Lužické hory

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lužické hory,
Lausitzer Gebirge
Vrchol Luže v zimě
Vrchol Luže v zimě

Nejvyšší bod Luž (793 m n. m.)
Rozloha 199 km² (na území Česka)
Střední výška 509 m n. m.

Nadřazená jednotka Krkonošská oblast
Sousední
jednotky
Děčínská vrchovina
Šluknovská pahorkatina
Žitavská pánev
Ještědsko-kozákovský hřbet
Ralská pahorkatina
České středohoří
Podřazené
jednotky
Lužický hřbet
Kytlická hornatina

Světadíl Evropa
Stát Česko Česko, Německo Německo
Luzicke hory CZ I4A-2.png
Horniny pískovec, čedič
Povodí Kamenice, Ploučnice, Lužická Nisa
Souřadnice 50°50′56″ s. š., 14°38′49″ v. d.

Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které se nachází v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie, vymezené jsou od západu Děčínskou vrchovinou a Ještědsko-kozákovským hřbetem na východě. Na jihu ohraničuje Lužické hory Ralská pahorkatina a České středohoří, na severu Žitavská pánev a Šluknovská pahorkatina. Německá část hor se nazývá Zittauer Gebirge (Žitavské hory)[1] a v Německu je nejvyšší hora pohoří, Luž, nejvyšším bodem na východ od Labe.

Hlavní hřeben Lužických hor tvoří 3 až 6 km široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo.V hřebenu se uplatňují izolované dominanty rozložitých znělcových a trachytových, vzácněji čedičových kup spojené do málo výrazného hřebene. Druhou částí je Kytlická hornatina která má pestrý georeliéf. Tvoří ji vysoké geovertikály neovulkanických suků, hluboce zaříznutá kaňonovitá území a četné drobnější tvary zvětrávání a odnosu skalních hornin.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, které utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin.

Většina území Lužických hor patří do CHKO Lužické hory, malá část severně od České Kamenice se nachází v CHKO Labské pískovce.

Vnímání Lužických hor v očích veřejnosti nesouvisí s hranicí geomorfologického celku Lužické hory, ani s administrativní hranicí CHKO Lužické hory. V obecném povědomí do Lužických hor patří i oblast jižně od silnice I/13, oblast východně od Nového Boru s dominantou vrchem Ortelem a se skalním hradem Sloup. Západní část Lužických hor u Doubice a Krásné Lípy již v očích veřejnosti patří ke Českému Švýcarsku. I velice známé webové stránky Lužických hor mají značný přesah, propagují pod Lužickými horami například i Panskou skálu, která je geomorfologicky součástí Českého středohoří, Vlčí horu u Krásné Lípy a další turistická místa.[2]

Německá strana Lužických hor byla do roku 1635 součástí Českého království a byla spolu s celou Horní a Dolní Lužicí územní změnou vyplývající z Pražského míru předána do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I..[3] 

Název[editovat | editovat zdroj]

Lužické hory se jmenují podle historického území Lužice, (německy Lausitz, dolnolužickosrbsky Łužyca, hornolužickosrbsky Łužica, polsky Łużyce). Název vznikl v okolí města Chotěbuz zhruba před tisíci lety odvozením od slovanského slova luzicy, což znamenalo nížinná, mokřadní země.[4]

V Horní Lužici mají Lužické hory název Žitavské hory. V Německu se území navazujícímu na Šluknovskou pahorkatinu říká Lauzitzer Bergland, tj. Lužická hornatina, hornolužickosrbsky Łužiske hory. Český název nejvyšší hory Lužických hor Luž byl poprvé použit v 1909 Josefem Kafkou v ilustrovaném průvodci po Čechách.[5]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Geologická stavba[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší horniny v Lužických horách se nachází v jejich severní části. Jedná se o prvohorní žuly,[6] které do hor zasahují ze Šluknovského výběžku. Byly formovány utuhnutím magmatu ve velkých hloubkách, které se až následnými geologickými procesy dostaly na povrch již v utuhlém stavu.[7] S dalším prvohorními vyvřelinami se můžeme setkat v oblasti Dolního Sedla a Dolní Suché severně od lužické poruchy.

Většina území je budována svrchnokřídovými pískovci březenského souvrství. Na severním okraji jsou křídové pískovce tektonicky ohraničeny proti žulám lužického masivu Lužickou poruchou. Měla za následek podsunutí mladší pískovcové vrstvy pod starší žuly. Drobné kry jurských pískovců a vápenců se dostaly na povrch v okolí Doubice na západním okraji Lužických hor. Ve východní části Lužických hor se setkáváme s pískovci staršího cenomanu.

Pískovcová oblast Lužických hor představuje přímé pokračování vulkanismu Českého středohoří.[8]

Geologicky jsou Lužické hory pokračováním Českého středohoří, reprezentují však více vyzdviženou a erozí postiženou tektonickou desku. Většina povrchových sopečných produktů byla již denudací odstraněna, zatímco původně podpovrchové pně, lakolity a žíly tvoří nejvyšší partie pohoří. Rozmístění sopečných těles v Lužických horách ovlivňuje křížení oherského riftu se strukturou labské zóny, zvláště pak s výraznou lužickou poruchou.[8]

Půdy[editovat | editovat zdroj]

Půdy se v Lužických horách vyznačují nízkou, řidčeji střední kvalitou. Zastoupeny jsou zde typy půd charakteristické pro oblasti vyšší nadmořskou výškou a chladnějším klimatem.[9] V pískovcových oblastech dominují podzoly a hnědozemě.[10]

Ve skalnatých oblastech a na příkrých svazích se vyskytují místy vyskytují rankery na pískovcových sutích s vysokým obsahem humusu nízké kvality, se slabým poutáním vody a živin. Tyto půdy mají malé zemědělské využití, typické je využití jako lesní pozemky.[11]

Část území na severní straně hor se nachází na žulovém podkladě. Na ní jsou kyselé hnědozemě, kambizemě a pseudogleje se zemědělským využitím většinou jako pastviny.

V  údolích jsou glejové půdy na různých substrátech, v závislosti na podkladu písčité až hlinité a většinou zalesněné. Na čedičových vrcholech se vyskytují sutě a hnědozemě.[11] S klesající nadmořskou výškou probíhá změna půd, od podzolů přes hnědozemě k pseudoglejům.

Geologický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Oybin z Grosse Gase

Vývoj Lužických hor do dnešní podoby trval asi 600 miliónů let. Dělí se na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickou poruchou. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk.[12] Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum, tj. přeměněné. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, dnes obnažené erozí se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorský kadomský vyvrcholil před 550 milióny let, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny let a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny let.

Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů.[13]

Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety, v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120 miliónů let eroze. Po ní v druhohorách zaplavilo území svrchnojurské mělké a teplé moře, v němž se uložili pískovce a poté vápence a dolomity s mořskou faunou.[14]

Další sedimentace začala před 95 milióny let na začátku svrchní křídy.[15]

Hvozd a Oybin

Dlouhá eroze po křídové sedimentaci místy vytvořila zarovnané povrchy, pokryté zčásti zaoblenými úlomky křemitých a železitých pískovců. Křídový povrch se vylámal do ker. Obnovily se pohyby na lužickém zlomu, podél něhož se zvedla severní kra nejméně o 1 km.[16]

Erozi přerušila vulkanická činnost, která vyvrcholila před 20–30 milióny let, na konci starších třetihor.[17] Vulkanity tvoří několik set těles různé velikosti, z nichž mnohá jsou výplněmi drah, jimiž magma vystupovalo na povrch.[18]

Jejich koncentrace je spolu s centrální částí Českého středohoří největší v Evropě. Po skončení vulkanické činnosti byly Lužické hory vulkanickým pohořím. Od konce třetihor se postupně ochlazovalo klima, charakterizované ve čtvrtohorách střídáním ledových a meziledových dob. Nastává eroze, která pokračuje dodnes. Podél lužického zlomu klesla severovýchodní kra a eroze ve vyšší kře snížila povrch o 250 až 300 metrů. Eroze obnažila mnoho podpovrchových těles, které bývají mylně pokládány za sopky. Platí to především pro znělcové a trachytové kupy a lakolity, které převyšují až o několik set metrů úpatí - např. Jedlová, Bouřný, Klíč.

Kromě eroze probíhá od konce třetihor až do současnosti akumulace sedimentů. Akumulaci ovlivnilo především zvyšování výškových rozdílů při erozi, jednak klimatické změny ve čtvrtohorách. Při zalednění ve středním pleistocénu, před 300 až 350 tisíci lety, severoevropský ledovec dosáhl až úpatí Lužických hor, které zabránily jeho postupu k jihu.[19] Čelo ledovce odtávalo v Jítravském sedle, pod nímž utvořili tavné vody vějíř sedimentů.[20]

Geomorfologie[editovat | editovat zdroj]

Výhled při západu slunce na Lužické hory ze Středního vrchu s jeho stínem.

Lužické hory tvoří dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlickou hornatinu. Každý z nich má po dvou okrscích, Lužický hřbet Jedlovský a Hvozdský hřbet, Kytlická hornatina Klíčskou hornatinu a Chřibskokamenickou kotlinu.[21]

Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny Lužické hory odděluje linie spojující obce Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží v okrese Děčín, Od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Knězice. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Oproti Českému středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Ještědsko-kozákovský hřbet sedlo u Horního Sedla. Východněji položené Jítravské sedlo je již geomorfologicky součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Jihozápadně od u Hrádku nad Nisou se Lužické hory stýkají Žitavskou pánví.[22]

Jedlovský hřbet je nejvýše položená a plošně rozsáhlejší západní a střední část Lužického hřbetu, od Doubice ke sníženině u Světlé pod Luží. Je tvořen turonskými, coniackými a santonskými pískovci s průniky většinou znělcových a trachytových, vzácněji čedičových hornin. Nejvýše položená část Jedlovského hřbetu mezi Světlou pod Luží a Jiřetínem pod Jedlovou se vyznačuje rozsáhlými trachytovými a znělcovými vrchy tvaru kup a krátkých hřbetů. Dominantami jsou nejvyšší hora pohoří Luž, dále Pěnkavčí vrch, Bouřný, Čihadlo a Suchý vrch, na jeho severní straně se nachází puklinová paledová jeskyně. Čedičové jsou Pětikostelní kámen a Pařez. Kozí hřbet vznikl na znělcové žíle pronikající granodioritem. Pískovec je zde na povrchu poměrně vzácný. Na pískovci je Milštejn se zříceninou hradu a skalní bránou, dále Čertova pláň s Jezevčím kamenem, kaňon Svitávky u Rousínova. Střední část hřbetu se Stožeckým sedlem dosahuje nejvyšší výšky Jedlovou, dalšími vrchy pod 700 metrů jsou Tolštejn a Malý Stožec, čedičová Jelení skála a Stožec. Západní část nepřesahuje nadmořskou výšku 600 metrů, znělcový Plešivec, Široký vrch, čedičová Spravedlnost. Na Vápenném vrchu byla tektonicky při lužickém zlomu vyzdvižena kra jurských pískovců a vápenců.[23]

Hvozdský hřbet ve východní části Lužického hřbetu je budován z velké části středoturonskými pískovci s proniky třetihorních sopečných hornin, které vytvářejí výrazné sopečné vrchy v západní části Hvozdského hřbetu. Hvozd, Plešivec, Sokol, na pískovcích vznikl hřbet Zámeckého vrchu a jsou na nic vrcholové skály Krkavčích kamenů. Ve východní části jsou pozůstatky sopečné činnosti vzácnější, jsou jimi Loupežnický vrch a Liščí hora. Pískovce se výrazně uplatňují na Vraních skalách. Horní skály s mohutnými věžemi jsou cvičným horolezeckým terénem, dále na Popově skále a Pískovém vrchu.

Klíčská hornatina má členitý reliéf s četnými vulkanickými vrchy, které tvoří kupy, kužely a ploché hřbety. K nejvýraznějším patří Klíč, Velký Buk, Malý Buk, Velká Tisová, Sokol. Z čediče jsou Studenec, Zlatý vrch, Chřibský vrch, Ovčácký vrch, Střední vrch. Charakteristickým rysem sopečných vrchů jsou skalní stěny a srázy a mohutná suťová pole. Území přetíná údolí horní Kamenice s kaňonem pod Pustým vrchem. Pískovec se na povrchu uplatňuje v okolí Jehly u České Kamenice.

Chřibskokamenická kotlina je malá sníženina na Chřibské Kamenici, v pískovcové oblasti s ojedinělými sopečnými suky.[24]

Na německé straně se Žitavské hory strmě zdvihají ze Žitavské pánve s výškovým rozdílem 500 až metrů, pod Oybinem jsou rozdělené údolím potoka Goldbach. Nejznámějšími vrcholy v oblasti hor s pískovcovými skalními městy jsou Töpfer, Ameseinberg a Oybin. Charakteristické jsou pískovcové zde skalní tvary, strmé kaňony, skalní věže. Znělcovými vrcholy jsou Luž, Hochwald, Jonsberg a Buchberg.[11]

Na německé straně mají Žitavské hory rozlohu necelých 50 km²[25] a jsou považovány za rozlohou nejmenší německé pohoří.[26]

Vrcholy[editovat | editovat zdroj]

Letecký pohled na část Lužických hor, v popředí Jiřetín pod Jedlovou, v pozadí zleva Weberberg, údolí Milířky, Luž a Pěnkavčí vrch
Související informace naleznete také v článku Seznam vrcholů v Lužických horách.

Celkem deset hor přesahuje hranici 700 m n. m.[27][28]:

Vrchol Výška Promi-
nence
Izolace Podcelek Okrsek Souřadnice
Luž 793 m 368 m 26 km → Černá hora Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°50′56″ s. š., 14°38′49″ v. d.
Pěnkavčí vrch 792 m 140 m 03 km → Luž Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°50′53″ s. š., 14°36′40″ v. d.
Jedlová 774 m 218 m 04 km → Pěnkavčí vrch Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°51′16″ s. š., 14°33′38″ v. d.
Klíč 760 m 208 m 07 km → Pěnkavčí vrch Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°47′19″ s. š., 14°34′22″ v. d.
Hvozd 749 m 235 m 06 km → Luž Lužický hřbet Hvozdský hřbet 50°49′21″ s. š., 14°43′36″ v. d.
Studenec 736 m 200 m 08 km → Jedlová Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°49′55″ s. š., 14°27′19″ v. d.
Velký Buk 736 m 184 m 03 km → Pěnkavčí vrch Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°48′59″ s. š., 14°35′02″ v. d.
Malý Buk 712 m 140 m 02 km → Klíč Kytlická hornatina Klíčská hornatina 50°48′10″ s. š., 14°33′11″ v. d.
Weberberg 710 m 058 m 01 km → Pěnkavčí vrch Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°51′53″ s. š., 14°37′05″ v. d.
Bouřný 703 m 076 m 01 km → Pěnkavčí vrch Lužický hřbet Jedlovský hřbet 50°49′47″ s. š., 14°36′29″ v. d.

Všech 10 sedmistovek zobrazuje tato mapa.

Podrobný seznam hor a kopců v Lužických horách podle nadmořské výšky a prominence obsahuje Seznam vrcholů v Lužických horách.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Přehrada Naděje

Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře po linii Popova skála - Hvozd - Luž - Pěnkavčí vrch - Jelení skála - Jedlová - Malý Stožec - Plešivec - Široký vrch.[29] Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice pramenící u Jelení skály s hlavním přítokem Chřibskou Kamenicí má u České Kamenice šířku čtyři metry. Toky, odvodňující východní část hor jsou Šporka s pramenem východně od Polevska, Svitávka pramenící jako Zwittelbach na Buchtbergu u Jonsdorfu asi 1 km za státní hranicí a nachází se ní Kunratické rybníky. Boberský potok s pramenem u Nové Hutě a Heřmanický potok s pramenem pod Hvozdem jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy jsou odvodňovány menšími potoky do Nisy a jejího přítoku Mandavy. Největším vodním tokem na severním českém podhůří je Lužnička, která pramení u Rybniště a do které se v Dolním Podluží vlévá Lesenský potok.

V centrální části se nachází několik rybníků, mezi větší patří Hraniční rybník,[30] Malý a Velký Jedlovský rybník,[31] Rolský a Svorský rybník. Vyznačují se studenou, kyselou na živiny chudou vodou.[32]

Nachází se zde vodárenská nádrž Chřibská z roku 1926 o rozloze 12,7 ha, s 26 metrů vysokou a 195 metrů dlouhou sypanou hrází.[33] Přehrada Naděje rozloze 1,2 ha z roku 1938 na Hamerském potoce má 10 metrů vysokou a 92 dlouhou hráz.[34]

V Lužických horách jsou i menší vodopády. Chřibské vodopády v údolí pod Plešivcem východně od Chřibské[35] a Luční vodopád vodopád na Lučním potoce mezi Křížovým vrchem a Mlýny.[36]

V Žitavských horách se nachází vodní toky o celkové délce cca  30 kilometrů.[11]

Německá strana hor leží na severní straně pohoří a má relativně vysoký srážkový úhrn, pramení tu početné vedlejší přítoky Mandavy,  Goldbach, Grundbach, Pochebach a Waltersdorfer Dorfach. Malá část v okolí Lückendorfu je odvodňována do Labe. V pohoří nejsou žádné větší přirozené vodní plochy. Jsou zde jen malé a nejmenší rybníky, z velké části požární nádrže. Vodní plochy představují 0,2 procenta rozlohy území.[11]

Toky v Lužických horách spravují Povodí Ohře a Lesy České republiky, Oblastní správa toků v Teplicích. Drobné vodní toky jsou většinou ve správě jednotlivých obcí. Malá část na východě územně spadá pod správu Povodí Labe. Tato část hor je však bez významnějších vodních toků, povodí 2-04-07 Lužická Nisa po Mandavu, levostranné bezejmenné přítoky Lužické Nisy v Dolním Sedle a Dolní Suché.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Dle Quitta náleží Lužické hory mírně teplé oblasti MT2,[37] která je charakteristická krátkým, mírným až mírně chladným, mírně vlhkým létem, krátkým přechodným obdobím a mírným jarem a mírným podzimem a suchou, normálně dlouhou zimou s mírnými teplotami, s normálně dlouhou sněhovou pokrývkou. Ve vegetačním období spadne průměrně až 450 až 500 milimetrů srážek, v zimním období 250 až 300 milimetrů.[38]

Lužické hory představují výrazný povětrnostní předěl, Existují běžně rozdíly v počasí v témže čase na severních a jižních svazích,tj, na jih od Stožeckého sedla na vzdálenost necelých 10 kilometrů. Tyto rozdíly znají jak chalupáři, tak místní obyvatelé a je běžné, že předpověď počasí po pro Čechy platí jen v jižní části hor, na severní straně platí předpověď počasí pro Sasko.[39]

Flóra[editovat | editovat zdroj]

Měsíčnice vytrvalá

Z fytogeografického hlediska jsou Lužické hory řazeny do praesudetica, území s prvky hercynské květeny původem z Krušných hor a sudetské květeny z Jizerských hor a Krkonoš. Ve smrkových monokulturách při okrajích cest se hojně vyskytuje kapradina žebrovice různolistá. Dále se zde vyskytuje náprstník červený ze západní Evropy. V podmáčených smrčinách se najdeme sedmikvítek evropský. Na vrcholcích kopců se vyvinuly květnaté bučiny a smíšené listnaté lesy podhorských poloh. V nich najdeme kyčelnici devílistou, lýkovec jedovatý a hojnou mařilku vonnou.[40] Porosty měsíčnice vytrvalé najdeme pod Studencem na rozloze 6 ha.[41]

Na vrcholcích kopců a v suťových svazích na čedičovém či znělcovém podloží se vyvinuly květnaté bučiny a smíšené listnaté lesy podhorských poloh. Na pískovcovém podloží se vyvinuly druhově chudší bikové bučiny s bikou bělavou. Unikátní je květena příkrých skalních stěn na Klíči, kde rostou relikty z doby ledové hvězdnice alpská, kapradinka skalní či česnek sibiřský. Na krystalických vápencích v západní části hor na Vápenném vrchu jsou orchidejové bučiny reprezentované okroticí bílou a červenou, kruštíkem širolistým.

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potenciálně přirozenou vegetaci.

Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které se vyskytují na většině Lužických hor. Jedle je však v dnešní době v Lužických horách vzácná. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste kyčelnice devítilistá a cilulkonosná, lilie zlatohlávek, áron plamavý, pilulník žlutý, kapraď samec, strdivka nicí, lýkovec jedovatý, samorostlík klasnatý.

Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Vyskytují se zde též holé bučiny, na zemi se vykytuje pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace. Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy a údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem.

Na jižních skalnatých svazích hory Klíč se zachoval řídký porost dubu zimního s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou, který patří mezi nejvýše položené teplomilné doubravy v Čechách.[42]

Louky a pastviny jsou v Lužických horách chudé, rostou v nich málo náročné druhy trav jako kostřava červená, psineček tenký. Louky v podhůří jsou bohatší, na jaře jsou na nich tisíce exemplářů prvosenky vyšší, někde doprovázené penízkem alpským, podél potůčků devětsilem bílým. Při okrajích lesů roste prstnatec májový, prha arnika a ojediněle vstavač mužský. V loukách u Kytlice se vyskytuje zplanělý šafrán jarní.

Lesy[editovat | editovat zdroj]

Bukový porost pralesovitého charakteru na vrcholu Pěnkavčího vrchu v zimě

Lesy se na území Lužických hor se vyvíjely od konce poslední doby ledové, na jejich území převládaly otevřené formace stepí a tundry. Přibližně před 8300 až 7000 lety před naším letopočtem nahradily chladnou step světlé březo-borové lesy. V nich borovici kleč nahradila borovici lesní. břízu pýřitou nahradila bříza bělokorá. V zamokřených polohách se začaly vyskytovat vrby, začínají se objevovat náročnější dřeviny např. dub, jilm, lípa, líska obecná. V březoborových lesích převažovala borovice, zastoupení bříz a vrb bylo pod deseti procenty.[43]

V období 7000 až 6000 let před naším letopočtem byla průměrná teplota přibližně o 2 °C vyšší než ve 20. století a podnebí získalo kontinentální ráz. Ve světlých borových lesích se rychle začala šířit líska. V letech 6000 až 4000 před naším letopočtem byly srážky o 60 až 70 procent vydatnější než dnes, průměrná teplota byla o 3 °C vyšší než dnes a podnebí dosáhlo postglaciálního maxima. V Lužických horách i do nejvyšších poloh dosáhl smíšený dubový les. Na jižní straně Klíče zůstal dochován dodnes. Současně se začal šířit smrk a olše za silného ústupu borovice.[43]

Buk lesní a jedle bělokorá se Lužických horách začala šířit velmi zvolna v letech 4000 až 1250 před naším letopočtem. Jedle se do Lužických hor rozšířila z glaciálních refugií jihozápadně od Alp. V té době bukojedlové lesy obsadily většinu Lužických hor. V letech 1250 až 750 před naším letopočtem bylo suché a výrazně teplé období. Teploty byla o 1 až 2 °C vyšší něž dnes. Bukojedlové lesy dosáhly maximální rozlohy a severní straně Lužických hor, se objevují první lidé lužické kultury.[43]

V letech 750 před naším letopočtem až 600 našeho letopočtu se zřetelně zhoršilo podnebí, přibylo srážek a ochladilo se. Stromové patro květnatých bučin tvořil buk lesní, jedle bělokorá, javor klen a byl zastoupen jilm horský. V Lužických horách v této době nebylo trvalé osídlení, Markomané a Bojové zde měli pouze obchodní stezky.[43]

Od roku 600 se zvyšuje kontinentální ráz podnebí, po roce 900 nastává teplejší ráz podnebí, které vrcholí v letech 1150 až 1300. Od roku 1300 pomalu nastává malá doba ledová, výrazná mezi lety 1550 až 1850, a s vrcholem na konce 17. století. Od 6. století je předhůří Lužických hor osídleno Lužickými Srby.[44] V předhůří Lužických hor založili osady na místě dnešní Žitavy a Hrádku nad Nisou, v Lužických horách založili Doubici a Chřibskou. Do Lužických hor pronikali v souvislosti s německými vpády do Horní Lužice. V 11. století byly Lužické hory součástí královského hvozdu, který byl přirozenou ochranou proti zahraničním vpádům a byl chráněn.[43]

Letecký pohled na vrchol Jedlové

Ve 13. století byly zakládány hrady a osady po celém obvodu hor a na jejich území.[45] Ve 14. století jsou zmínky o Rynolticích, Petrovicích, Kněžicích, Cvikovu, Drnovci, Kunraticích, Mařeničkách, Mařenicích, Horní a Dolní Světlé, Horním a Dolním Prysku, Horní a Dolní Chřibské, Krásné Lípě a ve Varnsdorfu. Les byl přibližně v dnešních hranicích. Odlesněná část Lužických hor byla přeměněna v relativně stabilní zemědělskou krajinu s remízky, mezemi a zatravněnými plochami.

V 15. století využívání dřeva z Lužických hor zintenzívnělo, bohaté zásoby dřeva přilákali skláře. Vznikla sklárna ve Chřibské, později v Doubici. Další sklárny vznikly v 16. až 18. století. V roce 1530 vznikla sklárna ve Falknově, roku 1554 byl založen Jiřetín pod Jedlovou, v roce 1549 sklářská huť v Krompachu na úpatí Hvozdu a další sklářské hutě. Negativní dopad na lesy Lužických hor měla i třicetiletá válka, během které byla vypálena většina osad a panských dvorů, které musely být znovu postaveny ze dřeva. V 18. století vznikají další sklářské hutě v Nové Huti, Okrouhlé, Trávníku a v roce 1757 v Novém Boru.[44]

Dalšími spotřebiteli dřeva byly zejména kovárny, cihelny, pivovary a tkalcovny a se vzrůstajících počtem obyvatel stoupala i těžba dřeva. Vedle nadměrné těžby byly lesy poškozovány i pastvou dobytka, vytěžené pastviny byly na šest let i více pronajímány na zemědělské využití. Těžba v lesích zpočátku probíhala výběrným způsobem. Kolem roce 1735 bylo započato s těžbou mýtním způsobem. Těžba stále vzrůstala a lesy již nebyly schopné obnovy přirozeným způsobem. Vysazoval se především smrk, místy borovice a s úbytkem dřeva začaly mizet i sklárny. Koncem 18. století se začínají objevovat první snahy o ochranu lesů a začíná se hospodařit podle lesního plánu. Přetěžování lesů pokračovala ale do posledního desetiletí 19. století.

Začínalo se přecházet na vytápění uhlím a po výstavbě železnice po roce 1860 radikálně poklesla těžba palivového dřeva, která do té doby tvořila přes devadesát procent těžby.[46]

Bekyně mniška

V 18. a 19. století byly lesy Lužických hor změněny na stejnověké především smrkové lesy, na chudších stanovištích stejnověké borové monokultury se slabou příměsí jiných dřevin. Jen na nepřístupných místech na vrcholcích kopců zůstaly bučiny s ochuzeným bylinným patrem. Poklesla ekologická stabilita a lesy se staly méně odolné proti škůdcům a polomům. První písemný záznam o polomu je z roku 1660 a další záznamy jsou velice časté.[44] Další škody v lesích způsobuje námraza a na písčitém podkladě sucho.[44]

Další škody začal způsobovat kůrovec. Největší škody způsobila v Lužických hor bekyně mniška, která se poprvé objevila v roce 1900. Mnišková kalamita vyvrcholila v letech 1910 a posléze v roce 1922.[47] Mniška zničila třetinu smrkových lesů Lužických hor a holiny po mniškové kalamitě byly zalesněny smrky nepůvodních druhů.[48]

Při vzniku Československé republiky patřila většina Lužických hor čtyřem velkostatkům, velkostatek Rumburk Lichtenštejnové, velkostatek Česká Kamenice Kinští, velkostatek Zákupy Habsburkové a velkostatek Grabštejn Clam-Gallasové. Část lesů na východě Lužických hor patřila městu Žitavě. Území Lužických hor v majetku Habsburků přešlo do majetku státu v roce 1918, velkostatek Rumburk v roce 1926, velkostatek Česká Kamenice v roce 1929 a velkostatek Grabštejn v roce 1945. V meziválečném období těžby nepřekračovaly možnost reprodukce lesa.[48]

Po druhé světové válce největší škody v lesích Lužických způsobil bořivý vítr 2. až 4. ledna 1976 a teplotní zvrat o 30 °C v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979.[48] V sedmdesátých letech 20. století bylo také zjištěno první poškození lesů imisemi v hnědouhelných elektráren v NDR a v Polsku. Poškození imisemi bylo výrazné na jaře roku 1977 a v zimě 1978 až 1979 důsledkem současného působení imisí a mrazového šoku. Nejvíce byl poškozen les v oblasti Jedlové a Křížové hory u Jiřetína pod Jedlovou. Setkávaly se zde dva proudy exhalací ze západu zpod Krušných hor a z oblastí vysoké průmyslové koncentrace v NDR a v Polsku. Současným působením imisí a teplého počasí v letech 1982 až 1983 k přemnožení kůrovce.[48]

Lužické hory z jihu, od České Lípy

Za socialismu došlo exponenciálnímu nárůstu stavu jelení a srnčí zvěře a škod jí způsobených. Škody okusem se začaly projevovat na kulturách i náletech všech druhů dřevin. Výsadbu nových lesních sazenic je nutné chránit proti okusu, smrkové a borové nátěrem, ostatní oplocením.[49]

V devadesátých letech 20. století tvořily smrkové porosty 62,8 procenta dřevinné skladby lesa, dalších 16 procent byla borovice, 3,2 procent modřín, 9,6 procent buk, 3,7 procent bříza, 1,2 procent olše a 3,7 procent ostatní dřeviny, javor klen, dub, jasan, habr a v minimální míře jedle a jilm. Lesy zabíraly 64,5 procent rozlohy chráněné krajinné oblasti Lužické hory, 28 procent tvořila zemědělská půda, 0,7 procent vodní plochy, 1,2 procent zastavěná plocha a 5,6 procent ostatní plochy.[49]

Na počátku 21. století jsou rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín), které opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemii půdy. Časté jsou pomniškové porosty. Jsou to smrkové porosty, staré sedmdesát či osmdesát let, které byly vysázeny často nepůvodními populacemi smrku po mniškové kalamitě ve třicátých letech 20. století. Tyto porosty jsou oslabené imisemi, kyselými dešti a dalšími vlivy včetně přirozených (kůrovec, námrazy, sníh, vliv větru) a jsou velmi zranitelné.

V důsledku větrné smršti, která propukla 24. května 2010 po 16. hodině, byl ve vrcholových partiích Lužických hor od úpatí Jedlové a od stejnojmenného nádraží, přes Jelení skálu, Bouřný a Suchý vrch až k Mařenicím zničen pruh lesa o šířce 200 až 500 metrů a délce cca 5 kilometrů.[50]

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Prase divoké

Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak domácí druhy ryb (původní), např. pstruh obecný f. potoční, lipan podhorní, střevle potoční, vranka obecná, hrouzek obecný, kapr obecný, lín obecný či štika obecná , tak i nepůvodní druhy ryb, např. pstruh duhový, siven americký či amur bílý.[51] Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech ve velmi špatném stavu. Příčiny jsou především ve výskytu kormorána a omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce nestačí.[52]

K drobným obyvatelům potoků patří ploštěnky, korýši, rak říční, blešivec potoční. V posledních letech se jejich stav zvýšil. Je však ohrožován v letních měsících nízkým stavem vody v menších tocích. Ze savců ve jsou nejlépe přizpůsobeni vodnímu prostředí potoků rejsec vodní, rejsec černý a vydra říční. Z ptáků žijí v blízkosti vodních toků ledňáček říční, konipas bílý, konipas horský a skorec vodní.

V lesích Lužických hor se můžete setkat s pestrou paletou volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako je jelen evropský či srnec obecný se zde vyskytuje početná komunita kamzíka horského vzácněji i muflona. Kamzík byl do Lužických hor dovezen na popud Karla hraběte Kinského v letech 1907 až 1908. Dnes je zde populace přibližně 250 kamzíků, v okolí Studence, Pustého zámku a Klíče.[53] V roce 2006 byl poprvé pozorován výskyt losa evropského.[39]

Černá zvěř, prase divoké do Lužických hor přišla po druhé světové válce ze zničených obor v Německu a Polsku, a rozmnožila se natolik, že působí značné škody.[54]

Ze šelem se běžně vyskytuje liška obecná, jezevec lesní, kuna lesní, kuna skalní, tchoř tmavý a v omezené míře rys ostrovid který se rozšířil ze sousední oblasti Českého Švýcarska.[55]

Z ptáků se zde vyskytuje čáp černý, čáp bílý, sokol stěhovavý, káně lesní, káně rousná, výr velký, vzácně orlovec říční a orel mořský. V poslední době se pak začali objevovat chřástali a krkavci.

V jeskyních a štolách se vyskytují různé druhy netopýrů, ve skalních oblastech na východě Lužických hor se vyskytuje plšík lískový a rejsek horský, v bučinách lze najít mloka skvrnitého.

V suťových polích na Klíči a Studenci, jsou i přes malou nadmořskou výšku vysokohorské efekty, se vyskytují se i druhy hmyzu žijící ve vyšších nadmořských výškách, mimo jiné pavouk slíďák (Acantholycosa norwegica), střevlíci, v sutích na několika místech žije modrý střevlík Leistus montanus a Pterostichus negligens a i další druhy brouků.[39] Z dalším bezobratlých se zde vyskytují ze hmyzu horský druh mravence Monica rubida. V zimě lze najít sněhomilný druh hmyzu srpici Boreus hyemalis a mouchy pavoučnici sněžnou a malou.[56]

Ochrana životního prostředí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Chráněná krajinná oblast Lužické hory.
Památný tis v Krompachu

Pro ochranu Lužických hor byla v roce 1976 vyhlášena CHKO Lužické hory, která má ovšem přesah do sousedních geomorfologických jednotek, chráněná krajinná oblast má rozlohu 270 km²,[57] geomorfologická jednotka Lužické hory 199 km². Správa chráněné krajinné oblasti sídlí v Jablonném v Podještědí. V květnu 2017 bylo na území CHKO šestnáct maloplošných chráněných území, národní přírodní rezervace Jezevčí vrch, národní přírodní památka Zlatý vrch. Dále devět přírodních památek a pět přírodních rezervací a řada dalších lokalit je připravena k vyhlášení. V té době zde bylo devatenáct památných stromů, z nichž nejvýznamnější jsou tisy v Krompachu.[58] Lembersko bylo roku 1996 zaevidováno jako krajinná památková zóna.[59] V roce 1958 byla na ploše 63 km² založena Chráněná krajinná oblast Žitavské hory (Landschaftschutzgebiet Zittauer Gebirge), jejíž správa sídlí v Žitavě. Na území CHKO Žitavské hory jsou dvě přírodní rezervace – Luž[60] a Jonsdorfské skalní město.[61] Je zde evidováno šest památných stromů.[62]

S německou státní ochranou přírody i nevládními organizacemi zaměřenými na ochranu přírody a krajiny spolupracuje Správa CHKO Lužické hory na společných pracích při výzkumu a monitoringu, praktických opatřeních v ochraně přírody i při práci s veřejností, příkladem je úprava Naučné stezky Brazilka na okraji přírodní památky Brazilka u hranic, kde jsou dvojjazyčné tabule.[63]

Člověk a kulturní využití[editovat | editovat zdroj]

Osídlení[editovat | editovat zdroj]

Na území geomorfologické jednotky se neleží žádná větší sídla, největší sídlem v geomorfologické jednotce je město Chřibská v Chřibskokamenické kotlině, dále se zde nachází obce Doubice, Kytlice, Jiřetín pod Jedlovou, Mařenice a Krompach. Větší města se nachází na hranicích jednotky či již mimo geomorfologickou jednotku.

Přes Lužické hory již od pradávna obchodní stezky, známé jsou stará Pražská cesta, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí,[64] u Milštejna se napojovala na Lipskou cestu ze Žitavy.[65] V roce 1806 ji nahradila dnešní silnice číslo 9 přes Stožecké sedlo s významnou kamiónovou dopravou.[66] Ze silnic II. třídy vedou Lužickými horami silnice číslo 270 z Jablonného z Podještědí do Petrovice od dále jako S 133 do Žitavy, silnice číslo 263 z České Kamenice do Rybniště. Silniční hraniční přechody pro motorová vozidla jsou Petrovice - Lückendorf a Krompach - Jonsdorf. V ostatních hraničních přechodech nelze použít motorová vozidla.

Na jejím území se leží železniční stanice Jedlová, kde se od železniční trati Děčín – Benešov nad Ploučnicí – Rumburk odděluje železniční trať Bakov nad Jizerou – Jedlová. Na německé straně hor vede ze Žitavy do Jonsdorfu a Oybinu Žitavská úzkorozchodná dráha, která má lidové pojmenování „Bimmelbahn“, česky zvonková dráha.[67]

V Lužických horách je několik vysílačů mobilních operátorů, nejvýznamnější jsou příhradové stožáry na Jedlové, které se výrazně negativně krajinářsky uplatňují.[68] Přes Lužické hory se plánuje výstavba nového vedení velmi vysokého napětí 110 kV.[69]

V Lužických horách pod Jedlovou se křižují evropské dálkové trasy E3 a E10. Je zde hustá turistických značených cest a cyklotras, z nich nejvýznamnější je cyklotrasa číslo 21 a cyklotrasa číslo 211.[70] Nový Bor a obec Oybin spojuje cyklotrasa, která má pojmenování Cesta k sousedům.[71]

Sklářství[editovat | editovat zdroj]

Činností, která od počátku utvářela utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století,[72] do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší objevená sklárna jak Lužických horách, tak i celých Čechách se nachází u silnice mezi Novou Hutí a Horní Světlou. Jedná se o lesní sklárnu z poloviny 13. století.[72] Další sklárny postupně vznikly v okolí o několik desítek let později okolo osady Lesné, dále v okolí Rybniště a Vlčí hory.[72] Lesní sklárny na jednou místě byly krátkou dobu, do doby něž bylo vytěženo a spáleno všechno dřevo v okolí sklárny. Ve 14. století vznikly a zanikly hutě v okolí Horní a Dolní Světlé, Trávníku, Rozhledu a u přehrady Naděje.[73] Další sklárny vznikly i západní části hor, u Doubice a v Kytlicích. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, jako rok jejího založení je uváděn rok 1414 a její existence je bezpečně doložena v roce 1514. Jedná se o údaje huťmistra, který v uvedeném roce potvrzoval svá práva k huti s tvrzením, že jeho předkové vlastnili sklárnu již sto let.[74]

Sklárna ve Chřibské

V průběhu staletí v Lužických horách vznikalo a opět zanikalo velké množství sklářských hutí. Vznikání a zanikání hutí bylo dáno především vyčerpáním surovin v jejich těsné blízkosti. Staré sklářské hutě měly velkou spotřebu dřeva. Po vyčerpání dřeva a zásob křemene v okolí hutě bylo huť jednodušší přestěhovat. Stěhování hutí trvalo přibližně do poloviny 19. století, nástup železnice umožnil dovoz levnějších surovin a místní hutě přešly na vytápění uhlím.[72]

Husitské války na počátku 15. století se negativně dotkly i sklářství v Lužických horách, po jejich skončení nastal jejich další rozvoj. Z lesních hutí postupně vznikají sklářské dílny. Sklo je zdobeno malováním i vypalovanými barvami. V době renesance jsou v Lužických horách dvě velké sklárny, v Horní Chřibské v majetku rodu Friedrichů a v roce 1530 byla založena sklárna ve Falknově, kterou založil Paul Schürer.[75] Posléze rozvoj sklářství zastavila třicetiletá válka, řada zkušených řemeslníků protestanského vyznání odešla za hranice.

Uklidnění situace po Vestfálském míru přineslo další možnosti obchodu se sklem a značný rozvoj sklářství v Lužických horách. Rozvíjí se města na hranici Lužických hor, Nový Bor a Kamenický Šenov, a brzy se stávají středisky obchodu se sklářskými výrobky, které jsou odsud vyváženy jak do Evropy, tak do zámoří. Za obchodními úspěchy stojí jméno huťmistra Johanna Caspara Kittela, který s úspěchem distribuoval sklo prostřednictvím brusičů nůžek po střední Evropě. Kittel dal základ dnešnímu pojmenování vsi Kytlice, ves lidí Kittelových.[76]

Rozvoj výroby skla přinesl konkurenci a řadu inovací. Pryč je zelenavé sklo plné bublinek, vyráběné v lesních sklárnách. Barokní sklo - někdy označované jako český křišťál, již je tak kvalitní, že jej jde zpracovávat dalším povrchovým zdobením - rytím a broušením. Další hutě vznikají u Okrouhlé, poblíž dnešního nádraží Jedlová,[77] u Juliovky a mezi Mařenicemi a Krompachem. Výroba skla se začíná specializovat, v Lindavě se začínají vyrábět zrcadla,[78] a výroba lustrů, jejímž centrem se stává Kamenický Šenov.[79] Rozvoj skla vedl k vytěžení listnatých horských lesů a jejich nahrazení smrkovými porosty. Nedostatek dřeva vedl k zániku celé řady hutí. Vznikla pouze jedna nová sklárna - Nová Huť na lesní samotě pod Stožeckým sedlem založená roku 1750 Janem Václavem Müllerem a sklo vyráběla do 70. let 19. století.[80]

Vzestup sklářství zpomalily napoleonské války na počátku 19. století, vedly ke zhroucení exportu a zámořské kontakty převzaly sklárny v západní Evropě. Po skočení válek nastává značný rozvoj výroby skla daný z velké míry zbohatnutím měšťanstva a zvýšeným zájmem o spotřební zboží. Dochází k velkému rozvoji zušlechťovacích sklářských technik a v oblasti Lužických hor se stává klíčové jméno rodáka ze Šluknova Friedricha Egermana. Je objevitelem mnoha sklářských zušlechťovacích technik a jeho objevy vedly ve druhé polovině 19. století k dalšímu rozvoji specializovaných sklářských provozů v okolí Nového Boru a Kamenického Šenova.

Historii sklářství v Lužických horách přibližují sklářská muzea v Novém Boru[81] a Kamenickém Šenově.[82]

Hornictví a hutnictví[editovat | editovat zdroj]

Jezírko ve štole Jan Evangelista

Nejstarší dochovaný údaj o hornictví v Lužických horách obsahuje listina saských knížat Ernsta a Albrechta z roku 1474. O deset let později, v roce 1484 udělil král Vladislav II. rodu Šlejniců důlní privilegium.[83] Opravňovalo je to zakládat důlní díla na panstvích Tolštejn a Šluknov. Na přelomu 15. a 16. století Šlejnicové rozvíjeli hornické podnikání v údolí Milířky.[84] Předmětem jejich zájmu bylo dobývání polymetalických rud sfalerit, pyrit a chalkopyrit a hlavně střibonosného galenitu. Středověká těžba byla často povrchová v podobě těžních jam nebo kutacích rýh. Nepotřebná hlušina byla kupena v odvalu. Zásoby stříbrných rud v údolí Milířky byly ale rychle vyčerpány.[85]

V roce 1539 nechal Jiří ze Šlejnic zahájit ražbu štoly svatého Kryštofa na severním svahu Křížové hory.[86] Těžba utichla na počátku třicetileté války.[86] O obnovení těžby se v roce 1782 pokusil Jan Hennevogl z Edenburku. Založil proto štolu svatého Jana Evangelisty, která byla spojena se štolou svatého Kryštofa. Těžba probíhala s přestávkami až do zániku v roce 1910.[86]

V celých Lužických horách lze velké množství různě velkých pískovcových lomů, které byly zdrojem písku i stavebního kamene. Z pískovce na Milštejně se vyráběly mlýnské kameny. Na Vápence u Doubice se těžil vápenec od roku 1641, Vápenec zde byl lámán ve dvou jámových lomech, které byly spojeny dopravními štolami o délce necelých 170 metrů. Těžba byla ukončena v roce 1929.[87]

Na Zlatém vrchu se lámaly čedičové sloupce, s jejich těžbou se začalo okolo roku 1870 a byla ukončena 27. listopadu 1973. Čedičové sloupce zde byly dokonale vyvinuté a jen málo rozpukané, takže se lámaly až 6 metrů dlouhé. Pro svou velkou odolnost se údajně vyvážely na stavbu mořských hrází v Holandsku.[88]

Horolezectví[editovat | editovat zdroj]

Fellerova věž ve vraních skalách

Lužické hory nejsou s horolezectvím spojovány jako například Český ráj či Českosaské Švýcarsko, horolezectví je významnější na německé straně hor, kde existuje přibližně 2000 horolezeckých cest.[89] První zaznamenaný výstup v Lužických horách se uskutečnil v Oybině v roce 1837,[90] kdy nejmenovaný polský artista přeskočil z oybinského kopce na sousední skálu Schluchtwächter a zanechal tam křížek se svým jménem. Zopakován byl přeskok až v roce 1965, oboustranně až v 80. letech 20. století. Prvním průkopnickým výstupem byl výstup hrádeckých lezců Maxe Richtera a Gustava Jahna, kteří 10. listopadu 1875 vylezli na Hundsturme (Psí věže) nad údolím Bílého potoka, dnes označovaně jako Uhusteine (Výří kameny).[91] Na české straně uskutečnil prvovýstup na Fellerovu věž za použití provazového žebříku žitavský profesor Theodor Feller.[92] V roce 1898 byl čistě zdolán jonsdorfský Schalkstein, sedm let nato Mönch (Mnich). V letech 1904 až 1905 provozovali horolezectví lezci okolo libereckého sportovce a literáta Rudolfa Kauschkého, objevili pro horolezectví Horní skály u Sedla či Oberwegsteine.[93]

Rozvoji horolezectví přispěla paradoxně mnišková kalamita, která na počátku 20. století zdecimovala lesy v Lužických horách a pískovcové skály vystoupily v celé, v předtím neodhalené kráse. Na české i německé straně vznikla celá řada spolků, z nichž nejznámější byl Alpenverein, jehož aktivní sekce působily především v Liberci a ve Varnsdorfu. Po roce 1953 se na české straně pískovcových skal ocitla v nepřístupném hraničním pásmu. Po roce 1989 se horolezcům z Lužických hor rozšířily obzory a velká část z nich začala jezdit do Alp a na místní skály se v cestovatelském nadšení pozapomnělo, a horolezci se začali pomalu vracet až po roce 2000.

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Historie turistiky v Lužických horách sahá do 19. století, zpočátku byla vázána na německé spolky. Vznikla hustá síť značených stezek spolu s rozhlednami restauracemi a jinými turistickými cíli. Po II. světové válce došlo k dočasnému snížení návštěvnosti hor. Krásy a kvality regionu začali objevovat od 70. let 19. století hlavně chalupáři, kteří zároveň zachránili převážnou část cenných lidových staveb před chátráním a následnou devastací. Zájem o rekreační a turistické využití Lužických hor vzrůstal poměrně pomalu. Větší zájem o turistiku byl pozorován až po roce 1990. Nárůst návštěvnosti byl zaznamenán posledních zhruba 15 let. Je to důsledek lepší finanční situace části obyvatelstva a zvýšenými nároky na využití volného času. Mimo pěší turistiku se rozvíjejí geocaching a různé formy cyklistiky a závody v orientačním běhu, horolezectví , padákové létání a další formy leteckého sportu. Množí se i protiprávní motoristické aktivity, jízda na terénních motocyklech a čtyřkolkách. Ze zimních sportů se zvyšuje zájem o běžecké lyžování a zejména o sjezdové lyžování, které je podmiňováno budováním nových, či rekonstrukcí stávajících kapacit.

Obrázek Tolštejna od Karla Brantla z knihy F. A. Hebera "Böhmens Burgen".

Mezi turisticky navštěvovaná místa patří zříceniny či zbytky hradů Tolštejn, Milštejn, Fredevald, vrcholy Luže, Klíče a velice navštěvovaná Jedlová, jejímž okolí je i zimní lyžařský areál, další lyžařský areál je v Horním Podluží.[94] U Jiřetína pod Jedlovou je štola Jan Evangelista, kde se těžilo stříbro. Dále stojí za zmínku Doubice a Zlatý vrch se sloupcovitou odlučností čediče. Horolezecké terény pro pískovcové lezení jsou ve východní části hor, v Císařském údolí a v okolí Horního Sedla, nejvýznamnějšími jsou Vraní skály, horolezci nazývané Krkavčí skály.[95]

Turistická informační střediska, kde návštěvník dostane informace o Lužických horách jsou v Liberci, Chrastavě, v Hrádku nad Nisou, v Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Kamenickém Šenově, České Kamenici, Krásné Lípě, Chřibské, v Jiřetíně pod Jedlovou a ve Varnsdorfu na české straně.[96] V Žitavské hory v Německu propagují turistická informační střediska ve Waltersdorfu, v Oybinu a Jonsdorfu.[97]

Oblast je známá podstávkovými domy s pískovcovými dveřními portály, kříži a božími muky, křížovými cestami, z nichž nejznámější je na Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou.[98]

V Lužických horách najdeme památky spojené s druhou světovou válkou - pomalu s přírodou splývající pohraniční pevnůstky. Byly budovány v letech 1937 až 1938 v době očekávaného napadení Československa německou armádou.[99]

Rozhledny jsou v Lužických horách v Česku a Jedlové a Studenci a v Německu na Hvozdu.

Dne 19. dubna 2017 vzniklo v Novém Oldřichově přeshraniční společenství, které spolu sdružením Přírodní park Žitavské hory s německou Marketingovou společností Horní Lužice má za úkol vytvoření destinace Přírodní park Lužické hory a propagovat Lužické hory jako významnou turistickou značku.[100] [101]

Vícejazyčná tabule Žitavské hory na německé straně hory Hvozd

Na německé straně hor se nachází skalní města, naučné stezky, rozhledny a skalní vyhlídky, obce a městečka s řadou muzeí a lidovou architekturou, kulturních, církevních památek, hradů či jejich zřícenin. Mezi navštěvované skalní útvary patří Kelchsteine (česky Kamenné číše) mezi Oybinem a Lückendorfem,[102] Ze Žitavy do hor jezdí od roku 1890 Žitavská úzkorozchodná dráha, dodnes provozovaná s historickými parními lokomotivami.[103] Dalším turisty navštěvovanými místy jsou lázeňská střediska Jonsdorf s motýlím domem[104] a Oybin se zříceninou stejnojmenného hradu a kláštera.[105] Lyžařské středisko v Německu je pod horou Luž ve Waltersdorfu.[106]

Naučné stezky[editovat | editovat zdroj]

Úvodní tabule Hornické naučné stezky Údolí Milířky

Na české straně hor vede ve východní části Lužických hor a Žitavských hor Mezinárodní naučná stezka Lužické a Žitavské hory, částečně po linii lužické poruchy. Stezka seznamuje návštěvníky s geologickým vývojem Lužických hor a nabízí informace s přírodovědnými a kulturními zajímavosti na české i německé straně Lužických hor. [107]Naučná stezka Okolím Studence byla vyznačena v roce 2002 v západní části Lužických hor.[108] Stezka je tématicky zaměřena na lesy Lužických hor, na říční a lesní ekosystémy. Naučná stezka Obnova mokřadů na Brazilce vede po obvodu rašelinné louky na Brazilce, 1 km severně od Dolní Světlé[63]. Hornická naučná stezka Údolí Milířky seznamuje návštěvníky s výskytem rudních ložisek, se zbytky hald, kutacích jam a těžbou rud v údolí Milířky.[109] Naučná stezka Jánské kameny má délku pouze 1 kilometr a vede okolo tří skal, které jsou součástí asi 700 metrů dlouhé čedičové žíly.[110] Köglerova naučná stezka do Lužických hor zasahuje jen okrajově u Krásné Lípy.[111] Lesnická naučná stezka Sokol byla vybudována v roce 2008 státním podnikem Lesy České republiky na svazích kopce Sokol.[112]

Na německé straně hor se nachází Lesní naučná stezka Stará lipská silnice v revíru Olbersdorf Žitavských městských lesů,[113][114] Přírodní naučná stezka Kolem Waltersdorfu s rašelinnou loukou na Brazilce o délce 8 km,[115] Přírodní naučná stezka Jonsdorfské lomy mlýnských kamenů o geologii a historii produkce mlýnských kamenů se 70 stanovišti[116] a Přírodní naučná stezka Putování Javorníčka za Hochwaldským mužíčkem mezi mateřskou školkou Studánka v Jablonném v Podještědí a školkou Zwergenhäusel v Lückendorfu v Sasku.[117]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PODHORSKÝ, Marek. Liberecký kraj. Praha 7 : freytag&berndt, 2002. ISBN 80-7316-032-3. Kapitola Českolipsko, s. 23.  
  2. KÜHN, Jiří. Nejzajímavější místa Lužických a Žitavských hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-01]. Dostupné online.  
  3. ANDĚL, Rudolf. Pražský mír - ztráta Horní a Dolní Lužice. Časopis Krkonoše - Jizerské hory [online]. Správa KRNAP, 2010 [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  4. FRINTA, Antonín. Česká jména lužickosrbského původu. Naše řeč. 1956, roč. 39, čís. 9-10, s. 258-267. Dostupné online [cit. 2017-05-07].  
  5. KÜHN, Jiří. Luž / Lausche. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  6. Geologie und Böden. www.naturparkblicke.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (de-de) 
  7. HROMEK, Jan. Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje [online]. Liberec: Liberecký kraj, [cit. 2017-05-10]. S. 37. Dostupné online.  
  8. a b JANOŠKA, Martin. Sopky a sopečné vrchy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2013. 416 s. ISBN 978-80-200-2231-8. S. 210.  
  9. Pflege- und Entwicklungskonzeption Naturpark Zittauer Gebirge [online]. Zittau: Landkreis Görlitz Naturpark Zittauer Gebirge, červen 2011, [cit. 2017-05-19]. S. 14 až 15. Dostupné online.  
  10. Bodenatlas des Freistaates Sachsen Teil 2: Standortkundliche Verhältnisse und Bodennutzung [online]. Dresden: Freistaat Sachsen, [cit. 2017-05-18]. Dostupné online.  
  11. a b c d e 37 Zittauer Gebirge (ZGE) [online]. Dresden: Sächsisches Landesamt für Umwelt, Landwirtschaft und Geologie, [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  
  12. COUBAL, M.; ADAMOVIČ, J.; MÁLEK, J.. Architecture of thrust faults with alongstrike variations in fault-plane dip: anatomy of the Lusatian Fault, Bohemian Massif. Journal of GEOsciences. 2014-07-11, roč. 59, čís. 3, s. 183–208. Dostupné online [cit. 2017-05-10]. ISSN 1802-6222. DOI:10.3190/jgeosci.174.  
  13. Česká křídová pánev. pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  
  14. Geologie. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-01]. Dostupné online.  
  15. WILMSEN, Markus. Die Kreide in Sachsen [online]. Dresden: Geologica Saxonica, 2014, [cit. 2017-05-12]. Dostupné online.  
  16. Late Cretaceous and Cenozoic dynamics of the Bohemian Massif inferred from the paleostress history of the Lusatian Fault Belt (PDF Download Available). ResearchGate [online].  [cit. 2017-05-11]. Dostupné online.  (anglicky) 
  17. Die geologischen Naturdenkmale des Landkreises Löbau-Zittau des Landkreises Löbau-Z [online]. Ziitau: Naturschutzbehörde des Landkreises Löbau-Zittau in Zusammenarbeit mit dem Forschungsverein Umweltschutz Zittau e.V., 2004, [cit. 2004-08-13]. Dostupné online. (německy) 
  18. Geologická stavba. www.cittadella.cz [online].  [cit. 2017-05-04]. Dostupné online.  (česky) 
  19. HLOŽEK, Martin. Oscilační zóna kontinetálního zalednění v Lužických horách [online]. Varnsdorf: Univerzita Karlova v Praze, 2009, [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  20. Vesmír. casopis.vesmir.cz [online].  [cit. 2017-05-01]. Dostupné online.  
  21. BÍNA, Jan; DEMEK, Jaromír. Z nížin do hor, Geomorfologické jednotky České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2012. 343 s. ISBN 978-80-200-2026-0. S. 141 až 143.  
  22. Lužické hory, Ještědský hřbet. 1. vyd. Praha : Olympia, 1987. 288 s. S. 8.  
  23. Lužické hory, Ještědský hřbet , str. 10.
  24. Článek: Chráněná krajinná oblast Lužické hory 03.05.2001. www.mzp.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  25. Zittauer Gebirge » OBERLAUSITZ-BILDER.DE. oberlausitz-bilder.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  26. Das Zittauer Gebirge - Deutschlands kleinstes Mittelgebirge - Sachsen Erkunden. www.sachsen-erkunden.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (de-DE) 
  27. HOLEČEK, Milan. Lužické hory. Praha 1 : Olympia, 2004. ISBN 80-7033-832-6. Kapitola Všeobecná část - Povrch, s. 16.  
  28. KOLEKTIV. Českolipsko. Ústí nad Labem : Magma, 2000. Kapitola Horopis, s. 4.  
  29. Lužické hory, Ještědský hřbet , str. 20.
  30. KÜHN, Jiří. Hraniční rybník. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  31. KÜHN, Jiří. Jedlovské rybníky. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  32. Lužické a Žitavské hory, průvodce. 1. vyd. Jablonné v Podještědí : Občanské sdružení přátel Lužických hor a Správa CHKO Lužické hory, 2003. 66 s. S. 13.  
  33. KÜHN, Jiří. Chřibská přehrada. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  34. VD Naděje. www.poh.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  35. HRDONKA, Václav. Vodopády České republiky. www.vodopady.info [online].  [cit. 2017-05-04]. Dostupné online.  
  36. KÜHN, Jiří. Údolí Lučního potoka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  37. HROMEK, Jan. Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje [online]. Liberec: Liberecký kraj, [cit. 2017-05-28]. S. 47. Dostupné online.  
  38. Lužické hory, Ještědský hřbet , str. 22.
  39. a b c ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory, průvodce po krajině a jejích náladách. 1. vyd. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. 320 s. ISBN 979-80-87213-09-4. S. 48.  
  40. Flóra. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.  
  41. KÜHN, Jiří. Studenec. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.  
  42. KÜHN, Jiří. Klíč. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.  
  43. a b c d e KUČÍREK, Pavel. Postglaciální vývoj lesních ekosystémů Lužických hor. Vlastivědný sborník Bezděz. , roč. 4, s. 163 až 177. ISSN 1211-9172.  
  44. a b c d Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-05-28]. S. 70. Dostupné online.  
  45. PEŠA, Vladimír; KOZÁKOVÁ, Radka. Archeobotanické výzkumy v Lužických horách [online]. Varnsdorf: Kruh přátel muzea Varnsdorf, 2013, [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  46. Sklářské muzeum | Nový Bor město skla. www.glassmuseum.eu [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  (cs-CZ) 
  47. OPRL - Oblastní plán rozvoje lesů přírodní lesní oblast č. 19 Lužická pískovcová vrchovina [online]. Brandýs nad Labem: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, řijen 2000, [cit. 2017-05-08]. S. 142. Dostupné online.  
  48. a b c d Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-05-24]. S. 71. Dostupné online.  
  49. a b Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-05-28]. S. 72. Dostupné online.  
  50. LANGER, Jiří. Lužické hory budou po vichřici uklizeny do konce září. Zpravodaj Libereckého kraje [online]. Liberecký kraj, 2010-07-22 [cit. 2015-12-28]. Dostupné online.  
  51. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Lužické a Žitavské hory. 1. vyd. Praha : Soukup & David, 2010. 201 s. ISBN 978-80-86899-54-1. S. 12 až 13.  
  52. Rozbory Chráněné krajinné oblasti Lužické hory k 31. 3. 2013 [online]. Jablonné v Podještědí: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, 2013, [cit. 2017-05-07]. S. 56. Dostupné online.  
  53. Myslivost. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  54. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 31.
  55. KÜHN, Jiří. Významné druhy živočichů Lužických hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  56. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 32.
  57. Charakteristika oblasti. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-04-30]. Dostupné online.  
  58. Správa CHKO Lužické hory. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-04-30]. Dostupné online.  
  59. HOLEČEK, Milan. Lužické hory. Praha 1 : Olympia, 2004. ISBN 80-7033-832-6. Kapitola Turistická část, s. 54.  
  60. Naturdenkmale & Schutzgebiete im Naturpark Zitauer Gebirge [online]. Zittau: Naturpark Zittauer Gebirge, 2008, [cit. 2017-05-21]. S. 1. Dostupné online.  
  61. Verordnung des Landratsamtrates Görlitz zur Festzetzung des Naturschutgebietes Jonsdorfer Felsenstadt [online]. Görlitz: Landratsamtrat Görlitz, 2014, [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  
  62. Lužické hory, Ještědský hřbet , str. 38.
  63. a b KÜHN, Jiří. Naučná stezka Brazilka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  64. KÜHN, Jiří. Jelení kameny - Konopáč - Stožec. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  
  65. Ojvín. poznavani.luzice.cz [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  
  66. KÜHN, Jiří. Studánka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  67. Úzkorozchodná železnice - Pensionat Ameisenberg Oybin. www.pensionoybin.de [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  
  68. Rozhledna Jedlová v Lužických horách. itakura.kes.tul.cz [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  69. Stožáry skrz Lužické hory nechtějí. Českolipský deník. 2017-04-23. Dostupné online [cit. 2017-05-25]. (česky) 
  70. KÜHN, Jiří. Mapa cyklotras Lužických hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  71. Cesta k sousedům - Cyklotrasy - Lužické hory a Ještědský hřbet - Nový Bor. Liberecký kraj - cestou necestou [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  (česky) 
  72. a b c d KÜHN, Jiří. Historie sklářství v Lužických horách. luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  73. GELNAR, Michal. Středověké sklářství v severních Čechách [online]. [cit. 2017-05-19]. S. 14 až 17. Dostupné online.  
  74. KÜHN, Jiří. Horní Chřibská. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-05]. Dostupné online.  
  75. KORYŤÁK, Petr. 3. Schürerové a sklárny | Obec Červená Voda. www.cervenavoda.cz [online].  [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  (česky) 
  76. Historie obce Kytlice: Obec Kytlice. www.obec-kytlice.cz [online].  [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  (česky) 
  77. Glassrevue - Kapitoly z dějin méně známé barokní sklárny Rollhütte v Lužických horách. www.glassrevue.com [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  78. Glassrevue - Friedrich Egermann a sklárna Nová Huť v Lužických horách. www.glassrevue.com [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  79. Historie a tradice Českého křišťálového lustru. www.lustry-svitidla.eu [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  (česky) 
  80. Glassrevue - Friedrich Egermann a sklárna Nová Huť v Lužických horách. www.glassrevue.com [online].  [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  
  81. Sklářské muzeum | Oficiální stránky muzea. www.glassmuseum.eu [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  (cs-CZ) 
  82. Sklářské muzeum Kamenický Šenov. www.muzeumskla.cz [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  (cs-cz) 
  83. KÜHN, Jiří. Jiřetín pod Jedlovou. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  84. KOLAŘÍKOVÁ, Irena. Geologie a mineralogie Milířské doliny u Jiřetína pod Jedlovou [online]. Praha: Česká geologická služba, 2002, [cit. 2017-05-09]. S. 39 až 41. Dostupné online.  
  85. KÜHN, Jiří. Údolí Milířky. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.  
  86. a b c Jiřetín pod Jedlovou  » Stříbrný důl. obecjiretin.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  (cs-CZ) 
  87. KÜHN, Jiří. Vápenný vrch - Vápenka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.  
  88. KÜHN, Jiří. Zlatý vrch - Stříbrný vrch. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.  
  89. BLUMENSCHEIN, Ralf. Klettergebiete Zittauer Gebirge Zittau. www.klettergebiete.info [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  90. Berg Oybin. www.das-outdoor-land.de [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  (německy) 
  91. Geschichte des Bergsteigens im Zittauer Gebirge. www.dav-zittau.de [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  92. KÜHN, Jiří. Vraní skály - Fellerova věž. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  93. KÜHN, Jiří. Hřebeny - Horní skály. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  94. Ski areál Horní Podluží. www.ceskehory.cz [online].  [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  95. Lužické hory, Klub horolezců Hrádek. 1. vyd. Hrádek nad Nisou : Klub horolezců Hrádek. 106 s. S. 2 až 64.  
  96. NAVRÁTIL, Jan. Informační centra | Turistický region Lužické hory. www.luzicke-hory.info [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  (cs-cz) 
  97. ZITTAUER-GEBIRGE.COM. Zittauer Gebirge, Wandern, Zittau, Urlaub, Hotel, Ferienwohnung, Radwandern, Umgebindehaus. www.zittauer-gebirge.com [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  98. Jiřetín pod Jedlovou  » Křížová hora. obecjiretin.cz [online].  [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  (cs-CZ) 
  99. BENEŠ, Jaroslav; HAMÁK, Bedřich; STEJSKAL, Jan. Pevnosti svazek 25 Lužické hory. 1. vyd. Praha : FORTprint, 2004. 132 s. ISBN 80-86011-26-7.  
  100. Lužické hory chtějí nalákat více turistů a šířit informace o regionu za hranice. Děčínský deník. 2016-11-08. Dostupné online [cit. 2017-05-07]. (česky) 
  101. Společně oživí slávu Lužických hor. Českolipský deník. 2017-04-21. Dostupné online [cit. 2017-05-07]. (česky) 
  102. Oberlausitzer Impressionen Kelchsteine Oybin. www.oberlausitz.de [online]. 2014-08-22 [cit. 2017-05-24]. Dostupné online.  (německy) 
  103. Lužické hory, Ještědský hřbet , str. 158.
  104. Motýlí dům Jonsdorf - Schmetterlingshaus | Zittauer Gebirge. www.schmetterlingshaus.info [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (česky) 
  105. Burg und Kloster Oybin - Burg und Kloster Oybin. www.burgundkloster-oybin.com [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  106. Skigebiet Lausche – Waltersdorf - Skifahren Lausche – Waltersdorf. www.skiresort.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  107. KÜHN, Jiří. Naučná stezka Lužické a Žitavské hory. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  108. KÜHN, Jiří. Naučná stezka Okolím Studence. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  109. KÜHN, Jiří. Hornická naučná stezka Údolí Milířky. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  110. Jánské kameny. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-18]. Dostupné online.  
  111. KÜHN, Jiří. Köglerova naučná stezka Krásnolipskem. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  112. KÜHN, Jiří. Naučná stezka Sokol. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  113. Naturschutzzentrum Zittau - Die alte Leipaer Straße. www.naturschutzzentrum-zittau.de [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  (německy) 
  114. Naturpark Zittauer Gebirge Lehrpfade [online]. Zittau: Naturpark Zittauer Gebirge, [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  115. NP ZG | Naturerlebnis. naturpark-zittauer-gebirge.de [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  (německy) 
  116. Naturlehrpfad Mühlsteinbruche [online]. Zittau: Naturpark Zittauer Gebirge e. V., [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  117. Wanderung des Ahornzwergs zum Hochwaldmännlein. www.tandem-org.eu [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BECHYNĚ, Pavel; ŘEZNÍČKOVÁ, Jana. Mařeničky. Horolezecký a fotografický průvodce [online]. 2008, [cit. 2017-05-18]. Dostupné online.  
  • BELLMAN, Michael; THIELE, Manfred. Kletterführer Nördliches Böhmen. Dresden : Verlag Michael Bellmann, 2003. ISBN 3937537007. (německy)  
  • GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín : Nadace vlastivěda okresu děčínského, 1995. ISBN 80-902071-0-3.  
  • HORÁČKOVÁ, Libuše. Báje a pověsti z Lužických hor. Varnsdorf : Libuše Horáčková, 2007. ISBN 978-80-903128-2-1.  
  • KOLÁČEK, Luboš Y.. Kouzelným pomezím Lužických hor. Praha 6 : Regia s.r.o., 2014. ISBN 978-80-87866-05-4.  
  • ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory, průvodce po krajině a jejích náladách. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. ISBN 978-80-87213-09-4.  
  • VALEČKA, Jaroslav. Lužické hory Geologie chráněných krajinných oblastí České republiky. Praha : Česká geologická služba, 2005. ISBN 80-7075-649-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]