Hugo Rahner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hugo Rahner
Narození 3. května 1900
Pfullendorf
Úmrtí 21. prosince 1968 (ve věku 68 let)
Mnichov
Příčina úmrtí Parkinsonova nemoc
Místo pohřbení Bavorsko
Zaměstnavatel Univerzita Innsbruck
Ocenění Čestný odznak Za vědu a umění (1959)
doctor honoris causa of the University of Innsbruck
Příbuzní Karl Rahner (sourozenec)
Christoph Cremer (synovec)
Hubert Cremer (švagr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Hugo Karl Erich Rahner SJ (3. května 1900, Pfullendorf21. prosince 1968, Mnichov) byl německý jezuita, teolog a historik. Považuje se za představitele tzv. Kérygmatické teologie.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Hugo Rahner vyrůstal v tradičně katolické rodině. Byl třetím ze sedmi dětí manželů Karla Rahnera st. (1868–1934), učitele němčiny, historie a francouzštiny, a Luisy Rahner rod. Trescher (1875–1976). Je bratrem Elisabethy Cremer rod. Rahner a Karl Rahner SJ.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po půlroční vojenské službě na konci 1. světové války a bezprostředně po maturitě v roce 1918 vstoupil Hugo Rahner do Společnosti Ježíšovy, tedy k jezuitům. Po studiích filozofie na jezuitské vysoké škole ve Valkenburg aan de Geul působil v letech 1923 až 1926 jako prefekt a vychovatel na jezuitském gymnáziu "Stella Matutina" ve městě Feldkirch. V letech 1926 až 1931 studoval filozofii a katolickou teologii na Universität Innsbruck. V roce 1929 byl v Pullachu nedaleko Mnichova mnichovským arcibiskupem Michaelem kardinálem Faulhaber vysvěcen za katolického kněze. Po dosažení doktorátu (Dr. Theol.) Z patristiky v roce 1931 (Innsbruck) studoval v letech 1931 až 1934 historii na Univerzitě v Bonnu. Studium úspěšně ukončil pod vedením Wilhelma Neuss a v roce 1934 promoval s titulem Dr. phil. V roce 1935 se habilitoval v Innsbrucku v oboru "církevní dějiny prvních století" a "patrologie".

Od roku 1935 přednášel na Universität Innsbruck. V roce 1937 se stal řádným profesorem církevních dějin, dějin dogmat a patrologie. V důsledku zrušení teologické fakulty během nacismu a druhé světové války byli innsbručtí jezuité a mezinárodní kněžský seminář Canisianum přeloženi do města Sion (Sitten) ve Švýcarsku. Tady v letech 1938 až 1945 na Papežské teologické fakultě přednášel i Hugo Rahner. V letech 1940 až 1946 přednášel i ve spolku Eranos v Locarnu, kde se poznal i s takovými osobnostmi jako Carl Gustav Jung, Mircea Eliade a Rudolf Otto.

Po znovuobnovení teologické fakulty v Innsbrucku v roce 1945 se stal Hugo Rahner na krátce její děkanem (1945/1946), později se stal rektorem univerzity (1949/1950). V letech 1952 až 1953 opět působil jako děkan teologické fakulty. V důsledku své těžké nemoci (morbus Parkinson) byl však v roce 1963 předčasně penzionován. Je pohřben na hřbitově v Pullachu.

Je autorem četných příspěvků v oblasti patrologie, ignaciánské spirituality a duchovní situace současnosti. Při příležitosti jeho 60. narozenin byla sestavena jeho bibliografie s názvem "sentir Ecclesiam", která obsahuje více než 720 položek.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Spolu se svými teologickými současníky (mezi jinými i s jeho bratrem Karl Rahner SJ) pracoval na teologii, která stojí zcela ve službě hlásání. Jakýsi základní náčrt takové teologie se nachází v jeho knize Eine Theologie der Verkündigung (Teologie ohlašování) (Freiburg, 1939). Jeho studie z dějin církve se zabývali vztahem mezi církví a západním humanismem a vzájemným vztahům mezi církví a státem. O církevních otcích, jejich spiritualitě, významu mýtů a symboliky v jejich spisech napsal několik významných knih a článků. Jeho výzkum křesťanské interpretace řecké mytologie umožnil určitý nový pohled na vznik církve.

Hugo Rahner má obrovskou zásluhu i na znovuobjevení církevní symboliky. Zvláštní pozornost věnoval zakladateli jezuitského řádu, sv. Ignácovi z Loyoly. Známé jsou jeho knihy Ignatius ven Loyola. Geistliche Briefe (Einsiedeln / Kolín, 1956) (Ignác z Loyoly. Duchovní listy), Ignatius ven Loyola. Briefwechsel mit Frauen (Freiburg, 1956) (Ignác z Loyoly. Listy se ženami) a Ignatius ven Loyola als Mensch und Theology (Freiburg, 1964) (Ignác z Loyoly jako člověk a teolog).

Díky Wilhelmu Neuss měl Hugo Rahner již od roku 1934 kontakty s katolickým studentským spolkem W. K. St. V. Unitas Rhenania zu Bonn. V roce 1937 zastával úřad "Alter Herr" v obou innsbruckých studentských spolcích, Unitas-Verein Norica i Unitas-Verein Greifenstein. Po jejich násilném zrušení v roce 1938 poskytl oběma prostory v jezuitském kolegiu. V roce 1954 přednášel na slavnostním oficiálním obnovení spolku Unitas-Greifenstein. V roce 1951 se stal čestným členem spolků A. V. Austria Innsbruck a K.Ö.H.V. Leopoldina Innsbruck.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

  • 1955 – Großes Silber Ehrenzeichen für die Verdienste um die Republik Österreich (Velké stříbrné vyznamenání za zásluhy o Rakouskou republiku)
  • 1958 – Ehrenkette des Landes Tirol (Čestný řetěz Tyrolska)
  • 1959 – Österreichisches Ehrenzeichen für Wissenschaft und Kunst "Pro Litter et artibus" (Čestné rakouské vyznamenání za vědu a umění "Pro Litter et artibus")
  • 1968 – Ehrendoktorwürde zum Dr. jur. h. c. der Universität Innsbruck (Čestný doktorát Universität Innsbruck)

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hugo Rahner na slovenské Wikipedii.