Semitské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Semitské jazyky

Přibližné rozšíření
Přibližné rozšíření

Rozšíření: severní Afrika, Africký roh, Blízký východ, Malta
Počet mluvčích: více než 467 milionů

Počet jazyků:

Klasifikace:

Afroasijské jazyky

Dělení:

Dělení:

Semitské jazyky je samostatná podskupina afroasijských jazyků. Z jazykového hlediska je celkem přesně vymezena a zahrnuje živé i mrtvé jazyky.

Název semitský pochází z biblického jména Šém, což byl podle bible jeden ze tří synů Noemových.[1] Z Noeho, jednoho z osmi přeživších lidského rodu biblické potopy, vzešli podle tohoto vyprávění všichni lidé, dělící se do tří skupin: Šém je praotcem Semitů, Cham praotcem Hamitů a Jafet praotcem těch, které dnes obecně označujeme obvykle jako Indoevropany. Poprvé tento termín použil pro jazyky spřízněné s hebrejštinou Ludwig Schlözer v Eichhornově „Repertoriu“.[2]

Semitské jazyky zpravidla používají písma, ve kterých se nezaznamenávají samohlásky (arabské písmo, hebrejské písmo). To je dáno strukturou semitských jazyků, kde význam slova nesou souhlásky (viz níže).

Základní znaky[editovat | editovat zdroj]

Semitské jazyky vykazují tyto základní charakteristické znaky:[3]

  • Význam slova nesou konsonanty; vokály pak slouží jen k detailnějšímu upřesnění významu. Základní vokály jsou tři: a, i, u. Dvojhlásky v pravém slova smyslu se v semitských jazycích nevyskytují.[4]
  • Zvuk semitských jazyků je poměrně „temný“, což je dáno tím, že laryngály (ʔ       Loudspeaker.svg      , h       Loudspeaker.svg      , ħ       Loudspeaker.svg      , ʕ       Loudspeaker.svg      ) jsou v jiných jazycích vzácné, ח se jinde zřejmě vůbec nevyskytuje. Podobně je tomu u veláry       Loudspeaker.svg      .
  • Kořen slova sestává ze tří konsonantů (radikálů), některá zájmena a starobylá substantiva pak ze dvou. Jednotlivé tvary pak vznikají přidáváním prefixů, sufixů i infixů.
  • Disponují širokou škálou tvarů sloves, díky níž jsou schopny vyjádřit i jemné nuance. Jde zejména o aktivum, pasivum, medium, reflexiv, intenziv, konativ, kauzativ.
  • Rody rozlišují pouze dva: maskulinum a femininum, zatímco čísla tři: singulár, plurál a duál.
  • Zájmena se vyskytují samostatně zpravidla v jen nominativu a akuzativu, pro vyjádření přivlastňovacího či předmětného vztahu se užívá zájmenného sufixu.
  • Číslovky jsou zpravidla substantiva.
  • Syntax je poměrně jednoduchá. Je postavena na používání genitivní vazby, kdy nejprve stojí řídící jméno ve statu constructu a na něj je navázáno řízené jméno ve statu absolutu. Časté jsou také jmenné věty (tj. bez spony), ve slovesných větách stojí na počátku zpravidla sloveso. V mechanismu spojování vět převládá souřadnost, vztažné věty jsou pak navazovány mnohdy zase skrze genitivní spojení.

Souhláskové kořeny[editovat | editovat zdroj]

Pro semitské jazyky jsou typické souhláskové kořeny, sestávající se obvykle ze tří souhlásek (konsonantů), ale v malém množství existují i kořeny ze čtyř souhlásek a v některých jazycích i ze dvou. Slova se skloňují a časují hlavně doplňováním samohlásek mezi souhláskové kořeny, nikoli pouze přidáváním předpon a přípon, jak je obvyklé v indoevropských jazycích. Jako příklad může posloužit arabský (vlastně obecně semitský) kořen k-t-b, vztahující se ke psaní: kitáb "kniha", kutub "knihy", kátib "písař", kuttáb "písaři", kataba "on napsal", jaktubu "on píše", atd.

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Níže uvedené dělení vytvořil Robert Hetzron roku 1976, později (1997) bylo doplněno dodatky (John Huehnergard) a je dnes nejvíce uznávaným, nicméně stále diskutovaným dělením.

Mrtvé jazyky jsou označeny †.

Východosemitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Západosemitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

(středosemitské jazyky)

severozápadní semitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

arabština[editovat | editovat zdroj]

Jihosemitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gn 5, 32 (Kral, ČEP)
  2. EICHHORN, J. G. Repertorium für biblische und morgenländische Literatur VIII. Leipzig, 1781. Str. 161.
  3. MEYER, Rudolf. Hebräische Grammatik. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1992. Dále jen Meyer (1992). ISBN 3-11-013694-5. S. 17n. (německy) 
  4. Meyer (1992). s. 18-22.

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]