Nigérie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nigerijská federativní republika
Federal Republic of Nigeria
Republik Nijerya
Republic nde Naigera
Republik Federaal bu Niiserya
vlajka Nigérie
vlajka
znak Nigérie
znak
Hymna
Arise O Compatriots, Nigeria's Call Obey
Geografie

Poloha Nigérie
Poloha Nigérie

Hlavní městoAbuja
Rozloha923 768 km² (31. na světě)
z toho 1,4 % vodní plochy
Nejvyšší bodChappal Waddi (2419 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel204 219 658 (6. na světě, 2020)
Hustota zalidnění188,9 ob. / km² (71. na světě)
HDI 0,539 (nízký) (152. na světě, 2019)
Jazykangličtina (úřední), hausa, yoruba, igboština, fulani a další jazyky
Náboženstvíislám, křesťanství, domorodá náboženství
Státní útvar
Státní zřízeníprezidentská republika
Vznik1. října 1960 (nezávislost na Velké Británii)
PrezidentMuhammadu Buhari
ViceprezidentYemi Osinbajo
MěnaNigerijská naira (NGN)
HDP/obyv. (PPP)6 004[1] USD (126. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1566 NGA NG
MPZWAN
Telefonní předvolba+234
Národní TLD.ng
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Nigérie, plným názvem Nigerijská federativní republika, je země v západní Africe. Má rozlohu 923 768 kilometrů čtverečních, což z ní činí 31. největší zemi světa. Na západě sousedí s Beninem, na východě s ČademKamerunem, na severu s Nigerem. Území na jihu ohraničuje pobřeží Guinejského zálivu.

S počtem obyvatel 190 milionů (2017) je nejlidnatější zemí Afriky (pětina všech obyvatel kontinentu) a sedmou nelidnatější zemí světa. Nigérie má třetí největší populaci mladých lidí na světě, po Indii a Číně (více než 90 milionů obyvatel mladších 18 let). Hlavním městem je Abuja ve středu země. Největším městem je přístav Lagos, dnes již více než dvacetimilionová megalopole.

Sever Nigérie je osídlen muslimy a jih křesťany a animisty. Oficiálně je sekulárním státem. Země je prezidentskou republikou a federací, kterou tvoří 36 států a jedno federální území (hlavní město Abuja). Je obývána 250 etnickými skupinami, které hovoří více než 250 různými jazyky. Jediným úředním jazykem je ovšem angličtina. Třemi největšími etniky jsou Hausové, Igbové a Jorubové.

Kultura Nok prokazuje hluboké kořeny nigerijské kultury. V minulosti na území Nigérie existovala také řada států (Hauské státy, Oyo, Benin, Songhaj, Kanem, Bornu, Sokoto), které světové dějiny ovlivnily zejména tím, že se řada z nich zapojila do transatlantického obchodu s otroky. V 19. století byla země silně ovlivněna britskou kolonizací. Nezávislost získala v roce 1960. V letech 1967–1970 probíhala občanská válka (známá též jako „válka v Biafře“). Poté se střídala období demokraticky zvolených vlád a vojenských diktatur, dokud Nigérie nedosáhla v roce 1999 stabilní demokracie, přičemž prezidentské volby v roce 2011 jsou považovány za první zcela svobodné a spravedlivé.[2]

V roce 2014 Nigérie předběhla Jihoafrickou republiku a stala se největší africkou ekonomikou.[3] O rok později pak 20. největší na světě (HDP v paritě kupní síly). Naproti tomu v žebříčku lidského rozvoje je až na 152. místě na světě. Nigérie má bohaté zásoby ropy, je jejím pátým největším světovým vývozcem. Denní těžba této suroviny činí více než 2 miliony barelů. Nigérie je členem organizace zemí vyvážejících ropu OPEC a Commonwealthu. Je rovněž zakládajícím členem Africké unie.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jméno Nigérie (anglicky Nigeria) se poprvé objevilo v roce 1897 v deníku The Times. Jeho původcem je však zřejmě Flora Shaw, pozdější manželka barona Fredericka Lugarda, britského koloniálního administrátora ze sklonku 19. století. Jde o kombinaci slov „Niger“ (nejdelší a největší řeka Nigérie i celé západní Afriky) a „Area“ (oblast).

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Nigérie.
Umění kultury Nok

První kultury se začaly na území Nigérie rozvíjet již v roce 1100 př. n. l. Nejvýznamnější byla kultura Nok.[4][5] Byla jednou z nejstarších civilizací subsaharské Afriky. Je pojmenována podle vesnice Nok ve státě Kaduna, kde byly roku 1928 v cínovém dole objeveny zlomky terakotových sošek. Příslušníci kultury byli usedlí zemědělci, pěstovali převážně dochan a vignu. Bylo nalezeno množství kamenných nástrojů, zhruba od 6. století př. n. l. je doloženo používání železa: diskutuje se o tom, zda obyvatelé metalurgickou technologii objevili samostatně nebo zda udržovali obchodní kontakty s obyvateli Středomoří. Zvláštností kultury Nok je přechod ke zpracování železa bez předchozího stadia doby měděné. Dokladem vyspělého kulturního života jsou výrazně stylizované sochy zvířat a lidí z pálené hlíny, mnohdy dosahující až životní velikosti. Bohaté zdobení svědčí o sociálně stratifikované společnosti s pokročilou dělbou práce a složitým náboženským životem.[6][7]

Mapa oblasti, jíž dominovali Hausové

Po 9. století se začínají formovat první státy. Na severu dnešní Nigérie založil kmen Hausů, možná ještě před 9. stoletím, několik vzájemně propojených městských států.[8][9] Mytické začátky Hauských městských států jsou popsány v literární památce zvané Bayajidda. Stejnojmenný mytický hrdina měl mít syna Karbagariho, jehož sedm synů mělo být zakladatelem sedmi klíčových států oblasti. O hauských státech se prvně zmiňuje muslimský geograf a historik Ya'qubi v 9. století. Rozhodujícími městy systému byly Daura, Kano, Katsina, Zaria (Zazzau), Gobir, Rano a Biram. Tato města spolupracovala a rozdělila si úkoly podle svých klimatických podmínek, přírodních zdrojů a polohy. Kano a Rano pěstovaly zejména bavlnu. V Biramu sídlila vláda. Zaria se soustředila na obchod s otroky. Katsina a Daura kontrolovaly obchodní cesty, zejména karavany, které přicházely přes poušť ze severu. Gobir bylo město vojáků, zodpovědné za ochranu celé oblasti. Státy se čas od času pokoušely o vytvoření centrální vlády a sjednocení do jednoho království (znám je případ zejména královny Aminy z 11. století), ale to se nikdy nepodařilo na dlouho. Od 14. století, v důsledku činnosti misionářů z Mali, postupně docházelo k islamizaci oblasti. V 16. století již byla dokončena.

Jorubské umění

Vedle Hausů byly kulturně nejpokročilejším kmenem oblasti vždy Jorubové (jak jim říkali Hausové a tento pojem později přejali i Evropané). Ti žili především na jihozápadě Nigérie a vyvinuli i vlastní náboženský systém zvaný Oriš.[10] Jorubové vytvořili ve středověku řadu států, nejmocnějším z nich byla Říše Oyo, která existovala v západní Africe od 15. století až do roku 1896.[11] Počátky říše jsou mytologicky spjaty s postavou zvanou Oraňan. Prvním významným historickým vládcem byl však až Orompoto, vrcholnou éru zažilo království v letech 1650–1750. Na konci 18. století, za vlády Abioduna (1770–1789) vypukla v Oyo občanská válka. Nakonec byla říše rozvrácena muslimskými Fulby.

Na jihovýchodě Nigérie tvořili dominantní etnikum Igbové.[12] Jejich nejvýznamnějším státem bylo království Nri.[13] To existovalo patrně od 10. století (někteří odborníci jeho vznik posouvají až do 13. století). Králové se zde nazývali Eze Nri. Vrcholného vlivu království dosáhlo v 16. století.

Benin City v 17. století. Tento obrázek se objevil v evropské knize Popis Afriky, která vyšla v Amsterdamu roku 1668.[14]

Ve 12. století se nejsilnějším státem oblasti stala Beninská říše, jejímž zakladatelem měl být kmen Edo.[15] Na severozápad dnešní Nigérie zasahovala mocná Songhajská říše.[16] Přibližně kolem roku 800 bylo založeno její správní středisko Gao, které se brzy stalo vzkvétajícím obchodním městem díky kontaktu s muslimy ze severu.[17] Askíja Muhammad (14931528) vybudoval z města Timbuktu (Tombouctou) prosperující kulturní středisko. Říše prožila svůj mocenský vrchol v 15. a 16. století. Již velmi časně (asi v 11. století) přijala islám, jako jedna z prvních v oblasti (ve stejné době byly islamizovány i Hauské státy).[18] Centrum říše bylo ovšem spíše v Mali.

Severovýchodní cíp dnešní Nigérie zase ovládala říše Kanem, na níž později navázala říše Bornu. Toto kulturní centrum bylo od 11. století také muslimské. Dominantním etnikem byli Kanuriové, vládnoucí dynastie byla zřejmě původně arabská. Bornu bylo významné díky obchodu s otroky, zvláště město Kúkawa bylo jeho centrem.[19] Hlavním městem říše bylo po většinu doby její existence Ngazargamu (14601809).

Jedním z nejdůležitějších států v oblasti byl Sokotský sultanát vytvořený na počátku 19. století během džihádu, který vedli Fulbové v západní Africe.[20] Zakladatelem říše byl Usman dan Fodio.[21] V roce 1809 bylo ustaveno Sokoto hlavním městem. Po smrti Usmana dan Fodia byla země vystavena velkému vnitřnímu tlaku, kterému ovšem díky jeho synovi, Mohamedu Bellovi, odolala a nerozpadla se. Za vlády Mohameda Bella ovládalo Sokoto území o ploše přibližně 400 000 km². Jako středisko vzdělanosti nahradilo Sokoto Timbuktu. Moc panovníků pomáhala udržovat pevná síť státní správy, jednalo se o jeden z prvních států subsaharské Afriky s psaným zákonem. V 90. letech 19. století bylo Sokoto státem s největší populací otroků na světě, pracovali jich zde asi dva miliony.

První kontakt s Evropany přišel již v 15. století a byli to Portugalci, kdo začal s městy na pobřeží ponejprv obchodovat.[22] To byl také počátek transatlantického obchodu s otroky.[23] Portugalci také dali Lagosu jeho dnešní jméno (v překladu značí "Jezera").[24] Nakonec ale v 19. století, kdy byla Afrika hlavně kolonizována, měli v Nigérii hlavní slovo Britové. Lagos byl napaden britskými silami v roce 1851 a formálně anektován v roce 1861.[25] Jedním z legitimizačních nástrojů britské expanze byl boj proti obchodu s otroky, který Británie zakázala roku 1807. V roce 1885 se britským nárokům na západoafrickou sféru vlivu dostalo uznání od ostatních evropských národů na Berlínské konferenci. Jižní Nigérie se v roce 1901 stala britským protektorátem. V letech 1902-1903 Britové dobyli sever země, tedy Sokotský sultanát a Bornu.[26] V roce 1906 byl odpor vůči britské nadvládě plně zlomen.[27] Roku 1914 Britové formálně sjednotili Protektorát jižní Nigérie a Protektorát severní Nigérie do Kolonie a Protektorátu Nigérie (Colony and Protectorate of Nigeria). Rozdíl mezi severem a jihem se však uchoval, jih byl více ovlivněn evropskou kulturou, západním vzděláním a obchodem, kdežto sever nikoli, i proto, že se Britové zavázali do těchto muslimských území neposílat křesťanské misie.[28]

První premiér Abubakar Tafawa Balewa na návštěvě v Bílém domě u prezidenta Kennedyho roku 1961

Nigérie získala určitý stupeň samosprávy v roce 1954, plnou nezávislost v říjnu 1960.[29] Vznikla jako federace tří oblastí (severní, západní a východní). Ústava zaručovala značnou míru samostatnosti jednotlivých oblastí. Federální vládě byly dány pravomoci v oblasti obrany, zahraničních vztahů a obchodních a daňových politik. Prvním premiérem země byl Abubakar Tafawa Balewa.[30] Britský monarcha zůstal oficiální hlavou státu, ale skutečná zákonodárná moc přešla do rukou dvoukomorového parlamentu, výkonnou moc získal předseda vlády a jeho kabinet. Roku 1963 byla vyhlášena republika, prvním prezidentem se stal Nnamdi Azikiwe.[31] Roku 1961 se sever kolonie Britský Kamerun rozhodl připojit k Nigérii, zatímco jih ke Kamerunu.

V roce 1966 došlo ke dvěma ozbrojeným státním převratům, které zemi uvrhly do vojenské diktatury. Po pogromu, jehož obětí se stalo přibližně 30 000 Igbů ve východních státech, vyhlásili příslušníci tohoto etnika v červenci roku 1967 nezávislý stát Biafra s hlavním městem Enugu. Následovala občanská válka, na jejímž konci bylo více než milion obětí v důsledku bojů a hladomoru způsobeného blokádou Biafry. Předáci povstaleckého hnutí kapitulovali a Biafra definitivně zanikla v lednu roku 1970.[32] Osud Biafry šokoval světové veřejné mínění a pojem Biafra se stal nadlouho metaforou brutality, bezpráví, barbarství a rozvratu kultury.[33] Zvláštní roli ve válce sehrálo i tehdejší Československo.[34] Mezinárodní pozadí války bylo vůbec pozoruhodné: Británie, Egypt, Kongo a Sovětský svaz byly hlavními vojenskými podporovateli centrální nigerijské vlády, zatímco Francie a Izrael podporovaly Biafřany.[35][36][37][38]

Olusegun Obasanjo byl vojenský prezident vládnoucí v letech 1976 až 1979.

Po válce Nigérie v 70. letech zažila ropný boom. Připojila se k OPEC a stala se jedním z pěti největších vývozců ropy na světě.[39] Získala tak obrovské příjmy, ale vojenská vláda se jen málo snažila je využít pro zvýšení životní úrovně obyvatel. Navíc příjmy z ropy znamenaly zvýšení váhy federální vlády, která mohla náhle rozdávat dotace jednotlivým členům federace, což vedlo k tomu, že se federální vláda stala objektem politického boje a politickou arénu zaplnila etnická rivalita.[40]

V roce 1975 došlo k dalšímu, v tomto případě nekrvavému, puči, který odstranil Yakubu Gowona z jeho pozice v čele vojenské vlády.[41] Nahradil jej Murtala Ramat Mohammed, který slíbil návrat k civilní vládě. Padl však za oběť atentátu a na jeho místo byl dosazen generál Olusegun Obasanjo, pozdější civilní prezident země.

V roce 1977 vznikla nová ústava a o dva roky později byly uspořádány všeobecné volby, v nichž zvítězil Shehu Shagari. Již v roce 1983 se Nigérie vrátila k vojenské vládě po dalším ozbrojeném puči.[42] Do roku 1993 pak zemi spravovala Vrchní vojenská rada. Posledním vojenským diktátorem byl mezi lety 1993 a 1998 generál Sani Abacha, který zemřel náhle v létě roku 1998, údajně na předávkování viagrou při jedné ze svých častých návštěv oblíbeného nočního klubu.[43] Na svém „kontě“ měl nejen vraždy opozičních předáků, ale i zpronevěru sumy až 3,5 miliardy amerických dolarů ze státní pokladny.

Po smrti generála Abachy byly v zemi konečně uspořádány svobodné a legitimní volby, prezidentem se na příštích osm let do roku 2007 stal Olusegun Obasanjo, viceprezidentem pak Atiku Abubakar.[44] Od 29. května 2007 tuto funkci vykonával Umaru Yar'Adua (muslim), viceprezidentem byl zvolen křesťan – Goodluck Jonathan.[45] V květnu 2010 po souhlasu parlamentu nahradil Jonathan těžce nemocného Umaru Yar'Aduu ve funkci prezidenta.[46] Nové prezidentské volby se uskutečnily 16. dubna 2011 a Jonathan v nich porazil svého hlavního rivala, muslima Muhammadu Buhariho, načež na muslimském severu země vypukly nepokoje.[47]

Ve volbách v březnu 2015 zvítězil kandidát Muhammadu Buhari, který získal zhruba o 2,5 miliónu hlasů více než Goodluck Jonathan. Jonathan výsledek přijal, čímž eliminoval možnost nepokojů. Volby měly podle pozorovatelů korektní průběh, zúčastnilo se jich 42,76 % oprávněných voličů. Termín voleb byl posunut o šest týdnů z důvodu nepokojů na severu, způsobených hnutím Boko Haram.[48] Při útocích spáchaných islamisty z Boko Haram zahynulo již více než 20 tisíc lidí.[49]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Geografie Nigérie.
Zuma Rock
Lagos

Země leží ve východní části Západní Afriky na pobřeží Atlantského oceánu v oblasti Guinejského zálivu. Hraničí na západě s republikou Benin, na severu s Nigerem, na východě s Kamerunem a Čadem. Zemí protéká řeka Niger. Významným přítokem je Benue, která se vlévá do Nigeru u města Lokoja. Další přítoky tvoří řeky Kaduna a Sokoto. Na severovýchodě země leží Čadské jezero, do kterého vtéká z Nigérie řeka Komadugu Yobe. O jezero se Nigérie dělí s Nigerem, Čadem a Kamerunem.

Významným geografickým prvkem země je široká delta řeky Niger. Ve vnitrozemí vystupují plošiny Hornoguinejského prahu a náhorní plošina Jos, Udi a Igalo a vrchovina Akwa-Orlu. Východní části země na hranicích s Kamerunem dominuje Adamauská vysočina s pohořími Mandara, Shebshi a Gotel. Nejvyšší vrch Chappal Waddi (2 419 m n. m.) se nachází v pohoří Shebshi.[50].

Největšími městy jsou:

  • Lagos (podle odhadu z roku 2009 již 13 milionů obyvatel)
  • Kano (3 626 204 obyvatel)
  • Ibadan (3 565 810 obyvatel)
  • Kaduna (1 582 211 obyvatel)

(údaje jsou z roku 2005)

Drill černolící

Nigérie má rozmanitou krajinu, s různými podnebími. Na jihu převažuje klima tropického deštného lesa, kde roční srážky dosahují 1500 až 2000 milimetrů.[51] Deštný prales při hranicích s Kamerunem je důležitým zdrojem biologické rozmanitosti, je to jediné místo na světě, kde žije primát dril černolící. Oblast kolem města Calabar se vyznačuje největším množství druhů motýlů na světě. Ve středu země se nachází povětšinou savany, kde srážky činí 500 až 1500 milimetrů za rok. Čím více na sever, tím jsou savany sušší. Na samém severu země je klima nejsušší a zasahuje sem Saharská poušť. Nigérie má sedm národních parků.[52] Ten první, Národní park Kainji, byl založen v roce 1978.[53] Parky se rozkládají celkově na 20 156 km2, což představuje tři procenta nigerijského území.

V roce 2005 měla Nigérie podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství nejvyšší míru odlesňování na světě. V tomto roce bylo v zemi zalesněno 12,2 % půdy, tedy 11 089 000 hektarů. Mezi lety 1990 a 2000 ztratila Nigérie každý rok v průměru 409 700 hektarů lesa, což odpovídá průměrné roční míře odlesňování 2,4 %. Mezi lety 1990 a 2005 ztratila Nigérie celkem 35,7 % svého lesního porostu, přibližně 6 145 000 hektarů.[54]

V roce 2010 byly tisíce lidí vystaveny olovu v půdě kvůli těžbě zlata v severním státě Zamfara. Předpokládá se, že více než 400 dětí zemřelo na akutní otravu olovem, což je největší smrtelná epidemie otravy olovem v historii.[55]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Národní shromáždění

Nigérie je federální, demokratická a prezidentská republika. Podle dohodnutých pravidel dvě nejvyšší funkce (prezident a viceprezident) zastává vždy jeden křesťan a jeden muslim.

Prezident je volen lidovým hlasováním na čtyři roky, přičemž jeden kandidát může být zvolen maximálně dvakrát. Prezident vede vládu, funkce premiéra neexistuje. Moc je kontrolována dvoukomorovým parlamentem (Národním shromážděním). Horní komora (Senát) má 109 členů volených na čtyři roky. Dolní komora (Sněmovna reprezentantů) má 360 poslanců, taktéž volených na čtyřleté období. Ministry jmenuje prezident, schvalují je obě komory parlamentu.

Každý z jednotlivých států má svou vládu vedenou guvernérem a vlastní zastupitelské orgány. Krom toho v zemi funguje ještě 774 lokálních vlád. Velký vliv, zejména ve venkovských komunitách, si dosud zachovávají tradiční vládcové (chiefs, emíři).

Nigerijská politika probíhá do značné míry stále po kmenové linii, bývá užíván také pojem „prebendalismus“, který označuje systém, v němž se zvolení jedinci domnívají, že mají právo a úkol vybojovávat státní prostředky a různé výhody pro svou etnickou skupinu či příslušníky své víry (obvykle je s tím spojena i vysoká míra korupce). Dalším užívaným pojmem při popisech nigerijské politické kultury je „tribalismus“, tedy snaha soustředit federální moc do rukou určitého kmene.[56] To v minulosti také vedlo k četným etnickým konfliktům, z nichž ten v Biafře je nejznámější. I když je prebendalismus v současnosti již poněkud oslaben, dokonce za pomoci zákonných ustanovení, tři největší kmeny, Hausové, Igbové a Jorubové, si přesto udržují tradiční převahu a kontrolu nad státem, a to navzdory tomu, že hlavní politické strany jsou nad-kmenové. Největšími jsou Lidová demokratická strana (People's Democratic Party), již lze považovat za středopravicovou a konzervativní, a Všenigerijský lidový kongres (All Progressives Congress), který lze označit za sociálnědemokratický.

Korupce je častým předmětem kritiky. V roce 2012 viceprezidentka Světové banky Oby Ezekwesiliová odhadla, že jen v oblasti těžby ropy Nigérie od vyhlášení nezávislosti ztratila kvůli korupci přes 400 miliard dolarů.[57]

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Ngozi Okonjo-Iwealová

Po získání nezávislosti v roce 1960 Nigérie učinila africkou jednotu ústředním bodem své zahraniční politiky. Byla zakládajícím členem Organizace pro africkou jednotu (nyní Africká unie) a má mimořádný vliv v západní Africe. V nigerijské Abuje sídlí Komise Hospodářského společenství západoafrických států (ECOWAS), v němž Nigérie hraje významnou roli. Země ECOWAS se na konci roku 2000 dohodly na ustavení společné centrální banky a zavedení společné měny eco od roku 2003, k tomuto však doposud nedošlo.[58]

V 60. letech 20. století byla Nigérie v Africe pozoruhodnou výjimkou svým blízkým vztahem s Izraelem, který například sponzoroval stavbu parlamentních budov.[59][60] Za studené války byla členem Hnutí nezúčastněných zemí.[61][62]

V 70. letech se stala velmi vlivnou regionální velmocí a podpořila několik panafrických hnutí na cestě k moci, jako MPLA v Angole či SWAPO v Namibii. Podpořila též hnutí za nezávislost v Mosambiku a Rhodésii. Hrála rovněž vedoucí úlohu v boji proti vládě apartheidu v JAR.

Bývalá nigerijská ministryně financí Ngozi Okonjo-Iwealová byla roku 2021 zvolena generální ředitelkou Světové obchodní organizace. Stala se tak první ženou a prvním Afričanem v této funkci.[63]

Lidská práva[editovat | editovat zdroj]

Protesty proti policejní brutalitě

Stav lidských práv v Nigérii zůstává špatný. Podle amerického ministerstva zahraničí jsou nejzávažnějšími problémy v oblasti lidských práv používání nepřiměřené síly bezpečnostními složkami, beztrestnost za zneužívání pravomocí bezpečnostních sil, svévolné zatýkání, dlouhodobá vyšetřovací vazba, korupce soudců, vliv výkonné moci na soudnictví. Obvyklé je též znásilňování, mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení s vězni, zadrženými a podezřelými. Ve věznicích jsou celkově život ohrožující podmínky. Problémem je stále též obchod s lidmi za účelem prostituce a nucená práce, násilí paramilitárních skupin, dětská práce, zneužívání a sexuální vykořisťování dětí, domácí násilí, diskriminace na základě etnické příslušnosti a náboženství.[64]

Ačkoli je Nigérie smluvní stranou Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a podepsala též Maputský protokol, diskriminace na základě pohlaví zůstává významným problémem. Vynucené sňatky jsou běžné, stejně jako dětské sňatky.[65] 39 % dívek se vdává před dosažením věku 15 let, ačkoli v roce 2008 byl přijat federální zákon zakazující sňatky dívek mladších 18 let.[66] V severní Nigérii je obvyklá rovněž polygamie.[67] Běžné je podřízení manželky manželovi. Ženy mají méně pozemkových práv. Nedaří se vymýtit ani mrzačení ženských pohlavních orgánů, tzv. ženskou obřízku, ačkoli zákonem byla zakázána v roce 2015.[68] V Nigérii nejméně půl milionu žen trpí vaginální píštělí, převážně v důsledku nedostatku lékařské péče při porodu a předčasných sňatků.[69] Ženy byly formálně politicky zrovnoprávněny v roce 1979.[70] Přesto patriarchální systém je mnoha společenskými institucemi podporován a je například běžné, že manželé rozhodují o tom, komu dá žena hlas ve volbách. Zastoupení žen ve vládě od získání nezávislosti na Británii je mizivé. Ženy také nadále tvoří nepatrnou menšinu státních úředníků.[71]

Podle zákoníku šaría, který platí ve dvanácti severních státech, jsou trestnými činy i homosexualita a nevěra.[72] Jsou trestány tvrdými tresty, včetně amputace, bičování, kamenování a dlouhých trestů odnětí svobody. Podle průzkumu Pew Research Center z roku 2013 se 98 % Nigerijců domnívá, že homosexualita je neakceptovatelná.[73]

Správní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Správní členění Nigérie

Nigérie je v současnosti rozdělena do 36 států, přičemž Abuja má zvláštní postavení federálního hlavního města. Celé území je dále rozděleno do 538 okresů.

V Nigérii je vedle federální správy dosud velké množství tradičních států (několik desítek) v čele s místními vládci (sultány, králi, emíry). Ačkoli tradiční vládci již oficiálně nemají politickou moc, mají stále značné postavení a patronátní moc. Někteří dočasně zastávají i funkce guvernérů států federace. Některé tradiční státy přesahují hranice současných států nigerijské federace, případně i hranice Nigérie.

Následující tabulka uvádí nigerijské státy, jejich rozlohu, hlavní města a růst obyvatelstva mezi sčítáními obyvatel v letech 1991 a 2006.[74]

Stát Plocha v km² Obyvatelstvo
1991
Obyvatelstvo
2006
Obyv./km²
2006
Hlavní město
Abia 6 320 2 338 487 2 833 999 448 Umuahia
Adamawa 36 917 2 102 053 3 168 101 86 Yola
Akwa Ibom 7 081 2 409 613 3 920 208 554 Uyo
Anambra 4 844 2 796 475 4 182 032 863 Awka
Bauchi 45 837 2 861 887 4 676 465 102 Bauchi
Bayelsa 10 773 1 121 693 1 703 358 158 Yenagoa
Benue 34 059 2 753 077 4 219 244 124 Makurdi
Borno 70 898 2 536 003 4 151 193 59 Maiduguri
Cross River 20 156 1 911 297 2 888 966 143 Calabar
Delta 17 698 2 590 491 4 098 391 232 Asaba
Ebonyi 5 670 1 029 312 2 173 501 383 Abakaliki
Edo 17 802 2 172 005 3 218 332 181 Benin City
Ekiti 6 353 1 535 790 2 384 212 375 Ado Ekiti
Enugu 7 161 2 125 068 3 257 298 455 Enugu
Federal Capital Territory 7 315 371 674 1 405 201 192 Abuja
Gombe 18 768 1 489 120 2 353 879 125 Gombe
Imo 5 530 2 485 635 3 934 899 712 Owerri
Jigawa 23 154 2 875 525 4 348 649 188 Dutse
Kaduna 46 053 3 935 618 6 066 562 132 Kaduna
Kano 20 131 5 810 470 9 383 682 466 Kano
Katsina 24 192 3 753 133 5 792 578 239 Katsina
Kebbi 36 800 2 068 490 3 238 628 88 Birnin Kebbi
Kogi 29 833 2 147 756 3 278 487 110 Lokoja
Kwara 36 825 1 548 412 2 371 089 64 Ilorin
Lagos 3 345 5 725 116 9 013 534 2 695 Ikeja
Nassarawa 27 117 1 207 876 1 863 275 69 Lafia
Niger 76 363 2 421 581 3 950 249 52 Minna
Ogun 16 762 2 333 726 3 728 098 222 Abeokuta
Ondo 14 606 2 249 548 3 441 024 236 Akure
Osun 9 251 2 158 143 3 423 535 370 Oshogbo
Oyo 28 454 3 452 720 5 591 589 197 Ibadan
Plateau 30 913 2 104 536 3 178 712 103 Jos
Rivers 11 077 3 187 844 5 185 400 468 Port Harcourt
Sokoto 25 973 2 418 585 3 696 999 142 Sokoto
Taraba 54 473 1 512 163 2 300 736 42 Jalingo
Yobe 45 502 1 399 687 2 321 591 51 Damaturu
Zamfara 39 762 2 051 591 3 259 846 82 Gusau
Nigérie 923 768 88 992 220 140 003 542 152 Abuja

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ekonomika Nigérie a Ropný průmysl v Nigérii.
Rušný trh v Lagosu
Brány rafinerie v přístavním městě Port Harcourt.
Struktura nigerijského vývozu v roce 2019
Vývoj nigerijského HDP per capita (na obyvatele)
Rýžová plantáž v Nigérii

Podle Mezinárodního měnového fondu byla v roce 2021 nigerijská ekonomika 25. největší na světě (26. započítáme-li Tchaj-wan), a to z hlediska hrubého domácího produktu (HDP) v paritě kupní síly.[75] Je tak druhou největší africkou ekonomikou (po Egyptu) a největší subsaharskou.

Významnou komoditou Nigérie je ropa. Země je 6. největším exportérem této suroviny, přičemž 60 % všech těžebních polí má licencovaná společnost Royal Dutch Shell. Bezohledná těžba si však vyžádala obrovskou daň, kterou vyspělé státy úspěšně ignorují jak politicky, tak mediálně. Od roku 1958, kdy těžba ropy touto společností začala, byly zabity tisíce obyvatel, kteří s těžbou a devastací přírody a životního prostoru nesouhlasili. Nejhůře dopadli Ogoniové, jejichž čelní představitelé byli v roce 1995 popraveni nigerijskou vojenskou vládou. V roce 2012 došlo k mimosoudnímu vyrovnání mezi Royal Dutch Shell a jejich pozůstalými ve výši 15,5 milionu dolarů. Firma však důrazně odmítá jakýkoliv podíl na jejich odsouzení a toto odškodnění vysvětluje jako součást strategie uklidnění a stabilizace příslušné oblasti.[76]

Vláda se od 70. let na ropný průmysl doslova upnula a od 80. let začalo docházet k postupnému kolapsu téměř všech výrobních odvětví i zemědělství, což učinilo zemi závislou na dovozu. To se řada pozdějších vlád snažila změnit, avšak ještě i dnes ropné produkty tvoří 72 procent veškerého nigerijského vývozu, na příjmech z vývozu se ropa podílí 90 %, ropný sektor vytváří 30 % HDP v běžných cenách.[77] Země se tak jeví být "ropnou monokulturou", což mnoho ekonomů vnímá jako velké nebezpečí do budoucna, byť prozatím je těžba ropy stále natolik lukrativním odvětvím, že stačí k poměrně dynamickému růstu.

Nigérie má blízké obchodní vztahy s USA, kam vyváží pětinu své ropné produkce. Export do USA tvořil v roce 2009 zhruba 42 % celkového exportu země a naproti tomu se Nigérie stala 50. největším odběratelem amerických výrobků. Spojené státy jsou zde také největším zahraničním investorem.[78] Zdaleka největší partner v importu do země je však Čína s 16,1 % podílu a následně Nizozemsko s 11,3 % v roce 2009. USA byly ve stejném roce v importu do Nigérie až na třetím místě s podílem 9,8 %. V roce 2010 měla země hospodářský růst 8,2 %[zdroj?] (odhad pro rok 2011 činí 8 %, pro rok 2008 to bylo 9 %).[79][80]

Stejně jako mnoho dalších zemí třetího světa, nahromadila i Nigérie podstatný zahraniční dluh. Mnohé rozvojové záměry, jejichž uskutečnění bylo hrazeno z těchto dluhů, vinou rozsáhlé korupce selhaly. Kvůli rostoucímu zadlužení a jemu neodpovídajícím hospodářským výkonům země brzy nebyla schopna dluhy splácet. Po dlouhotrvající snaze nigerijských vyjednavačů se v říjnu 2005 Nigérie a její věřitelé z tzv. Pařížského klubu dohodli na snížení dluhu o přibližně 60 %. Zbylou část dluhů měla vláda uhradit z rostoucích příjmů z těžby ropy. Díky této dohodě bylo uvolněno více než 1,15 miliardy USD ročně pro programy na omezení chudoby. V dubnu 2006 se Nigérie stala první africkou zemí, které se podařilo plně vyrovnat své závazky vůči Pařížskému klubu (ty byly odhadovány na 30 miliard USD). Po pandemii covidu-19 se veřejný dluh pohybuje na úrovni okolo 40 procent HDP (podobně jako v Česku).

Nigérie trpí dlouhodobým nedostatkem elektrické energie, s čímž jsou spojeny i nepříjemné stále se opakující výpadky jejích dodávek do domácností i firem. Je proto obvyklým jevem, že domy mají v Nigérii vlastní generátory pro situace těchto výpadků. V současnosti většinu energie - 83 % - Nigérie vyrábí z biomasy a odpadu. Zbytek z fosilních paliv (16 %) a vodní energie (1 %). Od získání nezávislosti se Nigérie snaží vyvinout jadernou energetiku. Od roku 2004 funguje výzkumný reaktor čínského původu na Univerzitě Ahmada Bella. V dubnu 2015 zahájila Nigérie jednání s ruským státním Rosatomem o výstavbě a provozu čtyř jaderných elektráren do roku 2035, z nichž první by měla být v provozu do roku 2025. Smlouva o výstavbě byla podepsána roku 2017.[81]

Nejdůležitějším vývozním artiklem nigerijského zemědělství je kakao a přírodní pryž. Dále se pěstují a produkují fazole, sezam, kešu ořechy, maniok, podzemnice olejná, kukuřice, melouny, proso, palmová jádra, palmový olej, banány, rýže, čirok či sójové boby. Před občanskou válkou byla Nigérie potravinově soběstačná, zemědělství však nedokázalo držet krok s rychlým populačním růstem a dnes Nigérie spoléhá na dovoz. Občas politici kartu posílení domácí produkce a soběstačnosti zdvihnou, v roce 2019 například Nigérie uzavřela svou hranici s Beninem a dalšími sousedními zeměmi, aby zastavila pašování rýže do země v rámci úsilí o posílení místní produkce.[82]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Populace Nigérie
Rok Miliony
1971 55
1980 71
1990 95
2000 125
2004 138
2008 151

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Hustota osídlení

V Nigérii žije odhadem více než 194 milionů obyvatel.[83] To ji dělá zdaleka nejlidnatějším africkým státem. Stejně jako ve většině subsaharských států Afriky populace dynamicky roste díky velmi vysoké porodnosti, která v roce 2009 dosahovala hodnoty 5,6 živě narozených dětí na matku.[84] Pro srovnání, populace Nigérie v roce 2000 činila 124,8 milionu obyvatel, zatímco v roce 1950 jen asi 33 milionů.[85] Odhady OSN hovoří o tom, že se do roku 2100 zvýší populace Nigérie na 730 milionů lidí.[86] To je průměr odhadů, nejvyšší odhady hovoří o miliardě lidí. Lagos měl v roce 1950 tři sta tisíc obyvatel, v roce 2017 již 13 milionů.

Politici začínají již opatrně hovořit o tom, že populační exploze je problémem. Byl to prezident Goodluck Jonathan, který jako první v roce 2012 vyzval k omezení porodnosti.[87]

Populační přetlak způsobuje, že již milióny Nigerijců migrovaly do Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Jen do Spojených států emigroval přes milion Nigerijců. Existuje i opačný trend, odchod černých Severoameričanů i Jihoameričanů do vlasti svých předků, ale je mnohem slabší.

Nigérie má rovněž jednu z nejmladších populací na světě. V roce 2018 bylo 42,5 % obyvatel mladších patnácti let, naopak jen 3,1 % starších 65 let. Medián věku byl 18,4 roku. 51,7 % obyvatel žije na venkově, 48,3 % ve městech (odhad OSN z roku 2018).

Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]

V Nigérii žije více než 250 etnických skupin lišících se tradicemi, historií, jazyky i náboženstvím. Hlavní 4 etnika jsou: Hausové, Jorubové, Igbové (Ibové) a Fulani. Hausové, Jorubové a Igbové dohromady tvoří 70 % populace. Další etnika jsou Ijaw, Kanuri, Ibibio a Tiv. Žijí zde také malé komunity Afrikánců, Angličanů, Američanů, Číňanů, Indů, Japonců, Libanonců a jiných, zejména evropských národů. Tyto komunity jsou soustředěny ve velkých městech (Lagos, Abuja) a v oblasti delty Nigeru, kde jsou zaměstnáni u ropných společností.

O počty příslušníků jednotlivých etnik se ovšem v Nigérii vedou spory, neboť z nich jsou odvozovány federální dotace pro jednotlivé oblasti a podíl na ziscích z ropy. Dokonce i státní úředníci jsou najímáni podle etnických kvót. Vláda proto musela již několikrát stornovat výsledky sčítání lidu, protože hrozilo, že způsobí etnické konflikty.[88] Tyto pochybnosti někdy vedou i ke zpochybňování údajů o celkovém počtu obyvatel a OSN se raději spoléhá na vlastní odhady nežli na oficiální vládní údaje. "Etno-populační" souboj je také jedním z důvodů, proč odborníci vidí jako obtížné prosadit v Nigérii opatření vedoucí ke snížení porodnosti.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Jazyková mapa Nigérie

V Nigérii se mluví více než 250 jazyky, což odpovídá počtu etnických skupin. Mezi největší domorodé jazyky patří hauština, jorubština a igboština. Úředním a sjednocujícím jazykem je angličtina, její slangovou formou, rozšířenou zejména mezi nevzdělaným obyvatelstvem, je nigerijská pidžin angličtina.

Většina jazyků užívaných v Nigérii patří k nigerokonžským jazykům. Existují ale i výjimky, kanurijština, jíž se mluví na severovýchodě země, patří k nilosaharským jazykům, a hauština, jež převládá na severozápadě, k afroasijským jazykům. I v tomto případě je tedy patrný severo-jižní rozštěp země.[89]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Emír z Kano patří k etniku Fulbů, kteří v 19. století ovládli sever Nigérie

Hlavními náboženstvími v Nigérii jsou islám a křesťanství, v některých oblastech přetrvávají animistická náboženství. V procentuálním vyjádření bylo k roku 2009 zhruba 50,4 % obyvatel muslimů[90] a 48,2 % křesťanů.[91] Nicméně některé zdroje udávají k roku 2011 mírnou křesťanskou většinu. Např. podle Pew research center je křesťanů již 50,8%,[92] což by potvrzovalo dlouhodobý trend růstu podílu přívrženců křesťanství na úkor islámu a domorodých náboženství – v roce 1963 se k islámu přihlásilo 47 % obyvatel Nigérie, zatímco k domorodým náboženstvím 18 % a ke křesťanství jen 38 %.

Zeleně vyznačeny nigerijské státy s právem šaría

Islám je dominantní zejména v severních oblastech Nigérie, obývaných Hausy. Nigérie má největší muslimskou populaci v subsaharské Africe. Většina muslimů jsou sunnité, povětšinou patří k málikovskému mazhabu, jen menší skupina k šáfiovskému mazhabu. V posledních letech se zvyšuje napětí mezi muslimy a zbytkem populace, které se mimo jiné projevuje i zvyšujícím se počtem útoků islámských teroristů vůči křesťanům.[93] Severské muslimské státy v Nigérii do svého právního systému inkorporovaly právo šaría. Stát Kano dokonce usiluje o nadřazenost práva šaría nad ústavou.[94] Velkým problémem je rozmach islámského fundamentalismu v podobě hnutí Boko Haram.[95]

Křesťanství je dominantní v jižních oblastech Nigérie – Jorubové na jihozápadě jsou převážně protestanti a Igbové na jihovýchodě převážně katolíci. Protestantů je tak mezi křesťany asi 74 %, katolíků 25 %.

Animistická náboženství jsou stále hojně rozšířená mezi Joruby. Judaismus je vyznáván malým množstvím lidí zejména mezi Igby. Fenomén igbovských judaistů je malou záhadou. Tito Igbové se považují za jeden z deseti ztracených kmenů Izraele, o nichž hovoří Bible, ovšem religionisté váhají s odpovědí, kdy a jak se tato tradice zrodila, ve starších dobách totiž není zaznamenána.[96][97][98] Patrně se zrodila v 18. století a byla iniciována Olaudahem Equianem.[99]

Kriminalita[editovat | editovat zdroj]

Nigérie patří mezi státy s největší mírou korupce. Podle zprávy Evropského parlamentu z roku 2016 „přišla Nigérie od roku 1960 v důsledku korupce o přibližně 400 miliard USD z příjmů z ropy a dalších 20 miliard USD pocházejících z ropy zmizelo z nigerijské státní pokladny v posledních dvou letech“.[100] Nigérie viní z korupčního jednání také nadnárodní ropné společnosti a podala mezinárodní žaloby na americký Chevron, britsko-nizozemský Royal Dutch Shell a italskou Eni.[101][102] V Praze se praly peníze z obří korupční kauzy spojené s nákupem zbraní pro nigerijskou armádu.[103]

V květnu 2014 nigerijský prezident Goodluck Jonathan oznámil, že po útocích muslimské skupiny Boko Haram zůstalo nejméně 12 000 mrtvých a 8 000 zmrzačených lidí. Po únosu 276 školaček v Chiboku se k boji proti Boko Haram přidal Čad a Kamerun. V dubnu 2016 bylo zavražděno 500 vesničanů z převážně křesťanských oblastí příslušníky muslimského kmene Fulbů, zničeny byly všechny základní a navazující školy, zdravotnická zařízení, náboženské budovy i policejní stanice.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Umění[editovat | editovat zdroj]

Wole Soyinka

Nigerijský básník, dramatik a esejista Wole Soyinka se stal v roce 1986 prvním africkým nositelem Nobelovy ceny za literaturu.[104] Svá díla píše anglicky. Chinua Achebe získal roku 2007 Man Bookerovu cenu.[105] Díla prozaika Ben Okriho bývají řazena k tzv. postkoloniální literatuře. Feministickou prózou se proslavila Chimamanda Ngozi Adichieová.[106] Feministické rysy byly patrné i v díle Buchi Emechetaové.[107] Spisovatel Ken Saro-Wiwa se krom jiného proslavil ochranou práv obyvatel delty řeky Niger; jeho aktivismus ho stál nakonec i život.[108] Amos Tutuola využil ve svých románových fantaziích tradiční jorubský folklór.

Ve světové pop music se proslavila zpěvačka Sade.[109] Fela Kuti byl průkopníkem tzv. afrobeatu, žánru, v němž se spojily západoafrické hudební tradice s jazzem a afroamerickým funkem, a který klade důraz na vokály, prolínající se rytmy a bicí nástroje.[110][111] V žánru eurodance se prosadil Dr. Alban.[112]

Nigerijský filmový průmysl, známý pod přezdívkou Nollywood, je nejenom největší v Africe, ale dokonce je v současnosti druhým největším producentem filmů na světě. Filmová studia jsou umístěna v Lagosu, Kano a Enugu, a tvoří hlavní část příjmů těchto měst.[113] Ke známým herečkám patří Genevieve Nnajiová nebo Uzo Adubaová.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nwankwo Kanu

Nigérie se od roku 1952 zúčastňuje olympijských her. Získala od té doby tři zlaté medaile (k roku 2021), tu první a dosud jedinou individuální přivezla skokanka do dálky Chioma Ajunwaová na olympiádě v Atlantě roku 1996.[114] Na stejných hrách vyhrál fotbalový turnaj nigerijský národní tým, jakožto první africký.[115][116] V Sydney roku 2000 zlatou sbírku doplnila běžecká štafeta na 4 × 400 metrů, byť až po osmi letech od závodu, díky diskvalifikaci původně vítězné štafety americké. Atletika je vůbec nejúspěšnějším nigerijským sportem na OH, má v ní i pět stříbrných, z toho jsou tři ze štafet a dvě individuální (Glory Alozieová v běhu na 100 metrů překážek a Blessing Okagbareová ve skoku dalekém).

Nigerijská fotbalová reprezentace třikrát vyhrála mistrovství Afriky (Africký pohár národů), v letech 1980, 1994 a 2013, a jednou olympijské hry (1996). K nejúspěšnějším hráčům patří vítěz Ligy mistrů UEFA a dvojnásobný Fotbalista roku Afriky Nwankwo Kanu. Anketu Africký fotbalista roku vyhráli i Victor Ikpeba (1997), Emmanuel Amuneke (1994) a Rashidi Yekini (1993). Jay-Jay Okocha dvakrát zvítězil v konkurenční anketě BBC (2003, 2004). John Obi Mikel se stal s Chelsea vítězem Ligy mistrů i Evropské ligy, Celestine Babayaro se stejným klubem vyhrál Pohár vítězů pohárů.

Dick Tiger a Samuel Peter jsou profesionálními mistry světa v boxu. Basketbalista Hakeem Olajuwon je dvojnásobným vítězem americké NBA (1994, 1995).[117] Festus Ezeli se stal vítězem NBA s Golden State Warriors roku 2015. Ve stejném roce Nigerijská mužská basketbalová reprezentace vyhrála poprvé v historii Mistrovství Afriky. K oporám týmu patřil Al-Farouq Aminu. Nigerijská ženská basketbalová reprezentace je v tomto ohledu ještě úspěšnější, africké mistrovství vyhrála již pětkrát (2003, 2005, 2017, 2019, 2021). Nigerijské házenkářky se stali kontinentálním šampionkami roku 1991.

Velmi populární je v Nigérii stolní hra scrabble.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nigerijská kuchyně.
Suya

Základní potravinou Nigérie jsou batáty (sladké brambory), hojně se užívají různá koření, bylinky, plantainy, arašídy a olej (především palmový nebo arašídový). Pouliční prodejci často rádi připravují jídlo na způsob barbecue. Jako příloha jsou běžné fufu, kukuřičné placky rozšířené po celé Africe. Také rýže je v Nigérii poměrně rozšířená, používá se jako příloha a připravují se z ni různé pokrmy jako například kokosová rýže (rýže vařená s kokosovým mlékem) nebo různé druhy smažené rýže, kdy se rýže smaží s kořením, zeleninou a často i masem nebo různými plody moře, například jollof rice.[118] Oblíbená jsou také jídla z fazolí (smažená placka akara, fazolový pudink moin moin, fazolová kaše ewa agoyin). V celé Nigérii se jí také masový špíz suya. Pro Evropany poměrně exotickým pokrmem je ponmo, zvířecí kůže.[119] Nigérie je také známa svými polévkami, mezi nejznámější patří hauská polévka miyan kuka ze sušené okry a listů baobabů, peppersoup z chilli, masa a muškátového oříšku, afang ze zeleniny, ryb a račího masa a mnohé další.[120] Mezi nejčastější nápoje patří kunu (severonigerijský nápoj z prosa, kukuřice nebo čiroku), ibiškový džus nebo sójové mléko. Z alkoholických nápojů je rozšířené palmové víno.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nigeria na anglické Wikipedii.

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. NOSSITER, Adam. Nigerians Vote in Presidential Election. The New York Times. 2011-04-16. Dostupné online [cit. 2018-12-06]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  3. Nigeria becomes Africa's largest economy | News | Al Jazeera. www.aljazeera.com [online]. [cit. 2018-12-06]. Dostupné online. 
  4. FRANKE, Gabriele. A Chronology of the Central Nigerian Nok Culture — 1500 BC to the Beginning of the Common Era. Journal of African Archaeology. 2016, roč. 14, čís. 3, s. 257–289. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 1612-1651. 
  5. BREUNIG, Peter; RUPP, Nicole. An Outline of Recent Studies on the Nigerian Nok Culture. Journal of African Archaeology. 2016, roč. 14, čís. 3, s. 237–255. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 1612-1651. 
  6. HIRST, Kris. Nok Art Was Early Sculptural Pottery in West Africa. ThoughtCo [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. BREUNIG, Peter. Nok: African Sculpture in Archaeological Context. [s.l.]: Africa Magna Verlag 103 s. Dostupné online. ISBN 978-3-937248-46-2. (anglicky) Google-Books-ID: BBn1BQAAQBAJ. 
  8. Hausa states | historical region, Africa | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. MOUGHTIN, J. C. The Traditional Settlements of the Hausa People. The Town Planning Review. 1964, roč. 35, čís. 1, s. 21–34. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0041-0020. 
  10. orisha | deity | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. LAW, Robin. A West African Cavalry State: The Kingdom of Oyo. The Journal of African History. 1975, roč. 16, čís. 1, s. 1–15. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0021-8537. 
  12. ISICHEI, Elizabeth Allo. Igbo Worlds: An Anthology of Oral Histories and Historical Descriptions. [s.l.]: Macmillan 380 s. Dostupné online. ISBN 978-0-333-19836-0. (anglicky) Google-Books-ID: Bwh1AAAAMAAJ. 
  13. Kingdom of Nri – the history of Nigeria | AFR 110: Intro to Contemporary Africa. sites.psu.edu [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  14. Description de l'Afrique ... Traduite du Flamand (Amsterdam, 1686; 1st ed., 1668), between pp. 320 and 321. (Library of Congress, Prints and Photographs Division, LC-USZ62-30841).
  15. EKEH, Peter P. Contesting the History of Benin Kingdom. Research in African Literatures. 2000, roč. 31, čís. 3, s. 147–170. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0034-5210. 
  16. BOVILL, E. W. The Niger and the Songhai Empire. Journal of the Royal African Society. 1926, roč. 25, čís. 98, s. 138–146. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0368-4016. 
  17. LANGE, Dierk. From Mande to Songhay: Towards a Political and Ethnic History of Medieval Gao. The Journal of African History. 1994, roč. 35, čís. 2, s. 275–301. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0021-8537. 
  18. TUTTLE, Scott. The Rise of Islam in the Songhai Empire: King Askia Muhammad's Jihad. Owlcation [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. JACKSON, Fatimah L. C. So many Nigerians: why is Nigeria overrepresented as the ancestral genetic homeland of Legacy African North Americans?. The American Journal of Human Genetics. 2021-01-07, roč. 108, čís. 1, s. 202–208. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0002-9297. DOI 10.1016/j.ajhg.2020.10.010. (anglicky) 
  20. MAISHANU, Hamza Muhammad; MAISHANU, Isa Muhammad. The Jihad and the Formation of the Sokoto Caliohate. Islamic Studies. 1999, roč. 38, čís. 1, s. 119–131. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0578-8072. 
  21. Usman dan Fodio: Founder of the Sokoto Caliphate. Deutsche Welle [online]. 2020-02-24 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  22. IJOMA, J.O. Portuguese Activities in West Africa before 1600: The Consequences. Transafrican Journal of History. 1982, roč. 11, s. 136–146. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0251-0391. 
  23. Nigeria - The Slave Trade. countrystudies.us [online]. [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  24. Portuguese 'founded Lagos but did not discover Nigeria' - diplomat. www.theportugalnews.com [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. History of the British Takeover of Nigeria | Comparative Studies 1100: Introduction to the Humanities, Spring 2020. u.osu.edu [online]. Ohio State University [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  26. UBAH, Chinedu N. The British Occupation of the Sokoto Caliphate: The Military Dimension, 1897-1906. Paideuma. 1994, roč. 40, s. 81–97. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0078-7809. 
  27. IKIMẸ, Obaro. Colonial Conquest and Resistance in Southern Nigeria. Journal of the Historical Society of Nigeria. 1972, roč. 6, čís. 3, s. 251–270. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0018-2540. 
  28. HEUSSLER, Robert. The British in Northern Nigeria. [s.l.]: Oxford U.P. 240 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-215636-5. (anglicky) Google-Books-ID: UrlyAAAAMAAJ. 
  29. Je to šedesát let, co nejlidnatější země Afriky získala nezávislost. Týden.cz [online]. 2020-09-30 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  30. Sir Abubakar Tafawa Balewa | prime minister of Nigeria | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Nnamdi Azikiwe | president of Nigeria | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Biafra: Symbol hrůz válek postkoloniální Afriky. eurozpravy.cz [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  33. Nafouklá bříška a delfíny z Vodochod. Afrika vzpomíná na tragédii Biafry. iDNES.cz [online]. 2017-07-06 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  34. SIEBER, Karel. Biaferská křižovatka pražského jara. Lidovky.cz [online]. 2010-01-16 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  35. FORSYTH, Frederick. Buried for 50 years: Britain’s shameful role in the Biafran war. The Guardian [online]. 2020-01-21 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. NWAUBANI, Adaobi Tricia. Remembering Nigeria's Biafra war that many prefer to forget. BBC News. 2020-01-15. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. (anglicky) 
  37. MATUSEVICH, Maxim. Strange Bedfellows: An Unlikely Alliance Between the Soviet Union and Nigeria During the Biafran War. [s.l.]: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-315-22929-4. DOI 10.4324/9781315229294-9/strange-bedfellows-maxim-matusevich. 
  38. LEVEY, Zach. Israel, Nigeria and the Biafra civil war, 1967–70. Journal of Genocide Research. 2014-07-03, roč. 16, čís. 2–3, s. 263–280. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 1462-3528. DOI 10.1080/14623528.2014.936704. 
  39. Nigérie je ve velkých problémech. Zemi trápí velká nezaměstnanost i inflace. iDNES.cz [online]. 2021-06-27 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  40. HILL, J. Nigeria Since Independence: Forever Fragile?. [s.l.]: Springer 170 s. Dostupné online. ISBN 978-1-137-29204-9. (anglicky) Google-Books-ID: J07eAWlpoNUC. 
  41. Gowon Ousted in Nigeria; Coup ends Nine‐Year Rule. The New York Times. 1975-07-30. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  42. GRAF, William D. The Nigerian New Year's Coup of December 31, 1983: A Class Analysis. Journal of Black Studies. 1985, roč. 16, čís. 1, s. 21–45. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 0021-9347. 
  43. Le général Abacha mort du Viagra, selon «Newswatch». Libération.fr [online]. 1998-07-06 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. (francouzsky) 
  44. Nigerii povede k demokracii někdejší diktátor. iDNES.cz [online]. 1999-03-08 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  45. Chaotické volby v Nigérii znají pochybného vítěze. iDNES.cz [online]. 2007-04-23 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  46. Nigérie má nového prezidenta. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  47. Po volbách vypukly v Nigérii nepokoje, na severu platí zákaz vycházení. iDNES.cz [online]. 2011-04-18 [cit. 2018-01-01]. Dostupné online. 
  48. Opposition wins Nigeria election. BBC News. 2015-04-01. Dostupné online [cit. 2018-01-01]. (anglicky) 
  49. V Nigérii začal největší proces s teroristy z Boko Haram, obviněno je přes šest tisíc lidí. Aktuálně.cz. 9. října 2017.
  50. McCoy, J.F., 2003, Geo-Data. The World Geographical Encyclopedias. 3rd Edition Thomson Gale, Detroit, s. 400–404
  51. Regions Used to Interpret the Complexity of Nigeria. web.archive.org [online]. 2009-04-14 [cit. 2022-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-04-14. 
  52. Nigeria National Park Service — a home of nature. web.archive.org [online]. 2017-12-11 [cit. 2022-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-11. 
  53. LAMEED, G. A. Kainji Lake National Park of Nigeria: Assets and Implications for Sustainable Development. Biodiversity. 2007-12-01, roč. 8, čís. 4, s. 3–13. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 1488-8386. DOI 10.1080/14888386.2007.9712831. 
  54. Nigeria Forest Information and Data. rainforests.mongabay.com [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  55. BASHIR, Muhammed; UMAR-TSAFE, Nasir; GETSO, Kabiru. Assessment of Blood Lead Levels Among Children Aged ≤5 Years — Zamfara State, Nigeria, June–July 2012. Morbidity and Mortality Weekly Report. 2014-04-18, roč. 63, čís. 15, s. 325–327. PMID 24739340 PMCID: PMC5779393. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0149-2195. PMID 24739340. 
  56. RASHID, Khadijat K. Ethnicity and Sub-Nationalism in Nigeria: Movement for a Mid-West State/Ethnic Politics in Kenya and Nigeria/Federalism and Ethnic Conflict in Nigeria. African Studies Review. Roč. 2003, čís. 46 (2). 
  57. OKOYE, Rita. Nigeria has lost $400bn oil revenue to corruption since Independence – Ezekwesili [online]. Daily Post Nigeria, 2012-08-31 [cit. 2018-12-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. MUGABI, Isaac. West Africa's Eco currency plan remains a pipe dream. Deutsche Welle [online]. 2021-07-02 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ALUKO, Olajide. Israel and Nigeria: Continuity and Change in their Relationship. The African Review: A Journal of African Politics, Development and International Affairs. 1974, roč. 4, čís. 1, s. 43–59. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 0856-0056. 
  60. GITELSON, Susan Aurelia. The Linkage between External and Domestic Policies: Israel's Experience with Ghana and Nigeria. Jewish Social Studies. 1980, roč. 42, čís. 2, s. 95–118. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 0021-6704. 
  61. AYAM, John A. The Development of Nigeria-U.S. Relations. Journal of Third World Studies. 2008, roč. 25, čís. 2, s. 117–132. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 8755-3449. 
  62. OGUNBADEJO, Oye. Nigerian-Soviet Relations, 1960-87. African Affairs. 1988, roč. 87, čís. 346, s. 83–104. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. ISSN 0001-9909. 
  63. NÍDR, Tomáš. Jedna z nejvlivnějších žen světa: z chudé nigerijské vesnice až do čela WTO. Deník N [online]. 2021-02-11 [cit. 2021-03-04]. Dostupné online. 
  64. 2008 Human Rights Report: Nigeria. web.archive.org [online]. 2009-02-26 [cit. 2022-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-26. 
  65. MARK, Monica. Nigeria's child brides: 'I thought being in labour would never end'. The Guardian [online]. 2013-09-02 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. SANDLE CLARKE, Joe. Nigeria: Child brides facing death sentences a decade after child marriage prohibited. the Guardian [online]. 2015-03-11 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. SHONEYIN, Lola. Polygamy? No thanks. The Guardian [online]. 2010-03-20 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. TOPPING, Alexandra. Nigeria's female genital mutilation ban is important precedent, say campaigners. the Guardian [online]. 2015-05-29 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. BELLO, Oluwasomidoyin Olukemi; MORHASON-BELLO, Imran Oludare; OJENGBEDE, Oladosu Akanbi. Nigeria, a high burden state of obstetric fistula: a contextual analysis of key drivers. Pan African Medical Journal. 2020-05-18, roč. 36. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 1937-8688. DOI 10.11604/pamj.2020.36.22.22204. 
  70. AZINGE, Epiphany. The Right to Vote in Nigeria: A Critical Commentary on the Open Ballot System. Journal of African Law. 1994/ed, roč. 38, čís. 2, s. 173–180. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 1464-3731. DOI 10.1017/S0021855300005507. (anglicky) 
  71. AJAYI, Kunle. Gender Self-Endangering: The Sexist Issue in Nigerian Politics. Journal of Social Sciences. 2007-03-01, roč. 14, čís. 2, s. 145–147. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0971-8923. DOI 10.1080/09718923.2007.11978365. 
  72. BEARAK, Max; CAMERON, Darla. Here are the 10 countries where homosexuality may be punished by death. Washington Post. 2016-03-16. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  73. The Global Divide on Homosexuality [online]. Pew Research Center, 2013-06-04 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. CityPopulation.de – Nigeria: Verwaltungsgliederung
  75. Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. Shell odškodní rodiny zabitých aktivistů v Nigérii. Tyden.cz [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  77. Nigérie. BusinessInfo.cz [online]. CzechTrade [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  78. Archivovaná kopie. www.state.gov [online]. [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-02. 
  79. NELLOR, David. IMF Survey: Nigeria Needs Sustained Reforms to Build on Success. IMF [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Africa: IMF Forecasts 9 Percent Growth for Nigeria. AllAfrica.com [online]. 2008-04-13 [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  81. Russia to build nuclear power plants in Nigeria. BBC News. 2017-10-31. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. (anglicky) 
  82. MUNSHI, Neil. Nigerian border closures cut smuggling but drive up prices. Financial Times. 2019-11-24. Dostupné online [cit. 2022-04-02]. 
  83. Nigérie - Populace. populace.population.city [online]. [cit. 2018-02-10]. Dostupné online. 
  84. Fertility rate, total (births per woman) | Data. data.worldbank.org [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  85. Archivovaná kopie. www.prb.org [online]. [cit. 2012-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-16. 
  86. Archivovaná kopie. esa.un.org [online]. [cit. 2012-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-02-28. 
  87. Nigerian President Goodluck Jonathan urges birth control. BBC News. 2012-06-27. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. (anglicky) 
  88. In the News: Results Trickle Out From the Nigerian Census. PRB [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ADEGBIJA, Efurosibina E. Multilingualism: A Nigerian Case Study. [s.l.]: Africa World Press 294 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59221-173-9. (anglicky) Google-Books-ID: auI_WuBrWncC. 
  90. pewforum.org [online]. [cit. 19-02-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 10-10-2009. 
  91. Nigeria: Facts and figures. BBC. 2007-04-17. Dostupné online [cit. 2018-01-01]. (anglicky) 
  92. Archivovaná kopie. www.pewforum.org [online]. [cit. 2012-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-23. 
  93. Nigérie upadá do osidel svaté války, radikální islamisté šíří strach. iDNES.cz [online]. 2012-01-09 [cit. 2018-01-01]. Dostupné online. 
  94. Kano Seeks Supremacy of Sharia Over Constitution | World-wide Religious News. wwrn.org [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  95. LOIMEIER, Roman. Boko Haram: The Development of a Militant Religious Movement in Nigeria. Africa Spectrum. 2012, roč. 47, čís. 2/3, s. 137–155. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0002-0397. 
  96. CNN, By Chika Oduah, for. Nigeria's Igbo Jews: 'Lost tribe' of Israel?. CNN [online]. [cit. 2022-04-01]. Dostupné online. 
  97. The Nigerians who want Israel to accept them as Jews. BBC News. 2021-10-17. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. (anglicky) 
  98. LIS, Daniel. Jewish Identity Among the Igbo of Nigeria: Israel's "lost Tribe" and the Question of Belonging in the Jewish State. [s.l.]: Africa World Press 271 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59221-961-2. (anglicky) Google-Books-ID: D7O6oAEACAAJ. 
  99. JOHNSON, Sylvester A. Colonialism, Biblical World-Making, and Temporalities in Olaudah Equiano's Interesting Narrative. Church History. 2008, roč. 77, čís. 4, s. 1003–1024. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. ISSN 0009-6407. 
  100. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. dubna 2016 o Nigérii (2016/2649(RSP))
  101. Nigérii chybí ropa za 17 miliard dolarů. 6. říjen 2016. Český rozhlas.
  102. Shell and Eni will face the “biggest corporate bribery trial” over a $1.1 billion Nigerian oil deal. Quartz. 21. prosince 2017.
  103. V Praze se praly peníze z armádní korupce v Nigérii, píše policie. Seznam.cz. 24. března 2017.
  104. Wole Soyinka. Prague Writers' Festival [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  105. EZARD, John. Man Booker International judges honour Chinua Achebe. The Guardian. 2007-06-13. Dostupné online [cit. 2018-12-05]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  106. Adichie, Chimamanda Ngozi: Feminismus je pro každého. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  107. Buchi Emecheta: Nigerian author who championed girls dies aged 72. BBC News. 2017-01-26. Dostupné online [cit. 2022-04-01]. (anglicky) 
  108. Why Nigerian activist Ken Saro-Wiwa was executed | DW | 09.11.2015. Deutsche Welle [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. Kdo je ta tajemná Sade, která zpívá, když se jí zachce. iDNES.cz [online]. 2010-02-06 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  110. Nejvýraznější osobnost africké hudby. Femi Kuti míří poprvé do Česka. echo24.cz [online]. 2018-05-07 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  111. Afrobeat, výbušná směs afrických rytmů a amerického funku. Český rozhlas Vltava [online]. 2017-01-30 [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  112. Dr Alban. The Eurodance Encyclopaedia [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. HORKÝ, Petr. Béčkové, ale naše. Filmy z Nollywoodu dobývají Nigérii i celou Afriku. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2018-12-05]. Dostupné online. 
  114. LONGMAN, Jere. Nigerian Leaps From Obscurity To Gold Medal. The New York Times. 1996-08-03. Dostupné online [cit. 2018-12-05]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  115. Nigeria Scores Gold Medal. The New York Times. 1996-08-04. Dostupné online [cit. 2018-12-05]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  116. Atlanta '96: When Nigeria ruled the world | Goal.com. www.goal.com [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  117. Basketbalový superguru Olajuwon nastartoval Jamese, teď má nové favority. iDNES.cz [online]. 2012-08-21 [cit. 2018-12-05]. Dostupné online. 
  118. OSSEO-ASARE, Fran. Food Culture in Sub-Saharan Africa. [s.l.]: Greenwood Publishing Group 232 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-32488-8. (anglicky) 
  119. 7 reasons to be careful of eating ponmo! [online]. Punch Newspapers [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. HUDGENS, Jim; TRILLO, Richard. The Rough Guide to West Africa. [s.l.]: Rough Guides 1302 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84353-118-0. (anglicky) Google-Books-ID: 2icviOKxDNIC. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Nigérie na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Nigérie ve Wikislovníku
  • Kategorie Nigérie ve Wikizprávách
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž tématem je Nigérie
  • Country of Origin Information Report - Nigeria [online]. UK Border Agency, 2011-04-06, rev. 2011-04-14 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky) 
  • Nigeria – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-10. (anglicky) 
  • Nigeria (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Nigeria Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) 
  • Bureau of African Affairs. Background Note: Nigeria [online]. U.S. Department of State, 2011-06-20 [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-02. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Nigeria [online]. Rev. 2011-08-06 [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-29. (anglicky) 
  • Library of Congress. Country Profile: Nigeria [online]. 2008-07-15 [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Abuji. Souhrnná teritoriální informace: Nigérie [online]. Businessinfo.cz, 2011-06-03 [cit. 2011-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
  • AJAYI, J.F. Ade, a kol. Nigeria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-19]. Dostupné online. (anglicky)