Arabština
| Arabština (العربية, Al-ʿarabíja) | |
|---|---|
 | |
 Mapa rozšíření jazyka | |
| Rozšíření |  Alžírsko
 Turecko |
| Počet mluvčích |
|
| Klasifikace | |
| Písmo | Arabské písmo |
| Postavení | |
| Regulátor | jazyk Koránu |
| Úřední jazyk | Alžírsko
|
| Kódy | |
| ISO 639-1 | ar |
| ISO 639-2 | ara (B) ara (T) |
| ISO 639-3 | ara |
| Ethnologue | různé |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Arabština (arabsky اللُّغَة الْعَرَبِيَّة, al-lugha al-ʿarabíja) je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik – arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).
Historie
[editovat | editovat zdroj]Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6.–7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.). Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.
Příklady slov, která byla převzata z arabštiny:
alkohol, algebra, algoritmus, admirál, arzenál, baldachýn, elixír, estragon, jasmín, havárie, káva, magazín, matrace, sofa, sirup, šafrán, šach, vezír (ministr), zenit, žirafa.
Gramatika
[editovat | editovat zdroj]Podstatná jména
[editovat | editovat zdroj]Arabština je flektivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými. Podstatná a přídavná jména rozlišují tři pády: nominativ (pro podmět), genitiv (pro všechny předložky a přivlastňování) a akuzativ (pro předmět). Dále jsou v arabštině dva rody – mužský a ženský – a tři čísla – singulár, duál a plurál (někdy i paukál).
Skloňování se liší podle toho, zda je podstatné jméno neurčité (beze členu), určité (se členem al) nebo konstruktivní, tato forma se používá například při připojení přivlastňovacího zájmena, například.: bajt-un – (nějaký) dům; al-bajtu – (ten dům); bajtu-há – (její dům) nebo bajtu radžulin – dům muže atd. Určitý člen je al- před slovem začínajícím na tzv. lunární písmena se čte normálně l (např. al-qamaru – Měsíc), ale před tzv. solárními písmeny (tato písmena se vyslovují většinou špičkou jazyka) se namísto písmene l dané počáteční písmeno (např. aš-šamsu – Slunce).
Existuje několik vzorů pro skloňování v jednotném a množném čísle (podle toho, jakou mají koncovku).
- Ve dvojném čísle končí slovo vždy v nominativu -áni a v akuzativu nebo genitivu -ajni, v konstruktivní formě pak -á a -aj.
- V singuláru nebo plurálu může slovo končit -un, pak je v akuzativu -an a v genitivu -in. S určitým členem zmizí -n a v konstruktivní formě zmizí -n také.
- V singuláru i v plurálu najdeme slova, která již v nominativu v neurčité formě končí jen -u, pak je akuzativ i genitiv -a. V určité formě i konstruktivní se chová jako předchozí vzor a končí v nominativu -u, v akuzativu -a a v genitivu -i.
- Najdeme v singuláru i v plurálu slova končící v nominativu, neurčité formě na -an. Taková pak v určité a konstruktivní formě mají koncovku -á a jinak se v pádech nemění.
- Co se týče podstatných jmen s koncovkou v neurčité formě, nominativu -in (například qāḍin). Tato pak mají v určité a konstruktivní formě koncovku -í (qāḍí). V neurčitém akuzativu mají -ijan (qāḍijan) a v konstruktivním akuzativu -ija (qāḍija), jinak se nemění.
- Pouze v mužském plurálu se setkáme se speciální koncovkou -úna v nominativu (v neurčité i určité formě). Tato slova pak končí v akuzativu i genitivu -ína (v neurčité i určité formě). A v konstruktivní formě zbudou pak koncovky -ú (nominativ) a -í (akuzativ a genitiv).
- Spousta plurálů v ženském rodě končí koncovkou -átun v nominativu, pak je koncovka v genitivu i v akuzativu -átin. V určité a konstruktivní formě -átu a -áti.
V tabulkách vidíte příklady skloňování.
| Jednotné číslo (singulár) | |||
|---|---|---|---|
| Neurčitý | Určitý | Konstruktivní | |
| Nominativ | كِتَابٌ
(kitábun) |
الْكِتَابُ
(al-kitábu) |
كِتَابُ
(kitábu) |
| Akuzativ | كِتَابًا
(kitában) |
الْكِتَابَ
(al-kitába) |
كِتَابَ
(kitába) |
| Genitiv | كِتَابٍ
(kitábin) |
الْكِتَابِ
(al-kitábi) |
كِتَابِ
(kitábi) |
| Dvojné číslo (duál) | |||
| Neurčitý | Určitý | Konstruktivní | |
| Nominativ | كِتَابَانِ
(kitábáni) |
الْكِتَابَانِ
(al-kitábáni) |
كِتَابَا
(kitábá) |
| Akuzativ | كِتَابَيْنِ
(kitábajni) |
الْكِتَابَيْنِ
(al-kitábajni) |
كِتَابَيْ
(kitábaj) |
| Genitiv | كِتَابَيْنِ
(kitábajni) |
الْكِتَابَيْنِ
(al-kitábajni) |
كِتَابَيْ
(kitábaj) |
| Množné číslo (plurál) | |||
| Neurčitý | Určitý | Konstruktivní | |
| Nominativ | كُتُبٌ
(kutubun) |
الْكُتُبُ
(al-kutubu) |
كُتُبُ
(kutubu) |
| Akuzativ | كُتُبًا
(kutuban) |
الْكُتُبَ
(al-kutuba) |
كُتُبَ
(kutuba) |
| Genitiv | كُتُبٍ
(kutubin) |
الْكُتُبِ
(al-kutubi) |
كُتُبِ
(kutubi) |
U jednoho druhu podstatných jmen se lze setkat i s dalším číslem, tzv. paukálem, a to u podstatných jmen hromadných. Například slovo meloun je v arabštině hromadné a má rovnou 5 čísel.
| Číslo | Vznik | V arabštině | Význam |
|---|---|---|---|
| (hromadné) | Základní forma | بِطِّيخٌ (baṭṭíḵ-un) | Melouny hromadně |
| (singulár) | baṭṭíḵ + at | بِطِّيخَةٌ (baṭṭíḵat-un) | 1 meloun |
| (duál) | baṭṭíḵat + āni | بِطِّيخَتَانِ (baṭṭíḵatáni) | 2 melouny |
| (paukál) | at – át (jako plurál ženského rodu s at) | بَطِّيخَاتٌ (baṭṭíḵát-un) | Malý počet melounů (3–10) |
| (plurál) | Plurál vzniklý změnami samohlásek | بَطَاطِيخُ (baṭáṭíḵ-u) | Více melounů |
Přídavná jména
[editovat | editovat zdroj]Podle stejných vzorů jako podstatná jména se dají zařadit a skloňovat i přídavná jména. Přídavná jména stojí vždy za podstatným jménem a přizpůsobují se mu rodem, číslem i členem. Většina přídavných jmen vytváří mužský plurál buďto nepravidelně, nebo koncovkou v nominativu -úna. Ženský rod se tvoří většinou koncovkou v nominativu -atun (neformálně bez koncovky též -ah) a ženský plurál koncovkou -átun. Například velká budova, kde budova je arabsky v ženském rodě, by byla arabsky بِنَايَةٌ كَبِيرَةٌ – binájatun kabíratun. Ale například modrý (ʾazraq-u) je podle jednoho vzoru, kde ženský rod (modrá) je زَرْقَاءُ (zarqáʾ-u) a množné číslo je زُرْقٌ (zurq-un). Například modrá obloha, kde obloha je arabsky v ženském rodě, bude arabsky السَّمَاءُ الزَّرْقَاءُ – as-samáʾu (a)z-zarqáʾu. Podle tohoto vzoru se tvoří většina barev (ʾaḥmar-u, ḥamráʾ-u, ḥumr-un atd.). Nutno zmínit, že to, co se nazývá plurál u přídavných jmen, se používá pouze pro popsání lidí (například ʿāmilúna džududun – noví pracovníci), při popisování neživého podstatného jména nebo zvířete v plurálu se používá u přídavných jmen ženský rod (například ʾqlámun džadídatun – nové propisky). Někdy bývá plurál stejný v mužském i ženském rodě, např. džadíd (mužský rod), džadídah (ženský rod), džudud (plurál v obou rodech)
| Jednotné číslo (singulár) | ||||
|---|---|---|---|---|
| Mužský rod | Ženský rod | |||
| Neurčitý | Určitý | Neurčitý | Určitý | |
| Nominativ | جَدِيدٌ
(džadídun) |
الْجَدِيدُ
(al-džadídu) |
جَدِيدَةٌ
(džadídatun) |
الْجَدِيدَةُ
(al-džadídatu) |
| Akuzativ | جَدِيدًا
(džadídan) |
الْجَدِيدَ
(al-džadída) |
جَدِيدَةً
(džadídatan) |
الْجَدِيدَةَ
(al-džadídata) |
| Genitiv | جَدِيدٍ
(džadídin) |
الْجَدِيدِ
(al-džadídi) |
جَدِيدَةٍ
(džadídatin) |
الْجَدِيدَةِ
(al-džadídati) |
| Dvojné číslo (duál) | ||||
| Mužský rod | Ženský rod | |||
| Neurčitý | Určitý | Neurčitý | Určitý | |
| Nominativ | جَدِيدَانِ
(džadídáni) |
الْجَدِيدَانِ
(al-džadídáni) |
جَدِيدَتَانِ
(džadídatáni) |
الْجَدِيدَتَانِ
(al-džadídatáni) |
| Akuzativ | جَدِيدَيْنِ
(džadídajni) |
الْجَدِيدَيْنِ
(al-džadídajni) |
جَدِيدَتَيْنِ
(džadídatajni) |
الْجَدِيدَتَيْنِ
(al-džadídatajni) |
| Genitiv | جَدِيدَيْنِ
(džadídajni) |
الْجَدِيدَيْنِ
(al-džadídajni) |
جَدِيدَتَيْنِ
(džadídatajni) |
الْجَدِيدَتَيْنِ
(al-džadídatajni) |
| Množné číslo (plurál) | ||||
| Mužský rod | Ženský rod | |||
| Neurčitý | Určitý | Neurčitý | Určitý | |
| Nominativ | جُدُدٌ
(džududun) |
الْجُدُدُ
(al-džududu) |
جُدُدٌ
(džududun) |
الْجُدُدُ
(al-džududu) |
| Akuzativ | جُدُدًا
(džududan) |
الْجُدُدَ
(al-džududa) |
جُدُدًا
(džududan) |
الْجُدُدَ
(al-džududa) |
| Genitiv | جُدُدٍ
(džududin) |
الْجُدُدِ
(al-džududi) |
جُدُدٍ
(džududin) |
الْجُدُدِ
(al-džududi) |
| Jednotné číslo (singulár) | ||||
|---|---|---|---|---|
| Mužský rod | Ženský rod | |||
| Neurčitý | Určitý | Neurčitý | Určitý | |
| Nominativ | أَزْرَقُ
(ʾazraqu) |
الْأَزْرَقُ
(al-ʾazraqu) |
زَرْقَاءُ
(zarqáʾu) |
الزَّرْقَاءُ
(az-zarqáʾu) |
| Akuzativ | أَزْرَقَ
(ʾazraqa) |
الْأَزْرَقَ
(al-ʾazraqa) |
زَرْقَاءَ
(zarqáʾa) |
الزَّرْقَاءَ
(az-zarqáʾa) |
| Genitiv | أَزْرَقَ
(ʾazraqa) |
الْأَزْرَقِ
(al-ʾazraqi) |
زَرْقَاءَ
(zarqáʾa) |
الزَّرْقَاءِ
(az-zarqáʾi) |
| Dvojné číslo (duál) | ||||
| Mužský rod | Ženský rod | |||
| Neurčitý | Určitý | Neurčitý | Určitý | |
| Nominativ | أَزْرَقَانِ
(ʾazraqáni) |
الْكِتَابَانِ
(al-ʾazraqáni) |
زَرْقَاوَانِ
(zarqáwáni) |
الزَّرْقَاوَانِ
(az-zarqáwáni) |
| Akuzativ | كِتَابَيْنِ
(ʾazraqajni) |
الْكِتَابَيْنِ
(al-ʾazraqajni) |
زَرْقَاوَيْنِ
(zarqáwajni) |
الزَّرْقَاوَيْنِ
(az-zarqáwajni) |
| Genitiv | كِتَابَيْنِ
(ʾazraqajni) |
الْكِتَابَيْنِ
(al-ʾazraqajni) |
زَرْقَاوَيْنِ
(zarqáwajni) |
الزَّرْقَاوَيْنِ
(az-zarqáwajni) |
| Množné číslo (plurál) | ||||
| Mužský rod | Ženský rod | |||
| Neurčitý | Určitý | Neurčitý | Určitý | |
| Nominativ | زُرْقٌ
(zurqun) |
الزُّرْقُ
(az-zurqu) |
زُرْقٌ
(zurqun) |
الزُّرْقُ
(az-zurqu) |
| Akuzativ | زُرْقًا
(zurqan) |
الزُّرْقَ
(az-zurqa) |
زُرْقًا
(zurqan) |
الزُّرْقَ
(az-zurqa) |
| Genitiv | زُرْقٍ
(zurqin) |
الزُّرْقِ
(az-zurqi) |
زُرْقٍ
(zurqin) |
الزُّرْقِ
(az-zurqi) |
Zájmena
[editovat | editovat zdroj]Osobní
[editovat | editovat zdroj]Osobní zájmena mohou stát před slovesem, kde jsou podmětem, nebo mohou stát před dalšími slovesnými druhy, což se většinou překládá se slovesem být: ʾaná ṭabíbun (Já jsem doktor.; dosl. já doktor), hija máhiratun (Ona je chytrá.; dosl. ona chytrá), huwa fí bajti-hi (On je ve svém domě.; dosl. on v domě jeho).
| 1. sg. | 2. sg. | 3. sg. | 2. du. | 3. du. | 1. pl. | 2. pl. | 3. pl. | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Mužský rod | أَنَا
(ʾaná) |
أَنْتَ
(ʾanta) |
هُوَ
(huwa) |
أَنْتُمَا
(ʾantumá) |
هُمَا
(humá) |
نَحْنُ
(naḥnu) |
أَنْتُمْ
(ʾantum) |
هُمْ
(hum) |
| Ženský rod | أَنْتِ (ʾanti) | هِيَ
(hija) |
أَنْتُنَّ
(ʾantunna) |
هُنَّ
(hunna) |
Přivlastňovací
[editovat | editovat zdroj]Přivlastňovací zájmena se musejí vždy napojit za nějaké slovo, buďto za podstatné jméno v jeho konstruktivní formě, kde označují vlastnictví (jadá-hu – jeho ruce), nebo sloveso, kde označují předmět (ʾuḥibbu-ka/-ki – Miluji tě), nebo předložku (la-hum – k nim). Přivlastňovací zájmena ve třetí osobě (-hu, -hum, -hunna, -humá) kromě -há mají ještě jednu formu: -hi, -him, -hinna, -himá. Tato forma se používá, pokud slovo, za které se napojují, končí na samohlásku i/í nebo souhlásku j (například fí-himá – v nich dvou). Přivlastňovací zájmeno v první osobě jednotného čísla (-í) může mít ještě jednu podobu, pokud je napojeno za sloveso, a tou formou je ـنِي (-ní).
| 1. sg. | 2. sg. | 3. sg. | 2. du. | 3. du. | 1. pl. | 2. pl. | 3. pl. | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Mužský rod | ـي
(-í) |
ـكَ
(-ka) |
ـهُ
(-hu) |
ـكُمَا
(-kumá) |
ـهُمَا
(-humá) |
ـنَا
(-ná) |
ـكُم
(-kum) |
ـهُم
(-hum) |
| Ženský rod | ـكِ
(-ki) |
ـهَا
(-há) |
ـكُنَّ
(-kunna) |
ـهُنَّ
(-hunna) |
Číslovky
[editovat | editovat zdroj]nula = صفر = ٠
jeden = واحد = ١
dva = اثنين = ٢
tři = ثلاثة = ٣
čtyři = أربعة = ٤
pět = خمسة = ٥
šest = ستة = ٦
sedm = سبعة = ٧
osm = ثمانية = ٨
devět = تسع = ٩
deset = عشرة = ١٠
Slovesa
[editovat | editovat zdroj]Časy má arabština pouze dva (nedokončený a dokončený) a má 3 pády (nominativ, genitiv a akuzativ). Lze tedy říct, že arabština je vidový jazyk, neboť je založena na protikladu ukončeného a neukončeného děje. Českému minulému času přibližně odpovídá arabské perfektum, které tvoří pouze jeden způsob (indikativ – oznamovací způsob). Naproti perfektu je imperfektum (přibližně český přítomný a budoucí čas). Imperfektum tvoří pět způsobů (indikativ, subjunktiv, apokopát, energikus, imperativ).
- كَتَبَ (kataba) = napsal (perfektní tvar)
- يَكْتُبُ (jaktubu) = píše (imperfektní tvar)
všimněte si, že kořen KTB je vždy stejný, nemění se ani zde:
- اُكْتُبْ (uktub) = napiš
- كَاتَبَ (kátib) = píšící
- كَاتَبَ (kátib) = spisovatel
- كُتَّاب (kuttáb) = spisovatelé
- كِتَاب (kitáb) = kniha, psaní
Kořeny slov jsou v arabštině velmi důležité, neboť se s nimi hodně pracuje. Jiná ukázka (kořen SKN:):
- سَكَنَ (sakana) = bydlel (perfektní tvar)
- يَسْكُنُ (jaskunu) = bydlí (imperfektní tvar)
- سَاكِن (sákin) = bydlící, obyvatel
- سُكّان (sukkán) = obyvatelé
- سَكَن (sakan) = bydliště, bydlení
Jako základní podoba slovesa se běžně udává 3. osoba singuláru v perfektu. Imperfektum se pak tvoří na základě typu slovesa. V tabulce je vidět ukázka časování. Kromě perfekta a imperfekta existuje ještě imperativ (ten je jen v druhé osobě), subjunktiv – ten se v jednotném čísle odlišuje koncovkou -a namísto -u (např. أَسْكُنَ askuna), v duálu má namísto -áni koncovku -á (např. تَسْكُنَا taskuná) a v plurálu namísto -úna má -ú (např. يَسْكُنُوا jaskunú), v ženském rodě v plurálu -na zůstává a v první osobě plurálu se -u mění na -a. A existuje ještě poslední způsob, jussive, který namísto koncovky -u nemá žádnou koncovku (např. أَسْكُنْ askun), zbylé druhy koncovek se pak změní stejně jako v subjunktivu. Koncovky pro trpný rod jsou úplně stejné, rozdíl je pak v samohláskách uprostřed slova.
Subjunktiv se používá nejčastěji po částici أَنْ [ʾan] (aby) nebo لَنْ [lan] (zápor sloves v budoucnosti) a celkově ve smyslu „aby“. Například jurīdu ʾan jaʾskuna huná – On tam chce žít (doslova „On chce, aby tam žil)“
Jussive se používá například po částici لَمْ [lam] (zápor sloves v minulém čase). Například lam jaskun – Nežil.
| 1. sg. | 2. sg. | 3. sg. | 2. du. | 3. du. | 1. pl. | 2. pl. | 3. pl. | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Mužský rod | سَكَنْتُ (sakantu) | سَكَنْتَ (sakanta) | سَكَنَ (sakana) | سَكَنْتُمَا (sakantumá) | سَكَنَا (sakaná) | سَكَنَّا (sakanná) | سَكَنْتُمْ (sakantum) | سَكَنُوا (sakanú) |
| Ženský rod | سَكَنْتِ (sakanti) | سَكَنَتْ (sakanat) | سَكَنَتَا (sakanatá) | سَكَنْتُنَّ (sakantunna) | سَكَنَّ (sakanna) |
| 1. sg. | 2. sg. | 3. sg. | 2. du. | 3. du. | 1. pl. | 2. pl. | 3. pl. | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Mužský rod | أَسْكُنُ (ʾaskunu) | تَسْكُنُ (taskunu) | يَسْكُنُ (jaskunu) | تَسْكُنَانِ (taskunáni) | يَسْكُنَانِ (jaskunáni) | نَسْكُنُ (naskunu) | تَسْكُنُونَ (taskunúna) | يَسْكُنُونَ (jaskunúna) |
| Ženský rod | تَسْكُنِينَ (taskunína) | تَسْكُنُ (taskunu) | تَسْكُنَانِ (taskunáni) | تَسْكُنَّ (taskunna) | يَسْكُنَّ (jaskunna) |
| 2. sg. | 2. du. | 2. pl. | |
|---|---|---|---|
| Mužský rod | اُسْكُنْ (uskun) | اُسْكُنَا (uskuná) | اُسْكُنُوا (uskunú) |
| Ženský rod | اُسْكُنِي (uskuní) | اُسْكُنَّ(uskunna) |
V arabštině se rozlišují dva rody – mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Např. „džamíl“ znamená hezký, když přidáme koncovku „-a“ „džamíla“ znamená to hezká.
Čísla má arabština tři (singulár, duál, plurál). Duál se tvoří jednoduše koncovkou „-áni“ bez ohledu na rod:
- dars-un = lekce
- dars-áni = dvě lekce
Množné číslo se dělí na dva typy – vnitřní a vnější. Vnitřní se tvoří samohláskovými změnami uvnitř slova, někdy i souhláskovými. Vnější se tvoří koncovkami podle rodu:
- mudarris-un = učitel
- mudarris-úna = učitelé
- tilmídhat-un = žákyně
- tilmídhát-un = žákyně (plurál)
Abeceda a výslovnost
[editovat | editovat zdroj]Hlavní článek: Arabské písmo
Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem – jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém „l“.[zdroj?] Dále má například souhlásku „ʕajn“ – ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o znělou farynglální frikativu. Jeho neznělý protějšek je „ħaːʔ“ – ح, neznělá farynglální frikativa. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. V arabštině je vnímán jako běžná souhláska a také zapisován.
Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského – fénického písma (stejně jako hebrejština či řecká alfabeta či latinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro krátké samohlásky.
Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen (ا, د, ذ, ر, ز, و), které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu (např. rá (ر) ve slově noha رجل). Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) – لا) a zvláštní psaní některých vazeb znaků.
Souhlásky
[editovat | editovat zdroj]| Labiála | Dentála | Alveolára | Postalalveolára | Palatála | Velára | Uvulára | Faryngála | Glotála | |||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| prosté | emfatické | ||||||||||
| Nazála | m | n | |||||||||
| Ploziva | Neznělé | t | tˤ | k | q | ʔ | |||||
| Znělé | b | d | dˤ | ||||||||
| Frikativa | Neznělé | f | θ | s | sˤ | ʃ | x ~ X | ħ | |||
| Znělé | ð | z | ðˤ | ɣ ~ ʁ | ʕ | ɦ | |||||
| Afrikáta | Znělé | dʒ | |||||||||
| Approximanta | w | l | (ɫ) | j | |||||||
| Vibranta | r | ||||||||||
Samohlásky
[editovat | editovat zdroj]| Krátké | Dlouhé | |||
|---|---|---|---|---|
| Přední | Zadní | Přední | Zadní | |
| Uzavřené | /i/ | /u/ | /iː/ | /uː/ |
| Otevřené | /a/ | /aː/ | ||
| Dvojhlásky | /aw/, /aj/ | |||
Užitečné fráze
[editovat | editovat zdroj]| Arabsky | Česky |
| Marhaban! / As-salaamu 'Alaykum! | Ahoj! |
| Sabaahul Al-khayr! | Dobré ráno! |
| Masaa'ul Al-khayr! | Dobrý večer! |
| Tosbehu Ala Khayr! | Dobrou noc! (do mužství) |
| Tosbehina Ala Khayr! | Dobrou noc! (do ženství) |
| Tosbehouna Ala Khayr | Dobrou noc! (do skupiny) |
| Kayfa Haluka? | Jak se máš? (do mužství) |
| Kayfa Haluky? | Jak se máš? (do ženství) |
| Kayfa Halukom? | Jak se máš? (do skupiny) |
| Bekhayr | Dobrý (do mužství) |
| Al-hamdullah | Díky bohu |
| Shokran | Děkuji |
| Afwan | Nemáš zač |
| Asef (do mužství), Asefah (do ženství), Asefoon (do skupiny) | Promiň |
| Salam (mír), Maa Salamah (s mírem) | Sbohem |
Vzorový text
[editovat | editovat zdroj]
Otče náš (modlitba Páně)
[editovat | editovat zdroj]arabsky |
أَبَانَا ٱلَّذِي فِي ٱلسَّمَوَاتِ |
přepis |
ʔbānā llaḏī fī s-samawāti |
Všeobecná deklarace lidských práv
arabsky |
يولد جميع الناس أحرارًا ومتساوين في الكرامة والحقوق. وقد وهبوا عقلاً وضميرًا وعليهم أن يعامل بعضهم بعضًا بروح الإخاء. |
přepis |
jūladu jamīʕu n-nāsi ʔaḥrāran wa-mutasāwīna fī l-karāmati wa-l-ḥuqūqi. wa-qad wuhibū ʕaqlan wa-ḍamíran wa-ʕalayhim ʔan juʕāmila baʕḍuhum baʕḍan bi-rūḥi l-iḵāʔi. |
doslovně |
يولد = jūladu = rodí se جَمِيع النّاسِ = jamīʕu n-nāsi = všichni lidé |
česky |
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. |
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- SEDLÁČEK, Jaroslav : Al-Kitâbu: mluvnice arabského jazyka obsahující mluvnici spisovného arabského jazyka, četná cvičení, sbírku nejobyčejnějších slov, Zuhairovu báseň a knihu Al-ažurrumíjje v původním znění i v překladu = Al-Kitāb fī naḥw al-Lughat al-ʻArabīyah wa-Ṣarfihā wa-Shiʻrihā. V Praze: J. Sedláček, 1898.online
- ZEMÁNEK, P. Vývoj arabštiny. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-201-7
- Islámská čítanka. Studijní antologie arabského islámského písemnictví. Editoři: Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský, Pavel Ťupek. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2020, 327 s. ISBN 978-80-7308-982-5 (print), ISBN 978-80-7308-983-2 (online: pdf)
Související články
[editovat | editovat zdroj]- Seznam zemí, ve kterých je arabština úřední jazyk
- Lingvistika
- Arabské písmo
- Arabská Wikipedie
- Wiki: Doporučení pro transkripci arabštiny
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu arabština na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo arabština ve Wikislovníku- Kategorie Arabština ve Wikislovníku
- Arabština
- Arabské jazyky
- Jazyky OSN
- Západosemitské jazyky
- Živé jazyky
- Jazyky Afriky
- Jazyky Asie
- Jazyky Filipín
- Jazyky Iráku
- Jazyky Izraele
- Jazyky Ománu
- Jazyky Sýrie
- Jazyky Somálska
- Jazyky Bahrajnu
- Jazyky Kuvajtu
- Jazyky Libanonu
- Jazyky Libye
- Jazyky Maroka
- Jazyky Kataru
- Jazyky Saúdské Arábie
- Jazyky Tuniska
- Jazyky Spojených arabských emirátů
- Jazyky Jemenu
- Jazyky Západní Sahary
- Jazyky Palestiny
- Jazyky Gibraltaru