém případě je jeho závaznost stejně omezená jako jeho rozsah.[4]

Abrogace, obrogace a zvyk[editovat | editovat zdroj]

Hlavní články: Obrogace a Zvyk (katolické kanonické právo)

Katolická encyklopedie tvrdí, že cílem, který katolická církev vždy sledovala při vyhlašování svých kánonů, bylo vedení a ochrana kléru a laiků v povinnostech křesťanského života a v nejlepších metodách církevní správy.[4]

Ačkoli tedy tyto kánony obsahují prvky pozitivního lidského práva, v konečném důsledku jsou založeny na Božském nebo přirozeném právu. Jako takové nemohou být zcela zrušeny protichůdnými zvyklostmi, i když jejich přísnost může být zmírněna určitými okolnostmi, po jejichž odpadnutí by opět platila původní přísnost kánonu. Pokud jsou zcela lidského práva, mohou být samozřejmě zcela zrušeny, a to nejen zákonodárstvím ze strany příslušných orgánů, ale i legitimní zvyklostí.[4]

William H. W. Fanning v článku v Katolické encyklopedii z roku 1913 uvádí, že:

Zanedbávání předpisů posvátných kánonů bylo vždy zdrojem zkaženosti mravů a snad i hlavní příčinou ztráty víry národů i jednotlivců.[4]

Podle Fanninga je studium posvátných kánonů nařízeno zejména duchovním. Fanning spekuluje, že snad většina předpisů se týká přímo církevních hodnostářů, a naznačuje, že duchovní v nich najdou nejjistější vodítko pro své vlastní chování a pro plodné vykonávání své služby při vedení věřících.[4]

Východní pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

Ve východním pravoslavném kanonickém právu jsou kánony "„církevní normy vydané církví společným hlasem biskupů shromážděných na ekumenických nebo místních synodách, které promlouvají z vnuknutí Ducha svatého a v souladu s Kristovým učením a církevními dogmaty. Kromě toho církevní otcové vydávali kánony nebo psali listy, které se nakonec začaly považovat za zcela nebo částečně kanonické. [....] Zvláštní místo v kanonickém právu zaujímá [pětaosmdesát] Kánonů svatých apoštolů, připisovaných apoštolům a shromážděných v různých dílech“.[6]

Episkopální církev (USA)[editovat | editovat zdroj]

V Episkopální církvi Spojených států amerických jsou kánony v kanonickém právu „psaná pravidla, která poskytují kodex zákonů pro správu církve. Kánony Episkopální církve vydává generální konvent. Kánony Episkopální církve mohou být přijaty, změněny nebo zrušeny pouze na základě souběžného usnesení komory zástupců a komory biskupů během generálního konventu“.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Překlad:
    I. Biskup ať je vysvěcen dvěma nebo třemi biskupy.
    II. Presbyter jedním biskupem, stejně jako jáhen a ostatní duchovenstvo.
    III. Kdyby některý biskup nebo presbyter obětoval na Božím oltáři něco jiného, než náš Pán ustanovil ohledně oběti, jako med, mléko nebo silné pivo místo vína, nějaké potřeby nebo ptáky, zvířata nebo luštěniny jinak, než je ustanoveno, ať je vyloučen; kromě zrn nového obilí nebo klasů pšenice nebo hroznů v jejich době. Není totiž dovoleno obětovat na oltáři nic jiného než tyto věci a olej do svaté lampy a kadidlo v době božské oběti.
    IV. Všechny ostatní plody ať se však posílají do domu biskupa jako prvotiny jemu a presbyterům, ale ne na oltář. Je tedy samozřejmé, že biskup a presbyteři je mají rozdělit jáhnům a ostatním duchovním.
  2. Irenæus, Adv. Hær., I, ix; Tertullian, De Præscr., 13.
  3. Sám Gratián nazval své dílo Concordantia discordantium canonum neboli „Konkordance nesouhlasných kánonů“. První dekretisté dali Gratianově kodifikaci název Decretum Gratiani.
  4. Srov. cap. 1. de Const. (latinsky)
  5. Corpus Juris Canonici, cap. Quum scimus (latinsky)

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Canon (canon law) na anglické Wikipedii.

  1. SCHAFF, Philip. ANF07 – Fathers of the Third and Fourth Centuries: Lactantius, Venantius, Asterius, Victorinus, Dionysius, Apostolic Teaching and Constitutions, Homily, and Liturgies [online]. Christian Classics Ethereal Library [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. a b BERMAN, Harold J. Law and revolution: the formation of the Western legal tradition. Cambridge: Mass, 1983. Dostupné online. ISBN 0-674-51774-1. S. 199. (angličtina) OCLC 8827871. 
  3. Canon. In: Chisholm, Hugh, (ed.). Encyclopædia Britannica. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. (angličtina)
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u Fanning 1913.
  5. PATSAVOS, Lewis J. The Canonical Tradition of the Orthodox Church [online]. Greek Orthodox Archdiocese of America, 2013, rev. 2013-08-09 [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  6. VASILE, Mihai. „Introduction“. Orthodox canon law reference book. Brookline, Massachusetts: Holy Cross Orthodox Press, 2017. Dostupné online. ISBN 978-1-935317-45-6. S. 5–6. (angličtina) OCLC 856076162. 
  7. Canon [online]. The Episcopal Church, rev. 2022-01-16 [cit. 2023-03-10]. Dostupné online. (angličtina) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERMAN, Harold J. Law and Revolution: The Formation of the Western Legal Tradition. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1983. Dostupné online. (angličtina) 
  • Tento článek obsahuje text z publikace, která je nyní veřejně dostupná: FANNING, William H. W. Ecclesiastical Canons. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Svazek 3. (angličtina)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]