Semitské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Semitské jazyky
Semitic languages.svg
Přibližné rozšíření
Rozšíření severní Afrika, Africký roh, Blízký východ, Malta
Počet mluvčích více než 467 milionů
Klasifikace Afroasijské jazyky
Dělení
Dělení

Semitské jazyky je samostatná podskupina afroasijských jazyků. Z jazykového hlediska je celkem přesně vymezena a zahrnuje živé i mrtvé jazyky.

Název semitský pochází z biblického jména Šém, což byl podle bible jeden ze tří synů Noemových.[1] Z Noeho, jednoho z osmi přeživších lidského rodu biblické potopy, vzešli podle tohoto vyprávění všichni lidé, dělící se do tří skupin: Šém je praotcem Semitů, Cham praotcem Hamitů a Jafet praotcem těch, které dnes obecně označujeme obvykle jako Indoevropany. Poprvé tento termín použil pro jazyky spřízněné s hebrejštinou Ludwig Schlözer v Eichhornově „Repertoriu“.[2]

Semitské jazyky zpravidla používají písma, ve kterých se nezaznamenávají samohlásky (arabské písmo, hebrejské písmo). To je dáno strukturou semitských jazyků, kde význam slova nesou souhlásky (viz níže).

Základní znaky[editovat | editovat zdroj]

Semitské jazyky vykazují tyto základní charakteristické znaky:[3]

  • Význam slova nesou konsonanty; vokály pak slouží jen k detailnějšímu upřesnění významu. Základní vokály jsou tři: a, i, u. Dvojhlásky v pravém slova smyslu se v semitských jazycích nevyskytují.[4]
  • Zvuk semitských jazyků je poměrně „temný“, což je dáno tím, že laryngály (ʔ       Loudspeaker.svg      , h       Loudspeaker.svg      , ħ       Loudspeaker.svg      , ʕ       Loudspeaker.svg      ) jsou v jiných jazycích vzácné, ח se jinde zřejmě vůbec nevyskytuje. Podobně je tomu u veláry       Loudspeaker.svg      .
  • Kořen slova sestává ze tří konsonantů (radikálů), některá zájmena a starobylá substantiva pak ze dvou. Jednotlivé tvary pak vznikají přidáváním prefixů, sufixů i infixů.
  • Disponují širokou škálou tvarů sloves, díky níž jsou schopny vyjádřit i jemné nuance. Jde zejména o aktivum, pasivum, medium, reflexiv, intenziv, konativ, kauzativ.
  • Rody rozlišují pouze dva: maskulinum a femininum, zatímco čísla tři: singulár, plurál a duál.
  • Zájmena se vyskytují samostatně zpravidla v jen nominativu a akuzativu, pro vyjádření přivlastňovacího či předmětného vztahu se užívá zájmenného sufixu.
  • Číslovky jsou zpravidla substantiva.
  • Syntax je poměrně jednoduchá. Je postavena na používání genitivní vazby, kdy nejprve stojí řídící jméno ve statu constructu a na něj je navázáno řízené jméno ve statu absolutu. Časté jsou také jmenné věty (tj. bez spony), ve slovesných větách stojí na počátku zpravidla sloveso. V mechanismu spojování vět převládá souřadnost, vztažné věty jsou pak navazovány mnohdy zase skrze genitivní spojení.

Souhláskové kořeny[editovat | editovat zdroj]

Pro semitské jazyky jsou typické souhláskové kořeny, sestávající se obvykle ze tří souhlásek (konsonantů), ale v malém množství existují i kořeny ze čtyř souhlásek a v některých jazycích i ze dvou. Slova se skloňují a časují hlavně doplňováním samohlásek mezi souhláskové kořeny, nikoli pouze přidáváním předpon a přípon, jak je obvyklé v indoevropských jazycích. Jako příklad může posloužit arabský (vlastně obecně semitský) kořen k-t-b, vztahující se ke psaní: kitáb "kniha", kutub "knihy", kátib "písař", kuttáb "písaři", kataba "on napsal", jaktubu "on píše", atd.

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Níže uvedené dělení vytvořil Robert Hetzron roku 1976, později (1997) bylo doplněno dodatky (John Huehnergard) a je dnes nejvíce uznávaným, nicméně stále diskutovaným dělením.

Mrtvé jazyky jsou označeny †.

Východosemitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Západosemitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

(středosemitské jazyky)

severozápadní semitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

arabština[editovat | editovat zdroj]

Jihosemitské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gn 5, 32 (Kral, ČEP)
  2. EICHHORN, J. G. Repertorium für biblische und morgenländische Literatur VIII. Leipzig, 1781. Str. 161.
  3. MEYER, Rudolf. Hebräische Grammatik. Berlin, New York : Walter de Gruyter, 1992. Dále jen Meyer (1992). ISBN 3-11-013694-5. S. 17n. (německy) 
  4. Meyer (1992). s. 18-22.

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]