Karl Rahner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karl Rahner
Narození 5. března 1904
Freiburg im Breisgau
Úmrtí 30. března 1984 (ve věku 80 let)
Innsbruck
Povolání teolog, spisovatel, vysokoškolský pedagog a katolický kněz
Ocenění Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Velký kříž za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Pour le Mérite
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prof. Karl Rahner (5. března 1904 Freiburg30. března 1984 Innsbruck) byl německý katolický kněz, jezuita a teolog, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století. Stal se jedním z nejvlivnějších teologů Druhého vatikánského koncilu. Jeho Sebrané spisy mají 26 svazků.


Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Karl Rahner se narodil jako čtvrté dítě ze sedmi. Po ukončení střední školy vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, noviciát zahájil v roce 1922, čtyři roky poté, co do téhož řádu vstoupil jeho starší bratr Hugo. Karl byl v úvodní fázi noviciátu hluboce ovlivněn spiritualitou Ignáce z Loyoly. V dalších letech se soustředil na katolickou scholastickou filozofii a moderní německé filozofy: silný zájem měl zejména o Immanuela Kanta a dva tehdejší tomisty, belgického jezuitu Josepha Maréchala a francouzského jezuitu Pierra Rousselota, kteří ovlivnili Rahnerovo chápání filozofie Tomáše Akvinského.

Na kněze byl Rahner vysvěcen 26. července 1932. V roce 1934 se vrátil do Freiburgu, aby tam získal doktorát z filozofie. Ještě více se ponořil do prací Kanta a Maréchala, v téže době také navštěvoval semináře Martina Heideggera. Jeho dizertační práce Geist im Welt (Duch ve světě), interpretace epistemologie Tomáše Akvinského ovlivněná transcendentalizujícím tomismem Maréchala a také Heideggerem, byla nakonec vedoucím jeho práce Martinem Honeckerem odmítnuta, údajně kvůli důrazu na Heideggerovu filozofii a nedostatečnému vyjádření katolické novoscholastické tradice.


V roce 1936 byl Rahner poslán do Innsbrucku, aby tam pokračoval ve studiu teologie. Zde dokončil habilitační práci E latere Christi – počátek církve jako nové Evy z žebra Ježíšova, nového Adama, za kterou získal doktorát v prosinci 1936, poté byl jmenován docentem na fakultě teologie insbrucké univerzity.

V roce 1939, kdy univerzitu převzali nacisté a zrušili teologickou fakultu, dostal nabídku práce z Pastoračního institutu ve Vídni. Tam vyučoval a byl aktivní v pastorační práci až do roku 1948. Poté se vrátil do Innsbrucku, kde učil a publikoval eseje na řadu teologických témat.

Na druhém vatikánském koncilu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1962 se Rahner od svého řádového představeného dozvěděl, že podléhá předběžné cenzuře ze strany Říma, takže bez svolení nemůže publikovat ani přednášet. Jeho otevřený přístup k některým otázkám víry a teologie jej dostal do potíží s konzervativními vatikánskými autoritami. Jejich základní výtky se týkaly zejména Rahnerových názorů na eucharistii a mariologii.

Praktický dopad předběžné cenzury však vymizel v listopadu 1962, když papež Jan XXIII. ustanovil Rahnera poradcem Druhého vatikánského koncilu a stal se expertem kardinála Franze Königa. Rahner tak získal přístup na koncil a mnoho příležitostí sdílet své myšlenky s jeho účastníky. Rahnerův vliv v rámci koncilu byl tak rozsáhlý, že byl nakonec vybrán mezi sedm teologů, kteří připravovali jeden z nejdůležitějších dokumentů sněmu, dogmatickou konstituci Lumen gentium.

Po koncilu[editovat | editovat zdroj]

Karl Rahner v diskusi se španělským filosofem M. C. Castrem v roce 1974

V době konání koncilu Rahner přijal profesorské místo na univerzitě v Mnichově a vyučoval tam v letech 1964 až 1967. Poté učil dogmatickou teologii na univerzitě v Münsteru, kde pracoval až do svého odchodu do penze v roce 1971, kdy se stal čestným profesorem Vysoké školy filozofie v Mnichově. Poté se přestěhoval do Mnichova a v roce 1981 do Innsbrucku, kde další tři roky psal a přednášel. Obdržel 15 doktorátů honoris causa, vydal více než 4 000 děl. Zemřel 3. března 1984 a byl pochován v kryptě tamního jezuitského kostela.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 60. let navázal Rahner blízký vztah s německou spisovatelkou Luise Rinserovou. Během dvou desítek let si napsali asi čtyři tisíce dopisů, některé své pak Rinserová publikovala.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Česky vyšlo[editovat | editovat zdroj]

  • Všední věci. Einsiedeln 1966
  • Můj problém. Brno 1990
  • O svátostech v církvi. Praha 1993
  • Teologický slovník. Praha 1996
  • Bůh je s námi. Duchovní promluvy. Praha 1997
  • Filosofie pro každého. Košice 1998
  • Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
  • Rozjímání podle exercicií sv. Ignáce. Velehrad 2001
  • Slova do mlčení. Svitavy 2004
  • Základy křesťanské víry. Svitavy 2004
  • Dynamický prvek v církvi. Olomouc 2007
  • Poslání a milost. Příspěvky k pastorální teologii. Olomouc 2011

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity informace z článku en:Karl Rahner na anglické Wikipedii.

  1. Karl Rahner’s secret 22-year romance [online]. National Catholic Reporter, 1997-12-19. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]