Alžírsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alžírská demokratická a lidová republika
الجمهورية الجزائرية الديمقراطية الشعبية
ⵟⴰⴳⴷⵓⴷⴰ ⵜⴰⵎⴻⴳⴷⴰⵢⵜ ⵜⴰⵖⴻⵔⴼⴰⵏⵜ ⵜⴰⵣⵣⴰⵢⵔⵉⵜ
Al-Jumhūrīyah al-Jazā’irīyah ad-Dīmuqrāţīyah ash-Sha’bīyah
Al-džumhúríja al-džazá'iríja ad-dímúkrátíja aš-Ša'bíja
Vlajka Alžírska
Vlajka
Znak Alžírska
Znak
Hymna: Kassaman (Qassamman Bin Nazilat Il-Mahiqat)‬
Geografie

Algeria (orthographic projection).svg Poloha Alžírska

Hlavní město: Alžír (ولاية الجزائر, Al-Djazzâïr)
Rozloha: 2 381 741 km² (11. na světě)
z toho 0 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Tahat (3003 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 28°0′ s. š., 2°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 37 900 000 (35. na světě, 2008)
Hustota zalidnění: 14,2 ob. / km² (196. na světě)
HDI: 0,748 (střední) (100. na světě, 2007)
Jazyk: arabština, berberština[1] (úřední)
Náboženství: islám
Státní útvar
Státní zřízení: republika
Vznik: 19. března 1962 (nezávislost na Francii)
Prezident: Abdelazíz Buteflika (عبد العزيز بوتفليقة, `Abd al-`Azīz Bū Tiflīqa)
Předseda vlády: Abdelmalek Sellal
Měna: alžírský dinár (DZD)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 012 DZA DZ
MPZ: DZ
Telefonní předvolba: +213
Národní TLD: .dz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Alžírsko (arabsky الجزائر‎‎; Alžírská demokratická a lidová republika) je stát na severu Afriky a na pobřeží Středozemního moře. S rozlohou 2 381 741 km² je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. V roce 2013 zde žilo okolo 37 900 000 obyvatel. Země je prezidentskou republikou s 48 provinciemi. Od roku 1999 je prezidentem Abdelazíz Buteflika. Hlavním a největším městem je Alžír.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Alžírska.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Féničanů. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. V 1. století př. n. l. zde vznikla římská provincie Mauretania Caesarensis. V letech 46429 ovládali toto území Římané, které vystřídali Vandalové a Byzantici.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Nový francouzský guvernér přijíždí do Alžíru v roce 1857

Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši Chairem ad-Dinem a jeho bratrem Arujem, který udělal z Alžírska základnu tzv. barbarských korzárů. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými piráty odvlečeno do otroctví až 1 milion Evropanů.[2]

Kolonizace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1830 provedla Francie do země invazi a v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu.

Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Počátek 20. století přivedl první snahy o změnu poměru sil. Důležitými daty byl rok 1943, kdy byl vypracován „Manifest alžírského lidu“ a rok 1946, kdy vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD). Po roce 1954 se část MTLD transformovala do FNO (Fronta národního osvobození). (AFRISOU, Bajer)

V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta (NOF) guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 odletěla do Francie.

První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houarim Boumédiènem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Bumediena a jeho následovníků.

V roce 1965 v důsledku neuspokojivé ekonomické situace (pomalé tempo ekonomických reforem) došlo ke státnímu převratu. I následující léta probíhala ekonomicky velmi neuspokojivě, důsledkem byly časté personální změny v nejvyšších pozicích. Důraz byl kladen na silný centralistický stát. Po roce 1970 nastává období ve znamení proměn v odvětvích průmyslu a zemědělství a též v kultuře.

Vojenská technika v ulicích Alžíru v lednu 1992

V říjnu 1988 Alžírsko zasáhly vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Chadli Bendjedid, byť nepovolil zrušení politického monopolu NOF, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92% pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Chadli Bendjedid byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.

V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.

Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.

Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí.[3] Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel.[4] Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí.[5]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Alžírska.
Mapa Alžírska
Oáza na Sahaře

Alžírsko na severu Afriky je rozlohou největší stát celého kontinentu. Na severu je 998 km dlouhé kopcovité až hornaté pobřeží Středozemního moře, na němž leží většina velkých měst včetně hlavního Alžíru. Na severovýchodě hraničí s Tuniskem (965 km), na východě s Libyí (982 km), na jihu s Nigerem (956 km), na jihozápadě s Mali (1376 km), na jihozápadě s Mauritánií (463 km) a na západě se Západní Saharou (42 km) a s Marokem (1559 km).

Asi tři čtvrtiny rozlohy země zabírá v jižní části poušť Sahara s pohořími Ahaggar a Tassili. V Ahaggaru je nejvyšší hora země Tahat s výškou 2 908 m n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu, oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700–1200 m n. m. se rozprostírá plošina šotů se slanými jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem.

V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami. Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.

Nejníže položené je Chott Merlhir (- 40 m n. m.) Největší řekou je Šelif.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Hlavou státu je prezident, volený na pět let. Do změny ústavy v roce 2008 mohl vykonávat maximálně dva mandáty, v současné době je počet mandátů neomezený. Prezident jmenuje předsedu vlády, který sestavuje vládu.

Alžírský parlament je dvoukomorový. Dolní komora (Národní shromáždění) má 380 poslanců volených na pět let. Horní komora (Rada národů) má 144 poslanců, z nichž 96 je voleno a 48 jmenováno prezidentem. Všeobecné volební právo je od 18 let. Podle ústavy žádná politická strana nesmí být založena na rozdílech v náboženství, jazyka, rasy, pohlaví, povolání nebo regionu. Poslední parlamentní volby proběhly v květnu 2012 a zvítězila v nich Fronta národního osvobození se ziskem 221 mandátů.[6]

Hlavy státu[editovat | editovat zdroj]

Alžírský prezident Abdelazíz Buteflika s ruským prezidentem Medveděvem v říjnu 2010

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Mapa provincií
Oran, přezdívaný "malá Paříž", měl v roce 1959 téměř 50% obyvatel evropského původu.

Alžírsko má 48 provincií, tzv. vilájetů, 553 oktresů (daïras) a 1 541 obcí (baladiyah). Původní administrativní rozdělení Alžířané převzali v roce 1962 po francouzské správě, kdy 15 původních departementy bylo jen přejmenováno na vilájety. Později byl jejich počet rozšířen na 31 a v roce 1983 bylo vytvořeno 17 dalších. Každý vilájet, okres, obec a je pojmenována po svém sídle, který je obvykle i největším městem. Právě tak získalo Alžírsko i název po Alžíru. Rozlohou je největší vilájet Tamanrasset (556 200 km²) v jižní části země a nejvíce obyvatel žije ve vilájetu Alžír (přes 2 947 000).

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Alžírska.

Páteří alžírského hospodářství je ropa, zemní plyn, fosfáty, polymetalické rudy a rtuť. Dalšími důležitými odvětvími jsou zpracování železa a oceli a potravinářský a textilní průmysl. Čtvrtina lidí se pohybuje v zemědělství, které ale tvoří jen 13 % HDP. Alžírskou měnou je alžírský dinár.

Při návštěvě ruského prezidenta Vladimira Putina v roce 2006 bylo Alžírsku ze strany Ruska odpuštěno 4,74 miliard dolarů výměnou za nákup bojových letadel, vzdušných obranných systémů a jiných zbraní v ceně 7,5 miliard doladů od společnosti Rosoboronexport.

V roce 2011 bylo v Alžíru dáno do provozu druhé metro na africkém kontinentu.[7]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Alžířanky v tradičních šatech

V lednu 2013 byl počet obyvatel odhadován na 37 900 000. Na počátku 20. století měla populace přibližně čtyři milióny. Okolo 90 % Alžířanů žije v pobřežní oblasti na severu země. Leží hlavní město a nejvýznamnější přístav Alžír (3 milionu obyvatel) a další významná města a přístavy Oran (necelých 1,2 miliony obyvatel), Constantine (přes 943 tisíc obyvatel) a Sétif (609 tisíc obyvatel). Kulturní oblast mezi městy Alžír a Constantine je nazývána Kabylie. Další významnou oblastí je oblast Sahary, kde leží město Tamanrasset s 92 tisíci obyvateli. Asi 1,5 milionu obyvatel žije kočovným způsobem. 28,1% Alžířanů má méně než 15 let.

Nejpočetnější skupinu obyvatel tvoří alžířští Arabové (59%), Berbeři (26%), Beduíni (beduinští Arabové, 15%). Berberské kmeny tvoří na alžírském území kmenová sdružení Kabylů, Mozabitů a Tuaregů. Naprostá většina Alžířanů jsou Arabové nebo původní Berbeři. Druzí jmenovaní tvoří odhadem celou jednu třetinu obyvatelstva a do 7. století, kdy oblast ovládli Arabové, byli majoritním etnikem. Berbeři se usídlili v horách a vzdáleni arabskému vlivu si dodnes uchovali silné kulturní hodnoty i vlastní jazyk. Evropané usazení v Alžírsku tzv. pied noir, 13% populace Francouzského Alžírska roku 1961, tvoří dnes sotva jedno procento populace. Na západě země žije 90 000–165 000 obyvatel uprchlých ze Západní Sahary. Je zde i přes 4 000 palestinských uprchlíků, kteří jsou dobře integrováni a od roku 2009 i 35 000 čínských pracovníků. Nejvíce Alžířanů mimo svou zemi žije ve Francii, kde se jejich počet odhaduje na více než 1,7 milionů.

Oficiálními jazyky jsou arabština, kterou ovládá asi 72 % obyvatel, a berberština, kterou mluví 27–30 % populace. Hovorová arabština je silně ovlivněna francouzštinou a berberštinou. Berberština byla roce 2002 byla novelou ústavy uznána jako národní jazyk, v roce 2016 se pak stala oficiálním jazykem[1]. Francouzština nemá žádný oficiální status, ale země je druhou největší frankofonní zemí a jazyk se používá jak v médiích, tak i ve školství a ve státní správě. V roce 2008 umělo 33 % obyvatel číst a psát francouzsky a 60 % jich francouzštinu používá v domácnosti. Je to podstatně více než v roce 1962, kdy Alžírsko získalo nezávislost na Francii. Výuka francouzštiny je podporována vládou a užívá se jí ve výuce už na základních školách.

Kolem 40 % obyvatel je negramotných, protože zde děti pracují už od útlého věku a do školy chodí jen krátce nebo vůbec.

K sunnitskému islámu se hlásí 99 % populace a je státním náboženstvím. Asi 150 000 obyvatel ve vilájetu Ghardája se hlásí k islámské větvi ibádíja. V Alžíru je ve výstavbě mešita s náboženskou školou, knihovnou, muzeem a nejvyšším minaretem na světě (265 m).[8]

Katolická církev v Alžírsku má jednu arcidiecézi a v roce 1962 se k ní hlásilo až 1 milion věřících. Po získání nezávislosti země většina z nich odešla a v současné době je zde asi 83 000 římskokatolíků. V letech 1944–1956 byla v Alžíru postavena katedrála Sacré-Coeur d'Alger. V zemi je i početná komunita protestantů. V roce 1962 bylo v Alžírsku asi 140 000 židů, ale po vyhlášení nezávislosti získali francouzské občanství a většina jich odešla do Francie, 10 % pak do Izraele.

Při sčítání lidu vláda neeviduje náboženskou příslušnost kvůli zabránění náboženského napětí. Počty věřících jsou pouze odhadovány.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Nová ústava zakotvila islám jako státní náboženství a arabskou a berberskou národnost jako základ státu. Výrazem venkovských tradic jsou každoroční tzv. datlové slavnosti a tanci a závody velbloudů.

Literární díla jsou vydávána jak ve francouzštině a arabštině, tak v různých berberských dialektech.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Algeria reinstates term limit and recognises Berber language. BBC [online]. 2016-02-07 [cit. 2016-02-07]. Dostupné online.  
  2. Robert Davis. British Slaves on the Barbary Coast [online]. Bbc.co.uk, 17 February 2011. [1]. (anglicky) 
  3. "Pokus uklidnit Alžírsko nevyšel". Hospodářské noviny. 21. ledna 2000.
  4. "Země, kam se nejezdí". Lidé a Země. 1. září 2008.
  5. Při sebevražedném útoku na policejní školu v Alžírsku zemřelo 43 lidí. Novinky.cz [online].  [cit. 2008-8-19]. Dostupné online.  
  6. Islamisté v alžírských volbách pohořeli. ČT24 [online]. 2012-05-11 [cit. 2015-11-22]. Dostupné online.  (česky) 
  7. Afrika má druhé metro, deset stanic otevřeli v Alžíru. iDNES.cz [online]. 2011-10-31 [cit. 2015-11-22]. Dostupné online.  (česky) 
  8. Gigantická mešita s největším minaretem na světě vyrůstá v Alžírsku. iDNES.cz [online]. 2015-02-01 [cit. 2015-11-22]. Dostupné online.  (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]