Pseudoisidorské dekretálie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pseudoisidorské dekretálie je označení pro středověký podvrh kanonického práva, který je tvořen jak autentickými dekretály z Collectio Hispana, tak četnými falsy - celkem jde o asi stovku velmi zdařilých fals, pro jejichž vytvoření bylo použito některých pravých právních sbírek a k zvýšení dojmu jejich autenticity byla do nich včleněna ještě řada dalších pravých textů. Konkrétně zahrnují 115 zcela nepravých dokumentů a 125 původně autentických, zfalšovaných až pozdějšími úpravami. Autor, nebo možná skupina autorů, není znám, sám sebe v díle označuje jako Isidor Mercator, který byl po objevení dekretálů ztotožněn s Isidorem Sevillským, zesnulým roku 636, ovšem opravdový vznik se klade mezi roky 847–852. Tyto dokumenty byly "objeveny" v remešské diecézi a za důvod jejich vzniku bývá označována snaha remešských diecézních biskupů (sufragánů) o obranu jejich práv proti svévolnému jednání jejich nadřízeného arcibiskupa, remešského metropolity Hinkmara, a případně i proti usnesení lokálních synod. Za jediného oprávněného rozhodčího ve všech větších sporných církevních záležitostech je v dokumentech označován římský biskup, neboli papež, který jediný má být oprávněn soudit biskupy a bez jehož schválení nemají mít platnost usnesení regionálních synod. Dále jsou v dokumentu postulovány zásady o nejvyšší moci papeže nad světskými panovníky a nezávislosti církve s odkazem na rovněž padělanou Konstantinovu donaci (zde je také dochován její nejstarší rukopis). Toto byly důvody, proč se k pseudoisidorským dekretáliím odvolávali papežové, údajně v dobré víře v jejich pravost, při boji o emancipaci církve vůči světské moci.[1][2][3] Části dekretálií byly pojaty do různých středověkých sbírek kanonického práva, např. do vlivné Gratiánovy sbírky církevních předpisů.[4]

Tyto falsifikáty dodávající legitimitu papežským mocenským nárokům poprvé zpochybnil teprve Ota III. (vládl 995-1002), ale účinně proti tomuto podvrhu vystoupil až v 15. století Mikuláš Kusánský a posléze protestanté. Až do odhalení tohoto falsa měly dekrety velký vliv na utváření představ o papežské moci a o jejím poměru k moci světské - do značné míry se o ně v politickém ohledu opírají mocenské nároky středověkého papežství. Přes odhalení nepravosti těchto dokumentů byly mnohé z nich i v církevním zákoníku Codex Iuris Canonici z roku 1983.[1][2][3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KÜNG, Hans. Malé dějiny katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2005. Kapitola Církev papežů 
  2. a b KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve II.. Olomouc: Vydavatelství university Palackého v Olomouci, 1993. S. 40-41. Kniha pro posluchače teologických fakult. 
  3. a b VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj - mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: Vyšehrad, 2013. S. 153. 
  4. RIEGER, František Ladislav, ed. Slovník naučný. 4. díl. V Praze: Kober a Markgraf, 1865. 1470 s. cnb000704174. S. 91.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny. 2. Prešov: Pravoslavná bohoslovecká fakulta, 1973. 130 s. [Kapitola „Sfalšované dokumenty a ich význam v rozdelení kresťanskej cirkvi" na str. 26–30.] (slovensky)
  • KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve. Svazek II. Olomouc: Univerzita Palackého, 1993. ISBN 80-7067-285-4. S. 40–41. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]