Prase divoké

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Prase divoké

Prase divoké při bahenní koupeli
Prase divoké při bahenní koupeli
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď: prasatovití (Suidae)
Rod: prase (Sus)
Binomické jméno
Sus scrofa
Linné, 1758
Původní a nepůvodní rozšíření prasete divokého
Původní a nepůvodní rozšíření prasete divokého
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prase divoké (Sus scrofa) je velký sudokopytník z čeledi prasatovití. Jeho domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem byl zavlečen i na jiné světové kontinenty.

Jedná se o typického všežravce, který k životu preferuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folkloru. Je také předkem prasete domácího, které se chová pro maso a tuk.

Prasata divoká byla odpradávna vnímána jako škodná zvěř a z těchto důvodů byl v 19. a 20. století omezen i jejich výskyt na našem území prakticky na nulu. Ačkoli jsou těžko ke spatření, je jich dnes všude plno.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Prase divoké je velký sudokopytník. Dospělí samci dorůstají délky 120 – 180 cm a v kohoutku měří 55 – 100 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50 – 90 kg. Ve Francii byl v roce 1999 zastřelen samec vážící celých 277 kg, v Rumunsku a Rusku byli několikrát zaznamenáni i samci s hmotností téměř 300 kg.[2]

Vzhledem k poměru těla má prase divoké nápadně velkou hlavu a relativně krátké končetiny. Jeho srst je tvořená hustými štětinami, které ho chrání před nepříznivými vlivy. Její zbarvení kolísá mezi tmavošedou přes hnědou až k černé. Během zimy je srst výrazněji hustší a tmavší. Selata jsou zpočátku hnědá a světle pruhovaná. V této fázi života se selata nazývají markazín.

Mezi další nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. U samců dorůstají obvykle 20 cm, ve výjimečných případech však mohou dorůst až do délky 30 cm. Spodní špičáky kňourů myslivci nazývají páráky a menší horní špičáky klektáky.[3] U samic jsou viditelně menší a směřují směrem nahoru výrazně mírněji, navíc pouze u starších jedinců.

Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Nejenže je prase divoké daleko nejrozšířenějším zástupcem celé své čeledi, ale navíc patří – a to díky zásahu člověka - i mezi nejrozšířenější pozemské savce. Jeho areál rozšíření se v průběhu staletí značně měnil a v mnoha oblastech, kde byl dříve běžný (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), byl vyhuben, do některých byl naopak zavlečen a hojně se zde vyskytuje dodnes. Od 2. poloviny 20. století se však prase většinu svého původního areálu znovu osídlilo a na mnoha místech se stalo přemnoženým druhem. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.[4]

Ačkoli je dnes jeho populační trend nejistý, na území mnoha států jeho početnost v posledních letech rapidně stoupla a v některých z nich je již považován za vážného škůdce.[4] Výrazné navýšení početnosti prasat divokých bylo zaznamenáno i v České republice. Je zajímavé, že na našem území byla prasata divoká do 18. století ve volné přírodě prakticky vyhubena a chovala se pouze v oborách. Tento trend přetrval celé 19. a první polovinu 20. století. Teprve po druhé světové válce se objevila volně žijící divoká prasata, jednalo se o zvířata uprchlá ze zrušených obor i o migranty z území Bavorska a Polska. Divoká prasata se v naší přírodě dokázala výborně adaptovat. Přibližně od roku 1950 počet divokých prasat u nás rapidně vzrůstá a v současnosti je v mnoha oblastech již přemnoženým druhem. V optimálním prostředí přitom připadají zhruba 2-3 kusy/100 ha lesa.[5] Předpokladem jejich šíření je vysoká plodnost, absence přirozených predátorů a schopnost využívat téměř jakékoli dostupné potravní zdroje. Velké přemnožení a stížnosti obyvatel vedou k organizování hromadných odstřelů, např. v Brdech za jeden den počátkem prosince 2013 bylo zastřeleno 140 kusů.[6]

Prase divoké ke svému životu preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním "koupelím".

Etologie[editovat | editovat zdroj]

Mladé prase divoké - lončák

Prase divoké je aktivní zejména v noci, den tráví většinou odpočinkem. Jedná se o skrytě žijící tvory, kteří se díky svým dokonale vyvinutým smyslům většinou velmi účinně vyhýbají přítomnosti člověka. Jejich přítomnost v lese však často můžeme zaznamenat díky jejich bahenním koupelím, ve kterých je bahno v loužích rozválené na velké ploše. Žijí obvykle ve skupinách, které průměrně obsahují 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.

Jsou schopni vyvinout rychlost 48 km/h.[7]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Prase divoké je typický všežravec. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, mršiny, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat značné škody. Objevuje se také na smetištích a dokonce v obcích, kde si hledá potravu v okolí popelnic a kontejnerů. Byla pozorována divoká prasata, jak převracejí popelnice a valí je před sebou, aby z nich vysypala odpadky. Právě všežravost je jedním z hlavních předpokladů úspěšného šíření divokých prasat na našem území.

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců, zejména výrů. Velký úbytek predátorů je ve většině oblastí hlavní příčinou jejich rychlého přemnožení.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Bachyně se selaty

Samice prasat divokých pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Doba páření je značně ovlivněna klimatickými podmínkami, ve střední Evropě však většinou probíhá v rozmezí od listopadu do ledna. Samice je březí 114 - 118 dnů. Ve střední Evropě vychází většina vrhů na období od března do května. Počet mláďat ve vrhu se pohybuje od 3 do 12. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Selata neboli markazíni se vyznačují podélně pruhovaným ochranným zbarvením, které ztrácejí koncem prvního roku života. Během péče je přitom velmi ostražitá a v případě bezprostředního ohrožení může potenciálního predátora napadnout.

Prase divoké a člověk[editovat | editovat zdroj]

Soška divočáka z galské korouhve ze Soulac-sur-Mer

Prase divoké se v lidské kultuře objevuje již od pravěku, většinou jako významný zdroj masa a tuku, ale též jako symbol plodivé síly. Již na paleolitických jeskyních malbách ze španělské Altamiry můžeme spatřit kance a jejich lov. Lov na kance nebyl pro pravěké a starověké lovce jen získáváním potravy, ale též důkazem mužnosti a odvahy. Soubojem s nebezpečným kancem proto později prokázali svou sílu a statečnost mnozí hrdinové starověkých mýtů, eposů a pověstí. Většinou, jako například Héraklés, Meleagros, Théseus nebo Bivoj nad kancem zvítězili, někteří, jako například Adónis nebo Diarmuid však byli v souboji kancem usmrceni.

Hon na kance podle římského mramorového reliéfu, 1. stol. po Kr.

V mytologii kanec také často doprovází bohy, například galskou bohyni Arduinnu, římského Jupitera či řeckou Artemidu, vikinského boha Freye doprovází kanec Gullinbursti se zlatými štětinami. V kance se proměňoval také irský legendární hrdina Cian, byl však v této podobě zabit syny svého protivníka Tuireana. Keltové však také s oblibou jedli kančí maso, což bylo populárním způsobem zpraocváno v komiksech a animovaných filemch o Asterixovi a Obelixovi.

Indický bůh Višnu v podobě kance Varáhy

Kanec nebo jeho hlava vždy byl i častým symbolem bojovníků a vládců, jako představitel plodnosti, síly a statečnosti. Kančími kly zastrčenými v uších či nosních otvorech se odedávna zdobí papuánští bojovníci z Nové Guiney nebo Dajakové z Bornea. Také Nágové ze severovýchodní Indie si zdobí kančími kly čepice nebo z nich vyrábí náramky. Netýká se to však jen přírodních národů. Homérské eposy, zvláště Ilias, i archeologické nálezy dokládají, že staří Řekové v mykénském období často zdobili kančími kly přílby. Ve starověku figurovalo zobrazení kance na štítech řeckých hoplítů i římských legionářů. kance si zvláště vážili Galové, jejich korouhve byly ukončeny malou figurkou kance a jejichž válečnické trumpety zvané karynx mívaly často tvar kance s otevřenou tlamou. Malé sošky kance se objevují na přílbách Anglosasů, později se stal kanec či jeho hlava součástí šlechtických erbů a v současnosti i znaků několika měst v Německu, Anglii, Belgii a Itálii.Anglický král Richard III. měl ve svém erbu dva bílé kance jako štítonoše.

Kanci hrají velkou roli i v asijské mytologii. hinduistický Višnu na sebe ve svém třetím avatáru vzal podobu kance Várahy, aby přemohl zlého obra Hirnajákšu a vysvobodil z jeho zajetí bohyni Země. V mýtech Kyrgyzů a Burjatůse hovoří o kancích, kteří zachránili legendární předky těchto etnik. První král Mandžuů měl podle pověsti kančí hlavu a Mandžuové proto nejedli kančí maso.

Lov[editovat | editovat zdroj]

Lov na kance na římské mozaice, 3-4 stol. po Kr., Mérida, Španělsko

Černá neboli rytířská zvěř, jak prase divoké nazývají myslivci, patřilo odedávna k oblíbené lovné zvěři. Doklady o jeho lovu v podobě jeskynních maleb i ve formě zbytků kostí z odpadních jam, známe již z paleolitu. Kanec byl hojně loven v antickém Řecku, o čemž svědčí vázové kresby, Xenofónův spis Kynagetikos (Psovod či O lovu) nebo mýty o Héraklovi, který chytil kance z hory Erymanthu nebo Meleagrovi a honu na kance z Kalydónu.

Pigsticking v Indii roku 1914

Ve starém Římě bylo kančí maso oblíbeným pokrmem na hostinách. Divoká prasata zde však byla, podobně jako jiná divoká zvířata, zneužívána při surových hrách v cirku. Kanci při nich byli zabíjeni venatiory, štváni proti jiným zvířatům nebo i odsouzeným zločincům, které měli roztrhat.

Lov na černou a jelení zvěř, obvykle ve formě jezdecké štvanice se smečkou psů, byl oblíbenou zábavou šlechty v evropském středověku. Náruživě se mu věnovali i čeští králové Václav I. a Václav IV. Ve středověku a raném novověku byl ve lov na kance vyhrazen jen šlechtě, poddaný, který byl kance zabil, mohl být přísně potrestán jako pytlák. Prasata však páchala škody na polích poddaných, kteří je ilegálně zabíjeli, proto docházelo ke konfliktům mezi šlechtou a poddanými. Lov na kance byl nebezpečný, výjimkou při něm nebylo ani usmrcení lovce poraněným zvířetem. Takto zahynul například princ Imrich, syn uherského krále Štěpána I., nebo chorvatský šlechtic Nikola Zrinski.

Smrt Nikoly Zrinského při lovu na kance roku 1664

V období renesance a baroka byl oblíben lov v leči obestavěné plátny. Při těchto lovech byla zvěř nahnána do velkých ohrad z pláten či sítí, kde ji z altánů stříleli urození lovci nebo i dámy. Tento způsob lovu si oblíbil například císař Karel VI. a jeho manželka Alžběta Kristina, ještě na počátku 20. století však takto divočáky lovil František Ferdinand d'Este. Jindy urození lovci nebo lovecký personál černou zvěř, uzavřenou v ohradách z pláten, zabíjeli oštěpy či zvláštními kančími meči. To však byla spíš surová lovecká zábava, podobná býčím zápasům, než skutečná myslivost.

Ve viktoriánském období byl oblíbeným sportem anglických koloniálních důstojníků v Indii tzv. pig sticking neboli jezdecká štvanice s oštěpy. Cílem bylo v plném trysku dohonit klikatě běžící prase a skolit ho oštěpem. Důstojník Michael Rosenthal, kritizovaný za to, že se vášnivě oddával tomuto surovému sportu, prohlásil: „Je to nejlepší a nejvíce vzrušující zábava jak pro jezdce, tak pro jeho koně. A myslím, že se při tom baví i to prase.“ Tento sport byl Angličany zaveden i ve Východní Africe, kde však bylo loveným druhem prase bradavičnaté. Známým milovníkem pig-stickingu byl zakladatel skautingu Robert Baden-Powell.

Past na odchyt prasete divokého na území přírodní památky Pamětník
Prase divoké v Zoo Tábor

V současnosti je prase divoké v České republice druhý nejvíce lovený druh srstnaté zvěře, roční odstřel činí 80.000-90.000 jedinců a každoročně mírně stoupá. Loví se většinou na čekané nebo při společných naháňkách, zřídka vábením. zejména selata lze přivábit napodobením chrochtání bachyně pomocí zvláštní rourovité vábničky. Při lovu černé zvěře dělají dobré služby lovečtí psi. Poraněný kňour nebo vodící bachyně nezřídka útočí i na člověka a mohou lovce nebezpečně zranit svými špičáky. V zemědělských oblastech působí divoká prasata značné škody na polích, s oblibou žerou mladou kukuřici, brambory, dýně a další plodiny. Zatímco dospělá prasata je povoleno lovit pouze od 1. 8. do 31. 12., lov selat a lončáků je možno provádět celoročně. Živá černá zvěř se odchytává pomocí lapáků, konstruovaných na principu sklopce, což je klec s padacími dvířky. Pokud prase vstoupí do klece, dvířka za ním zapadnou.

Myslivci označují samce prasete divokého slovem kňour, samice je bachyně. Mladá zvěř obojího pohlaví v prvním roce života je známa jako markazíni, letošáci či selata, v druhém roce života jako lončáci. Trofejí z prasete divokého je kůže, ale především kly, mezi myslivci označované jako zbraně, a to jak delší spodní páráky, tak kratší horní klektáky, jimiž rozzuřený kanec klektá, tj. vydává cvakavé zvuky. Kančí maso je velmi chutné, chutí se podobá vepřovému, je však méně tučné, má příchuť zvěřiny a obsahuje více aminokyselin.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Příbuzné články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Wild Boar na anglické Wikipedii a Wildschwein na německé Wikipedii.

  1. IUCN Red List 2015.4. 30. listopadu 2015. Dostupné online.
  2. (italsky) Scheggi, M. (1999): La Bestia Nera: Caccia al Cinghiale fra Mito, Storia e Attualità. str. 201. ISBN 88-253-7904-8.
  3. Vojenské lesy a statky ČR
  4. a b Sus scrofa na iucnredlist.org (anglicky)
  5. Gailer, Jiří; Dungel, Jan: Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2. str. 122.
  6. Radek Plavecký, Právo. Řež v Brdech: Lovci vystříleli za den přes 140 divočáků. Novinky.cz [online]. 2013-12-02 [cit. 2013-12-02]. Dostupné online.  
  7. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]