Straka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxStraka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Straka obecná
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďkrkavcovití (Corvidae)
Rodstraka (Pica)
Binomické jméno
Pica pica
(Linnaeus, 1758)
     P. p. pica      P. p. fennorum      P. p. melanotos      P. p. mauritanica      P. p. bactriana      P. p. leucoptera      P. p. serica      P. p. bottanensis      P. p. camtschatica      P. p. asirensis
     P. p. pica
     P. p. fennorum
     P. p. melanotos
     P. p. mauritanica
     P. p. bactriana
     P. p. leucoptera
     P. p. serica
     P. p. bottanensis
     P. p. camtschatica
     P. p. asirensis
     P. p. pica
     P. p. fennorum
     P. p. melanotos
     P. p. mauritanica
     P. p. bactriana
     P. p. leucoptera
     P. p. serica
     P. p. bottanensis
     P. p. camtschatica
     P. p. asirensis
Synonyma
  • Corvus pica Linnaeus, 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Straka obecná (Pica pica) je krkavcovitý pěvec velikosti hrdličky, s výrazným černobílým zbarvením a dlouhým stupňovitým ocasem. Má poměrně krátká a široká křídla a její let je ve srovnání s jinými krkavcovitými těžkopádný.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Straka obecná se ve 13 poddruzích vyskytuje v Eurasii, severní Africe a severní Americe:

  • P. p. asirensis
  • P. p. bactriana
  • P. p. bottanensis
  • P. p. camtschatica
  • P. p. fennorum
  • P. p. galliae
  • P. p. hemileucoptera
  • P. p. hudsonia
  • P. p. leucoptera
  • P. p. mauritanica
  • P. p. melanotos
  • P. p. pica
  • P. p. sericea

Ve střední Evropě je rozšířena straka obecná středoevropská (Pica pica pica), která se vyskytuje od Velké Británie až po Ukrajinu a Turecko.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 40–51 cm
  • Rozpětí křídel: 52–62 cm
  • Hmotnost: 150–270 g

Samec bývá větší než samice (váží v průměru okolo 230 g, samice okolo 200 g).[3], jinak se u strak pohlaví neliší vzhledem. Na ocas připadá 20–30 cm z délky těla. Typické jsou zřetelně oddělené černé a bílé plochy. Černá je hlava, horní část hřbetu, krk, vole, ocas, valná většina křídla. Bílá jsou prsa a břicho, lopatky, dolní část hřbetu, kostřec a vnitřní prapory ručních letek. Černé části křídel a rýdovací pera nejsou matně černá. Jak je vidět na jedincích v letu a ve slunečním svitu, ocas se leskne do zelena a křídla do modra. Mláďata nemají kovový lesk v černém peří a mají širší černý okraj bílých částí ručních letek.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Hlasový projev straky je nápadný a charakteristický. Zpravidla během celého roku lze slyšet nápadné hlasité „kšak-kšak“ nebo drsnější „kšrak“. Zpěv na jaře je hlasité štěbetání se skřehotavými zvuky.[4]

Hlas straky obecné

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Straka obecná v letu

Straka obecná žije v celé Evropě s výjimkou Islandu, severní Africe, na většině území Asie a odtud pronikla i na západ severní Ameriky. Její výskyt je omezen hlavně vhodnými hnízdišti, ale je ochotna hnízdit například v lidských sídlech a v tundře i na zemi. Na většině území se jedná o stálý druh. Ve druhé polovině 20. století její stavy stoupaly, což je mimo jiné způsobeno tím, že se naučila žít v blízkosti člověka.

Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]

České republice je rozšířena téměř na celém území, méně se vyskytuje v horských oblastech (i když bylo zaznamenáno i hnízdění na Mísečkách a ojediněle lze straku potkat i ve vyšších polohách). Nemá ráda souvislé zemědělské plochy bez stromů ani naopak příliš rozsáhlé lesní porosty. Vyhovuje jí rozmanitá „parková“ krajina a blízkost lidských sídlišť. V období 2001–2003 byla početnost strak na českém území odhadována na 50 000–100 000 párů.[5]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Straky staví poměrně bytelné „nepořádné“ hnízdo většinou vysoko v korunách stromů i v klidných ulicích měst. Základním materiálem jsou suché větve pokryté hlínou a drnem. Hnízdní kotlinku vystýlá kořínky, stébly a chlupy. Hnízdo je shora kryto jakousi stříškou z větviček. Tato stříška má chránit hlavně před případnými útočníky. První vajíčka se v hnízdech mohou objevovat již v průběhu března. Ve snůšce bývá 5–8 vajec, výjimečně i více. Vajíčka jsou olivově skvrnitá, mnohdy i s tmavší čepičkou. Na vejcích sedí 17–18 dní většinou jen samice a pak jsou mláďata ještě dalších 22–27 dní krmena oběma rodiči na hnízdě. Po opuštění hnízda zůstávají mladí s rodiči až do příštího jara.

Většina párů nevyužije staré hnízdo. Díky tomu, že hnízda strak jsou bytelná a trvalá, používají opuštěná stračí hnízda mnozí další ptáci (například poštolky nebo kalousi, kteří si sami hnízdo postavit neumějí).[6]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Straky mají velmi rozmanitý jídelníček. V podstatě jsou schopny živit se čímkoliv včetně odpadků. V přírodě se živí převážně různým hmyzem, měkkýši, drobnými savci (hraboši), plazy (ještěrkami, slepýši), ptačími vejci či mláďaty nebo většími mršinami, ale i rostlinnou stravou, převážně semeny a různými plody. Při sběru potravy se často procházejí po zemi, ale sbírají potravu i na stromech a podobně. Straka vybírá z hnízd vejce a mláďata pěvců např. kosů, pěnkav, sýkor, drozdů nebo pěnic, což je důvod, proč bývá některými lidmi označována za škodnou. Není oblíbena také pro svou pověst ptáka-zloděje (kvůli její údajné zálibě v lesklých předmětech), nebo snad i pro svůj nelibozvučný hlas.[6] Není jisté, do jaké míry dokáže ovlivňovat populace menších ptáků.

Inteligence[editovat | editovat zdroj]

Straka obecná se vyznačuje vysokou inteligencí. Celkový poměr mozku krkavcovitých k tělu je podobný jako u lidoopů nebo kytovců.[7] Straky byly pozorovány u složitých sociálních rituálů, možná včetně vyjádření zármutku[8] a úspěšně prošly zrcadlovým testem sebeuvědomění,[9] což z ní dělá jeden z mála druhů, které vlastní tuto schopnost. U krkavcovitých se vyvinuly složité kognitivní dovednosti, jako výroba a použití nástrojů, epizodická paměť a schopnost používat vlastní zkušenost v předpovídání chování. Kognitivní schopnosti straky obecné jsou považovány za důkaz, že se inteligence vyvinula nezávisle u krkavcovitých i primátů.[10]

Lov strak jako škodné[editovat | editovat zdroj]

Straka je tradičně v Evropě lovena jako škodná, protože údajně způsobuje škody na chovech hospodářských zvířat nebo populacím malých zpěvných ptáků a drobné lovné zvěře. Vědecké studie však toto nepotvrzují.[11][12][13][14][15][16]

Podle přílohy II části B stávající směrnice EU o ptácích 2009/147/EG ze 30. listopadu 2009[17] je lov strak zakázán pouze v několika zemích EU. V Evropě bylo podle údajů organizace Committee Against Bird Slaughter v roce 2018 usmrceno 980 630 strak.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ZICHA, Ondřej. BioLib.cz – Pica pica pica (straka obecná středoevropská) [online]. BioLib.cz [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  3. BIRKHEAD, Tim. The Magpies: The Ecology and Behaviour of Black-Billed and Yellow-Billed Magpies. 2. vyd. London: T & AD Poyser, 2010 (1. vydání 1991). 273 s. Dostupné online. ISBN 9781408137765. (anglicky) Google-Books-ID: h_rUBAAAQBAJ. 
  4. DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 214. ISBN 80-200-0927-2.
  5. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Praha: AVENTINUM s.r.o., 2006. ISBN 80-86858-19-7. S. 102–103. 
  6. a b Ptáci našich měst a vesnic (mp3).
  7. Corvidae - Passeriformes - Crows, drongos, magpies, minivets, orioles, treepies, fantails - Birds of India. www.birding.in [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  8. Bekoff, M. (2009). "Animal emotions, wild justice and why they matter: Grieving magpies, a pissy baboon, and empathic elephants". Emotion, Space and Society. 2 (2): 1–4. doi:10.1016/j.emospa.2009.08.001
  9. de Waal, Frans (2009). The Age of Empathy: Nature's Lessons for a Kinder Society. New York: Harmony Books. p. 149.
  10. Prior, H.; Schwarz, A.; Güntürkün, O. (2008). "Mirror-induced behavior in the Magpie (Pica pica): evidence of self-recognition". PLoS Biology. 6 (8): e202. doi:10.1371/journal.pbio.0060202
  11. H.-W. Helb: Wissenschaftliche Begleituntersuchungen an Elster (Pica pica) und Rabenkrähe (Corvus c. corone) in Rheinland-Pfalz. Pollichia-Kurier 15 (1): 6–10, 1999
  12. W. Knief, P. Borkenhagen: Ist eine Bestandsregulierung von Rabenkrähen und Elstern erforderlich? Ein Untersuchungsbeispiel aus Schleswig-Holstein. Natur und Landschaft 68: 102–107, 1993.
  13. Gerhard Kooiker: Untersuchungen zum Einfluss der Elster Pica pica auf ausgewählte Stadtvogelarten in Osnabrück. Vogelwelt 112: 225–236, 1991
  14. U. Mäck, U., M.-E. Jürgens, P. Boye, H. Haupt: Aaskrähe (Corvus corone), Elster (Pica pica) und Eichelhäher (Garrulus glandarius) in Deutschland. Betrachtungen zu ihrer Rolle im Naturhaushalt sowie zur Notwendigkeit eines Bestandsmanagements. Natur und Landschaft 74: 485–493, 1999.
  15. K. Witt: Haben Elstern (Pica pica) einen Einfluß auf die Kleinvogelwelt einer Großstadt? Vogelwelt 110:142–150, 1989.
  16. Schmidt, K. & Hantge, E. 1954: Studien an einer farbig beringten Population des Braunkehlchens (Saxicola rubetra). J. Orn., S. 130–173, 1995.
  17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/EG ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků, .pdf
  18. Komitee gegen den Vogelmord: Abschusszahlen Singvögel. www.komitee.de [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-31. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]