Liturgické mezidobí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Liturgické mezidobí (latinsky Tempus per annum) je v liturgického kalendáři římskokatolické církve liturgické období mezi vánočním a velikonočním okruhem.

Do 8. století se ve starých sakramentářích počítaly neděle mimo velikonoční a vánoční okruh podle některého významného svátku. (Dva týdny po Svatém Duchu, 7 týdnů po sv. Petru a Pavlu, 5 týdnů po sv. Vavřinci, 9 týdnů po archandělu Michaelovi atd.). Ve franckých liturgických knihách 8. století se objevuje počítání nedělí po Svatém Duchu. Tridentský koncil jednoznačně stanovil dvojí období liturgického mezidobí určené číslovanými nedělemi po Zjevení Páně a nedělemi po Svatém Duchu.

Liturgická reforma po druhém vatikánském koncilu určila počítání nedělí v mezidobí takto: od prvního týdne po svátku Křtu Páně následuje 2. neděle v mezidobí. Předposlední číslovaná neděle je 33. neděle v mezidobí. Poslední nedělí (34.) liturgického mezidobí je slavnost Ježíše Krista Krále a následuje 34. týden – poslední v mezidobí). Další neděle je 1. adventní jako začátek nového liturgického roku.

Takto stanovené liturgické mezidobí je přerušeno pohyblivým začátkem postní doby a opět navazuje týdnem po Seslání Ducha svatého.

K liturgickému mezidobí se vážou tzv. svátky Páně:

Liturgické mezidobí spolu s vánočním a velikonočním okruhem tvoří tzv. temporál.

Další slavnosti, svátky a památky podle liturgického kalendáře daného území diecézí nebo v řádové komunitě jsou součástí tzv. sanctorálu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adolf Adam: Liturgický rok, Vyšehrad, Praha 1998, str. 152-153