Podobenství o marnotratném synu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rembrandt: Návrat ztraceného syna, kolem roku 1662–1669

Podobenství o marnotratném synu, také označované za podobenství o milujícím otci nebo podobenství o ztraceném synu, je jedno z podobenství, která podle Bible vyslovil Ježíš Kristus. Je součástí textu 15. kapitoly Lukášova evangelia, kde je vypsáno ve verších 11. až 32.[1]

Příběh vypráví o mladším synovi, který si od otce vyžádá svůj budoucí podíl na dědictví, odejde ho prohýřit, dostane se společensky na úplné dno a když se vrací, je otcem uvítán s radostí a oslavou, což nelibě nese jeho nehýřivý bratr. Jeho jádrem je tedy odpuštění hříšníkovi, podobně jako v podobenství o ztracené ovci a podobenství o ztracené minci.

V rámci lekcionáře Římskokatolické církve bývá podobenství čteno v rámci 4. neděle postní.

Text[editovat | editovat zdroj]

Text podobenství (v překladu Kralické bible) je následující:

11 Řekl také: Člověk jeden měl dva syny. 12 Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl statku, kterýž mně náleží. I rozdělil jim statek. 13 A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopašně živ. 14 A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti. 15 I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře. 16 I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, ale žádný nedával jemu. 17 Přišed pak sám k sobě, řekl: Jak mnozí nájemníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru! 18 Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, 19 Aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých. 20 I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho. 21 I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. 22 I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. 23 A přivedouce to tele tučné, zabíte, a hodujíce, buďme veseli. 24 Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti. 25 Byl pak syn jeho starší na poli. A jda, když se přibližoval k domu, uslyšel zpívání a hluk veselících se. 26 I povolav jednoho z služebníků, otázal se, co by to bylo. 27 A on řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal. 28 I rozhněval se, a nechtěl vjíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho. 29 A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl. 30 Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné. 31 A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé. 32 Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.

Běžné výklady[editovat | editovat zdroj]

Peter Paul Rubens, marnotratný syn jako pasáček vepřů, 1618

Obvyklým výkladem podobenství je, že Bůh rád odpustí hříšníkům, kteří se dají na pokání, podobně jako otec v příběhu rád zpět přijal syna, který se k němu vrátil. Starší bratr v příběhu je obrazem farizejů, kteří Ježíšovi vytýkali jeho zájem o spodinu společnosti, a s jejichž postojem tímto příběhem Ježíš polemizuje.

Někteří vykladači zmiňují dobový kontext, kdy v židovské kultuře zdůrazňující úctu k rodičům je chování mladšího syna k otcově majetku zvlášť nepřijatelné, a pojídání rohovníkových lusků společně s prasaty představuje největší potupu, protože pro Židy není prase dle kašrutu poživatelné.

Odraz v církvích[editovat | editovat zdroj]

Na podobenství o marnotratném synu je postavena apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia papeže Jana Pavla II. vydaná v prosinci 1984.

Odraz v umění[editovat | editovat zdroj]

Auguste Rodin: Marnotratný syn, kolem roku 1886

Malířství[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku se jednalo o jedno z nejzpracovávanějších podobenství spolu s podobenstvím o deseti družičkách, podobenstvím o boháči a Lazarovi a podobenstvím o milosrdném Samaritánovi.

V době renesance i později patřily různé scény z tohoto podobenství k nejoblíbenějším výjevům v kategorii podobenství a zpracoval je například Albrecht Dürer, Rembrandt a Peter Paul Rubens.

Sochařství[editovat | editovat zdroj]

Mezi sochaře, kteří se příběhem inspirovali, patří Auguste Rodin.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Jako kantátu zpracoval podobenství v roce 1884 Claude Debussy. Benjamin Britten. Benjamin Britten zpracoval téma jako operu, která měla premiéru v roce 1969.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Parable of the Prodigal Son na anglické Wikipedii.

  1. Lk 15, 11 – 15, 32 (Kral, ČEP)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]