Vlk obecný

Vlk obecný
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Čeleď	psovití (Canidae)
Rod	vlk (Canis)
Binomické jméno
Canis lupus Carl Linné, 1758
Rozšíření vlka obecného (k roku 2023) Rozšíření vlka obecného (k roku 2023)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlk obecný (Canis lupus) je druh savce a větší psovité šelmy původem z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Vlk představuje největšího současně žijícího divokého zástupce čeledi Canidae (psovití) a rodu Canis (vlk). Geneticky je natolik příbuzný i menším druhům rodu Canis, například kojotovi nebo šakalovi obecnému, že s nimi může tvořit plodné hybridy. Od ostatních divoce žijících zástupců se kromě velikosti odlišuje robustnější tělesnou stavbou, méně protáhlým čenichem, relativně kratším trupem a delším ocasem. Srst vlků má obvykle pestré zbarvení kombinující odstíny bílé, hnědé, šedé a černé, ale vlci žijící v arktických oblastech jsou téměř úplně bílí (např. vlk polární). Vlk obecný dosahuje délky těla 100 až 170 cm, délky ocasu 29 až 60 cm, výšky v kohoutku 66 až 90 cm a hmotnosti 12 až 80 kg. V závislosti na studii bylo rozpoznáno několik (i více než 30) poddruhů, mezi které podle některých názorů patří i pes domácí nebo dingo.

Ze všech zástupců rodu Canis (a nakonec i čeledi Canidae) je vlk pravděpodobně nejvíce specializovaný na kooperativní lov větší kořisti, což dokládají jeho morfologické adaptace umožňující ulovení velkých živočichů, stejně jako jeho sociální způsob života a vysoce rozvinuté komunikační chování, včetně individuálního i skupinového vytí. Vlci obvykle žijí v rodinných smečkách tvořených reprodukčním párem a jeho potomky. Mladí jedinci mohou smečku opustit po dosažení pohlavní dospělosti a zakládat vlastní smečky. Vlci jsou teritoriální a konflikty o území patří mezi hlavní příčiny jejich přirozené mortality. V Evropě zabírá průměrné území jedné vlčí smečky asi 100 až 350 km². Jako masožravci zaujímají pozici vrcholového predátora; jejich potravu tvoří především volně žijící kopytníci, ale i menší živočichové, hospodářská zvířata, mršiny a nakonec také lidské odpadky. Neobvyklý není ani kanibalismus. Vlci mohou být hostiteli různých parazitů a patogenů, včetně viru vztekliny.

Vztah vlka a člověka má dlouhou historii. Vlci mají prominentní postavení v lidské mytologii a kultuře, existuje o nich množství pohádek, knih, filmů a ság. Vlci od dávných dob byli a stále jsou také lidmi pronásledováni a likvidováni kvůli útokům na hospodářská zvířata, ale v řadě kultur, zejména ke konci 20. a s příchodem 21. století jsou naopak respektováni a je kladen důraz na jejich ochranu (mj. s ohledem na jejich potenciální klíčovou roli v ekosystému). Přestože ve společnosti přetrvává strach z vlků, který přiživuje i fakt, že v pohádkách, folklóru a často i v médiích jsou stylizováni do podoby krvelačné nebo nebezpečné šelmy, většina zdokumentovaných útoků na člověka byla spojena s jedinci nakaženými vzteklinou. Útoky zdravých vlků jsou tedy obecně vzácné. Vlci se vyskytují v relativně nízkém počtu, obývají oblasti vzdálené od lidské infrastruktury a v důsledku historických zkušeností s lovci, farmáři či pastýři se člověku raději vyhýbají.

Celosvětová populace divoce žijících vlků byla v roce 2018 odhadována na 200 000 až 250 000 jedinců. Podle hodnocení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je druh považován za málo dotčený. Zvlášť chráněný (nebo regulovaný) je potom v jednotlivých státech s ohledem na tamní početnost, hrozby pro populaci a další okolnosti. Konkrétně v Česku, kde byl ve 20. století téměř vyhuben, dnes (2026) žije asi 400 vlků. V Česku jsou vlci zařazeni mezi přísně chráněné druhy, jsou uvedeni v CITES v příloze II. Dne 3. prosince 2024 stálý výbor Bernské úmluvy hlasoval pro návrh EU na úpravu statusu ochrany vlka z „přísně chráněného“ na „chráněný“. Změna vstoupila v platnost dne 7. března 2025.

Taxonomie a fylogeneze

Historie vlka sahá hluboko do minulosti, až k prvním savcům podobným dnešním šelmám. Tito živočichové se začali objevovat už na konci druhohor, přibližně před 80 miliony lety. Po velkém vymírání na konci křídy před asi 65 miliony let se savci začali rychle vyvíjet a obsazovat nové ekologické niky. Z těchto raných dravých savců se postupně vyvinula skupina, která dala vzniknout dnešním šelmám. Asi před 55 miliony lety se objevuje řád pravých šelem (Carnivora). Ty se později rozdělily do dvou hlavních vývojových větví: feliformní (kočkotvární) a kaniformní (psotvární) šelmy. Vlci patří do druhé skupiny – tedy mezi psotvárné šelmy.

Samotná čeleď psovitých (Canidae) vznikla asi před 38–40 miliony lety v pozdním eocénu. Tito raní psovití byli poměrně malí a zpočátku žili pouze v Severní Americe. V průběhu milionů let se psovití vyvíjeli a rozdělili do několika vývojových skupin. Dvě z nich už vyhynuly (Borophaginae a Hesperocyoninae), ale třetí – Caninae – existuje dodnes. Do této skupiny kromě vlků patří například lišky, kojoti, šakali či psi. Teprve asi před 8–7 miliony lety se psovití rozšířili ze Severní Ameriky do Asie, Evropy a Afriky.

Dalším krokem v evoluci byl vznik rodu Canis, do kterého patří vlci, psi, kojoti a šakali. Tento rod se objevil asi před 5–6 miliony lety a pravděpodobně se vyvinul z dřívějšího rodu Eucyon, jehož zástupci žili na území Severní Ameriky, Asie i Evropy a vyhynuli asi před 3 miliony lety. Zástupci rodu Canis už měli typické znaky, které známe i dnes – poměrně velké tělo, silnou lebku, relativně dlouhé nohy či kratší uši a ocas. Tyto šelmy byly přizpůsobené k aktivnímu lovu a pohybu na velké vzdálenosti.

Canis etruscus (možná podoba)

Canis mosbachensis (možná podoba)

Druh vlk obecný (Canis lupus) pravděpodobně vznikl z vývojové linie přes již vyhynulé druhy Canis etruscus a následně Canis mosbachensis přibližně před 1–2 miliony lety. Nejstarší fosilie zřejmě pocházejí ze Severní Ameriky, z Aljašky a Yukonu. Na základě toho se předpokládá, že vlk obecný se vyvinul v oblasti Beringie a odtud se pak dále dostal do Eurasie, nejpozději před 400 000 lety.

Genetické výzkumy ukazují, že dnešní vlci a psi domácí mají společného předka v populaci pravěkých vlků, která žila před více než 20 000 lety. V době poslední doby ledové docházelo k výrazným klimatickým změnám, které způsobily rychlou evoluci vlků. Některé jejich linie se staly úspěšnějšími lovci a postupně nahradily starší druhy vlků. Avšak novější objevy naznačují, že psi se od svých vlčích předků pravděpodobně oddělili ještě mnohem dříve. Studie z roku 2021 navíc ukazuje, že asijské druhy vlk mongolský (Canis lupus chanco) a vlk indický (Canis lupus pallipes) představují bazální (vývojově primitivní) linii vlků, od níž se před zhruba 200 000 lety odštěpily ostatní druhy vlků. Genetické výzkumy dále naznačují, že se vlčí populace Starého a Nového světa rozdělily zhruba před 12 500 lety. Nedlouho poté se od vlků Starého světa oddělila evoluční linie, z níž se později vyvinuli dnešní psi, přibližně před 11 100 až 12 300 lety. Nejpravděpodobnějším předkem psů je přitom pleistocenní vlk (Canis lupus), který se podle současných poznatků objevil přibližně před 57 000 lety a vyhynul asi před 7 500 lety. Některé práce nicméně datují oddělení vývojových linií vlků a psů do podstatně dřívějšího období, což je lépe slučitelné s hypotézou dřívější domestikace psa – odhady se mezi jednotlivými studiemi sice liší, zpravidla se však pohybují v rozmezí 27 000 až 41 500 let před současností. Mezi bazální formy kladu psů pak mají patřit dingo, basenji, tibetský mastif nebo původní čínská plemena. Divergence vlků v Evropě, na Blízkém východě a v Asii je relativně nedávná a nastala přibližně před 1 600 lety.

Vlk a pes

Československý vlčák

Z vlka se vyvinula všechna psí plemena, která člověka provázejí. Jejich rozmanitost ukazuje, jak pestré jsou dědičné vlohy obsažené ve vlčích genech. Plemena vzniklá cíleným křížením (například Československý a Saarloosův vlčák) a velká pracovní plemena (například severští tažní psi nebo pastevečtí psi) mají nejvyšší podíl vlčí DNA. Některá velká plemena (například bernardýn) však už vlčí DNA nemají. Výsledky výzkumů také ukazují, že nejmenší podíl vlčí DNA mají teriéři a honiči. Dokonce i malá čivava má stále zjistitelných asi 0,2 % vlčí DNA. V případě polodivokých toulavých psů vědci našli vlčí DNA u všech zkoumaných jedinců.

I u malé čivavy můžeme stále nalézt zbytky vlčí DNA

Existují různé teorie, jak k domestikaci psů došlo. Jedna z nejpravděpodobnějších tvrdí, že vlci se začali přibližovat k lidským příbytkům, živili se zbytky potravy a postupně se přizpůsobovali přítomnosti lidí, kteří si pak vybírali méně agresivní jedince, nebo vychovávali jejich mláďata. Tím vznikl postupný proces, který vedl k přeměně vlka v domestikovaného psa. Psi mají oproti vlkům změněné (zmutované) některé geny. Tyto geny souvisejí hlavně s vývojem mozku a nervové soustavy. Díky tomu se změnilo i jejich chování; jsou přátelštější, méně agresivní vůči lidem a snadněji se učí. Proto je možné psy ochočit a vycvičit. Oproti vlkům, kteří jsou převážně masožravci, psi také mnohem lépe tráví škrob (např. těstoviny nebo ovoce), díky genům pro tvorbu enzymu amylázy. Právě tato schopnost byla pravděpodobně klíčová pro vznik psa, když se z lovců stali zemědělci a začali pěstovat obilí a jinou rostlinnou stravu, protože maso začalo být cenné. Naproti tomu vlci, výhradně masožravci, už pak neměli takovou potřebu zdržovat se u lidí.

Genomické studie také ukazují, že po domestikaci docházelo i k zpětnému křížení mezi psy a vlky, což mohlo ovlivnit genetickou strukturu některých vlčích populací, jako například na Pyrenejském poloostrově.

Zatímco někteří odborníci považují psa domácího za poddruh vlka obecného (coby Canis lupus familiaris), jiní tvrdí, že jde spíše o samostatný taxon (coby Canis familiaris).

Charakteristika

Vlk eurasijský

Lebka vlka (vlk eurasijský)

Vlk arabský, jeden z jižních poddruhů vlka obecného

Vlk obecný je v současnosti největším divoce žijícím zástupcem čeledi psovitých (Canidae). Od kojotů nebo šakalů se kromě velikosti odlišuje širším čenichem, kratšíma ušima, kratším trupem a delším ocasem. Vlk je štíhlý ale zároveň silně stavěný; má velký, hluboko klesající hrudní koš, šikmo se svažující hřbet a silně osvalený krk. Nohy vlka jsou poměrně delší v porovnání s jinými psovitými šelmami, což mu umožňuje pohybovat se rychle a překonávat hluboký sníh, který v zimě pokrývá velkou část jeho geografického rozšíření, i když u některých vlčích populací se vyskytují i ekomorfy s kratšíma nohama. Uši jsou relativně malé a trojúhelníkovité. Hlava vlka je velká a poměrně široká, se silnými čelistmi a dlouhým, tupým čenichem. Lebka měří na délku 230 až 280 mm a na šířku 130 až 150 mm. Zuby jsou robustní a velké, což je činí vhodnějšími ke drcení kostí než u jiných psovitých šelem, i když nejsou tak specializované jako u hyen. Oproti samcům samice mívají užší čenich i čelo, štíhlejší krk, o něco kratší nohy a méně mohutná ramena.

Dospělí vlci měří na délku hlavy a těla 100 až 170 cm a v kohoutku dosahují výšky 66 až 90 cm. Ocas je dlouhý 29 až 60 cm. Velikost a hmotnost současných vlků se zvyšuje s rostoucí zeměpisnou šířkou v souladu s Bergmannovým pravidlem – vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu. Průměrná tělesná hmotnost vlka je přibližně 40 kg; nejmenší zaznamenaný jedinec vážil 12 kg a potvrzená rekordní hmotnost severoamerického vlka je 80 kg, euroasijského 86 kg (na území dnešní Ukrajiny, kde byly hlášeny i hmotnosti 92 až 96 kg, ale okolnosti těchto měření nejsou známy). Nepotvrzený rekordní jedinec z kanadského Yukonu vážil údajně 103 kg. Evropští vlci však váží v průměru 39 kg, severoameričtí 36 kg a indičtí a arabští vlci kolem 20 až 25 kg. Samice v jakékoli vlčí populaci obvykle váží o 2 až 5 kg méně než samci a málokdy váží více než 50 kg. Vlci vážící více než 55 kg jsou obecně poměrně vzácní. Výjimečně velcí jedinci byli zaznamenáni zejména na Aljašce a v Kanadě, ale i v Rusku mohou mimořádně velcí samci dosahovat hmotnosti 69 až 79 kg. Velikosti dospělého jedince dosáhnou vlci ve věku okolo jednoho roku.

Chrup

Vlci mají 42 zubů, zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 4/4, M 2/3. Vlčí špičák může být dlouhý 5,6 cm nebo až téměř 6,5 cm, přičemž přibližně polovina zubu je ukryta v dásni. Silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist. Vlk obecný dokáže ve stisku vyvinout sílu na špičák v průměru 740 N (74 kg/cm²) a na trhácích 1200–1400 N (120–140 kg/cm²), tzv. trhákový komplex. Pro srovnání pitbulové nebo němečtí ovčáci kolem 1300 N (130 kg/cm²). Rekordmany jsou mezi psy mastifové s průměrnými 1700 N (170 kg/cm²).

Otisk vlčí tlapy ve sněhu. Vlk má podstatně větší tlapu než pes stejné velikosti

Vlčí srst

Vlk má velmi hustou a nadýchanou zimní srst, která se skládá z krátké, měkké podsady a dlouhých, hrubých pesíků. Většina podsady a část pesíků na jaře vypadává a na podzim znovu dorůstá. Nejdelší chlupy se nacházejí na hřbetě, zejména v přední části těla a na krku. Zvlášť dlouhé chlupy rostou na ramenou a na horní části krku téměř vytvářejí hřívu. Srst na tvářích je prodloužená a tvoří chomáče. Uši jsou pokryté krátkou srstí. Na končetinách, od loktů až k patním šlachám, se nacházejí krátké, pružné a hustě přiléhající chlupy. Zimní srst je velmi odolná vůči chladu. Vlci žijící v severních oblastech mohou pohodlně odpočívat na otevřeném prostranství i při teplotě −40 °C, a to tak, že si zastrčí čenich mezi zadní nohy a ocasem zakryjí zbytek obličejové části. Vlčí srst poskytuje lepší tepelnou izolaci než srst psa. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh.

Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní. Vlčí srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody. Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší. Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí. Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.

Délka chlupů uprostřed hřbetu je 60–70 mm, zatímco krycí chlupy na ramenou obvykle nepřesahují 90 mm, ale mohou dorůst až 110–130 mm.

Černý vlk

Černý vlk v USA

Černě zbarvený vlk je melanická varianta vlka obecného. Genetický výzkum ukázal, že vlci s černou srstí získali tuto charakteristickou barvu díky mutaci, která vznikla u psů a do populace vlků se dostala prostřednictvím křížení vlků a psů. Kromě barvy srsti jsou to však běžní vlci obecní.

Vlci dědí geny určující zbarvení srsti od obou rodičů – jeden od matky a jeden od otce. Každý jedinec tedy nese dvě varianty tohoto genu, tzv. alely. Může mít dvě alely pro černé zbarvení, dvě alely pro šedé zbarvení, nebo kombinaci jedné černé a jedné šedé alely. V případě, že vlk zdědí jednu černou a jednu šedou alelu, projeví se černé zbarvení, protože černá alela je dominantní. V důsledku toho bude mít takový jedinec černou srst.

U černě zbarvených vlků byla statisticky zaznamenána nižší reprodukční úspěšnost, která může souviset s jejich nižší mírou agresivity; zároveň však vykazují zvýšenou imunitní funkci.

Změna barvy

U některých vlků probíhá také proces nazývaný phasing, při kterém se s každým línáním výrazně mění barva jejich srsti. Tento proces způsobuje, že zvířata postupně zesvětlají. Většina vlků, u nichž tento jev probíhá, má černou srst, ale může se objevit také u jedinců s prošedivělou nebo šedou srstí, zejména pokud vznikli křížením se světlejším poddruhem, například s vlkem arktickým nebo polárním. Někteří vlci tímto procesem procházejí rychleji než jiní. Zatímco jednomu vlkovi může trvat až 12 let, než jeho srst úplně zesvětlá do stříbrné či bílé, jiný může zesvětlit už během šesti let. Psi mohou s věkem také šedivět a některé znaky na srsti mohou postupně vyblednout, ale nikdy ne v takové míře, jakou lze pozorovat u vlků.

Smysly

Vlk má spíše průměrný zrak, ale výborný sluch a čich. Vlci zřejmě rozeznávají barvy, ale v podstatně menší míře než lidé. Jejich zrak je koncentrován na siluetu a pohyb objektu, barva není příliš důležitá. Vlci rozeznávají zvuky do frekvence 26 kHz. Umějí lokalizovat pohyb pod sněhovou pokrývkou či zvuky v lese na velkou vzdálenost. Čich vlků je velmi citlivý. Pomocí něj dokáží rozlišit mnoho informací – o potenciální kořisti, nebezpečí nebo o událostech, které se v místě staly.

Čichová tkáň je u vlka až 14krát větší než u člověka a obsahuje více než 200 milionů smyslových buněk (může jich být 280 nebo až 300 milionů), zatímco lidský nos jich má pouze 5 až 6 milionů. Vlčí čich, podobně jako psí, je nejméně 100krát citlivější než čich člověka (podle některých zdrojů může být dokonce 10 000krát, nebo až 100 000krát citlivější než čich člověka), což mu umožňuje detekovat pachy na velké vzdálenosti a při velmi nízkých koncentracích. Vlci jsou schopni vnímat pach kořisti až na vzdálenost přibližně 2,5 km. Dokážou také lokalizovat mrtvolu losa zakrytou třímetrovou vrstvou sněhu, přičemž jejich čichová schopnost zůstává účinná i při nepříznivém směru větru. Jedna vlčice vybavená GPS obojkem se vydala přímým směrem k stádu sobů, přestože se nacházelo ve vzdálenosti více než 100 km od ní.

Rychlost pohybu

Vlci jsou anatomicky a fyziologicky přizpůsobeni vytrvalostnímu běhu; dokážou udržet průměrnou rychlost kolem 40 km/h na několikakilometrových úsecích a na krátké vzdálenosti dokáží sprintovat rychlostí 56 až 64 km/h. Rychlost se mění v závislosti na terénu a důvodu běhu. Denně mohou urazit mnoho desítek a někdy i několik stovek kilometrů (zaznamenané maximum je 200 km). Průměrná rychlost pohybu, když vlci neloví nebo neprchají, je 8 až 10 km/h.

Při pohybu ve sněhu se podobně jako ostatní zástupci psovitých opírají o prsty, zatímco patní část končetin zůstává nad povrchem. Tento způsob pohybu jim umožňuje udržet vysokou rychlost i v hlubokém sněhu. Pro vlky je rovněž typický úsporný způsob chůze, při němž zadní tlapy došlapují přesně do stop po tlapách předních. Při pohybu na zledovatělém podkladu zajišťují stabilitu robustní drápy.

Exkrementy

Exkrementy vlka (Německo)

Vlčí trus má obvykle podobu válcovitých útvarů o průměru přibližně 3–4 cm a délky i přes 20 cm (slepený). Často v něm lze nalézt větší množství chlupů a úlomků kostí. Jeho zbarvení se mění podle potravy i podle toho, jak je trus starý – čerstvý bývá zpravidla tmavší a má výrazný zápach, i když někdy může být i krátce po vyloučení světlejší. Tmavý až černý trus může být také známkou masitější potravy vlka. Starší trus, který byl vystaven dešti, se postupně rozpadá a může připomínat shluk chlupů stočených do podoby válečku. Odběrem vzorků a analýzou DNA lze výkaly spolehlivě přiřadit ke konkrétnímu jedinci.

Rozšíření

Původní rozšíření vlka obecného (červeně) a současné rozšíření (zeleně)

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře. Původně vlci obývali rozsáhlé oblasti Severní Ameriky, Evropy i Asie, ale s rozšiřováním lidského osídlení z mnoha území postupně vymizeli. Hlavními příčinami jejich likvidace byly škody napáchané zabíjením dobytka, strach obyvatelstva, že vlk je pro člověka nebezpečný, ale také zisk a využití surovin z vlka.

V současnosti žijí vlci zejména v rozsáhlých oblastech Asie, některých oblastech Evropy, v Kanadě a na Aljašce do nadmořské výšky 4 000 m. Na regionální úrovni je stále několik populací, například v Evropě, na pokraji vyhynutí. V posledních letech je trendem i opětovná reintrodukce vlků do lokalit, kde původně žili.

Poddruhy

Původní areál hlavních poddruhů vlka obecného

Současný areál hlavních poddruhů vlka obecného

Vlk arktický

Vlci iberští

Vlk indický

Dingo

V současnosti se uznává asi 10 až 13 žijících poddruhů (5 v Eurasii, 5 až 8 v Severní Americe). V minulosti bylo identifikováno až 53 poddruhů včetně vyhynulých. Ve třetím vydání knihy Mammal Species of the World v roce 2005 uvedl mammalog W. Christopher Wozencraft pod druhem Canis lupus celkem 36 divokých poddruhů a navrhl k tomu dva nové poddruhy: Canis lupus familiaris a Canis lupus dingo. Tím Wozencraft zahrnul dinga pralesního jako taxonomické synonymum k dingu. Při formulování svého rozhodnutí se mimo jiné opíral o studii mitochondriální DNA (mtDNA) z roku 1999 a všech 38 poddruhů druhu Canis lupus uvedl pod biologickým obecným názvem „vlk“, přičemž nominátním poddruhem má být euroasijský vlk (Canis lupus lupus), podle typového exempláře, který Linnaeus studoval ve Švédsku.

Nicméně studie využívající paleogenomické metody ukazují, že moderní vlk a pes jsou sesterské taxony, protože dnešní vlci nejsou blízce příbuzní populaci vlků, která byla původně domestikována.

V roce 2019 dospěla schůze pořádaná organizací IUCN/SSC Canid Specialist Group k závěru, že dingo pralesní a dingo představují zdivočelé jedince psa domácího (Canis familiaris), a proto by neměli být posuzováni pro Červený seznam ohrožených druhů.

Poddruhy vlka lze rozdělit na eurasijské, americké, psy a dingy (kteří jsou někdy považováni za samostatný druh, viz výše). Poddruhy označené † jsou považovány za vyhubené.:

• eurasijské poddruhy vlka
  • vlk polární (Canis lupus albus) – velký poddruh ze severu Sibiře, v zimě téměř bílý
  • vlk arabský (Canis lupus arabs) – jeden z nejmenších vlků, světle zbarven; žije v oblasti Arabského poloostrova
  • vlk stepní (Canis lupus campestris) – světlý, štíhlý vlk s krátkou srstí, ze stepí jižního Ruska a Kazachstánu
  • vlk mongolský (Canis lupus chanco) – poměrně velký vlk s dlouhou srstí, jejíž barvu sezónně mění; žije v Mongolsku a Tibetu
  • † vlk španělský (Canis lupus deitanus) – poddruh z jihu Španělska, malý s narudlou srstí; vyhubený (1. pol. 20. stol.)
  • † vlk ostrovní (Canis lupus hattai) – poddruh z ostrovů Hokkaidó a Sachalin, vyhubený (1899)
  • † vlk japonský (Canis lupus hodophilax) – nejmenší, žlutavě zbarvený poddruh vlka z ostrova Honšú, vyhubený (1905)
  • vlk eurasijský (Canis lupus lupus) – nominátní poddruh, velký, šedohnědě zbarvený, obývá Evropu a Sibiř
  • † Canis lupus minor – poddruh popsaný z Rakouska a Maďarska, vyhubený (1950)
  • vlk indický (Canis lupus pallipes) – menší, pískově zbarvený vlk, obývající Írán, Afghánistán a Indii
  • vlk iberský (Canis lupus signatus) – tmavě hnědý vlk z Pyrenejského poloostrova

• americké poddruhy vlka
  • † vlk kenajský (Canis lupus alces) – největší známý poddruh vlka z jihu Aljašky, nyní vyhubený (do 1925)
  • vlk arktický (Canis lupus arctos) – bíle zbarvený poddruh ze severu Kanady, Grónska a přilehlých ostrovů
  • vlk mexický (Canis lupus baileyi) – malý, světlý poddruh ze severu Mexika, západního Texasu a Arizony
  • † vlk novofoundlandský (Canis lupus beothucus) – velký, bílý poddruh s nápadně velkou hlavou, žijící na ostrově Newfoundland; již vyhubený (1911)
  • † Canis lupus bernardi – poddruh známý z Banksova a Viktoriina ostrova, vyhubený (1920)
  • vlk kolumbijský (Canis lupus columbianus)
  • vlk vancouverský (Canis lupus crassodon) – endemit ostrova Vancouver
  • † vlk horský (Canis lupus fuscus) – nápadně tmavý vlk obývající Kaskádové pohoří; vyhubený (1940)
  • † vlk manitobský (Canis lupus griseoalbus) – vyhubený poddruh z Manitoby a severního Saskatchewanu
  • vlk Hudsonův (Canis lupus hudsonicus) – světlý vlk z východní Kanady a okolí Hudsonova zálivu
  • Canis lupus irremotus – poddruh známý z Alberty a Wyomingu, vyhubený (1940)
  • vlk labradorský (Canis lupus labradorius) – poddruh žijící v severním Québecu a na poloostrově Labrador
  • Canis lupus ligoni – vlk žijící na Alexandrově souostroví u Aljašky
  • vlk lesní (Canis lupus lycaon) – vlk z jihovýchodní Kanady (Ontario a přilehlé části Québecu)
  • Canis lupus mackenzii – vlk z povodí řeky Mackenzie
  • Canis lupus manningi – vlk z Baffinova ostrova
  • † vlk arizonský (Canis lupus mogollonensis) – malý, tmavý poddruh z Arizony a Nového Mexika, již vyhubený (1942)
  • † vlk texaský (Canis lupus monstrabilis) – malý, tmavý poddruh z východního Texasu, již vyhubený (1942)
  • vlk prériový (Canis lupus nubilus) – poddruh ze západní Kanady a Spojených států; dříve byl takto označován jen vlk z prérií Středozápadu Spojených států a podddruh byl od roku 1926 považován za vyhubený; nové výzkumy však ukázaly, že současní vlci z Minnesoty, Wisconsinu a Michiganu patří k tomuto poddruhu
  • vlk kanadský (Canis lupus occidentalis) – bílý poddruh ze západní Kanady, možná totožný s vlkem arktickým
  • vlk grónský (Canis lupus orion) – menší, bílý vlk z východu Grónska, možná totožný s vlkem arktickým
  • vlk černý (Canis lupus pambasileus) – velký, tmavý vlk z vnitrozemí Aljašky
  • vlk polární (Canis lupus tundrarum) – bílý vlk ze severovýchodní Aljašky
  • † vlk koloradský (Canis lupus youngi) – vyhubený (1935)
• pes domácí (Canis lupus f. familiaris)
• poddruhy vlka s nejistým postavením
  • dingo (Canis lupus dingo) a dingo pralesní (Canis lupus hallstromi) – australský a novoguinejský divoký pes byli dříve považováni za poddruhy vlka, nicméně některé výzkumy je uvádějí jako samostatný druh; taxonomie proto zůstává poněkud sporná
  • † vlk mosbašský (Canis lupus mosbachensis) – poddruh známý z fosilních nálezů na území Bavorska
  • vlk egyptský (Canis lupus lupaster) – poddruh ze severní Afriky, někdy bývá pokládán za poddruh vlka, jindy za poddruh šakala obecného, může jít i o křížence

Hrozby, ochrana a populace

Historické území vlka se zmenšilo přibližně o třetinu. K největšímu poklesu došlo zejména v rozvinutých oblastech Evropy, Asie, Mexika i Spojených států, a to v důsledku úmyslného pronásledování kvůli škodám na hospodářských zvířatech. Konkrétně na mnoha místech západní Evropy, Mexika a téměř celých Spojených států (kromě Aljašky) prakticky vyhynul nebo se vyskytuje jen rozptýleně v odlehlých oblastech. Úplně vyhuben byl například v Irsku,  Spojeném království či Japonsku.

Zastřelení vlci v Rusku

Přibližně od roku 1970 se díky právní ochraně, změnám v přístupu k zemědělství a přesunu lidí z venkovských oblastí do měst zastavil pokles populace vlka, což podpořilo přirozenou rekolonizaci v některých částech západní Evropy a Spojených států, nebo pokusy o reintrodukci v západní části USA, v Mexiku či Japonsku. Mezi přetrvávající hrozby však stále patří škody způsobené na hospodářských zvířatech a následné odvetné či preventivní zabíjení vlků (zejména v rozvojových zemích), pytláctví nebo přehnané obavy veřejnosti z nebezpečnosti vlků. V hustě osídlených a intenzivně využívaných oblastech (rekreačně, průmyslově a obecně zastavěných) může být hrozbou fragmentace biotopů, která způsobuje, že jednotlivé populace vlka jsou izolovány od ostatních a mají potom jen malou šanci na přežití mimo jiné v důsledku genetické degradace způsobené příbuzenským křížením. Tomu se dá zabránit například biokoridory.

Navzdory dosavadním hrozbám Mezinárodní svaz ochranu přírody (IUCN) řadí vlka obecného mezi málo dotčené druhy vzhledem k jeho relativně širokému rozšíření a stabilní populaci. Spadá však do přílohy II Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES), což znamená, že mezinárodní obchod s tímto druhem (včetně částí jeho těla) je regulován. Populace v Bhútánu, Indii, Nepálu a Pákistánu jsou však uvedeny v příloze I, která zakazuje jakýkoli komerční mezinárodní obchod s exempláři z volné přírody. Zvlášť chráněný nebo regulovaný je pak vlk v jednotlivých státech s ohledem na tamní početnost, hrozby pro populaci a další okolnosti.

Stavy ve světě

V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků, přičemž v minulosti byla populace minimálně desetkrát větší.

Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místními právními předpisy a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Rusku vlci nejsou chráněni, ale jejich stavy se podle odhadů nezmenšují a žije zde v současnosti okolo 30 000 vlků. V Kazachstánu je jich přibližně stejně, v Mongolsku mezi 10 000 a 20 000. Středoasijské republiky Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán poskytují životní prostor pro asi 10 000 vlků. Čína má populaci více než 12 000 jedinců. V Indii jsou chráněni, ale v současnosti zde žije jen asi 1000 kusů.

V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech (Yellowstonský národní park). Odhaduje se, že jde nejméně o 60 000 jedinců (minimálně 52 000 v Kanadě okolo 9 000 v USA).

Velmi malá populace vlků (řádově několik set jedinců) žije v Etiopii, Egyptě a Libyi.

Stavy v Evropě

V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije přibližně 270 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku.

V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují vlci z Polska – usadili se v saské Horní Lužici a začali se rozmnožovat. V roce 2012 žilo v částečně nevyužívaném vojenském prostoru u Rietschenu v devíti nebo deseti smečkách kolem 80 jedinců.

Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytláctví a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Poměrně velkou populaci má Ukrajina a Bělorusko – dohromady asi 4000 kusů – a to i přesto, že se v Bělorusku za mrtvého vlka platí poměrně vysoká částka. Vlkům se zde obzvláště daří v neosídlené zamořené zóně v okolí Černobylu. V Rumunsku žije asi 2 500 jedinců a jsou zde chráněni.

Podle nejnovější studie z roku 2025 žije dnes díky ochraně ve 34 státech Evropy nejméně 21 500 vlků, což představuje 58% nárůst za poslední desetiletí. V zemích jako je Itálie, Německo, Bulharsko, Řecko, Polsko, Španělsko a Rumunsko se nyní vyskytuje přes 1 000 jedinců. Dohromady až v 19 zemích, včetně Česka, jejich počet vzrostl. K úbytku populace došlo pouze v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Severní Makedonii.

Stavy na Slovensku

Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, obzvláště okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny. Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 do roku 2006, byl hájen celoročně. Od roku 2006 je chráněn celoročně s výjimkou zimy, kdy je ovšem, každoročně, značná část populace ulovena. V roce 2007 Ministerstvo životního prostředí odhadovalo, že na Slovensku žije přibližně 250 až 400 vlků, přičemž v roce 2013 predikovalo populaci kolem 600 jedinců. Myslivci, pro které je početnější populace vlků škodná, odhadovali v roce 2011 jejich počet až na 2 065 jedinců.

I k roku 2025 se zdá, že na Slovensku žije podobný, ale spíše nižší počet jedinců – 300 až 1 000 vlků. Místní vlci patří do karpatské populace, jedné z největších a geneticky nejlépe zachovaných populací vlka v Evropě. K roku 2015 pokrývalo rozšíření vlků přibližně 40 až 60 % území Slovenska. Průměrná velikost smečky je 4 až 6 jedinců a rozloha jejího teritoria se pohybuje mezi 80 až 200 km². V současnosti areál výskytu vlka obecného zahrnuje oblasti severního, středního a východního Slovenska. Obývá 72 oblastí evropského významu. Na stránkách Státní ochrany přírody je veden jako zranitelný druh.

Stavy v Česku

Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen 2. prosince 1874. Posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež (na místě se nachází pamětní kámen – N49°31'36.46" E18°49'06.18").

První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Na stav vlků v ČR má také zásadní vliv odstřel vlka na Slovensku, který je v období od 1. listopadu do 15. ledna legální. Odhaduje se že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15–18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. K roku 2013 byla odhadnuta přítomnost pouze tří vlků. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách, Jeseníkách, Krkonoších a na Šluknovsku, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

V dubnu 2014 byla zveřejněna zpráva, že na území národní přírodní rezervace Břehyně – Pecopala byl fotopastí zachycen jedinec vlka obecného pravděpodobně pocházející z německo-polské populace. V září téhož roku vydala AOPK ČR sérii fotografií mláděte vlka pořízenou na území CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, což dokládá opětovné rozmnožování vlka obecného na území Česka. V roce 2014 se smečka rozrostla o tři mláďata (dohromady pět vlků ve smečce). Koncem dalšího roku se pak stav populace vlků u Máchova jezera dle ochránců zvýšil o další dvě mláďata (dohromady sedm vlků ve smečce). Z genetického výzkumu stop vlků se zjistilo, že tato populace vlka přišla z východoněmecko-polské populace.

Na podzim 2015 byl s největší pravděpodobností nalezen trus a stopy vlka obecného také na Broumovsku. Fotopasti umístěné v této části republiky však žádné zřetelné snímky této šelmy nepořídily. Avšak bezpečně se ví, že se od roku 2016 vlk obecný na Broumovsku pohybuje, a také, že se tam rozmnožuje. Na jaře roku 2019 vedoucí správy CHKO Broumovsko Ing. Hana Heinzelová pro Český rozhlas potvrdila, že se v této oblasti pohybují zaručeně dvě vlčí smečky. Každá z nich čítá 6 až 8 jedinců.

Vlci brání svou kořist

Na začátku roku 2016 ochránci zveřejnili zprávu, že se do CHKO Jeseníky po více než deseti letech navrátil vlk obecný. Jeden kus tohoto zvířete byl zachycen fotopastí jednoho tamějšího občana.

V létě 2016 byla zaznamenána existence vlčí smečky v okolí Abertam v Krušných horách.

Celková početnost vlčí populace v Česku byla k začátku roku 2019 odhadována na asi 70 jedinců. Ti žili v celkem 18 teritoriích, z nichž většina se nacházela v příhraničních oblastech. Šlo o celkem 13 smeček (každou tvořilo 4 až 6 jedinců), 3 páry a 2 teritoriální jedince.

V roce 2023 se na území Česka pohybovalo více než 100 jedinců v 22 smečkách. Podle nejnovějších odhadů ze začátku roku 2025 v Česku žije okolo 300 vlků ve 30 až 40 smečkách, podle odhadu ze začátku roku 2026 až 400 vlků. Největší populace se vyskytují v severních Čechách a na Šumavě – v obou případech osm smeček. Vzhledem k přemnožené zvěři populace vlků pravděpodobně ještě vzroste. Vlkům se nejvíc daří v Krušných horách, na Frýdlantsku nebo v Ralsku, kde se jim narodily vlčata.

Sociální chování, smečky

Vlci jsou sociální zvířata žijící většinou v dobře organizovaných smečkách. Avšak spatřit lze i dočasně osamělé jedince, kteří původní smečku opustili, aby si vytvořili vlastní nebo se připojili k jiné. Vlka lze občas spatřit osamoceného i v případě, že už patří k nějaké smečce, pokud například prozkoumává terén a trochu se od ní vzdálí. Brzy se však ke smečce opět vrátí. Vlci severu (tj. i evropští) tvoří kompaktnější smečky, ale jižněji se vyskytující vlci mají tendenci žít ve volněji organizovaných smečkách, v páru či dokonce skutečně osaměle.

Vlk při vytí

Vlčí smečka se skládá z pářícího se „alfa“ páru doprovázeného jejich potomky. Typickou smečku tedy tvoří dva dospělí (nebo i samec se dvěma samicemi), nejmladší mláďata a roční mláďata. Smečky tak mají v průměru kolem pěti (Evropa) až osmi (Severní Amerika) členů, ale v případě velmi dobrý podmínek (hojnosti potravy) mohou mít i více než 20 členů (rekord je téměř 50). Zformované smečky zřídka přijímají dospělé cizince. Pokud na cizího vlka narazí, jako potenciálního narušitele či konkurenta ho spíše zabijí. V případech, kdy osamocený vlk získá místo v cizí smečce, jde téměř vždy o mladé vlky ve věku od jednoho do tří let, kteří jsou pak plně podřízeni „alfa“ páru, ale mohou se po čase pokusit spářit s jinou volnou samicí a vytvořit tak vlastní smečku. Pokud jeden z „alfa“ páru zahyne, může jej nahradit jiný člen smečky, nebo se smečka rozpadne v důsledku ztráty původního (kompletního) vedení. V případě, že zahyne-li alfa samice, novou družkou jejího samce se může stát i jejich společná vlastní dcera. Vlci se ale jinak vyhýbají příbuzenskému křížení, pokud to jde.

Mláďata ve smečce zůstávají obvykle 10–54 měsíců a pak se vydávají vlastní cestou, aby si založila smečku vlastní. Důvodem k odchodu může být pohlavní dospělost nebo velká konkurence u kořisti (při hodování). Vzdálenost, kterou osamělí jedinci překonávají se značně liší; někteří zůstávají v blízkosti rodičovské smečky, zatímco jiní vlci mohou překonávat velké vzdálenosti – 206 km, 390 km nebo až 670 km. Novou smečku obvykle tvoří nepříbuzní samci a samice, kteří cestují společně a hledají otevřenou oblast, kde se nenachází konkurenční smečky.

Vlk značkující si území

Vlci jsou teritoriální a obvykle obývají území mnohem větší než jaké potřebují k přežití, aby si zajistili stálý přísun potravy. Velikost teritoria proto do značné míry kolísá v závislosti na množství dostupné kořisti, ale i na věku mláďat; větší teritoria obsazují i ​​tehdy, když mláďata dosáhnou věku šesti měsíců a mají výživové potřeby podobné dospělému jedinci. Vlčí smečky neustále cestují za kořistí a denně pokryjí přibližně 9 % svého území, což představuje v průměru 25 km². Jádro jejich teritoria má v průměru 35 km², kde tráví až polovinu svého času. Hustota kořisti bývá mnohem vyšší u okraje teritoria, protože vlci mají tendenci omezovat lov na hranici svého areálu, aby se vyhnuli smrtelným konfrontacím se sousedními smečkami. Souboje o teritoria patří mezi hlavní příčiny přirozené (nezpůsobené člověkem) úmrtnosti vlků; 14 až 65 % jedinců zahyne právě při boji s jinými vlky. K vymezení teritoria využívají pachové značky pomocí moči a výkalů, nebo hlasité společné vytí. V otevřeném terénu může být vlčí vytí akusticky zachytitelné až na vzdálenost 16 km, v lesnatém prostředí přibližně 10 km. Uvádí se také, že za příznivých akustických a meteorologických podmínek může být vlčí vytí detekovatelné i na podstatně větší vzdálenost, údajně až kolem 130 km, respektive na ploše 130 km². Běžné (průměrné) teritorium vlků v Evropě zabírá asi 100 až 350 (500) km², v Severní Americe nebo na Sibiři obsazují vlci území o rozloze od 80 do 2 500 km². Jedno z nejmenších zaznamenaných území měla smečka šesti vlků na severovýchodě Minnesoty o velikosti 33 km², na druhou stranu jedno z největších teritorií o rozloze 6 272 km² zabrala aljašská smečka deseti vlků. Vlci jsou obvykle věrní svému území a opouštějí ho jen tehdy, je-li v něm velký nedostatek vhodné potravy.

Smečka je dynamickým útvarem, kde se postavení jednotlivých členů v hierarchii může obměňovat. Není ani neměnným pravidlem, že se rozmnožuje jen vedoucí pár. Mnohdy mívají potomky i níže postavené vlčice. Vlčí smečky nejsou tak dobře stmelené jako smečky psů hyenových nebo hyen skvrnitých. Vlci jsou tolerantnější mezi sebou uvnitř smeček než psi, kteří mají strmější hierarchii. Rovněž divoce žijící vlci mají volnější, méně hierarchizované smečky a používají méně agrese než vlci v zajetí. Vlci jsou sociálnější než psi.

Rozmnožování

Pár při kopulaci

Vlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají často celý život. Pokud ale jeden z páru zahyne, druhý si brzy najde náhradu. V zajetí nebo v oblastech s vyšší populační hustotou se může vyskytnout polygamie. Vlci pohlavně dospívají ve věku dvou až tří let. V jakém věku samice zabřeznou záleží do značné míry na podmínkách (např. na dostupnosti potravy). Samice mohou porodit mláďata každý rok a k páření dochází obvykle během zimy – od prosince do února, v severních oblastech i později (do dubna). Schopny reprodukce jsou do věku 14 let.

Kojící vlčice u doupěte

V období páření dochází obvykle k dočasnému rozpuštění smečky. S příchodem jara vlci vyhledávají a upravují doupata, přičemž nejčastěji využívají přírodní úkryty – jeskyně, skalní pukliny, dutiny pod vývraty stromů apod. Někdy zabírají nory po menších živočiších, jako jsou lišky, jezevci nebo svišti. Přivlastněné doupě bývá poté rozšířeno. Ve vzácných případech si vlci nory sami vyhrabávají. Doupě se obvykle nachází ne více než 500 metrů daleko od vodního zdroje a je orientováno na jih, kvůli slunečnímu svitu. Okolí doupěte slouží vlkům k odpočinku a mláďatům k hraní. V blízkosti doupěte se také povalují zbytky vlčí kořisti. Zápach z hnijící potravy pak často přitahuje mrchožrouty, jako straky nebo havrany. Ačkoli se vlci většinou vyhýbají oblastem, kde by se mohli dostat do kontaktu s člověkem, někdy je jejich doupě umístěné nedaleko domů, silnice nebo železnice. Březí samice se zdržují v doupěti ležícím mimo okrajovou zónu jejich teritoria, aby se vyhnuly možným střetům s jinými smečkami.

Zleva: novorozenec, třítýdenní mládě, dvouměsíční mládě a jednoletý dospělý vlk (vlk kanadský)

Mláďata

Samice je březí 62–75 dní. Mláďata se obvykle rodí na jaře nebo v létě. Mladší samice vrhá čtyři až pět mláďat, starší zkušenější samice jich může mít šest, devět, jedenáct, případně dokonce třináct. Mortalita mláďat se pohybuje v rozmezí 60–80 %; v průběhu jednoho roku umírají často hladem a vyčerpáním, nebo na nemoci. Vlčí mláďata se podobají štěňatům německého ovčáka. Na svět přicházejí slepá, hluchá, porostlá jemnou šedohnědou srstí a při váze 300–500 g. Vidět začínají po devíti až dvanácti dnech. Mléčné zuby se jim prořezávají do jednoho měsíce. Mimo doupě se mláďata poprvé odváží po třech týdnech. Ve věku jednoho a půl měsíce jsou už dostatečně mrštná na to, aby dokázala utéct před nebezpečím, například před člověkem. Matky prvních několik týdnů pouze kojí a doupě téměř neopouštějí. Spoléhají se na otce, že jim a jejich mláďatům potravu zajistí. Pevnou stravu mláďata konzumují od věku tří až čtyř týdnů. Zpočátku jsou krmena malými kousky masa vyzvraceného z žaludku rodiče, tedy částečně natrávenou potravou. Během prvních čtyř měsíců života rostou velmi rychle; hmotnost mláděte se může zvýšit téměř 30krát. Hrát si začínají asi ve věku tří týdnů a intenzivnější souboje, při kterých se formuje hierarchie, se obvykle odehrávají ve věku pěti až osmi týdnů. Ve věku tří měsíců jsou mláďata dostatečně vyspělá na to, aby mohla doprovodit dospělé na lovu velké kořisti, ale lovu jako takového se neúčastní. Aktivně lovit začínají až ve stáří sedmi nebo osmi měsíců. Vlci se mohou dožít dvanácti až šestnácti let (výjimečně i více), ale takového věku spíše v lidské péči. Divoce žijící jedinci se dožívají v průměru asi pěti až osmi let, přičemž někteří vlci, například v Norsku, jen tří až čtyř let.

Potrava

Vlk nesoucí v tlamě část těla karibu

Vlci jsou predátoři a převážně tedy masožravci. Podobně jako jiní suchozemští savci, kteří žijí a loví ve smečce, i vlci se živí převážně kopytníky, většími (od 240 do 650 kg) či menšími (od 23 do 130 kg) podle toho, jak početná je vlčí smečka. Vlci jsou schopni ulovit i velké bizoní samce o hmotnosti kolem 900 kg a svou kořist pronásledovat až na vzdálenost více než 20 kilometrů. V případě větších živočichů se však pokouší ulovit zejména staré, mladé, nemocné či zraněné jedince. V závislosti na tom, v jaké oblasti a na jakém kontinentu poddruhy či populace vlků žijí, se složení jídelníčku může lišit s ohledem na rozdíly v početnosti kopytníků a dostupnosti menší či domestikované kořisti, nebo obecně na specializaci. K lovu velkých býložravců dochází zejména v oblastech mírného pásu.

V Severní Americe vlci loví převážně divoké velké kopytníky a jiné středně velké savce. V Asii a Evropě je jejich strava převážně tvořena divokými středně velkými kopytníky a domestikovanými druhy, ačkoli v Asii (zejména na Blízkém východě) je závislost vlků na domestikovaných zvířatech ještě výraznější z důvodu většího nedostatku přirozené kořisti.

Široké spektrum přirozené potravy tedy zahrnuje jeleny, losy, soby, bizony, srny, divoká prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, vydry, menší hlodavce, ryby či rozličné plazy. Na některých místech se zaměřují na vodní ptactvo a jeho vejce. Vlci zabíjejí i konkurenční menší predátory, jako lišky, kuny, lasice, jezevce, divoké psy či šakaly, ale zmocnit se dokážou i medvěda baribala. V pobřežních oblastech loví též lachtany nebo tuleně. Je-li nouze nepohrdnou ani hmyzem a mršinami. Občas doplní svou stravu i ovocem, například hroznovým vínem nebo jablky. Bylo pozorováno, jak konzumují též bobule jedovaté konvalinky, nebo třeba obilniny. Neobvyklý není ani kanibalismus, zejména během krutých zim. Smečky příležitostně napadají slabé nebo zraněné vlky a také požírají těla mrtvých členů vlastní smečky. Na základě těchto skutečností lze vlky považovat i za oportunisty a generalisty.

Rostlinná složka potravy, zejména bobule a jiné plody, může u některých populací vlků představovat významnější podíl v jídelníčku, než se dříve předpokládalo. V Národním parku Voyageurs byl například zaznamenán jedinec, který svým pěti mláďatům vyvrhoval borůvky namísto obvyklé masité potravy.

I odpadky představují pro některé vlky důležitý zdroj potravy, pokud je jiné kořisti málo. Analýza vlčího trusu v Izraeli ukazuje, že vlci konzumují nejen zbytky masa a ovoce, ale přitom také neúmyslně polykají nejedlé odpadky, jako jsou lidské vlasy, plastové obaly, cigarety a skořápky od vajec. Ve vlčím trusu byly nalezeny i střepy rozbitého skla. Například v Itálii, před obnovením populací velkých druhů kořisti, se vlci často spoléhali na městské skládky odpadu. V Íránu, kde jsou středně velké a velké druhy živočichu velmi vzácné tvořily odpadky až 23 % potravy. V některých případech je toto chování sezónní, například jako u vlčí smečky z Minnesoty, která odpadky vyhledávala v letních měsících.

K životu potřebují také pravidelný přísun vody; denně vypijí přibližně 1–3 litry, v závislosti na velikosti jedince, teplotě prostředí a fyzické aktivitě.

Lov a krmení

Útok vlků na bizona

Vlčí dlouhé a špičaté řezáky spolu s robustními špičáky někdy umožňují rychlé usmrcení kořisti. Trháky jsou ostré a uzpůsobené k efektivnímu porcování masa, zatímco třenové zuby slouží k drcení kostí. Vlci často polykají větší kusy masa vcelku – nemají tolik vyvinuté stoličky.

Vlci lokalizují kořist obvykle pomocí čichu a čerstvých stop. V otevřeném terénu může být důležitý také zrak. Pokud narazí na stádo větších kopytníků, nějakou dobu ho pozorují a zaměřují se na mladá, zesláblá nebo velmi stará zvířata. Vyšší úspěšnost při lovu mají možná překvapivě osamělí vlci nebo páry (zejména však v případě lovu menších jelenovitých a jiných menších obratlovců). Byly zaznamenány případy, kdy jediný vlk dokázal skolit i tak velkou kořist, jako je los, bizon nebo pižmoň. Nicméně za optimální velikost smečky při lovu losů se považují čtyři vlci, nebo v případě lovu bizonů bývá úspěšnější ještě větší smečka. Při lovu se vlci pohybují po svém teritoriu a často při tom využívají stejné stezky. Vlci jsou převážně noční predátoři. Zejména v zimě smečka obvykle začíná lovit za soumraku a pokračuje v lovu po celou noc, přičemž může urazit desítky kilometrů. Někdy však dochází k lovu velké kořisti i během dne. V létě mají vlci většinou tendenci lovit jednotlivě, kořist napadat ze zálohy a jen zřídka ji dlouhodobě pronásledovat, neboť bývá k dispozici dostatek, zejména menších, živočichů.

Při lovu velké kořisti žijící ve stádech se vlci snaží oddělit jedince od zbytku skupiny. Pokud se jim to podaří, může vlčí smečka ulovit zvíře, které jí poskytne potravu na několik dní. Jediná chyba však může vést k vážnému poranění nebo i smrti vlka. Většina velkých zvířat se totiž dokáže urputně bránit. Byly zaznamenány případy, kdy vlci zahynuli i při pokusu ulovit jednoho z nejmenších kopytnatých druhů kořisti – jelena běloocasého. Přestože je vlk morfologicky či životem ve smečce dobře uzpůsoben pro lov větší kořisti, úspěšnost při lovu kopytníků bývá poměrně nízká (někdy pouze 6%, maximálně asi 20%). V případě mnohem menší kořisti, jako jsou bobři, zajíci či ptáci však vlkům žádné riziko prakticky nehrozí.

Dva vlci krmící se na jelenovi běloocasém

Než vlci velkou kořist skolí, musí ji nejprve (i několik kilometrů) pronásledovat, dostihnout a vyčerpat ji kousáním přes hustou srst do hýždí, boků či zad, nebo do zadních končetin. Takto ji vlci citelně zraní a pak i hodiny vyčkávají, než ji oslabenou ztrátou krve nakonec usmrtí. U středně velké kořisti, například u srnců nebo ovcí, vlci zabíjejí kousnutím do krku, čímž přerušují nervová vedení a krkavici, takže zvíře umírá během několika sekund nebo minut. U malé kořisti (např. myši) vlci vyskočí do vysokého oblouku a kořist znehybní předními tlapami.

Jakmile je větší kořist sražena k zemi, vlci se pustí do krmení. Trhají maso ze všech různých směrů a rychle spolykávají velké kusy. Rozmnožující se (alfa) pár a jejich mláďata se obvykle krmí jako první. Pokud je potravy málo, pro některé starší členy ve smečce prakticky nezbude. Vlci obvykle začínají krmení hltavým pojídáním větších vnitřních orgánů, jako jsou srdce, játra, plíce, žaludeční sliznice, ledviny a slezina, načež následuje svalovina, celý trup, hlava a zbytky včetně kostí.

Potravu vlci dokážou strávit během několika hodin a krmí se tak několikrát denně, takže poměrně rychle přijímají velké množství masa; na posezení dokážou pozřít 10 až 15 kg masa, ale průměrná spotřeba odpovídá asi 1,5 až 6 kg masa na den. Dobře živený vlk má dostatek podkožního tuku, a to zejména na podzim a v zimě. Dokáže i déle hladovět; nemusí se krmit třeba dva týdny, aniž by ho to oslabilo.

Vlci si občas vytvářejí dočasné zásoby potravy tím, že kousky masa ukládají do mělkých jam a přikrývají je zeminou. Tyto zásoby však někdy objeví a zkonzumují jiné oportunistické druhy živočichů.

Konkurenti a nepřátelé

Vlk, medvěd, kojot a krkavci soupeří o kořist

Vlci dominují nad ostatními psovitými šelmami, kdekoli se vyskytují. Snaží se je likvidovat jako konkurenci, ale málokdy je následně požírají jako potravu. Vlci pronásledují lišky (ty jediné občas i žerou), šakaly, kojoty a psíky mývalovité. V Asii se občas střetávají s dhouly – ryšavými psy.

Kočkovité šelmy jsou dalšími konkurenty s nimiž se vlci snaží vypořádat. Pokud mají tu možnost, zabíjejí rysy a různé druhy divokých koček. Pokud se setká rys se samotným vlkem, nemusí nutně vyjít z případného střetnutí jako poražený. Je zaznamenán přinejmenším jeden případ, kdy rys vlka v souboji zabil. Puma je pro vlky poměrně nebezpečná. Samotný vlk před ní obvykle uteče, ale několik vlků je schopných ji přinejmenším odehnat od kořisti. Podobně je na tom vlk při setkání s levhartem či hyenou.

Medvědi a vlci si mohou navzájem zabíjet mláďata, pokud k tomu mají příležitost, ale nejde o pravidlo. Obě šelmy spolu často bojují a střety mohou trvat i několik hodin. Velcí hnědí medvědi dokáží od kořisti vlky většinou odehnat, nicméně záleží na početnosti a bojovnosti smečky. Větší smečka je občas schopná medvěda zahnat. Svou roli samozřejmě hraje i věk a kondice medvěda.

Kromě lidí jsou jedinými skutečnými nepřáteli a příležitostnými predátory vlků tygři. Na ruském dálném východě jsou zdokumentovány případy vzájemné konkurence a občasného zabití vlků tygry ussurijskými. Tygři obvykle zabité vlky nejedí. Je pravděpodobné, že vzácně zabije vlka i tygr bengálský.

Nemoci a paraziti

Vlci putují na dlouhé vzdálenosti a mohou se tak stát přenašeči různých nemocí. Infekční choroby roznášené vlky jsou brucelóza, tularémie, listerióza a anthrax. Vlci se mohou rovněž nakazit vzteklinou, především na Blízkém východě a v centrální Asii, nicméně nejsou jejími hlavními přenašeči. V Kanadě a na Aljašce trpí psinkou. Příčinou střevních potíží je virus Canine coronavirus. Vlci mohou být hostiteli asi 50 různých parazitů. Jedná se o klíšťata, roztoče (svrab-prašivina), vši, blechy, červy (škrkavka), hlístice (svalovec), tasemnice aj. Vlčí smečky jsou poměrně odolné vůči šíření infekčních nemocí, mj. proto, že zvíře, které začne jevit známky choroby, smečku obvykle opouští.

Úloha v ekosystému

Vlci při lovu přirozené kořisti

Vlk jako vrcholový predátor má v přírodě několik důležitých úloh. V případě jeho nepřítomnosti přemnožená vysoká zvěř, kterou jinak loví, způsobuje škody na lesních porostech a zemědělských plodinách. Vlk nejen reguluje počty jedinců své kořisti, ale ovlivňuje také chování těchto živočichů – v přítomnosti vlků jsou ostatní zvířata ostražitější a více rozptýlená po oblasti, tedy i vegetace není tak zatěžována. Vlk zároveň likviduje zejména nemocné nebo slabé (starší) jedince, čímž „ozdravuje“ populaci zvěře – například loví také divočáky a může zpomalit šíření KMO. Vlk ovlivňuje i chování medvědů, protože po sobě zanechává zdechliny, které vyhledávají i medvědi, kteří pak nemají takovou nouzi o potravu a potřebu prohledávat např. kontejnery. Jiný ale může být ekologický dopad vlků v přirozené krajině oproti vlkům v kulturní krajině silně přetvořené člověkem.

Postavení vlka coby klíčového druhu je někdy vnímáno s opatrností. V přírodě dnes chybí většina bývalých potravních konkurentů a predátorů, jako byl lev jeskyní, tygr šavlozubý, pravlk obrovský či medvěd krátkočelý, kteří se dříve podíleli na regulaci populace vlků. Biolog Valerius Geist popisuje, že v oblastech Sibiře a Severní Ameriky, kde nežijí žádní lidé, kteří by se dostávali do konfliktu s vlky, přežívá jen málo druhů jiných živočichů v důsledku zvýšené predace neomezenými vlčími populacemi. Zastává názor, že i sám člověk coby lovec a vrcholový predátor může zastupovat důležitou roli v ekologické nice vlků, tedy nahradit úlohu již vyhynulých velkých predátorů, takže být konkurentem vlčí populace a zabránit tím vyhubení jejich kořisti, čímž tak zachovat rozmanitost druhů v přirozeném prostředí.

Vlci a lidé

Svazování Fenrira

Vlci v mytologii

Vlci mají prominentní postavení v mytologii, folkloru a obecně v lidské kultuře. V severské a japonské mytologii byli portrétováni jako bytosti s božskými vlastnostmi. V Japonsku rolníci uctívali vlky ve svatyních, nechávali obětiny u vlčích doupat a žádali je, aby ochránili jejich úrodu před jeleny a divokými prasaty. Vlk Fenrir byl podle severské mytologie synem boha Lokiho. V severské mytologii pronásleduje vlk Skoll zapadající Slunce, jeho bratr Hati Měsíc. Také další eurasijská etnika spojovala vlky se Sluncem. Staří Řekové a později Římané připisovali slunečnímu bohu Apollónovi vlky jako jeden z jeho atributů.

V zoroastrické filozofii mají vlci podobu zlých a krutých bytostí. V bibli se vlk objevuje celkem třináctkrát jako symbol chamtivosti a ničitelství, výjimečně je přirovnání k vlku myšleno pozitivně (bojovný kmen Benjamín). V pohádkách a lidových zkazkách Slovanů hrají vlci nezastupitelnou, i když převážně zápornou roli. Známá je jejich úloha v Červené karkulce a zkazkách o neposlušných kůzlátkách či třech malých prasátkách. Naopak v některých ruských pohádkách vlk hrdinovi pomáhá. Známé jsou i pověsti o lidech, zakletých do podoby vlka, jako je např. francouzská legenda o Bisclavretovi. Naproti tomu v Ezopových či La Fontainových bajkách vystupuje vlk jako hloupé, zlé a nenasytné zvíře, které je často přelstěno liškou nebo jiným zvířetem.

V některých kulturách hrají vlci důležitou roli v mýtech stvoření. V římské mytologii odkojí vlčice (proslavená sochou kapitolská vlčice) budoucí zakladatele města Říma Romula a Rema. V turecké, mongolské a ainuské mytologii jsou vlci považováni za předky lidské rasy. Rovněž Čečenci a Ingušové si vyprávějí příběhy o vlčí matce lidských rodů. V mnoha příbězích Kazachů, Kyrgyzů a Altajců vystupuje vlčice jako ochránkyně válečníka, která mu pomůže zvítězit nad nepřáteli, získat bohatství a nakonec se stává jeho ženou. Podobné příběhy o vlčici, která se stala ženou člověka a přinesla mu štěstí, bohatství a magické schopnosti, jsou rozšířeny i mezi Inuity.

Vlci jsou dáváni do souvislosti s čarodějnictvím jak v evropských tak indiánských kulturách. Tanainaové (Dena'inaové) a další indiánské kmeny z Aljašky, věří, že vlci byli dříve lidé a považují je za své bratry. Podobný názor mají také Kutenajové ze Skalistých hor. Podle mýtu stvoření kmene Póný se vlk stal první bytostí, která zakusila smrt, u některých klanů Pónyů byl vlk zároveň uctíván jako totemové zvíře. Nutkové z ostrova Vancouver a Britské Kolumbie nosili při obřadech vlčí masky a věřili, že se jejich medicinmani dokáží proměnit ve vlky. Irokézové tvrdí, že vlk je ze všech zvířat nejbližší člověku, zejména pro svůj rodinný život, podobný indiánskému klanovému systému. Pro Lakoty, Šajeny a jiné prérijní indiány byl vlk symbolem zvěda, někdy se zvědové přímo označovali jako vlci. Indiánský piktogram pro zvěda je znázorněn jako člověk s vlčí hlavou. Důležitou úlohu hrají vlci také v sibiřském šamanismu, například u Jukagirů či Altajců byl vlk často ochranným duchem (zvířecí matkou) šamana. Domorodí Sibiřané vlka spojovali s nebeským světem, válečnictím, lovem, větrem nebo bouří.

Vlkodlaci

Podrobnější informace naleznete v článku Vlkodlak.

S vlky souvisí i představy o vlkodlacích, rozšířené v celé Evropě: u Slovanů, Rumunů, Germánů, Baltů, Keltů i Ugrofinů. Nejstarší zmínky o vlkodlacích pocházejí z antiky. Již Hérodotos v 5. stol. př. n. l. psal o skythském kmeni Neurů, jehož příslušníci se v noci měnili ve vlky. Podle Ovidiových Proměn byl ve vlka proměněn arkádský král Lykaón poté, co se dopustil kanibalismu. O vlkodlaku se zmiňuje i římský spisovatel Petronius v románu Satyricon.

Pro Balty (staré Litevce, Lotyše a Prusy) nebyl vlkodlak negativní bytostí. Mohl pomáhat člověku, který ho nakrmil. Podle Baltů se lidé mohli proměnit ve vlkodlaka tak, že za úplňku prolezli mezi kořeny určitých stromů. U Germánů byli známi ulfhetmar, bojovníci ve vlčí kůži, kteří v bojovém šílenství projevovali vlčí zuřivost. Byli obdobou známějších berserkrů, asociovaných s medvědem. Podobné představy měli vlčí bojovníci u starých Maďarů v předkřesťanském období, ale ještě za vlády Matyáše Korvína používali maďarští bojovníci při útoku bojový pokřik farkas (vlk). U Slovanů a Rumunů byl vlkodlak pokládán za nemrtvou bytost, škodící lidem. Nejstarší zmínka o vlkodlacích ve slovanském prostředí se nachází ve Slově o pluku Igorově ze 12. stol. a týká se knížete Vseslava, který se v noci měnil ve vlka. V severní Itálii existovala v 15. stol. sekta benandantů, jejíž příslušníci se údajně měnili ve vlky a bojovali proti čarodějnicím. Podobné představy měli i Slovinci, podle nichž se někteří lidé zvaní krsnik měnili v bílé vlky, aby bojovali proti upírům a čarodějům. Jedna rumunská pověst vypráví o vzniku vlkodlaků toto: Vlad III. Tepes na jednom válečném tažení zničil i jeden z klášterů a všechny lidi v něm ukryté nechal povraždit. Opat ho za to před smrtí proklel. Když se o tři dny později Dracula změněný na upíra poprvé napil lidské krve, vstali prý lidé v klášteře z mrtvých a stali se vlkodlaky, neúnavně bojujícími proti upírům. Za vlkodlaka byl někdy pokládán i Draculův úhlavní nepřítel, uherský vojevůdce János Hunyadi.

V době čarodějnických procesů v 15.–17. stol. byli především na území Francie, Německa a Švýcarska mnozí lidé souzeni a popraveni jako údajní vlkodlaci. Jedním z nich byl např. Peter Stumpp. Na českém venkově bývali z lykantropie a spolčování s vlky podezříváni obecní pastýři. Pastýři používali magické prostředky na ochranu ovcí a dalších zvířat před vlky (vlk měl být oslovován jako "kmotr Štěpán", obětovalo se mu nejslabší jehně ze stáda), tvrdilo se, že umí s vlky komunikovat nebo se v ně proměňují.

Od 19. století se vlkodlaci vedle duchů a upírů stali nejčastějšími hrdiny knižních a později i filmových hororů.

Vlci v literatuře a umění

Vlci se objevují v obrovském množství povídek, románů, filmů, divadelních her a písní. Například v díle britského spisovatele Rudyarda Kiplinga Knihy džunglí hraje vlčí smečka vedená samcem Akélou zásadní úlohu při výchově lidského chlapce Mauglího, jehož zachrání před tygrem Šer Chánem. Kladnou roli hraje vlk i ve fantasy sérii Letopisy z hlubin věků britské autorky Michelle Paverové, kde figuruje v roli zvířecího dvojníka hlavního hrdiny Toraka.

Vlk ve frazeologii

Vlci jsou zmíněni v mnoha známých přirovnáních, citátech a příslovích, často antického či biblického původu, i když obvykle v negativní roli. Například: „Mám hlad jako vlk“; „My o vlku a vlk za humny“; „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“; „Je to vlk v rouše beránčím“; „Člověk člověku vlkem“, "Co vlk zchvátí, nerad vrátí", "S lidmi po lidsku, s vlky po vlčím", "Tak dlouho vlk ovce vláčí, až ho odvlečou", "Vlka živí nohy". S vlkem jsou v češtině spojeny i různé idiomy, např. "chytit vlka", "mořský vlk", "vlčí mlha", "vlčí mák", "vlčí bob" a mnoho dalších.

Vlk v lexikologii

Od názvu vlka je odvozeno mnoho vlastních jmen, zejména germánského původu, např. Wolfgang, Wolfhart, Ranulf, Adolf, Rudolf, Isengrim, ale také jihoslovanská jména Vuk, Vukan či Vukašin nebo staročeské Vlkoš.

Útoky na dobytek a psy

Útoky na dobytek představují zřejmě hlavní důvod, proč vlk byl a na mnoha místech stále je lidmi pronásledován. Zatím se nenašel jiný dostatečně účinný způsob, jak tomu zabránit, než zabíjení vlků. Avšak přítomnost lidí a psů dokáže útokům většinou předejít. Vlci napadají chovná domácí zvířata především kvůli nedostatku jejich přirozené divoce žijící kořisti. Nicméně, když zjistí, že zabít dobytek je podstatně snazší, než nahánět divokou zvěř, mohou se na tuto kořist začít specializovat. Jejich obětí se mohou stát koně, skot, krocani, domestikovaní sobi a především ovce a kozy. Mnohé státy chovatelům hradí škody vlky způsobené.

Vlci napadají psy ze tří hlavních důvodů: potírají je jako předpokládanou potravní konkurenci, jako obránce své kořisti (dobytek) a někde je to pro ně zdroj potravy. Umí zabít i velká psí plemena. Důvodem jsou jejich relativně mohutnější čelisti a „zákeřnější“ způsob boje. Lépe spolupracují ve smečce a útočí i na nohy a hřbet, na rozdíl od většiny psů, kteří se snaží zakousnout výhradně do krku a hlavy. Vlci dokáží vlákat psy do pasti, kdy například jeden „pronásledovaný“ vlk nažene psa k ostatním. Někteří psi chránící dobytek dostávají od lidí „protivlčí“ obojky, nicméně vlci se umějí naučit zabít i takto vybavené psy. Pro boj s vlky byla již od starověku používána obzvláště velká a statná psí plemena, jako je vlkodav nebo mastif. Přes výše řečené, dokáží velcí ovčáčtí psi většinou vlky odradit od útoků na dobytek, neboť snadnou kořist mění na rizikovou.

Útoky na lidi

Vlci nejsou pro lidi nebezpeční, pokud jsou alespoň zčásti splněny tyto podmínky: je jich relativně málo, mají dostatek kořisti, nedostávají se do častého kontaktu s lidmi, jsou v malém množství loveni a nejsou nakaženi vzteklinou. Nicméně nastanou i situace, kdy se vlk stává pro člověka hrozbou. Záznamy o útocích vlků existují z většiny míst, kde se tato zvířata vyskytují nebo vyskytovala. Naprostá většina útoků neovlivněných vzteklinou směřovala a směřuje na děti (z 90 % na osoby mladší 18 let), velmi málo na ženy a zcela vzácně jsou oběťmi i dospělí muži.

Útokům a jejich příčinám se dlouhodobě věnuje například Norský institut pro výzkum přírody (Norwegian Institute for Nature Research). V jedné z posledních studií odborníci zkoumali celkem 489 zdokumentovaných případů útoků na člověka mezi lety 2002 až 2020 získaných ze všech oblastí výskytu vlka obecného. Z oněch 489 případů pouze 26 útoků skončilo smrtí člověka. Souvislost se vzteklinou byla zjištěna v téměř 80% případů – prokázala se u 380 útoků, z nichž 14 bylo smrtelných. Další skupinu útoků vědci označují jako predační – stanoveno bylo celkem 67 takových napadení, z nichž 9 vedlo k úmrtí oběti. Poslední kategorií jsou obranné či vyprovokované útoky – takových případů bylo popsáno 42, z nichž 3 skončily smrtí člověka. Nutnou podotknout, že konkrétně v Evropě (kde žije asi 15 až 17 tisíc vlků – údaj nezahrnuje populace vlků v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině) a Severní Americe (kde žije asi 60 tisíc vlků) bylo za 18 let zaznamenáno souhrnně jen 12 útoků na člověka, z toho dva 2 – a pouze v Severní Americe – byly smrtelné.

Vzorce útoků

Útoky zapříčiněné vzteklinou

Vlci nebývají zdrojem vztekliny, ale mohou se jí nakazit od jiných psovitých šelem. Stávají se poté velmi agresivními a mohou pokousat mnoho obětí. Například v roce 1973 v Indii pokousal jeden vzteklý vlk za 12 hodin dvanáct lidí, dvě prasata, tři býky a jednoho psa. Proběhl při tom šesti vesnicemi a urazil nejméně 23 km. Až do zavedení očkování, bylo pokousání téměř vždy smrtelné a i dnes může být velmi nebezpečné. V Evropě a Severní Americe se v současnosti vzteklí vlci vyskytují jen zcela výjimečně, ale například na Středním východě je zaznamenáno každoročně minimálně několik případů. Útoky vzteklinou nakažených zvířat se vyznačují tím, že probíhají jen jeden či dva dny (nakažené zvíře poměrně brzy uhyne), oběti nejsou nikdy konzumovány a pokousaných může být dosti velké množství.

Vyprovokované útoky (obranné)

Mezi vyprovokované útoky můžeme zařadit situace, při nichž se vlk pouze brání, protože ho (případně jeho mláďata nebo smečku) člověk ohrožoval, obtěžoval nebo vyrušil. V takových případech útočící vlk není motivován např. hladem, ale strachem či hněvem a potřebou utéct (pokud mu člověk stojí v cestě) nebo nepřítele odehnat. Ačkoli takové útoky mohou být i životu nebezpečné, obvykle vlk pohrozí jedním varovným kousnutím do končetin.

Příklady:

• vlk lovící ovce, který je vyrušen pastýřem bránícím své stádo;
• vlk v zajetí útočící na agresivního chovatele;
• vlčice útočící na turistu, který se přiblížil k jejím mláďatům;
• útok na lovce, který vlka pronásleduje;
• pokousaný fotograf, návštěvník národního parku nebo terénní biolog, který se dostal příliš blízko k vlkovi.

Nevyprovokované útoky (predační či agonistické)

Mezi nevyprovokované útoky lze zařadit situace, při nichž se vlk chová jako predátor. Motivací nevyprovokovaných útoků je tedy zejména hlad. V některých z těchto případů může opatrný vlk zahájit průzkumné útoky, aby otestoval oběť, zdali je vhodnou a bezpečnou kořistí. Na základě toho může pak vlk útok přerušit a nechat se přesvědčit, aby hledal potravu jinde (tj., že člověk není vhodnou a snadnou potravou). Někteří odborníci proto doporučují, aby člověk na blížícího se vlka například zakřičel, případně po něm hodil nějaký předmět, čehož by se měl zaleknout a poté se od člověka vzdálit. Útěk se naopak nedoporučuje. Nicméně při odhodlanějších predačních útocích mohou být oběti opakovaně kousnuty do hlavy a obličeje a nakonec odvlečeny a zkonzumovány.

K nevyprovokovaným útokům lze také zařadit útoky agonistické, které nejsou motivovány přímo hladem nebo strachem, ale spíše agresí, při nichž je cílem odstranit konkurenta, nebo ho vyhnat z území či od zdroje potravy. Stejně jako u predačních útoků mohou i tyto začít průzkumem či testováním zranitelnosti či bojeschopnosti oběti. Pokud agonistický útok skončí smrtí člověka, vlk si, na rozdíl od predačního útoku, těla oběti obvykle dále nevšímá, alespoň po určitou dobu.

Malba z 18. století zobrazující útok tzv. gévaudanské bestie, což byl s největší pravděpodobností obrovský vlk nebo kříženec vlka

Evropa a Rusko

V historických záznamech z různých států Evropy jsou doloženy tisíce případů útoků vlků na lidi. V zimě roku 1450 zabila přímo v Paříži smečka vedená samcem jménem Courtaud asi 40 lidí. V celé Francii, která byla na vlčí útoky „nejbohatší“, bylo mezi léty 1580–1830 3 069 lidí zabito vlky, z toho 1 857 ne kvůli vzteklině. Asi nejznámějším řáděním „vlka“ (jestli šlo skutečně o vlka, není dodnes zcela jasné) v Evropě se staly útoky tzv. gévaudanské bestie v letech 1764–1767, jež si v jižní Francii vyžádaly asi 113 životů. V údolí řeky Pád v Itálii je mezi 15. a 19. stoletím uváděno 440 mrtvých v důsledku útoků vlků. Ve Skandinávii přišlo v 16.–19. století o život 92 dětí mladších 12 let. V carském Rusku bylo v letech 1840–1861 zabito 169 dětí a 7 dospělých a jen v roce 1871 bylo zabito dalších 161 lidí. V následujících letech zemřely v Rusku další stovky lidí. Útoky vlků sílily během válečných konfliktů nebo epidemií. Během 1. světové války v zimě 1916/1917 napadalo na východní frontě velké množství vlků v důsledku zoufalého nedostatku jiné potravy ruské a německé vojáky. V letech 1944–1954 v Kirovské oblasti SSSR zardousili vlci 22 dětí starých 3–17 let a několik dalších zranili. V současnosti jsou vlčí útoky v Evropě velmi vzácné. V západní a střední Evropě k nim nedochází téměř vůbec, v ostatních částech výjimečně.

Asie

V Asii byly a na některých místech stále jsou útoky vlků relativně běžné. Je to dané početností a životním stylem lidské populace, rozlehlostí území a dřívějším poměrně hojným rozšířením vlků na území tohoto kontinentu. Například v polovině 18. století došlo k několika útokům vzteklých vlků v Japonsku, následkem čehož byla smrt nejméně 10 lidí. Největší množství vlčích útoků je zaznamenáno v Indii. Důvodů existuje několik – subkontinent je hustě zalidněn s mnoha lidmi žijícími na venkově, byla zde početná vlčí populace a přispělo k tomu i to, že podle hinduistické tradice by prolití vlčí krve znamenalo neúrodu a tak ani lidožraví vlci někdy nebyli pronásledováni. Výsledkem této kombinace bylo, že jen v letech 1875 a 1878 zde zardousili lidožraví vlci 721 a 624 lidí. V letech 1993–1997 zabili vlci v indických státech Bihár a Uttarpradéš dohromady okolo 120 dětí. Není však jisté, zda se ve všech případech jednalo o vlky obecné, v některých případech mohl být útočníkem také dhoul, označovaný dříve jako vlk rudý. Na Středním a Blízkém východě jsou útoky také poměrně časté avšak s nesrovnatelně menším počtem obětí než je tomu v Indii. Nicméně mnohdy chybějí data, tudíž mnoho případů zřejmě zůstává nepodchyceno. Naprostá většina incidentů z této oblasti jde na vrub vzteklině. Podle dostupných informací bylo v rekordním roce 1996 pokousáno vzteklými vlky jen v Íránu 329 lidí. Írán byl prvním státem, kde zavedla Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1955 novou metodu ošetřování nakažených vzteklinou, čímž se výrazně snížila úmrtnost. V Afghánistánu poranil vzteklý vlk v roce 1971 18 rolníků spících na poli – všichni později zemřeli.

Severní Amerika

V Kanadě a USA jsou útoky vlků vzácné, ale velmi dobře zdokumentované. Ve 20. století došlo jen k několika desítkám útoků a incidentů a smrtí člověka skončilo velmi málo z nich. Mnoho z těchto případů bylo způsobeno tím, že vlci původně napadli psy, kteří lidi doprovázeli. Z 19. století je známo několik incidentů, kdy vzteklí vlci pokousali lidi, kteří následně zemřeli. Počty obětí byly v porovnání s jinými místy světa malé.

Petr Pavel Rubens – Lov na vlka a lišku

Lov vlků

Lidé loví vlky přinejmenším od doby vzniku zemědělství a domestikace dobytka. Není to však jen kvůli ochraně dobytka, ale i ze sportu a dobrodružství, zisku trofeje, „ochraně“ volně žijící zvěře^[zdroj?] a v neposlední řadě kvůli bezpečí lidí.^[zdroj?] Lov na vlky je velmi obtížný, neboť jsou to chytrá, přizpůsobivá, vytrvalá a nebezpečná zvířata. V minulosti bylo používáno mnoho způsobů, jak je zabít. Velmi účinnou metodou bylo vyhledávání jejich doupat a zabíjení malých vlčat. Pokud se k lovu používali psi, ukázala se nejlepší kombinace chrtů, bloodhoundů (či jiných velkých a silných plemen) a foxhoundů. Metody tichého pronásledování, přepadů ze zálohy či stopování se příliš neosvědčily kvůli vlčí opatrnosti a vynikajícímu sluchu. Používání strychninem otrávených návnad se dříve také praktikovalo, ale upustilo se od něj, neboť zabíjí mnoho dalších druhů zvířat a vlci (či kojoti) jsou schopni se naučit jed v návnadě rozpoznat. Navíc jed znehodnocuje kožešinu. Jed je účinný především vůči mláďatům a mladým nezkušeným jedincům. Nášlapné pasti jsou efektivní tehdy, pokud na nich neulpí lidský pach. Americké indiánské kmeny upřednostňovaly padací pasti. Co se různých nástrah týče, velmi záleží na schopnostech vlčího jedince past odhalit a vyhnout se jí. Mistrem ve vyhýbání se nástrahám všeho druhu byl samec Lobo, jehož se koncem 19. století pokoušel lovit Ernest Thompson Seton. Lovecké skrýše a posedy dokáží být účinné, ale nepoužívají se příliš často, neboť tato metoda je extrémně náročná na čas a trpělivost. V Rusku je populární nahnat vlky na určité území pomocí kolíků a provazů natažených asi metr nad zemí a ověšených různobarevnými látkami. Většina vlků se těchto ohradníků bojí a neproběhne jimi. Je možné, že to má souvislost s lidským pachem, který na látkách ulpěl. Někteří lovci lákají vlky na vytí, což může být účinné hlavně v době páření. V Kazachstánu a Mongolsku se používali k lovu na vlky orli. Tato metoda je však již velmi vzácná, neboť zkušených sokolníků ubývá. Moderní účinnou a velmi kontroverzní metodou je střílení těchto šelem z vrtulníků a letadel. V těchto případech mají vlci šanci uniknout pouze v zalesněném nebo členitém terénu.

Období nejintenzivnějšího lovu vlků je možno ohraničit zhruba léty 1850–1970. V tomto období museli vlci čelit všem nejmodernějším vymoženostem lidské likvidační technologie – ocelovým pastem, jedům, opakovacím puškám a poté i letadlům či vrtulníkům. Z lovu vlků se stal v podstatě sport a zábava. Výsledkem byly stovky tisíc zabitých vlků především v USA a Rusku (SSSR). Na mnoha místech světa byl vlk vyhuben a několik poddruhů nenávratně ztraceno.

Přestože vlci byli pronásledováni takřka všude a v současné době jsou na mnoha místech stále loveni, daří se jim stále přežívat. Je to jedna z ukázek jejich výjimečných schopností. Výše uvedené důvody, proč tyto šelmy lovit, jsou však velmi diskutabilní. Například tvrzení, že se tím chrání populace jelenů a další vlčí kořisti, kterou údajně vlci decimují, bývá zpochybňováno. Podle některých odborníků vlci žijící v přirozeném prostředí nepůsobí jako vyhlazovači kořisti, ale spíše jako její regulátoři. Pokud je případně přirozené kořisti méně, méně je i vlků (méně se jich rodí nebo menší počet mláďat přežije). Nicméně biolog Valerius Geist tvrdí, že po vyhynutí jiných velkých predátorů, jako byl např. lev jeskyní či tygr šavlozubý, kteří se dříve podíleli na regulaci populace vlků, může i sám člověk zastupovat důležitou roli v ekologické nice vlků a stát se coby konkurentem jejich populace. Například v některých oblastech Sibiře a Severní Ameriky, kde nežijí žádní lidé, kteří by se dostávali do konfliktu s vlky, přežívá jen málo druhů jiných živočichů pravděpodobně v důsledku zvýšené predace četných vlčích populací.

Výcvik vlků

Vlci jako domácí zvířata

Chov vlků jako domácích zvířat je populární především v USA. Ačkoli vlci jsou předky domácích psů, v zajetí existují poměrně velké rozdíly mezi jednotlivými šelmami. Vlčata musejí být odejmuta matkám nejlépe po 14 dnech, nejpozději však do 21 dnů, jinak je socializace extrémně obtížná. Mléčné náhražky používané pro štěňata musejí být pro vlčata opatřena přídavkem aminokyseliny arginin, jinak hrozí oční problémy. Čím jsou vlci chovaní v zajetí starší, tím jsou obvykle nepředvídatelnější. To se týká především samců. Zvláště děti se mohou stát objektem agresivního chování „ochočených“ vlků, neboť v přírodě jsou lidské děti jednou z jejich kořistí. Vlci mají silné instinkty pro život ve smečce (alfa až omega status) ^[zdroj?] a může se stát, že budou soupeřit o „vylepšení“ svého postavení, pokud to uznají za vhodné. Tím mohou být ohroženi i jejich dospělí chovatelé. Ochočení vlci jsou vázáni na svou „smečku“ tak silně, že ostatní lidi obvykle ignorují a vyhýbají se zcela kontaktu nebo je mohou napadnout jako vetřelce. Psí žrádlo je pro vlky nevhodné, je třeba krmit je částmi zvířecích těl (maso, kosti, vnitřnosti, kůže). Výcvik vlků je náročnější než psů a obvykle se naučí méně povelů. Při výcviku se mohou začít nudit a přestanou se o povely zajímat. Jsou méně kontrolovatelní. Na rozdíl od psů reagují lépe na pohybové signály než na hlas. Na druhou stranu jsou vynalézavější a dokáží se sami naučit např. otevírat různé západkové mechanismy u kotců. Jejich poslušnost je tedy menší, ale inteligence vyšší než inteligence domestikovaných psů, a to už u mláďat. Vlci chápou také lépe příčinu a následek. Vlci, kteří po ochočení utekli do volné přírody, se mohou stát nebezpečnější pro dobytek a lidi než divocí vlci, neboť postrádají strach z lidí. Jako pracovní zvířata (tažní, policejní, hlídací vlci atd.) jsou využitelní jen obtížně.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Gray wolf na anglické Wikipedii, List of grey wolf populations by country na anglické Wikipedii, Wolf attacks on humans na anglické Wikipedii a Wolves as pets and working animals na anglické Wikipedii.

Literatura

• ABRANTES, Roger. Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých. Překlad Jana Dušková. České Budějovice: Dona, 2000. 81 s. ISBN 80-86136-61-2.
• ANDĚRA, Miloš a GAISLER Jiří. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. 2., uprav. vyd. Praha: Academia, 2019. 286 s. ISBN 978-80-200-2994-2.
• ČERVENÝ, Jaroslav et al. Encyklopedie myslivosti. Praha: Ottovo nakl. v divizi Cesty, 2004. 591 s. ISBN 80-7181-901-8.
• ČERVENÝ, Jaroslav et al. Myslivost: Ottova encyklopedie. 2., uprav. vyd. Praha: Ottovo nakl., 2010. 591 s. ISBN 978-80-7360-895-8.
• DUTCHER, James; DUTCHER, Jamie a MANFULL, James. Skrytý život vlků. Přeložila Vendula Davidová. České Budějovice: Élysion, 2019. 208 s. ISBN 978-80-87757-17-8.
• KVASNICA, Jaroslav Monte. Jantarové oči. 2. vyd. Litvínovice: Élysion, 2019. 335 s. ISBN 978-80-87757-14-7.
• KVASNICA, Jaroslav Monte. Krajina s vlky. Kniha I., Rapsodie šedých stínů. 2. vyd. Litvínovice: Élysion, 2018. 336 s. ISBN 978-80-87757-12-3.
• KVASNICA, Jaroslav Monte. Krajina s vlky. Kniha II., Honba za přízrakem Gévaudanu. 2. vyd. Litvínovice: Élysion, 2018. 320 s. ISBN 978-80-87757-13-0.
• KVASNICA, Jaroslav Monte. Šelma v klatbě: Vlci obdivovaní i pronásledovaní. 100+1 zahraniční zajímavost. 12. 7. 2016 [cit. 12. 2. 2022]. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/selma-v-klatbe-vlci-obdivovani-i-pronasledovani
• LOUČKA, Radko et al. Vlci v české krajině - zdroj sporů mezi farmáři a ochránci přírody. Praha: Agrární komora České republiky, 2020. 113 s. ISBN 978-80-88351-15-3.
• MACDONALD, David W., ed. a SILLERO-ZUBIRI, Claudio, ed. The biology and conservation of wild candids. Oxford: Oxford University Press, 2004. 450 s. Oxford biology. ISBN 978-0-19-851556-2.
• STRNAD, Martin et al. Vlk obecný: náš staronový soused. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, 2018. 12 nečísl. s. ISBN 978-80-88076-79-7.
• ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy: psík mývalovitý, mýval, liška, šakal, medvěd, rys, kočka. Praha: Brázda, 2009. 259 s. Naše srstnatá zvěř. ISBN 978-80-209-0372-3.
• TEDFORD, Richard H.; WANG, Xiaoming a TAYLOR, Beryl E. Phylogenetic systematics of the North American fossil Caninae (Carnivora, Canidae). New York, N.Y.: American Museum of Natural History, 2009. 218 s. Bulletin of the American Museum of Natural History, no. 325.
• TURŇA, Pavol. Vlk – tajemná a inteligentní šelma. Naše příroda. 2013, roč. [6], č. 1. ISSN 1803-0092.
• VĚTROVCOVÁ, Hana. Využití mikrosatelitů v ochranářské genetice velkých šelem. Brno, 2011. 45 s. Bakalářská práce. Ved. práce Mgr. Jarmila Krojerová, Ph.D. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Ústav botaniky a zoologie.

Související články

• Borophaginae

Externí odkazy

• Česká společnost přátel vlků
• Vlčí svět – www.vlci.info
• Vlk na www.priroda.cz
• Vlk na BioLibu
• AOPK ČR: Návrat vlků
• Jak zmírnit konflikt mezi hospodářskými zájmy člověka a vlky
• Obrázky, zvuky či videa k tématu vlk obecný na Wikimedia Commons
• Téma Vlk ve Wikicitátech
• Galerie vlk obecný na Wikimedia Commons

Identifikátory taxonu

Wikidata: Q18498 Wikidruhy: Canis lupus ADW: Canis_lupus BioLib: 1857 BOLD: 12514 NDOP: 34348 ECOS: 4488 EoL: 328607 EPPO: CANILU EUNIS: 1367 Fauna Europaea: 305289 Fauna Europaea (new): 3610bdd7-7432-4d43-9f6e-6684deb82987 FEIS: calu Fossilworks: 44860 GBIF: 5219173 GISD: 146 iNaturalist: 42048 IRMNG: 11407661 ITIS: 180596 IUCN: 3746 MSW: 14000738 NBN: NBNSYS0000005184 NCBI: 9612 NZOR: 309809e8-1a21-45a0-80a0-1f13fee46c52 Species+: 4442 TSA: 3356 Xeno-canto: Canis-lupus ZooBank: 2F15C6CE-6C7A-4AF8-AE71-087151318E0E

Autoritní data	NKC: ph990410 BNE: XX531894 BNF: cb119404374 (data) GND: 4190195-2 LCCN: sh2008020177 NLI: 987007544929005171

Portály: Živočichové