Konstantinova donace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Freska zobrazuje Konstantina, předávajícího moc papeži Silvestru I., bazilika Santi Quattro Coronati, Řím

Konstantinova donace (lat. Constitutum Constantini nebo Donatio Constantini ad Silvestrem I papam) je padělaná listina, vystavená údajně římským císařem Konstantinem I. Velikým. Zaručovala papeži Silvestru I. a jeho nástupcům nadvládu nad Římem, Itálií a celou západořímskou říší.

Papežové používali tuto listinu k podpoře svých mocenských nároků v Itálii.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Samostatné území - Řím a nejbližší okolí - poskytuje Konstantin papeži Silvestru I. (314 - 335) jako výraz vděčnosti za zázračné vyléčení z malomocenství. Navíc je Římu přiřknuto nadřazené postavení nad ostatními patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a v Jeruzalému. Edikt také konstatuje, že Konstantin přesunul své sídlo z Říma do Konstantinopole, aby papeži nekonkuroval. Dokument tak potvrzuje nárok katolické církve na určitá území, na nadřazené postavení nad ostatními církvemi a na postavení papeže, jež je srovnatelné s postavením císaře.[1] Listina vyslovuje program papežů 2. poloviny 8. století, kteří se již vymanili z moci byzantských císařů.[2] V úplném znění se poprvé vyskytuje v tzv. pseudoisidorských dekretáliích.[3]

Odhalení padělku[editovat | editovat zdroj]

Padělek byl velmi nízké kvality, a tak budil skepsi již od 10. století. V 15. století dva učenci, německý teolog Mikuláš Kusánský a italský humanista Lorenzo Valla, dokázali na základě jazykového rozboru, že listina nemohla vzniknout v roce 324. Také město Konstantinopol, v listině nazývané tímto jménem, se do roku 330 jmenovalo Byzanc. Dnes se předpokládá, že listina vznikla v době pontifikátu Pavla I. mezi lety 757-767.

Katolická církev zpočátku vehementně popírala, že by se jednalo o falzum. Definitivně to uznala až v 19. století.[pozn. 1] Velký význam při tom hrál později exkomunikovaný německý teolog Ignaz von Döllinger.[5]

Pozdější význam[editovat | editovat zdroj]

Konstantinova donace je pro dějiny Vatikánu velmi významným dokumentem, byť je padělaná. Hrála roli při vzniku papežského státu,[pozn. 2] ale i při rozštěpení církve na západní a východní.[pozn. 3] Tištěné vydání díla Lorenza Vally z let 1518 a 1519 mělo vliv na Martina Luthera.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Obrana pravosti utichla teprve koncem 18. století.[4]
  2. Protože se jednalo vlastně o uchvácení državy [byzantského] císaře, s nímž se papežové přece jen nechtěli dostat do ostrého rozporu, pokusili se podepřít své nároky jinak. Někdy v letech 750–760 vzniklo v Římě snad vůbec nejdrzejší falzum středověku, tzv. Konstantinova donace. Podle této listiny měl císař Konstnantin Veliký z vděčnosti za to, že ho papež Silvestr I. uzdravil z malomocenství, odevzdat papeži vládu nad západní částí říše a sám odejít na Východ."[6]
  3. Donatio zohralo významnú úlohu při samom rozkole cirkvi v roku 1054. Ako je známe, pápež Lev IX. (1048–1054) v roku 1054 poslal carihradskému patriarchovi Michalovi Kerulariovi velký historicko–dogmatický traktát (41 kapitol), v ktorom systematizoval pápežské učenie o primáte. Tu sa Lev IX. priamo nazývá svetským vladárom a podrobne tlmočí zmysel ‚Konštantínovho daru‘, na ktorom buduje svoje oprávnenie k vláde nad svetom."[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KADLEC, Jaroslav. Církevní dějiny. 2. díl, Raný středověk. 2. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 132 s. cnb000470603. S. 36.
  2. ŘÍČAN, Rudolf a MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. První souborné vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 501 stran. Kalich. cnb000465177. S. 286.
  3. SAMSOUR, Josef. Církevní dějiny obecné. Praha: Kotrba, 1913. 1247 s. cnb000343823. S. 376.
  4. Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Donation of Constantine ve Wikizdrojích (anglicky)
  5. Viz např. jeho práci Die Papstfabeln des Mittelalters, která byla publikována v roce 1863.
  6. TEICHOVÁ, Alice, ed. et al. Dějiny středověku. 1. díl. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 257 s. cnb001709099. [Citovaný text je na str. 158; autorka Barbara Krzemieńska.]
  7. ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny. 2. Prešov: Pravoslavná bohoslovecká fakulta, 1973. 130 s. [Citovaný text je na str. 27; podrobnější výklad je na str. 26–30.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny. 2. Prešov: Pravoslavná bohoslovecká fakulta, 1973. 130 s. [Kapitola „Sfalšované dokumenty a ich význam v rozdelení kresťanskej cirkvi" na str. 26–30.] (slovensky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]