Posvátná tradice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Posvátná tradice je teologický termín používaný v křesťanské teologii. Podle teologie katolické, pravoslavné, starobylých východních církví a asyrské církve je posvátná tradice základem doktrinální a duchovní autority křesťanství a Bible. Bible tedy musí být vykládána v kontextu posvátné tradice a v rámci církevního společenství. Anglikánská a metodistická církev považují tradici, rozum a zkušenost za zdroje autority, ale podřízené Písmu – tento postoj je znám jako prima scriptura,[1][2] což je v protikladu k luteránské a reformované tradici, které učí, že pouze Bible je dostatečným/neomylným základem pro veškeré křesťanské učení – tento postoj je znám jako sola scriptura.[3]

Pro mnoho křesťanských denominací jsou součástí posvátné tradice spisy přednicejských, nicejských a postnicejských otců.[4]

Používání termínu[editovat | editovat zdroj]

Slovo tradice pochází z latinského trado, tradere, což znamená „předat, předat, odkázat“.[5] Podle katolické teologie apoštol Pavel nabádal věřící, aby „pevně stáli a drželi se tradic, kterým jsme vás naučili buď ústně, nebo naším listem.“[6] Pavlovy listy tvoří součást Písma svatého; to, co předal „ústně“, je součástí posvátné tradice, předávané od apoštolů. Obojí je inspirovaným Božím slovem; to druhé napomáhá porozumění tomu prvnímu. Posvátná tradice nemůže být nikdy v rozporu s Písmem svatým.[7] Protestanti poznamenávají, že verš říká, že buď slovem z úst, nebo dopisem, ale ne že jedno vykládá druhé. Zdůrazňují také zmínku o „my“ v úryvku, který pochází přímo z úst apoštolů.[8]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejstarší příklady teologického odvolávání se na tradici patří reakce raného ortodoxního křesťanství na gnosticismus, hnutí, které používalo některé křesťanské spisy jako základ svého učení.[9] Irenej z Lyonu zastával názor, že „pravidlo víry“ („κανών της πίστης“) uchovává církev díky historické kontinuitě (výkladu a učení) s apoštoly.[10] Tertulián tvrdil, že ačkoli výklady založené na četbě celého Písma svatého nejsou náchylné k omylu, správným vodítkem je tradice.[11] Atanáš se domníval, že arianismus upadl do omylu především tím, že se nedržel tradice.[11]

V moderní době vědci jako Craig A. Evans, James A. Sanders[12] a Stanley E. Porter[13] studovali, jak posvátnou tradici v hebrejské Bibli chápali a používali novozákonní autoři k popisu Ježíše.

Pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

V pravoslavné teologii je posvátná tradice inspirovaným Božím zjevením a katolickým učením (řecky katholikos, „podle celku“) církve, nikoli nezávislým zdrojem dogmatické autority, který by byl považován za doplněk biblického zjevení. Tradice je spíše chápána jako plnost božské pravdy hlásané v Písmu, uchovávané apoštolskými biskupy a vyjadřované v životě církve prostřednictvím takových věcí, jako je Božská liturgie a svatá tajemství (eucharistie, křest, manželství atd.), Vyznání víry a další doktrinální definice prvních sedmi ekumenických koncilů, kanonická křesťanská ikonografie a posvěcené životy zbožných mužů a žen.

Pro pravoslavného křesťana existuje jediná tradice, tradice Církve, která zahrnuje Písmo svaté a učení církevních otců. Jak vysvětluje Atanáš Alexandrijský: „Podívejme se na samotnou tradici, učení a víru katolické církve od samého počátku, kterou Logos dal (edoken), apoštolové hlásali (ekeryxan) a Otcové uchovávali (efylaxan). Na tom je církev založena (tethemeliotai)“. (Svatý Atanáš, „První list Serapionovi“, 28).[14]

Posvátná tradice pro pravoslavné je odkaz víry, který Ježíš předal apoštolům a který se v Církvi předává z generace na generaci bez doplňování, pozměňování nebo odebírání. Vladimír Losskij popsal tradici jako „život Ducha svatého v církvi“,[15] který je dynamický v aplikaci, ale neměnný v dogmatech. Rozvíjí se ve svých projevech, ale ve své podstatě je stále stejná. Pravoslavní věří, že tradice je spíše ta víra, která byla jednou předána, jak je chápána v kontextu prožívaných dějin. Tradice je darem Ducha svatého, živou zkušeností, která se v průběhu času znovu prožívá a obnovuje.

Georgij Vasiljevič Florovskij napsal:

Tradice není principem, který usiluje o obnovu minulosti a používá minulost jako kritérium pro současnost. Takové pojetí tradice odmítají samotné dějiny i vědomí pravoslavné církve. Tradice je neustálé setrvávání Ducha, a ne pouze paměť slov. Tradice je charismatická, nikoliv historická událost. (Florovskij, Georgij. „Katolicita Církve“, in: Bible, Církev, Tradice, s. 47.[14])

Katolická církev[editovat | editovat zdroj]

Katoličtí věřící věří, že učení Ježíše a apoštolů bylo zachováno v Písmu svatém i ústním podáním. Toto neustálé předávání tradice se nazývá „živá tradice“; věří se, že jde o věrné a neustálé předávání učení apoštolů z jedné generace na druhou. Ta „zahrnuje vše, co přispívá ke svatosti života a růstu víry Božího lidu; a tak církev ve svém učení, životě a bohoslužbě [vyznání víry, svátosti, magisterium a mše svatá] zvěčňuje a předává všem generacím vše, čím sama je, co věří.“[16] Poklad víry (latinsky fidei depositum) označuje celek Božího zjevení. Podle římskokatolické teologie tvoří dva zdroje zjevení jediný „depozit víry“, což znamená, že celek božského zjevení a depozit víry je předáván dalším generacím v Písmu svatém a posvátné tradici (prostřednictvím učitelského úřadu a výkladu církevního magisteria (které tvoří církevní biskupové ve spojení s papežem, obvykle probíhající synody a ekumenické koncily).

Katolická církev nahlíží na tradici v podstatě stejně, jako na předávání téže apoštolské víry, ale na zásadní rozdíl od východního pravoslaví katolicismus zastává názor, že jednou předaná víra a její chápání se v průběhu času dále prohlubuje a zraje působením Ducha svatého v dějinách církve a v chápání této víry křesťany, přičemž zůstává totožná ve své podstatě a obsahu.[16]

V oblasti morální teologie se podle Marka D. Jordana středověké texty jevily jako nekonzistentní. Podle Giovanniho Cappelliho bylo před šestým stoletím církevní učení o morálce nesoudržné.[17] Podle Johna T. Noonana „dějiny nemohou ponechat nějaký princip nebo učení nedotčené; každá aplikace na určitou situaci ovlivňuje naše chápání principu samotného“.[17]

Dei Verbum[editovat | editovat zdroj]

Druhý vatikánský koncil učil o tradici, Písmu a magisteriu v Dei Verbum, č. 10:

Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jeden posvátný odkaz Božího slova, který je svěřen církvi. Držíce se tohoto depozita, zůstává celý svatý lid spojený se svými pastýři vždy pevně v učení apoštolů, ve společném životě, v lámání chleba a v modlitbách (viz Sk 2, 42 (Kral, ČEP), řecký text), takže držení, uplatňování a vyznávání dědictví víry se stává ze strany biskupů a věřících jediným společným úsilím.
Úkol autenticky vykládat Boží slovo, ať už psané nebo předávané, byl však svěřen výhradně živému učitelskému úřadu církve, jehož autorita je vykonávána ve jménu Ježíše. Tento učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží, učí pouze to, co bylo předáno, zbožně mu naslouchá, svědomitě ho střeží a věrně vykládá v souladu s božským pověřením a s pomocí Ducha svatého čerpá z tohoto jediného depozita víry vše, co předkládá k věření jako božsky zjevené.
Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou v souladu s nejmoudřejším Božím záměrem tak propojeny a spojeny, že jedno bez druhého nemohou obstát a že všechny společně a každá svým způsobem pod působením jediného Ducha svatého účinně přispívají ke spáse duší.

Veškeré učení katolické církve tedy vychází buď z tradice, nebo z Písma, nebo z magisteria, které vykládá tradici a Písmo. Tyto dva zdroje, tradice a Písmo, jsou vnímány a považovány za jeden zdroj Božího zjevení, který zahrnuje jak Boží skutky, tak Boží slova:

Tento plán zjevení se uskutečňuje prostřednictvím skutků a slov, které jsou ve vnitřní jednotě: skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, zjevují a potvrzují učení a skutečnosti označené slovy, zatímco slova hlásají skutky a objasňují tajemství v nich obsažené. (Dei Verbum, 2)

Magisterium má za úkol autoritativně rozhodovat o tom, které pravdy jsou součástí posvátné tradice.

Luteránství a reformační křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Luteránská a reformační tradice křesťanství tvrdí, že jedině Bible je zdrojem křesťanského učení.[3] Tento postoj nepopírá, že Ježíš nebo apoštolové kázali osobně, že jejich příběhy a učení byly v raně křesťanské éře předávány ústně nebo že pravda existuje i mimo Bibli. Pro dnešní křesťany sola scriptura je však toto učení zachováno v Bibli jako jediném inspirovaném médiu. Protože podle názoru křesťanů sola scriptura jiné formy tradice neexistují v ustálené podobě, která by zůstávala konstantní ve svém předávání z generace na generaci, a nelze se na ně odvolávat ani je citovat v jejich čisté podobě, neexistuje způsob, jak ověřit, které části „tradice“ jsou autentické a které ne.[18]

Anglikánství a metodismus[editovat | editovat zdroj]

Prima scriptura je zastávána anglikánskou a metodistickou tradicí křesťanství, podle nichž je Písmo svatým primárním zdrojem křesťanské nauky, ale „tradice, zkušenost a rozum“ mohou křesťanské náboženství rozvíjet, pokud jsou v souladu s Biblí.[3][19]

Anglikánská církev uznává apoštolskou tradici, kterou lze nalézt ve spisech prvních církevních otců, v dekretech sedmi ekumenických koncilů, ve vyznání víry a v liturgické bohoslužbě církve.[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sacred tradition na anglické Wikipedii.

  1. Free Methodist Church of Santa Barbara, Wesleyan Quadrilateral: Tradition, rev. 2021-06-30 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina)  „Ve Svobodné metodistické církvi věříme, že každá pravda je Boží pravda. Pokud je něco pravdivé, považujeme to za pravdu od Pána. V první řadě považujeme Písmo za hlavní zdroj Bohem inspirované a zjevené pravdy, kterou nám Bůh zjevil. Přijímáme také pravdu, která se nachází na třech dalších místech: v rozumu, tradici a zkušenosti. Společně s Písmem se toto nazývá Wesleyův čtyřúhelník a věříme, že z něj vychází naše teologie.“
  2. WINRIGHT, Tobias. T&T Clark Handbook of Christian Ethics. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2020-12-10. ISBN 978-0-567-67718-1. (angličtina)  „Anglikánská i sjednocená metodistická církev potvrzují tradici jako ,zdroj autorityʻ. Anglikánská církev ji zahrnuje jako součást své ,třínohé stoliceʻ a metodisté jako wesleyovský čtyřúhelník Písma, rozumu, tradice a zkušenosti.“
  3. a b c Methodist Beliefs: In what ways are Lutherans different from United Methodists? [online]. Wisconsin Evangelical Lutheran Synod, 2014, rev. 2014-05-22. Dostupné online. (angličtina)  „Sjednocení metodisté považují Písmo za hlavní zdroj a kritérium křesťanského učení. Zdůrazňují význam tradice, zkušenosti a rozumu pro křesťanské učení. Luteráni učí, že jediným zdrojem křesťanské nauky je Bible. Pravdy Písma není třeba ověřovat tradicí, lidskou zkušeností nebo rozumem. Písmo se ověřuje samo a je pravdivé samo o sobě.“
  4. PLEKON, Michael. Tradition Alive: On the Church and the Christian Life in Our Time : Readings from the Eastern Church. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2003. ISBN 978-0-7425-3163-5. S. 70. (angličtina) 
  5. HARDON, John. The Catholic Catechism: A Contemporary Catechism of the Teachings of the Catholic Church. [s.l.]: Crown Publishing Group, 2011-01-12. ISBN 9780307779588. (angličtina) 
  6. 2Te 2, 15 (Kral, ČEP)
  7. HARDON, John A. The Question and Answer Catholic Catechism. [s.l.]: Doubleday Religious Publishing Group, 1981-01-05. Dostupné online. ISBN 9780385136648. (angličtina) 
  8. SLICK, Matt. Tradition in the New Testament and 2 Thessalonians 2:15 [online]. Carm.org, 2010-07-10, rev. 2021-01-05 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  9. MCGRATH, Alister. Historical Theology: An Introduction to the History of Christian Thought. Oxford: Blackwell Publishers, 1998. Kapitola 1 'The Patristic Period, c. 100–451.'. (angličtina) 
  10. McGrath. op. cit. s. 29–30.
  11. a b McGrath. op. cit. s. 30.
  12. EVANS, Craig A; SANDERS, James A. Luke and Scripture: The Function of Sacred Tradition in Luke-Acts. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2001-05-04. Dostupné online. ISBN 9781579106072. (angličtina) 
  13. PORTER, Stanley. Sacred Tradition in the New Testament. [s.l.]: Baker Publishing Group Dostupné online. ISBN 9780801030772. (angličtina) 
  14. a b Tradition in the Orthodox Church – Theology – Greek Orthodox Archdiocese of America [online]. goarch.org, rev. 2021-01-05 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  15. OUSPENSKY, Leonid and; LOSSKY, Vladimír. Tradition and Traditions. In: The Meaning of Icons. Olten, Switzerland: Urs Graf-Verlag, 1952. S. 17, v revidovaném vydání (Crestwood, NY: St Vladimir's Seminary Press, 1982), 15. (angličtina)
  16. a b PAVEL VI. Dei Verbum [online]. Svatý stolec, 1965-11-18 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  17. a b KEENAN, James F. A History of Catholic Moral Theology in the Twentieth Century: From Confessing Sins to Liberating Consciences. [s.l.]: [s.n.], 2010-01-17. Dostupné online. ISBN 9780826429292. S. 45. (angličtina) 
  18. WHITE, James. Does The Bible Teach Sola Scriptura? [online]. Alpha & Omega Ministeries [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (angličtina) 
  19. HUMPHREY, Edith M. Scripture and Tradition. [s.l.]: Baker Books, 2013-04-15. ISBN 978-1-4412-4048-4. S. 16. (angličtina)  „Historicky anglikáni zaujali postoj, který by se dal nazvat prima Scriptura.“
  20. NOVAK, Victor E. Scripture, Tradition, and the Deposit of Faith [online]. Virtueonline, 2011-08-05, rev. 2019-08-14 [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (angličtina) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AGIUS, George. Tradition and the Church. Rockford, Illinois: Tan Books and Publishers, Inc., 2005. ISBN 978-0-89555-821-3. (angličtina) 
  • BERINGTON, Joseph. Apostolic Traditions. In: The Faith of Catholics: confirmed by Scripture, and attested by the Fathers of the five first centuries of the Church. [s.l.]: Jos. Booker, 1830. Dostupné online. Svazek 1. (angličtina)
  • Tradition: Received and Handed on: [papers presented at] a Theological Conference held at the [Anglican] Cathedral Church of St. Peter, Charlottetown, P.E.I., 27 June-1st July 1993. Příprava vydání Petley, D.A. (ed.). Charlottetown, P.E.I: St. Peter Publications, 1993. ISBN 0-921747-18-7. (angličtina) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]