Lavina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lavina v Himálaji

Lavina je rychlý a náhlý sesuv většího množství sněhu po svahu, který by již mohl zasypat, zranit nebo zabít člověka.[1] Slovo lavina se někdy (např. v běžném hovoru) přeneseně používá i pro různé jiné sesuvy, například kamení, půdy, bahna atd. V tomto článku jsou popsány především sněhové laviny — ovšem i sněhová lavina s sebou často bere kamení, stromy a další materiál. Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Ročně zahynou v zemích s aktivní lavinovou službou řádově první stovky osob. Největší podíl z nich, zpravidla přes 80 %, představují osoby pohybující se ve volném terénu, jako jsou lyžaři, skialpinisté a horolezci.[2] Jakožto přirozený přírodní proces mají laviny nezastupitelný význam ve vývoji přírodních ekosystémů.[3]

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Z fyzikálního hlediska budoucí lavina představuje na strmém svahu značné množství potenciální energie. Na místě se drží díky vlastní pevnosti, třecím silám s podkladem a případnou podporou objektů na svahu, které působí jako kotvy (např. stromy). Rovnováha může být různě stabilní a ke kritickému vychýlení z rovnováhy může být potřeba různého impulzu síly.
Lavina vzniká, když je tato rovnováha dostatečně porušena - například vzroste zatížení spodních vrstev sněhu nově napadlým nebo navátým sněhem, pádem převěje nebo zatížením lidmi (i zvířaty) - např. během lyžování. Lavina také může vzniknout kvůli snížení tření s podkladem či pevnosti sněhových vrstev, například při rychlém oteplení nebo penetraci sněhových vrstev deštěm. Laviny mohou vzniknout také v důsledku zemětřesení. Laviny mohou být uvolňovány i řízeně, například pomocí výbušnin. Takové odstřely se provádí v mnoha lyžařských střediscích.

Klasifikace lavin[editovat | editovat zdroj]

Odlučná, transportní a akumulační zóna laviny

Laviny mohou být třízeny dle nejrůznějších kritérií, jako je způsob vzniku, velikost, intenzita, tvar dráhy a podobně. V různých zemích s aktivní lavinovou službou byly historicky uplatňovány různé lavinové klasifikace. Pokusem o sjednocení popisu lavin na celém světě byla Ilustrovaná mezinárodní klasifikace lavin vydaná Mezinárodní komisí o sněhu a ledu (ICSI) pod záštitou UNESCO v roce 1981.[4] Ta třídí laviny podle dvou základních přístupů. Morfologická klasifikace zohledňuje jevy související s tvarem a zřezřením laviny, jevy, které jsou přímo pozorovatelné. Genetická klasifikace zohledňuje procesy a podmínky zapřičiňující vznik laviny.

Morfologická klasifikace lavin[editovat | editovat zdroj]

Tato klasifikace je používána operativně v případě popisu lavinové události v terénu. Klasifikace rozděluje lavinu na tři hlavní části: odlučnou zónu laviny (pásmo odtrhu), lavinovou dráhu (transportní pásmo) a akumulační zónu (pásmo nánosu). V jednotlivých klasifikačních třídách pak hodnotí jevy, které jsou v těchto částech laviny pozorovatelné. V případě odlučné zóny jde o způsob vzniku laviny, pozici skluzného horizontu (povrchu, po kterém lavina klouže), a obsah tekuté vody ve sněhu. V případě transportního pásma jde o tvar dráhy a způsob pohybu sněhu. V případě akumulační zóny jde o hrubost nánosového materiálu, obsah tekuté vody v době uložení materiálu, a také přítomnost cizorodého materiálu (kamení, větve, stromy...) v lavině.[4]

Laviny dle způsobu vzniku[editovat | editovat zdroj]

Lavina z volného sněhu
  • laviny z volného sněhu: takovéto laviny startují z jednoho místa a mají trojúhelníkový tvar. Při uvolnění laviny se dává do pohybu jen malé množství povrchového sněhu (obvykle méně než 10−4 m3.) Příčinou je ztráta soudržnosti vlivem přeměny sněhu nebo vlivem slunečního záření či deště. Často se tak děje v blízkosti skalních výstupků či lokálního ztenčení sněhové pokrývky, kde jsou typické vyšší teploty sněhové pokrývky. Tento uvolněný sníh pak při svém pohybu strhává další sníh do určité hloubky dané soudržností sněhu s hloubkou. To vytváří charakteristický trojúhelníkový tvar laviny. Laviny volného sněhu vytvořené ve stejných podmínkách mívají obvykle velmi podobnou velikost. Mokré laviny volného sněhu mohou dosahovat podstatně větších rozměrů než relativně neškodné suché laviny volného sněhu.[5]
desková lavina
  • deskové laviny startují z odtrhové linie a dochází k uvolnění sněhové desky. Na rozdíl od laviny volného sněhu je ke vzniku deskové laviny potřeba určitá soudržnost sněhové pokrývky. K vytvoření odtrhové linie dochází, když smykové napětí kritické plochy dosáhne pevnosti sněhu ve smyku. Zároveň však musí platit, že deformace odlučné plochy sněhu musí být dostatečně rychlá pro vytvoření trhliny. Nestabilní sněhová podmínka vzniká, když je splněn první předpoklad, samotný odtrh laviny, když jsou splněny oba. Deskové laviny jsou obecně nebezpečnější než laviny volného sněhu. V případě uvolnění laviny člověkem se tento nachází uprostřed uvolněné sněhové desky. Deskové laviny jsou zodpovědné za velkou většinu škod a lidských obětí způsobených lavinami.[6] V klasifikaci je pak ještě dále děleno, zda jde o deskovou lavinu měkkou nebo tvrdou.[4]

Laviny dle pozice skluzného horizontu[editovat | editovat zdroj]

základová lavina

Základní dělení je v tomto případě, zda se skluzný horizont nachází při kontaktu sněhu se zemí (základové laviny), nebo zda se nachází v rámci sněhového profilu (povrchové laviny.) Povrchové laviny se dále dělí podle toho, zda k odtrhu došlo v rámci nového sněhu, nebo v rámci sněhu starého.[4]

Laviny dle obsahu tekuté vody ve sněhu[editovat | editovat zdroj]

Dle obsahu vody ve sněhu se laviny dělí na laviny suchého sněhu, kdy se v odlučné zóně laviny nachází pouze sníh bez obsahu tekuté vody, a laviny mokrého sněhu, kdy sníh v odlučné zóně tekutou vodu obsahuje.[4] Suché i mokré mohou být jak laviny volného sněhu, tak laviny deskové. Obsah tekuté vody v odlučné zóně jednak vypovídá o procesu formování laviny, a jednak ovlivňuje velikost laviny, způsob jejího pohybu i její nebezpečnost.[7]
Specifickými typy lavin, danými obsahem tekuté vody ve sněhu, ale nezahrnutými do mezinárodní klasifikace, mohou být břečkotoky a břečkové laviny, kdy dochází k uvolnění promoklého sněhu (obsah tekuté vody 15 % a více) i na svazích s velmi mírným sklonem (typicky 5 - 20°). Takové laviny vznikají zejména v pozdních jarních měsících v polárních oblastech, kdy je celý sněhový profil přesycen vodou.[8] Setkat se s nimi ale můžeme i v Krkonoších.[9] Dalším specifickým typem souvisejícím s vodou v odlučné zóně mohou být ledové laviny vzniklé uvolněním ledovcového seraku.[10]

Genetická klasifikace lavin[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od morfologické klasifikace nebývá užívána operativně pro popis lavinové události.[11] Klasifikace popisuje podmínky vytvářející nebezpečí vzniku lavin - jednak trvalé podmínky (relativní výška vzhledem k hranici lesa a hřbetům hor, sklon a orientace svahu, terénní tvary, hrubost terénu), jednak tzv. "genetické proměnné" (počasí v uplynulých dnech, srážková činnost, vítr, teplotní a radiační podmínky, údaje o stavu sněhové pokrývky jako je celková výška sněhové pokrývky nebo stratifikace sněhového profilu, a také informace o vzniku laviny - spontánní uvolnění, nebo uvolnění člověkem.)[4]

Laviny dle velikosti[editovat | editovat zdroj]

Velikostní kritérium v mezinárodní klasifikaci lavin zahrnuto není. Tradičně existují tři různé klasifikace velikosti lavin - americká, kanadská a evropská, ale v rámci mezinárodní spolupráce dochází k jejich sjednocování. Ačkoli jednotlivé velikostní třídy bývají popsány mírně odlišně, řádově by si měly odpovídat. Evropská klasifikace velikosti lavin je popsána následovně:[12][13]

Velikost České označení Potenciální škody Dojezd laviny Typická délka Typický objem
Velikost 1 splaz nepravděpodobné pohřbení osoby s výjimkou nevýhodné terénní konfigurace zóny dojezdu v rámci strmého svahu 10 - 30 m 100 m3
Velikost 2 malá lavina může pohřbít, zranit, nebo zabít člověka může dosáhnout konce daného svahu 50 - 200 m 1000 m3
Velikost 3 střední lavina může zničit a pohřbít auta, poškodit nákladní automobily, zničit malé budovy a zlomit několik stromů může překonat plochý terén na vzdálenost méně než 50 m stovky metrů 10 000 m3
Velikost 4 velká lavina může pohřbít a zničit nákladní automobily či vlaky, zničit poměrně velké budovy a malé plochy lesa může překonat plochý terén na vzdálenost větší než 50 m a dosáhnout dna údolí 1 - 2 km 100 000 m3
Velikost 5 velmi velká lavina má devastující destruktivní potenciál, může zničit celou krajinu dosahuje dna údolí, největší známé laviny přibližně 3 km nad 100 000 m3

Podmínky pro vznik lavin[editovat | editovat zdroj]

Terén[editovat | editovat zdroj]

Ploché hřebeny tvoří vlavinovém terénu bezpečnější cestu, než strmé svahy

Základní předpoklad pro uvolnění laviny je sklon svahu. Ostatní terénní charakteristiky mají pouze doplňující charakter. Obecně neexituje žádná přesná hranice minimálního sklonu, pod kterým se již laviny nevyskytují, minimální sklon pro uvolnění laviny závisí na konkrétních sněhových podmínkách. Různé typy lavin však vznikají na svazích různých charakteristických sklonů. Laviny suchého sněhu vzácně vznikají na svazích již od 25° sklonu[14] a se vzrůstajícím sklonem jejich četnost narůstá, zejména ve svazích nad 30° sklonu. Kolem poloviny všech lavin s lidskou účastí je uvolněno ze svahů o sklonu mezi 35 a 40°, přičemž mediánem je sklon 39°.[15] Nad 45° sklonu se četnost lavin snižuje a nad 60° bývají laviny vzácné - sníh se po svahu průběžně sesypává v malých objemech zpravidla již v průběhu sněžení. Laviny mokrého sněhu a břečkotoky se nečetně vyskytují i na svazích strmých pouze 10 - 25°.[16]

Převěj ukládaná na závětrné straně hřebene. 1) zachycené praskliny ve sněhu, 2) nová hrana poté, co část převěj sjela, 3) část převěje, která sjela bezprostředně po pořízení fotografie

Další důležitou terénní charakteristikou je orientace svahu, a to jednak vůči převládajícímu směru větru, a jednak vůči světovým stranám (tj. vůči slunci jako zdroji záření). Při větrném počasí bývá sníh převíván z návětrných svahů na svahy závětrné, kde je ukládán. Na závětrných svazích zejména v blízkosti hřebenů je tak značná zásoba sněhu pro tvorbu lavin, které mohou být větších rozměrů. Ani návětrné svahy však nejsou prosté lavinového rizika - i zde může být akumulováno dostatečné množství sněhu k překrytí kritických vrstev a ke vzniku deskových lavin. Nižší sněhová pokrývka s sebou také přináší zpravidla vyšší teplotní gradient a tím vyšší riziko tvorby plovoucího sněhu. Z hlediska orientace vůči slunci se nebezpečí vzniku lavin mění v průběhu sezóny. Uprostřed zimy bývají kritické zejména stinné svahy v severní expozici. Sněhová pokrývka zde získává jen velmi málo tepla od slunce a ztrácí teplo dlouhovlnným vyzařováním. To vede k tomu, že zde jen velmi zvolna dochází ke stabilizaci sněhu a často zde mohou vznikat přetrvávající kritické vrstvy tvořené hranatozrnitými krystaly, pohárkovými krystaly nebo zasněženou povrchovou jinovatkou. Ve svazích s jižní, slunnou expozicí zpravidla dochází k rychlejší stabilizaci sněhové pokrývky uprostřed zimy a svahy jsou tedy obecně příznivější. Nicméně v pozdní zimě a na jaře zde snáze dochází k tavné přeměně a sněhová pokrývka se rychle může stát nestabilní.[17]

Změť kmenů a sněhu po Wellingtonské lavině, nejsmrtelnější lavině v historii USA

Podstatnou úlohu hraje také vegetační pokryv. Zapojený les na strmých svazích podstatně tlumí případný vznik lavin, protože je zde obecně stabilnější sněhová pokrývka, a to z několika důvodů: jednak jsou v lese obecně menší rychlosti větru, dále je ovlivňován radiační režim (méně přímého slunečního záření a méně dlouhovlnného vyzařování), stromy také v průběhu sněžení zachycují nadpoloviční většinu padajícího sněhu, zadržený sníh pak z větví postupně opadává a vytváří nepravidelnou sněhovou strukturu. Při dostatečné hustotě lesa pak kmeny stromů tvoří přímou oporu sněhové pokrývce.[18] Nicméně ani les není zcela prost lavinového rizika. I v lese může dojít k uvolnění laviny, a to zejména pokud je tvořen opadavými druhy stromů,[19] nebo pokud jde o rozvolněný porost na horní hranici lesa. Lesní pokryv je také jen minimální zábranou pro velké laviny, které se uvolnily nad ním. Takové laviny bez problémů lámou stromy a vytvořená směsice sněhu a kmenů výrazně zvyšuje destruktivní potenciál laviny. Dvojsečný je vliv keřovitých porostů - zatímco při mělké sněhové pokrývce mohou bránit vzniku laviny, při vyšší pak mohou blokovat sesedání sněhové pokrývky a tím stabilizaci sněhu. Hladké travnaté svahy jsou zase často spojeny se vznikem lavin klouzavého sněhu.
Dále hraje roli také samotný charakter povrchu a jeho drsnost. Hrubý povrch kotví sněhovou pokrývku do té doby, než jej tato zcela přikryje a vytvoří povrch hladký. Kotvícími objekty mohou být kameny a balvany, svahové terásky, padlé klády nebo i výše zmíněné stojící stromy a keře. Relativně hladký terén (např. travnatý svah, jemná suť) potřebuje přibližně třiceticentimetrovou sněhovou pokrývku pro vznik lavinového nebezpečí, průměrný horský terén přibližně šedesáticentimetrovou a hrubý terén tvořený velkými balvany, případně pařezy nebo padlými kládami přibližně jeden metr napadlého sněhu. Stabilizační efekt hrubého povrchu se však může zcela obrátit ve chvíli, kdy je tento přikryt dostatečně silnou sněhovou pokrývkou. Na kontaktu balvanů a sněhové pokrývky může docházet k ukládání napětí a právě v těchto místech může docházet k uvolnění deskové laviny. Na balvanech a jiných vystouplých objektech může být také sněhová pokrývka tenčí a vlivem většího teplotního gradientu zde může docházet k větší přeměně sněhových zrn a vzniku kritických sněhových vrstev.[20]
Důležité jsou také samotné rozměry svahu a jeho uspořádání. Svah potřebuje určité minimální rozměry pro vznik laviny - pro deskové laviny přibližně platí, že šířka uvolněné sněhové desky je přibližně stonásobkem hloubky odtrhu a délka desky přibližně padesátinásobkem, ačkoli existují značné rozdíly. Další důležitou proměnnou je také konvexnost nebo konkávnost daného svahu. V konvexní části svahu (případně tam, kde se konvexně mění mocnost sněhové pokrývky) má tendenci se akumulovat tahové napětí ve sněhu, v konkávních částech svahu dochází ke kompresi. Terénní útvary jako žleby či muldy mohou být zásadní při formování lavin. Důležitou roli hraje také nadmořská výška svahu. Vlivem teplotního gradientu, rozdílné síly či směru větru ap. můžou být na stejném svahu v rozdílných nadmořských výškách zcela jiné podmínky pro uvolnění laviny.[21]

Sněhová pokrývka[editovat | editovat zdroj]

Obecně může mít sněhová pokrývka složitou strukturu, skládající se z mnoha sněhových vrstev ukládaných v průběhu zimy, odlišujících se druhem a velikostí krystalů, hustotou, teplotou, pevností, a dalšími parametry. Sněhová zrna, která tvoří danou sněhovou vrstvu, v sobě odrážejí meteorologické podmínky, za kterých byla daná vrstva uložena, a také procesy, kterými prošla. Vyhodnocování vnitřní struktury sněhové pokrývky - sněhového profilu - je základem expertního posuzování lavinového nebezpečí. Pro vznik deskové laviny je vždy podstatná přítomnost kritické vrstvy - vrstvy nestabilního, nesoudržného sněhu.

Sněhový profil deskou navátého sněhu

Pro posouzení stability sněhového profilu, kritických vrstev a jejich vývoje je obvykle měřena hustota sněhových vrstev, kdy nevýhodnými znaky jsou zejména velké rozdíly mezi sousedními vrstvami, a umístění hustších vrstev nad méně hustými, dále teplota v různých hloubkách a její gradient, kdy vyšší teplotní gradient vede spíše k výstavbové přeměně, zatímco menší teplotní gradient k přeměně bortící, a také typ sněhových zrn a jejich velikost.

Meteorologické podmínky[editovat | editovat zdroj]

Počasí je vždy na mnoha místech řetězce příčin vedoucího k uvolnění laviny. Počasí ovlivňuje vytváření struktury sněhového profilu, meteorologické vlivy mohou vést i přímo k uvolnění laviny. Mezi hlavní meteorologické proměnné ovlivňující lavinové nebezpečí patří:

vítr může transportovat značná množství sněhu na značné vzdálenosti
  • vítr, jeho rychlost a směr - klíčovou je zde schopnost větru přenášet sněhové částice, odnášet je z původního místa a ukládat je na jiné. Tato schopnost je závislá jak na rychlosti větru, tak na charakteru sněhových částic a jejich uložení, případně teplotních a vlhkostních podmínkách. Rychlost, při které je vítr schopen odnášet dříve uložený sníh, obecně roste a) s rostoucí teplotou a vlhkostí, b) se stářím povrchové vrstvy sněhové pokrývky, c) když byly dané částice původně také uloženy větrem a tím pádem mají menší průměrnou velikost a sněhová vrstva vyšší hustotu. Minimální hodnoty se tedy pohybují v širokém rozpětí od 5 m/s pro nezpevněný sníh, až po více jak 25 m/s pro tvrdou, dobře propojenou sněhovou vrstvu. Sníh uložený větrem tvoří tvrdé, dobře provázané desky, které mohou stát u vzniku deskových lavin. Vítr v kombinaci s terénními útvary je také zodpovědný za nerovnoměrné rozmístění sněhu a tedy nerovnoměrnou tloušťku sněhové pokrývky v různých částech svahu a mezi různými svahy.[22]
  • srážky, ať už ve formě sněžení nebo deště, akutně zvyšují lavinové riziko. Čím více nového sněhu (ať už je myšlena jeho výška, nebo vodní hodnota), čím intenzivnější je sněžení a čím nevýhodnější jsou podmínky jeho ukládání (vítr, teplota, typ krystalů), tím větší je nárůst lavinového nebezpečí. Déšť způsobuje velmi rychlý a výrazný nárůst lavinového nebezpečí, opět tím větší, čím vyšší jsou srážkové úhrny a intenzity.[23][24]
  • teplota vzduchu a její vývoj v čase - obě složky jsou ovlivňují možnost tvorby lavin. Při teplotách mírně pod nulou dochází k rychlé stabilizaci sněhové pokrývky, chladné teploty zpomalují její spojování a konzervují kritické vrstvy. Dlouhodobé silné mrazy mohou vést ke vzniku kritických vrstev vytvořených výstavbovou přeměnou[p 1] sněhových krystalů. Výrazné oteplení během sněžení může mít za následek vznik kritické vrstvy mezi chladnějším starým a teplejším novým sněhem. Oteplení nad 0 °C snižuje pevnost sněhové vrstvy a vytváří napětí ve sněhové vrstvě, neboť se nejprve ohřívá povrch, přičemž hlouběji uložený sníh je ještě chladný. Při delším trvání teplého počasí pevnost a soudržnost sněhových vrstev výrazně klesá a může dojít ke vzniku velkých deskových lavin mokrého sněhu. Jako příznivé je vnímané opakované oteplování a ochlazování (pokud při něm nedochází k ukládání sněhových vrstev s výrazně odlišnou teplotou) a citelné ochlazení z teplot kolem 0 °C.[25][24]
Kontrast mezi slunnými a zastíněnými svahy v horském terénu se značně odlišným přísunem slunečního záření. Sněhová pokrývka se mezi takovými svahy může podstatně lišit.
  • sluneční záření a oblačnost - sluneční záření spolu s teplotou vzduchu a silou větru výrazně ovlivňuje teplotu svrchní vrstvy sněhu. Velká intenzita slunečního záření může vést k tavné přeměně a tím ztrátě soudržnosti, ale také vzniku krust, se kterými bývá spojována tvorba kritických vrstev ve sněhu. Oblačnost ovlivňuje dlouhovlnné vyzařování ze sněhové pokrývky, které ji ochlazuje. Chladné, bezoblačné noci jsou spojeny s tvorbou hranatozrnitých krystalů a povrchové jinovatky. Kombinované působení intenzivního slunečního záření na jižních svazích a nočního dlouhovlnného ochlazování může vést také k tvorbě nestabilního sněhu na povrchu prostřednictvím tzv. radiační rekrystalizace. Význam slunečního záření se mění v průběhu sezóny a dominuje zejména v jarních měsících.[26][24]
  • vlhkost vzduchu - vysoká vzdušná vlhkost v souvislosti s ukládáním větrem přenášeného sněhu vede k vytváření vrstev soudržného sněhu, který pak může tvořit deskové laviny. Vysoká vzdušná vlhkost je důležitá také pro tvorbu povrchové jinovatky.[27]

Kromě meteorologických faktorů hrají v dlouhodobém měřítku roli i faktory klimatické. Lavinové oblasti v oceanických klimatech mívají vysoký úhrn srážek, tedy také vysokou sněhovou pokrývku, a relativně mírné teploty. Podmínky ve sněhové pokrývce zde často rychle fluktuují mezi stabilitou a nestabilitou, laviny se uvolňují obvykle v průběhu nebo krátce po skončení srážkové epizody. Vyšší teploty vzduchu vedou po srážkové epizodě k rychlé stabilizaci ve sněhové vrstvě. Četnou příčinou tvorby lavin je zde déšť, který také vytváří ledové vrstvy, které mohou sloužit jako budoucí skluzné plochy. Hluboce položené, perzistentní kritické vrstvy nejsou četné. V kontinentálních klimatech jsou úhrn srážek i teploty výrazně nižší a sněhová pokrývka nebývá tak vysoká. Většina lavin je spojená s novým sněhem, stejně jako v oceanických klimatech, nicméně velké lavinové události bývají často spojeny s přetrvávající kritickou vrstvou hluboko ve sněžném profilu.[28]

Typické lavinové situace[editovat | editovat zdroj]

Evropská předpovědní praxe využívá pro popis lavinového nebezpečí 5 obecných problémových faktorů, osvětlujících v čem spočívá hlavní riziko. Těmito problémovými faktory jsou:[29]

  • nový sníh - kritické množství nově napadlého, netransformovaného sněhu
  • navátý sníh - sníh transportovaný a ukládaný větrem
  • starý sníh - kritická vrstva ve starém sněhu (starý sníh je popisován buď jako sníh starší, než nejnovější srážková událost[30] nebo jako "sníh, který v průběhu mnoha dní nebyl vystaven vlivu nových sněhových srážek, větru, nebo tání"[31])
  • mokrý sníh - nebezpečí spjaté s rostoucím oslabováním sněhové pokrývky jejím prosycováním vodou
  • klouzavý sníh - celá sněhová pokrývka klouže po hladkém podkladu

Tyto problémové faktory jsou uváděny v lavinových bulletinech evropských lavinových služeb. Navíc mohou lavinové služby označovat situace s nízkým nebezpečím jako "příznivá situace". Popis pomocí problémových faktorů je však poměrně obecný.

Z pozorování tyrolské lavinové služby vychází, že lavinové nehody často mají opakující se vzorec. Dochází k nim na opakujících se místech při opakujících se meteorologických situacích. Rudi Mair a Patrick Nairz v pozorování identifikovali deset jasně definovaných rizikových situací, které nastávají opakovaně a jsou zjevné. Tyto modelové situace jsou definovány na základě procesů, které vedou k aktuální skladbě sněhové pokrývky, a procesů, které v ní lze očekávat v důsledku budoucího vývoje počasí.[32] Těmito deseti modelovými situacemi jsou:

  • Slabá vrstva blízko u země vzniká na začátku zimy při procesech přeměny sněhové pokrývky. K jejímu vzniku dochází zpravidla během delších období hezkého počasí po prvním sněžení. Po druhém významnějším sněžení pak nově napadlý sníh vytváří deskové laviny sjíždějící po této slabé vrstvě. Při zimách chudých na sníh může toto nebezpečí trvat dlouhou dobu.[33]
  • Klouzavý sníh je situace, kdy celá sněhová pokrývka klouže po hladkém podkladu. U tohoto modelu nezávisí na dodatečném zatížení sněhové pokrývky k uvolnění laviny. Tento typ nebezpečí snadno rozpoznatelný (v terénu se vytvářejí "rybí tlamy" - viditelné, až několik metrů hluboké trhliny ve sněhové pokrývce), nicméně samotné uvolnění laviny je jen velmi obtížně predikovatelné - laviny klouzavého sněhu se mohou uvolnit i za obecně stabilních sněhových podmínek, ve kteroukoli denní i noční dobu, v nejchladnější i nejteplejší den zimy. Voda na styčné ploše mezi sněhem a podkladem zvyšuje pravděpodobnost uvolnění klouzavé laviny, k nim tedy dochází častěji po dešti a oteplení. Častá je tato situace také po vydatném sněžení ze začátku zimy, kdy je země ještě relativně teplá.[34]
  • Déšť rychle a výrazně navyšuje lavinové nebezpečí, neboť zvyšuje hmotnost sněhové pokrývky, oslabuje její vnitřní soudržnost a zároveň působí jako kluzný prostředek. Déšť se může vyskytovat v kterémkoli období zimy, zejména v nižších polohách. Tento typ lavinového nebezpečí je velmi snadno rozpoznatelný.[35]
  • Chladno po teplu / teplo po chladnu - navazují -li na sebe dvě sněhové vrstvy se značně rozdílnou teplotou (buď na prochlazený starý sníh při oteplení napadne nový, teplejší sníh, nebo naopak na relativně teplý sněhový povrch začne sněžit po výrazném ochlazení), mají mezi sebou výrazný teplotní gradient a velmi špatně se spojují. Na jejich rozhraní také může docházet k výstavbové přeměně[p 1] a vzniká tenká kritická vrstva tvořená plovoucím sněhem. Tento typ nebezpečí je bez sledování meteorologické situace velmi špatně rozpoznatelný, neboť ke vzniku nebezpečí nedochází bezprostředně po sněžení, ale až v průběhu dalších dní.[39]
  • Sněžení po dlouhém chladném období je "klasickým" typem lavinového rizika. Během dlouhého chladného období dochází k výstavbové přeměně[p 1] prochládající sněhové pokrývky a vzniku nestabilního plovoucího sněhu v ní. To samo o sobě není nebezpečné, vznikne sněhová pokrývka téměř bez napětí. K prudkému nárůstu lavinového nebezpečí dochází ve chvíli, kdy na tuto nestabilní vrstvu napadne nebo je větrem převátý nový sníh. Ten se s původní sněhovou pokrývkou spojuje jen velmi těžko. K uvolnění deskové laviny pak stačí jen minimální dodatečné zatížení. Nebezpečí lavin pak klesá jen velmi pomalu.[40][41]
  • Nesoudržný sníh a vítr - při tomto modelu slabou vrstvu obvykle tvoří nesoudržný nový sníh, na kterém leží navátý sníh. To znamená, že buď nejprve za nízkých teplot sněžilo, a poté začal foukat vítr, nebo vítr během sněžení zesílil. Nebezpečí je pak zpravidla v terénu snadno rozpoznatelné a netrvá dlouho. Výjimkou může být situace, kdy vítr přemístil povrchovou vrstvu starého sněhu tvořenou hranatozrnitými nebo pohárkovými krystaly. V takové situaci se tvoří tvrdé, křehké sněhové desky, které jsou velmi dlouho náchylné k narušení.[42]
  • Dobře vysněžená území vedle málo vysněžených - v místech na jejich rozhraní často dochází k uvolnění deskových lavin. Na místech, kde leží málo sněhu (vyvýšeniny, pokryté balvany, okraje žlebů a dolíků atp.), bývá struktura sněhové pokrývky obvykle méně příznivá, než na sousedních územích se sněhovou pokrývkou vyšší. Je to dáno intenzivnější metamorfózou uvnitř sněhové pokrývky. Kritické sněhové vrstvy zde také mohou být blíže k povrchu, a stačí tak menší dodatečné zatížení na uvolnění laviny.[43]
  • Zasněžená povrchová jinovatka je jednou z nejproblematičtějších kritických vrstev. Povrchová jinovatka vzniká za nízkých teplot a velmi malého proudění vzduchu (typicky jasné noci) na povrchu sněhové pokrývky vlivem radiačního ochlazování díky vyzařování dlouhovlnného záření ze sněhové pokrývky. Na povrchu sněhové pokrývky tím vzniká silná teplotní inverze a dochází k depozici ve vzduchu obsažené vodní páry na sněhová zrnka na povrchu a tedy vzniku povrchové jinovatky. Důležitou roli zde hraje také mikroklima - k efetku dochází často u potoků (zdroj vlhkosti), na lesních mýtinách (sníh se zde ochladí výrazněji než v okolním lese, který je zdrojem vlhkosti) nebo vlivem tzv. Niggova efektu na závětrné straně hřebene v jeho těsné blízkosti (relativně teplý, vlhký vzduch přetéká přes hřeben, na jehož druhé straně je podchlazený sníh). Samotná povrchová jinovatka není rizikem, rizikem se stává ve chvíli, kdy je zasněžena další sněhovou vrstvou. V tu chvíli se díky své anizotropii[p 2] stává "ideální" kritickou vrstvou. Toto nebezpečí je v terénu velmi obtížně rozpoznatelné.[45][46]
  • Zasněžené krupky mají díky svému kulatému tvaru a relativně velké velikosti zrn jen velmi malou soudržnost. Pokud jsou zasněžené nebo převáté, s napadlým sněhem se nespojí a stávají se kritickou vrstvou. Často se vyskytují jen na malém území a nebezpečí je tedy nesnadno rozpoznatelné. Vyskytují se nejčastěji v jarním období s intenzivnějšími přeháňkami způsobenými konvekcí (větší pravděpodobnost krupek) a jejich nebezpečí zpravidla netrvá dlouho.[47]
  • Jarní situace je spojená s tavnou přeměnou a výskytem mokrého sněhu. Typická je zde značná časová proměnlivost - zatímco ráno bývají v jarních měsících podmínky zcela stabilní a sníh zmrzlý na tvrdý firn, v odpoledních hodinách může v promoklém sněhu docházet ke vzniku četných spontánních lavin. Velkou roli zde hraje komplexní souhra teploty a vlhkosti vzduchu, slunečního záření a větru, spolu se strukturou staré sněhové pokrývky.[48]

Lavinové situace jdou obvykle poměrně snadno přiřadit k lavinovému faktoru, případně modelu lavinového nebezpečí. V průběhu sezóny však často nastává hned několik faktorů a modelů současně, z nichž zpravidla jeden je dominantní.[49]

Laviny a člověk[editovat | editovat zdroj]

Úmrtí v lavinách ve Švýcarsku mezi lety 1936 a 2009. Červeně úmrtí v budovách, černě úmrtí na silnicích, modře úmrtí ve volném terénu.

Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Laviny představují hrozbu jak pro lidský život či zdraví, tak pro lidmi vytvořenou infrastrukturu. Například ve Švýcarsku bylo mezi lety 1970 a 2010 v rámci lavinové databáze zaznamenáno 8130 lavin, z nichž 2239 bylo s lidskou účastí. V těchto lavinách bylo zachyceno celkem 4619 osob a z nich 898 osob v lavinách zemřelo. Více jak 90 % obětí zemřelo při rekreačních aktivitách ve volném terénu.[50]USA mezi lety 1950 a 1994 zemřelo v 324 smrtelných lavinách celkem 440 lidí. Mezi oběťmi byli nejčastěji horolezci (25,5 %), skialpinisté (22,7 %) a lyžaři lyžující ve volném terénu v těsné blízkosti hranic lyžařských areálů (10 %).[51] Nejvíce amerických obětí lavinových neštěstí připadá na stát Colorado, kde převládá kontinentální sněhové klima vhodné pro přetrvávajících vrstev nesoudržného sněhu.[52]Rakousku zemřelo v lavinách mezi lety 1997 a 2017 celkem 500 osob, více než polovina z nich ve spolkové zemi Tyrolsko. V zimní sezóně 2016/2017 bylo v Rakousku ve 145 lavinových událostech registrováno 375 zúčastněných osob, 40 osob bylo lavinou přímo zasaženo a při 19 smrtelných lavinových událostech zemřelo 25 osob. Všechna smrtelná lavinová neštěstí v Rakousku se v dané sezóně odehrála na svazích strmějších než 35°, většina se jich odehrála v severní nebo severovýchodní expozici, mezi 2000 a 2500 metry nadmořské výšky a při stupni lavinového nebezpečí 2 nebo 3.[53]

Varování před lavinovým terénem v rakouských Alpách
Varování před lavinovým terénem ve Velkém Kotli v Jeseníkách
Video vysvětlující faktory brané v úvahu při přípravě lyžařského výletu v oblastech ohrožovaných lavinami (anglicky)

V Alpách jako celku zemře ročně v lavinách v průměru 103 osob, přičemž sezónní čísla kolísají od 54 do 179 osob. Přes velké mezisezónní výkyvy v počtu lavinových obětí zůstává v průběhu let průměrný počet obětí relativně stabilní, úmrtnost v lavinách ani neroste, ani neklesá. V průběhu let se mezi oběťmi snižuje podíl i počet osob zemřelých v kontrolovaném terénu (sídla, budovy, dopravní infrastruktura) a zvyšuje podíl osob zemřelých ve volném terénu. V 60. a 70. letech rostl i celkový počet obětí zemřelých ve volném terénu, ten se však od pozdních 70. let stabilizoval. Přitom počet osob pohybujících se v Alpách ve volném terénu neustále narůstá. Snižující se relativní četnost lavinových událostí je vysvětlována pokrokem na poli lavinové bezpečnosti, zejména rozvojem lavinových vyhledávačů. Nezastupitelnou roli má i zlepšování lavinové předpovědi a její dostupnosti a zlepšující se informovanost osob pohybujících se v lavinovém terénu.[54] Na rozdíl od Alp ve Spojených státech amerických počet obětí lavinových situací rok od roku mírně roste.[51]
Laviny extrémních rozměrů mohou způsobit zničení rozsáhlých ploch lesa, a pokud jim stojí v cestě, též různých lidských konstrukcí, silnic a budov. Např. 8. března 1956 spadly v Nízkých Tatrách dvě obrovské laviny. Větší z nich měla objem přibližně 1,6 milionu metrů krychlových sněhu, vážila 380 000 tun a její dráha měřila 3500 m. Ve srubu, který stál v cestě laviny, zemřelo 16 z devatenácti dělníků.[55]

Lavinová předpověď[editovat | editovat zdroj]

Pro potřeby ochrany obyvatelstva před lavinami bývá nebezpečí předpovídáno. K vypracování lavinové předpovědi se užívá široké škály informačních zdrojů, jako jsou údaje ze sněhoměrných a meteorologických stanic, výsledky terénních testů sněhové stablity, přímá pozorování lavinové činnosti, aj. Datové zdroje pro lavinovou předpověď jsou obecně trojího druhu: 1) přímá pozorování sněhové instability, jako je pozorování lavin, praskání ve sněhu a vznik sněhových trhlin, nebo výsledky testů sněhové stability, 2) data o charakteru sněhové pokrývky, jako je její výška, předchozí lavinová aktivita v lokalitě, případné změny sněhu v lokalitě způsobené lidskou činností (např. lyžování), a zejména vnitřní struktura sněhové pokrývky zahrnující vrstvení sněhu, hustotu, druh sněhových krystalů, teplotu či obsah vody v jednotlivých vrstvách a 3) meteorologické faktory, jako je množství nového sněhu a intenzita sněžení, rychlost a směr větru, teplota, vzdušná vlhkost, sluneční záření a podmínky na povrchu sněhu. Nejpříměji vypovídají o lavinovém nebezpečí přímá pozorování sněhové instability a naopak vztah meteorologických faktorů je nejvolnější. V lokální, případně mezoměřítkové lavinové předpovědi (např. předpověď pro konkrétní svah nad ohroženou silnicí, příp. předpověď pro konkrétní lyžařské středisko) je tedy největší důraz kladen na informace první skupiny. Pro lavinovou předpověď na větších územích, jako jsou horské masivy, je však naopak největší využití u meteorologických dat, která nabízejí kontinuální měření a plošné pokrytí celé oblasti.[56]

Kolébkou předpovídání lavinového nebezpečí jsou alpské země, USA a Kanada. Například ve Švýcarsku je míra ohrožení lavinami předpovídána již od roku 1945.[57] Evropské předpovědní služby jsou sdruženy do organizace European Avalanche Warning Services (EAWS). V Evropě bývá lavinová předpověď vydávána kromě všech alpských zemích také ve Španělsku, Andoře, Velké Británii, Česku, Slovensku, Polsku, Rumunsku, Finsku, Norsku a na Islandu.[58] V Česku vydává lavinovou předpověď horská služba pro Jeseníky a Krkonoše.[59]

Stupnice lavinového nebezpečí[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1993 používala každá předpovědní služba svou vlastní stupnici lavinového nebezpečí. Až v dubnu 1993 byla dohodnuta jednotná pětidílná stupnice lavinového nebezpečí, adaptovaná od té doby na celém světě. Označení jednotlivých stupňů je číselné, slovní, barevné a pomocí ikon.[60]

Stupeň nebezpečí ikona Stabilita sněhové pokrývky Pravděpodobnost uvolnění laviny
5 Velmi vysoké Avalanche very high danger level.png Sněhová pokrývka je všeobecně slabě zpevněná a velmi nestabilní Očekává se samovolný sesuv mnoha velkých a často i velmi velkých lavin, a to dokonce i v mírně strmém terénu
4 Vysoké Avalanche high danger level.png Sněhová pokrývka je na většině strmých svahů slabě zpevněna Uvolnění lavin je možné již při malém dodatečném zatížení na mnoha strmých svazích. V některých případech se dá očekávat samovolný sesuv mnoha lavin středních a často i velkých rozměrů
3 Značné Avalanche considerable danger level.png Mnohé strmé svahy jsou pouze středně až slabě zpevněny K uvolnění laviny může dojít již při malém dodatečném zatížení, obzvlášť na v předpovědi uvedených strmých svazích. Ojediněle možný samovolný sesuv lavin středních, výjimečně i velkých rozměrů
2 Mírné Avalanche moderate danger level.png Pouze některé strmé svahy vykazují jen střední stabilitu, jinak je sněhová pokrývka vcelku dobře zpevněna Uvolnění lavin je možné obzvláště při velkém dodatečném zatížení, a to především na v lavinové předpovědi uvedených strmých svazích. Velké samovolné laviny jsou nepravděpodobné.
1 Nízké Avalanche low danger level.png Sněhová pokrývka je obecně dobře zpevněna a stabilní Uvolnění lavin je obecně možné jen při velkém dodatečném zatížení na ojedinělých místech velmi strmého, extrémního terénu. Samovolně může dojít k sesuvu splazů a lavin malých rozměrů.
Bavorská matice pro určení stupně lavinového nebezpečí na základě tří proměnných

Termíny uvedené ve stupnici jsou dále popsány: Mírně strmý terén zahrnuje svahy mírnější než 30°, strmé svahy jsou svahy strmější než 30° a velmi strmý, extrémní terén zahrnuje svahy o strmosti nad 40°. Malé dodatečné zatížení znamená zatížení jednotlivým lyžařem/snowboardistou jedoucím zlehka, bez pádu, nebo osobou na sněžnicích, nebo skupinou osob s neustále dodržovanými rozestupy minimálně 10 metrů. Velké dodatečné zatížení znamená zatížení skupinou dvou a více lyžařů/snowboardistů bez rozestupů, rolbou, skútrem, čtyřkolkou, výbuchem, či jednotlivým pěším turistou/horolezcem.[61][62]

Samotné určení stupně lavinového nebezpečí je prováděno pomocí tzv. Bavorské matice, která pro určení stupně lavinového nebezpečí posuzuje tyto souvislosti: rozsah nebezpečných míst, pravděpodobnost uvolnění laviny a možnost uvolnění samovolných lavin.[63][64]

Podoba výstupu lavinové předpovědi - lavinového bulletinu - přes snahu o standardizaci není zatím v různých státech provádějících lavinovou předpověď jednotná. Předpovědní služby sdružené do EAWS se nicméně dohodly na jednotné struktuře lavinového bulletinu. Ten by měl vycházet v průběhu zimní sezóny pravidelně (zpravidla jednou denně, v některých zemích i 2× za den)[65] a jeho obsah by měl být strukturován v následujícím pořadí:[66]

  • stupeň lavinového nebezpečí jakožto nejdůležitější, ale zároveň nejobecnější informace
  • zvlášť ohrožená místa vymezená dle expozice a nadmořské výšky
  • převládající typ lavinové situace
  • slovní popis nebezpečí
  • další informace o sněhové pokrývce nebo počasí
  • měřená data (sněhoměrných či meteorologických stanic)

Lavinové bulletiny jsou vydávány pro oblasti o rozloze alespoň 100 km2, typicky pro horské masivy.[67] Informace v nich obsažené jsou tedy obecného charakteru, a vytvářejí pouze obecný základ pro posouzení lavinové situace v konkrétní lokalitě. Správně posoudit nebezpečí na konkrétním svahu pouze na základě takovéto obecné lavinové prognózy nelze. Rozhodovací procedury při pohybu ve volném, potenciálně lavinovém terénu musí zahrnovat i pozorování příslušná dané lokalitě (skladba sněhové pokrývky, testy stability sněhu, varovné signály jako trhliny ve sněhu či "vumm" zvuky) a vyžadují jak teoretické znalosti lavinové problematiky, tak zkušenost pozorovatele.[68][24]

Testování stability sněhu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Test stability sněhu.
Příprava kompresního testu

Pro posouzení možnosti či pravděpodobnosti vzniku lavin, ať už pro formalizovanou lavinovou předpověď nebo operativně při pohybu v lavinovém terénu, je posuzováno velké množství různorodých datových zdrojů. Velmi žádané jsou a velkou výpovědní hodnotu mají data přímo zachycující nestabilitu ve sněhové pokrývce, která zapříčiňuje a umožňuje vnik laviny. Jedním z mála způsobů, jak tyto data pořídit a přímo zhodnotit danou instabilitu, je testování stability sněhu. To v sobě v širším pojetí zahrnuje pokusné uvolnění laviny lyžováním nebo explozí výbušnin, v užším pojetí jde o standardizované testovací procedury založené na zatěžování nebo jiném rozrušování izolovaného bloku sněhu. Testování stability sněhu však obecně hovoří přímo pouze o lokalitě (svahu, odlučné zóně laviny), kde bylo vykonáváno. Z toho vyplývá obecný problém volby reprezentativní, ale zároveň dostatečně bezpečné lokality, kde test provádět. Zároveň je třeba mít na vědomí, že je to vlastně nestabilita, nikoli stabilita, kterou testováním zjišťujeme[p 3], a že tedy jedině instabilitu můžeme testováním odhalit. Z toho vyplývá, že pokud je instabilita identifikována, můžeme daný svah považovat za nebezpečný z hlediska vzniku lavin, nicméně pokud instabilita identifikována není, výsledek testu je neprůkazný a nelze daný svah považovat za stoprocentně bezpečný.[69]

Testování stability lyžováním poskytuje přímý údaj o nebezpečí daného svahu nebo svahu odpovídajícího při lyžování ve volném terénu. Testující se snaží uvolnit instabilitu ve sněhu podřepy, výskoky, oblouky. Testovat lze samozřejmě jen svahy, kde nehrozí riziko vzniku laviny dostatečně velké, aby byla schopna zranit či zabít člověka. Nicméně i tak je třeba dodržovat bezpečnostní pravidla, zejména aby na testujícího dohlížel pozorovatel mimo inkriminovaný svah. Při lyžování ve volném terénu lze obvykle najít množství krátkých, strmých sjezdů, které poskytují příležitost k otestování stability sněhové pokrývky. Výbušniny jsou obvykle užívány k včasnému uvolňování lavin při prevenci velkých, destruktivních lavin, nicméně mohou být využity i pro posuzování stability sněhu, zejména na svazích s nebezpečným nebo problematickým přístupem. Uvolnění laviny výbuchem značí špatnou nebo průměrnou stabilitu sněhu, vznik kráteru s trhlinami kolem stále naznačuje určitou nestabilitu ve sněhu, kráter bez trhlin naznačuje stabilní sníh.[70]

Standardizovaných testů stability sněhu existuje celá řada.[71][72] Mezi nejčastěji operativně prováděné a v literatuře nejvíce diskutované testy stability sněhu patří kompresní test (z anglického Compression test, zkratka CT), test klouzavého bloku (z německého Rutschblocktest, zkratka RB), test rozšířeného sloupce (z anglického Extended Column Test, zkratka ECT) a Propagation Saw Test (zkratka PST). Jednotlivé testy se liší svou časovou náročností, vhodností použití, limity a charakterem informace, kterou jsou schopné poskytnout. Obecně nám tyto testy mohou dát informaci o množství energie potřebné k uvolnění instability (kompresní test, test klouzavého bloku, test rozšířeného sloupce) a informaci o schopnosti sněhové pokrývky šířit takto uvolněnou instabilitu (Propagation Saw Test, test rozšířeného sloupce. Kompresní test a test klouzavého bloku jen částečně a jen při vyhodnocení informace o typu lomu.) Nicméně hodnocení stability svahu by nikdy nemělo být činěno na základě jediného (jakéhokoli) testu stability bez zahrnutí všech dalších dostupných informací o případné nestabilitě.[73][74]

Vliv lavin na přírodní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Lavinami udržované bezlesí v Kotelních jámách v Krkonoších

Laviny mají nezastupitelný význam ve vývoji horského reliéfu a ekosystémů. Základové laviny s sebou odnášejí velké množství zeminy a kamenů odtržených od skalního podloží a tím formují tvar lavinové dráhy. Laviny se také mohou podílet na vzniku a výživě ledovců (tzv. turkestánský typ ledovců, předpokládaný v dobách ledových i v Dlouhém dole a Dole Bílého Labe. Laviny také odstraňují z lavinových svahů les a pomáhají udržet bezlesí a křovinaté porosty. Stromové porosty pak vytvářejí specifické lavinové formy, jako jsou tzv. křivolesy. Na místech lavinově vytvořeného bezlesí se daří světlomilným rostlinám, laviny tato místa obohacují také o minerální živiny, a tak se tyto tzv. botanické zahrádky vyznačují vysokou biodiverzitou.[75]

Laviny v Česku[editovat | editovat zdroj]

Úpská jáma (vpravo) a Malá Studniční jáma (vlevo) v Krkonoších
Kotelní jámy v Krkonoších

Obecně hrozí laviny všude tam, kde je jednak dostatečná sněhová pokrývka, dále dostatečný sklon svahu. V minulosti jsou z území dnešního Česka zprávy o lavinách i v místech, kde se s nimi již ve 21. století nesetkáváme. Například první zaznamenaná lavina v Krkonoších je z 15. února 1655 z vesnice Sklenářovice, kdy strhla dvě chalupy a zasypala 15 lidí, z nichž 7 zahynulo.[76][77] Johannes Mathesius zase v 16. století informuje o Klínovci jako o hoře, kde nebezpečné laviny ničí lesy, boří domy a berou životy.[78] V současnosti v Česku vykazují lavinovou aktivitu zejména Krkonoše, dále také Hrubý Jeseník a Králický Sněžník, ve kterých je vymezeno dohromady celkem 71 tradičních lavinových drah,[79] nicméně laviny, včetně tragických, jsou zaznamenávány i v Beskydech,[80][81][82] a tři lavinové svahy jsou také na české straně Šumavy.[83]
Krkonoše jsou v Česku jediným pohořím s rozsáhlou lavinovou aktivitou. Na české straně spadne během zimní sezóny přibližně 20 až 25 lavin, zhruba stejný počet jich spadne na straně polské.[84] Jejich přesný počet se liší z roku na rok v širokém rozpětí od 0 do 75 lavin v české části Krkonoš.[85] K hlavním lavinovým oblastem patří na české straně svahy Obřího dolu, Labského dolu, Kotelních jam, dolu Bílého Labe a Dlouhého dolu.[86] Plošně největší lavinová dráha v Krkonoších je tzv. Velká lavina, která vznikla dne 8. 3. 1956 na severovýchodním svahu Zlatého návrší. K odtržení laviny došlo v šíři 300 metrů a lavinová dráha byla dlouhá přes 1 kilometr. Lavina cestou doslova smetla starý smrkový porost a tlaková vlna vylámala smrky i v protisvahu. Lavinový nános byl vysoký 15 metrů a odtál až následující rok. Od roku 1956 zde k pádu laviny nedošlo a svah má pravděpodobně charakter tzv. stoleté lavinové dráhy s rozestupy mezi lavinovými událostmi v řádu desítek let.[87] Nejdelší lavinové dráhy Krkonoš jsou lavinová dráha Úpská rokle v Obřím dole se zaznamenanou délkou až 1400 metrů (také 8. 3. 1956), Malá Studniční jáma v Obřím dole s četnými lavinami délky až 1300 metrů a lavinová dráha Pramenný důl v Dlouhém dole s délkou až 1250 metrů.[88][89] Jedno z plošně nejrozsáhlejších a nejdelších lavinových drah v Krkonoších je i lavinová dráha v Modrém dole, počínající na Mapě republiky. Zde například 10. 2. 2015 došlo k uvolnění laviny s délkou 1125 metrů a šířkou odtrhu 546 metrů, která jen těsně minula chatu Děvín.[90] K soustavnému pozorování a zaznamenávání lavin dochází v Krkonoších již od roku 1956.[77]

Lavinový svah ve Velkém kotli v Jeseníkách

V Jeseníkách je vymezováno celkem 16 lavinových drah, a to v oblasti Malého a Velkého Kotle a Sněžné kotliny v Hrubém Jeseníku a na jižním svahu Králického Sněžníku.[91] Lavinová aktivita zde není tak četná, jako v Krkonoších, i když výskyt lavin je zde každoroční. Lavinový výzkum a preventivní opatření jsou zde prováděna až od roku 1969.[77]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c výstavbová přeměna (též růstová přeměna, konstruktivní metamorfóza) je takový typ přeměny sněhových zrn, kdy na nich dochází k desublimaci ve sněhové pokrývce přítomné vodní páry. Sněhová zrna rostou, vznikají na nich rovné plošky s ostrými hranami (hranatozrnitý sníh) a posléze se proměňují až na pohárkové krystaly. Vzhledem k postupnému vzrůstu velikosti krystalů, k zanikání můstků mezi zrny, a v případě pohárkových krystalků také vzniku anizotropie, dochází ke snižování soudržnosti sněhové pokrývky.[36][37][38] Více informací v článku sníh.
  2. krystaly povrchové jinovatky mají velmi malou pevnost ve střihu, zatímco odolávají sesedání a spojování při vertikálním zatížení.[44]
  3. Správější název by tedy spíš byl testování nestability sněhu, což je však termín, který se v česky psané literatuře, na rozdíl od literatury zahraniční, prozatím nevyskytuje

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOCIÁNOVÁ, Milena, et al. Laviny v Krkonoších. Vrchlabí: Správa KRNAP, 2013. 192 s. ISBN 978-80-86418-97-1. S. 16. Dále jen zkrácený název. 
  2. MCCLUNG, David; SCHAERER, Peter. The avalanche handbook. Seattle, USA: Mountaineers Books, 2014. 344 s. ISBN 978-0-89886-809-8. S. 212. (anglicky) Dále jen zkrácený název. 
  3. KOHOUTOVÁ, Kateřina. Laviny přírodě pomáhají. V Modrém dole v Krkonoších tento fenomén teď zkoumají. irozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2015-05-27 [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f International Commission on Snow and Ice. Avalanche atlas : illustrated international avalanche classification. [s.l.]: Unesco, 1981. 267 s. Dostupné online. ISBN 92-3-001696-9. (anglicky, francouzsky, španělsky, rusky, německy) 
  5. McClung a Schaerer, s. 87 - 88
  6. McClung a Schaerer, str. 95 - 96
  7. McClung a Schaefer, str. 73 - 107
  8. McClung a Schaerer, str. 104 - 105
  9. Kociánová et al., str. 16 - 17
  10. McClung a Schaerer, str. 103 - 104
  11. McClung a Schaerer, s. 328 - 329
  12. SLF. Avalanche sizes [online]. [cit. 2018-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. EAWS. Avalanche sizes [online]. European Avalanche Warnin Services [cit. 2018-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. McClung a Schaerer, str. 111 - 112
  15. SCHWEIZER, J.; JAMIESON, J.B. Snow cover properties for skier triggering of avalanches. Cold Regions Science and Technology. 2001, roč. 33, čís. 2-3, s. 207–221. Dostupné online. DOI:10.1016/S0165-232X(01)00039-8. (anglicky) 
  16. McClung a Schaerer, str. 111 - 112
  17. McClung a Schaerer, str. 112 - 113
  18. McClung a Schaerer, str. 113 - 114
  19. SLPHZS. Lavínová nehoda pod Motrogonom (Vihorlatské vrchy) 15.1.2017 [online]. Stredisko lavínovej prevencie Horské záchranné služby, 2017-1-17 [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. (slovensky) 
  20. McClung a Schaerer, str. 114 - 115
  21. McClung a Schaerer, str. 115 - 116
  22. McClung a Schaerer, str. 23 - 36, 203
  23. McClung a Schaerer, str. 198 - 203
  24. a b c d BULIČKA, Michal. Freeride, skitouring, skialpinismus, sněžnice. 3. rozšířené vydání. vyd. [s.l.]: HUDY sport, 2012. 142 s. S. 38 - 46. Dále jen zkrácený název.. 
  25. McClung a Schaerer, str. 205 - 206
  26. McClung a Schaerer, str. 36 - 40 a 206 - 208
  27. McClung a Schaerer, str. 206
  28. McClung a Schaerer, str. 21 - 23
  29. MAIR, Rudi; NAIRZ, Patrick. Lavina. Praha: Alpy Praha, 2018. 231 s. ISBN 80-85613-48-4. S. 42 - 51. Dále jen zkrácený název. 
  30. EAWS. Glossary [online]. EAWS [cit. 2019-08-03]. Dostupné online. (vícejazyčně) 
  31. Mair a Narz, str. 47
  32. Mair a Nairz, str. 14 - 41
  33. Mair a Nairz, str. 52 - 65
  34. Mair a Nairz, str. 66 - 81
  35. Mair a Nairz, str. 82 - 97
  36. Mair a Nairz, str. 124 - 126
  37. Kociánová et al., str. 93 - 99
  38. McClung a Schaerer, str. 52 - 68
  39. Mair a Neirz, str. 98 - 113
  40. Mair a Nairz, str. 114 - 133
  41. Kociánová et al., str. 131
  42. Mair a Nairz, str. 134 - 153
  43. Mair a Nairz, str. 154 - 169
  44. McClung a Schaerer, str. 51 - 52
  45. McClung a Schaerer, str. 49 - 52
  46. Mair a Nairz, str. 170 - 187
  47. Mair a Nairz, str. 188 - 203
  48. Mair a Nairz, str. 204 - 223
  49. Mair a Nairz, str. 30 - 35
  50. ZWEIFEL, Benjamin; TECHEL, Frank; BJÖRK, Christian. Who is involved in avalanche accidents?. In: Proceedings, 2012 International Snow Science Workshop, Anchorage, Alaska. [s.l.]: International Commission on Snow and Ice, 2012. Dostupné online. S. 234 - 239. (anglicky)
  51. a b PAGE, Charles E.; ATKINS, Dale; SHOCKLEY, Lee W.; YARON, Michael. Avalanche deaths in the United States: a 45-year analysis. Wilderness and Environmental Medicine. Elsevier, 1999, roč. 10, čís. 3, s. 146 - 151. Dostupné online. (anglicky) 
  52. McClung a Schaerer, str. 61
  53. RIEGLER, Andreas; ZENKL, Gernot. Saisonbericht der österreichischen Lawinenwarndienste 2016/17. [s.l.]: Arbeitsgemeinschaft österreichischer Lawinenwarndienste, 2017. 252 s. Dostupné online. S. 31 - 33. (německy) 
  54. TECHEL, Frank; JARRY, Frédéric; KRONTHALER, Georg; MITTERER, Susanna; NAIRZ, Patrick; PAVŠEK, Miha; VALT, Mauro. Avalanche fatalities in the European Alps: long-term trends and statistics. Geographica Helvetica. Roč. 71, čís. 2, s. 147–159. Dostupné online. DOI:10.5194/gh-71-147-2016. (anglicky) 
  55. VRBA, Miloš. V lavinách a vánicích. Vsetín: Altituda, 2003. ISBN 80-86743-01-2. 
  56. McClung a Schaerer, str. 166 - 214
  57. Kociánová et al., str. 122
  58. European Avalanche Warning Services. Memorandum of understanding for the European Avalanche Warning Services (EAWS). [s.l.]: EAWS, 2017. 70 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-06. (anglicky) 
  59. Lavinová předpověď [online]. Horská služba. Dostupné online. 
  60. Kociánová et al., str. 122 - 123
  61. European Avalanche Warning Services. Avalanche Danger Scale [online]. EAWS [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. (vícejazyčně) 
  62. Kociánová et al., str 123
  63. European Avalanche Warning Services. EAWS matrix [online]. EAWS [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. (anglicky, německy, italsky, francouzsky) 
  64. Kociánová et al., str 122 - 124
  65. Kociánová et al., str. 124
  66. European Avalanche Warning Services. Information Pyramid [online]. EAWS [cit. 2019-12-06]. Dostupné online. (německy, italsky, anglicky) 
  67. NAIRZ, Patrick. Results. Meeting of the Working Group of the European Avalanche Warning Services (WG EAWS) [online]. EAWS, 2010-06-11 [cit. 2018-11-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. McClung a Schaerer, str. 150 - 161
  69. McClung a Schaerer, str. 166 - 174
  70. McClung a Schaerer, str. 174 - 175
  71. McClung a Schaerer, str. 175 - 181
  72. Canadian Avalanche Association. Observation Guidelines and Recording Standards for Weather, Snowpack and Avalanches. [s.l.]: Canadian Avalanche Association, 2014. 95 s. Dostupné online. ISBN 0-9685856-3-9. (anglicky) Dále jen zkráceně. 
  73. SCHWEIZER, Jürg; JAMIESON, Bruce. Snowpack tests for assessing snow-slope instability. Annals of Glaciology. 2010, roč. 51, čís. 54, s. 187 - 194. DOI:10.3189/172756410791386652. (anglicky) 
  74. WINKLER, Kurt; SCHWEIZER, Jürg. Comparison of Different Snow Stability Tests Including the Extended Column Test. Proceedings of International Snow Science Workshop. Roč. 2008, s. 393 - 400. Dostupné online. 
  75. Kociánová et al., str. 54 - 62
  76. Kociánová et al., str. 66
  77. a b c VRBA, Miloš; CHARVÁT, Jaromír. Historie výzkumu lavin v ČR [online]. Horská služba [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  78. Mohykán Krušných hor [online]. CzechTourism [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  79. Lavinové dráhy [online]. Laviny.info [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  80. iDnes.cz; mr; dp. Lavina v Beskydech zabila mladíka. iDnes.cz [online]. MAFRA, 2006-1-25 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  81. POSPÍŠIL, Filip. Smrk - svědectví o lavině [online]. Horolezci.cz, 2006-02-01 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  82. ČÁNOVÁ, Andrea; MIKULCOVÁ, Silvie; SVATOŠ, Michal; TICHÝ, F. Včerejší neštěstí v Beskydech může mít ještě dohru. iRozhlas.cz [online]. Český Rozhlas, 2006-01-26 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  83. KABÁTOVÁ, Michaela. Horská služba varuje: nevydávejte se do volného terénu. Týden.cz [online]. Empressa Media, 2009-02-21 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  84. Kociánová et al., str. 15
  85. Databáze lavin [online]. Laviny.info [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  86. Kociánová et al., str. 16
  87. Kociánová et al., str. 41
  88. Modelování pádů lavin [online]. Laviny.info [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  89. Kociánová et al., str. 25 - 30
  90. KOŘÍZEK, Viktor. Lavina v Modrém dole [online]. Alpy 4000 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  91. BLAHŮT, Jan; BALEK, Jan; KLIMEŠ, Jan. Mapa lavinového ohrožení v horských oblastech České republiky [online]. Laviny.info [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BULIČKA, Michal. Freeride, skitouring, skialpinismus, sněžnice. 3. rozšířené vydání. vyd. [s.l.]: HUDY sport, 2012. 142 s. 
  • International Commission on Snow and Ice. Avalanche atlas : illustrated international avalanche classification. [s.l.]: Unesco, 1981. 267 s. Dostupné online. ISBN 92-3-001696-9. (anglicky, francouzsky, španělsky, rusky, německy) 
  • KOCIÁNOVÁ, Milena, et al. Laviny v Krkonoších. Vrchlabí: Správa KRNAP, 2013. 192 s. ISBN 978-80-86418-97-1. 
  • MAIR, Rudi; NAIRZ, Patrick. Lavina. Praha: Alpy Praha, 2018. 231 s. ISBN 80-85613-48-4. 
  • MCCLUNG, David; SCHAERER, Peter. The avalanche handbook. Seattle, USA: Mountaineers Books, 2014. 344 s. ISBN 978-0-89886-809-8. (anglicky) 
  • VRBA, Miloš; SPUSTA, Valerian. Lavinový katastr Krkonoš. In: Opera Corcontica 12. 1. vyd. Praha: Správa Krkonošského národního parku ve Státním zemědělském nakladatelství, 1975. S. 65–90.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]