Svátost smíření (katolická církev)

Tento článek je o jedné ze svátostí katolické církve. Zpověď v jiných církvích viz Svátost smíření. O pokání v jiných náboženstvích viz Pokání. O smíření v jiných náboženstvích viz Smíření (teologie).

Svátost smíření (běžně nazývaná také svátost pokání nebo zpověď) je jednou ze sedmi svátostí katolické církve (ve východním křesťanství známá jako svatá Tajina), při níž jsou věřící zbavováni hříchů spáchaných po křtu a smiřováni s křesťanským společenstvím. Během smíření je třeba vyznat smrtelné hříchy a ze zbožných důvodů lze vyznat i všední hříchy. Podle dogmatu a neměnné praxe církve mohou rozhřešení (absoluci) udělovat pouze kněží.

Charakter

Církev na základě podobenství o marnotratném synovi učí, že zpověď není tribunál nebo trestní soud, kde je člověk odsouzen Bohem jako zločinec, ale „svatební hodovní síň, kde společenství slaví Velikonoce, Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, v radostné zkušenosti jeho odpouštějícího milosrdenství“. Při zpovědi, jak věří církev, Bůh soudí člověka v tom smyslu, že vynáší na světlo jeho hříchy tím, že mu dává možnost vyznat své hříchy zpovědníkovi, pak mu uděluje pokání a prostřednictvím zpovědníka mu uděluje odpuštění. Boží odpuštění navrací osobě „jas bílého roucha křtu, roucha, které je výslovně vyžadováno pro účast na [svatební] hostině.“

Historie

V Novém zákoně jsou křesťané nabádáni, aby si na svých shromážděních „navzájem vyznávali hříchy a modlili se jeden za druhého“ a aby byli lidmi, kteří odpouštějí. V Janově evangeliu Ježíš po svém vzkříšení říká apoštolům: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ První církevní otcové chápali, že moc odpouštět a neodpouštět hříchy byla svěřena apoštolům a jejich právoplatným nástupcům, biskupům a kněžím, aby usmiřovali věřící, kteří po křtu padli.

Raná praxe

V polovině 2. století se v knize Hermův Pastýř objevuje myšlenka jediného smíření/pokání po křtu za těžké hříchy odpadlictví, vraždy a cizoložství. Episkopos (biskup) byl hlavním liturgickým představitelem místní obce, který prohlásil, že Bůh hříchy odpustil, když bylo jasné, že došlo k pokání, o čemž svědčí vykonání nějakého pokání, a kajícník byl znovu přijat do obce.

Potřeba zpovídat se knězi se objevuje už u Basila Velikého, který měl za to, že Bůh uděluje odpuštění skrze kněze. Před čtvrtým stoletím byla zpověď a kajícná disciplína veřejnou záležitostí, „neboť každý hřích je hříchem nejen proti Bohu, ale i proti bližnímu, proti společenství.“ V době Cypriána z Kartága už samotná zpověď nebyla veřejná.

Někdy se vyžadovalo celoživotní pokání, ale od počátku 5. století se za nejtěžší hříchy začalo považovat veřejné pokání za projev zadostiučinění. Na Zelený čtvrtek byli hříšníci spolu s katechumeny znovu přijímáni do společenství. Ze smíření na smrtelné posteli s církví, které nevyžadovalo pokání jako znamení lítosti, se do toho vnesl zmatek a rituál se začal vzdalovat realitě.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sacrament of Penance na anglické Wikipedii.

Autoritní data	BNE: XX5072881

Portály: Křesťanství