Washingtonská deklarace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Tomáša Garrigua Masaryka
Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní autor Washingtonské deklarace

Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government (– oficiální název, v překladu z angl. "Deklarace nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou"), známá pod v historiografii zavedeným jménem Washingtonská deklarace, byla deklarace zahraničního odboje Čechů a Slováků vyhlašující svrchovanou a nezávislou Československou republiku (v deklaraci uvedena jako „The Czechoslovak State [...] a republic“). Vzhledem k okolnostem vydání je její originální a oficiální znění v angličtině a překlady do češtiny (případně do slovenštiny) vznikly až později.

Dokument vytvořil Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci ve Spojených státech. Jeho definitivní podoba byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států dne 18. října 1918 ve Washingtonu D.C. A k tomuto dni je také datován, ačkoli jako místo vydání uvádí Paříž (sídlo Prozatímní vlády československé). V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918.

Název[editovat | editovat zdroj]

Oficiální název deklarace a stejně tak její oficiální znění je pouze v angličtině, tedy Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government (v překladu: "Deklarace nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou")

V české a slovenské odborné i popularizační literatuře se objevují také následující označení:

  • Prohlášení československé samostatnosti[1]
  • Prohlášení nezávislosti Československého národa,[2][3] Prohlášení nezávislosti československého národa[4]
  • Prohlášení československé nezávislosti[2]
  • Deklarace státní nezávislosti Československa[5]
  • Deklarace nezávislosti,[6] Deklarace nezávislosti (Československa)[7]
  • Prohlášení nezávislosti[8]
  • Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou Československa,[9] Prohlášení nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou československou[10]
  • Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou[11]
  • Washingtonské prohlášení nezávislosti československého národa[12]

Historický kontext[editovat | editovat zdroj]

Situace před vydáním deklarace[editovat | editovat zdroj]

Portrét Woodrowa Wilsona, osmadvacátého prezidenta Spojených států
Woodrow Wilson, 28. prezident Spojených států (oficiální prezidentský portrét z roku 1913)
Portrét Roberta Lansinga, ministra zahraničních věcí Spojených států v období od 24. června 1915 do 13. února 1920
Robert Lansing, ministr zahraničních věcí Spojených států (anglicky U.S. Secretary of State) od 24. června 1915 do 13. února 1920

Vláda Spojených států de facto uznala Československou národní radu (ČSNR) v Paříži jako vládu "česko-slovenských národů" (resp. "Čecho-Slováků") dne 3. září 1918.[13] Ve své nótě Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických pokládá ČSNR za „spolubojující vládu vybavenou vlastní autoritou ve vedení vojenských a politických věcí Čecho-Slováků.“[14] Prohlášení se tedy omezuje na aktuálně probíhající vojenský konflikt, přičemž dále nevyjadřuje k plánům ČSNR na vytvoření svrchovaného státu. Jak konstatuje Ján Blahoslav Kozák: „titul ‚vláda‘ lze také použít pro řídicí těleso v rámci rozsáhlejšího státu nebo v monarchistické personální unii. Maďaři stále měli své vlády od zavedení rakousko-uherského dualismu kompromisem z roku 1867. Postavení srovnatelné s postavením Maďarů by bylo také odpovídalo stipulacím tohoto uznání.“[15] Ale díky uznání Spojených států a ostatních států Dohody disponovali čelní představitelé ČSNR diplomatickými pravomocemi (pasová služba, právo na kód, diplomatická pošta),[16] což jim umožnilo rozvíjet plnohodnotnou diplomatickou činnost.

Dne 16. září 1918 rakousko-uherská vláda poslala prostřednictvím neutrálního Švédska americkému ministerstvu zahraničí nótu vyjadřující ochotu jednat o podmínkách uzavření míru, přičemž ještě trvala na řešení svých vnitřních otázek bez angažovanosti zasahování zahraničí.[17] Když se 5. října obrátilo Německo na Spojené státy s návrhem příměří, Rakousko-Uhersko ještě týž den vyvinulo stejnou iniciativu, přičemž jako základ vyjednávání se zavázalo akceptovat Čtrnáct bodů prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona přednesených v Kongresu Spojených států dne 8. ledna 1918 a z nich vyplývajících čtyř zásad z 12. února.[18] Zatímco Německo získalo první (upřesňující) odpověď již 8. října a definitivní (odmítavou) 14. října,[19] dlouhá prodleva v komunikaci s Rakousko-Uherskem předznamenávala, že ho Spojené státy nepovažují za partnera, se kterým chtějí uzavřít příměří. Císař Karel I. ve snaze zlepšit si diplomatickou pozici začal s přípravou Národního manifestu (německy Völkermanifest), který obsahoval příslib federalizace Rakouska a celkového zlepšení postavení národů v monarchii.

Tomáš Garrigue Masaryk se od svých informátorů dozvěděl o Karlově iniciativě i o přípravě odpovědi prezidenta Wilsona na rakousko-uherskou nótu. Z tohoto důvodu začal intenzivně pracovat na vyhotovení deklarace, aby ji mohl předložit vládě Spojených států ještě před vydáním odpovědi Rakousko-Uhersku. Ke své bezprostřední motivaci Masaryk poznamenal: „Byl to poslední pokus tonoucího; ale v tom tkvělo nebezpečí, na které se autoři [manifestu] spoléhali, a bylo nutné zabránit efektu, který by manifest ještě mohl mít v kruzích, v nichž pro Rakousko dosud přetrvávalo mnoho sympatií.“[20]

Ale Masaryk se přípravou deklarace zabýval již delší dobu, ačkoliv v původní podobě šlo spíše o požadavek autonomie než svrchovanosti. Tehdejší šéfredaktor deníku The Washington Post Ira Elbert Bennett ve svém článku "The Czech Will Rise Again", vydaném v týdenní příloze deníku The Christian Science Monitor 2. srpna 1941 vzpomíná: „Asi v tomto období [kolem 8. srpna 1918] mi dr. Masaryk ukázal náčrt prohlášení o autonomii, který napsal. Byl jsem překvapen, nakolik mou jedinou myšlenkou bylo, že habsburská monarchie je na odchodu. Jeho dokument byl neobyčejně dlouhý. Podával podrobný soupis stížností [...]. Masaryk trval na obnově starého Království českého s Habsburkem jako králem, který by byl povinen uznávat práva Čechů tak, jak byly vyhlášeny, když před staletími dobrovolně přijali Habsburka za panovníka.“[21] Bennett dále tvrdí, že inicioval několik rozhovorů, přičemž při jednom z nich Masarykovi poradil: „Pokud věříte, že zvítězíme, musíte věřit, že nebude žádné Rakousko-Uhersko, aby vám zaručilo autonomii. [...] Měli byste vyhlásit svobodu. Změňte své prohlášení o autonomii a udělejte z něj prohlášení nezávislosti.“[22] V Masarykově spise Světová revoluce se sice o této diskusi nenachází zmínka, Kozák ale uvádí, že proběhla počátkem srpna.[23]

Příprava a vydání deklarace[editovat | editovat zdroj]

Masaryk deklaraci zkoncipoval spolu se svými americkými kolegy ve Washingtonu, D.C., přičemž jejich hlavní inspirací byla Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Emil Karol Kautský uvádí, že po té, co Masaryk sepsal obšírný koncept v češtině, pověřil svého osobního tajemníka Jaroslava Císaře překladem do angličtiny. Přitom Císařovi měl při redigování pomáhat redaktor deníku Chicago Tribune James O'Donnell Bennett,[pozn 1] soudce Nejvyššího soudu Spojených států Louis Brandeis, ministr vnitra Spojených států Franklin Knight Lane a zejména profesor Herbert Adolphus Miller, který spolu se svými pěti americkými přáteli z právnických a úřednických kruhů uspořádal schůzku s cílem upravit deklaraci do konečné podoby, přičemž svůj návrh zkompletovali krátce po jedné hodině ráno 17. října a definitivně uzavřeli v Masarykově rezidenci o deváté ráno.[26] Tento popis přípravy deklarace je analogický s Masarykovými vzpomínkami, které zaznamenal ve svém spise Světová revoluce: „V Deklaraci jsem odmítl Karlův pozdní pokus o rakouskou lživou federaci a nastínil hlavní zásady, které prozatímní vláda klade jako základy nového státu. První náčrt jsem dal přečíst více svým přátelům (mezi jinými Brandeisovi a redaktorovi Bennettovi); jejich věcnou a formální kritiku vzal na zřetel malý komitét, který provedl poslední revizi po stránce formální i právní (seděl v něm znamenitý odborník a právník Mr. Calfee); byl to pěkný příklad harmonické spolupráce a zároveň první státní akt velkého stylu, provedený za mého vedení.“[20]

Koncept deklarace Masaryk doručil ministrovi zahraničních věcí Spojených států Robertu Lansingovi ještě 16. října 1918. V příslušném přípisu uvádí, že se tak rozhodl „z důvodu neupřímných příslibů vlády Rakousko-Uherska reorganizovat císařství.“[27] Tvrdí, že publikování deklarace bylo "původně" naplánováno ve stejný den, ve který W. Wilson přislíbil odpověď na rakousko-uherskou nótu, ale zároveň ujišťuje, že pokud si to Lansing bude přát, k jejímu zveřejnění přistoupí po Wilsonově odpovědi.[28]

Zatímco Masaryk a jeho spolupracovníci ve Washingtonu zajišťovali diplomatickou podporu u Wilsona a Lansinga, Edvard Beneš dal 14. října v Paříži sepsat nótu o transformaci ČSNR na Prozatímní vládu na základě rozhodnutí z 26. září 1918. Ale tuto zprávu velvyslanec Spojených států ve Francii odtelegrafoval až 16. října, přičemž Lansingovi byl telegram doručen 17. října.[29]

Masaryk očekával instrukce od Lansinga ohledně plánovaného publikování deklarace a reakci na ustanovení prozatímní vlády v Paříži, ale ministerstvo a prezident byli v té době zatížení množstvím práce.[30] Proto v přípise k oficiální podobě deklarace, doručeném 18. října, uvedl, že československá administrativa předpokládá, že v souladu s předchozími uznáními ČSNR Dohodovými státy Spojené státy stejně uznávají i Prozatímní vládu. V dopise uvádí, že jelikož se Lansing nevyjádřil k otázce data zveřejnění deklarace, „předpokládám, že to není důležité, a přinucen rychlým spádem událostí v Rakousko-Uhersku tak činím k dnešnímu dni.“[31]

Když byla následující ráno 19. října v tisku zveřejněna současně deklarace a Karlovo memorandum (ve více novinách v juxtapozici), Masarykův spolupracovník I. E. Bennett v editorském sloupečku deníku The Washington Post oslavně konstatoval: „Dnes byly zveřejněny dvě oficiální prohlášení ohledně Rakousko-Uherska, které demonstrují markantní rozdíl mezi skutečnou a podvodnou svobodou. Císař Karel, ve svém manifestu zavánějící lží a rouháním, předstírá příslib „místní autonomie“ pro lid Rakouska. Čecho-Slovenský národ prostřednictvím svých zástupců vydává svou deklaraci nezávislosti - dokument hodný zařazení mezi nejušlechtilejší projevy člověka prahnoucího po svobodě.“[32] Je velmi pravděpodobné, že publicitě a zejména tomuto symbolickému uvedení deklarace a manifestu jako kontrastu "starého a nového" dopomohli Masarykovi spolupracovníci a přátelé z řad amerických žurnalistů, protože Masaryk po svém příchodu do Spojených států navázal a rozvíjel kontakty s více novináři, což mu – jak sám uvádí – umožnilo publikovat interview a články ve významných denících, týdenících a revuích.[33]

Bezprostřední vývoj po vydání deklarace[editovat | editovat zdroj]

Vyhlášení nezávislosti Čechoslováků Tomášem Garriguem Masarykem na kongresu národností ve Philadelphii, 26. října 1918
Prohlášení nezávislosti Čechoslováků Tomášem Garriguem Masarykem na kongresu národností ve Philadelphii, 26. října 1918

V odpovědi na rakousko-uherskou mírovou nótu, odeslanou ještě 18. října 1918, Spojené státy oficiálně odmítly Karlovo požadavky odkazem na desátý bod ze Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“ Kvůli de facto uznání ČSNR jako vlády Čecho-Slováků a zároveň uznání práv Jugoslávců na svobodu vláda Spojených států konstatuje, že „prezident už není oprávněn přijmout samotnou ‚autonomii‘[pozn 2] těchto národů jako základ míru, ale je přinucen trvat na tom, že ony samy, a ne on, posoudí, které akce ze strany rakousko-uherské vlády uspokojí jejich nároky a mínění o vlastních právech a jejich určení jako členy rodiny národů.“[34]

Tímto krokem Wilson vyzval rakousko-uherskou vládu jednat přímo s Prozatímní vládou československou v Paříži,[pozn 3] ačkoli je otázkou do jaké míry tento postoj podmínila činnost Masarykovy delegace a do jaké míry vyplynul z jeho vnitřního idealismu, známého jako wilsonismus (anglicky Wilsonianism). V této souvislosti Kozák poznamenává, že „změnu jeho myšlení nezpůsobila československá Deklarace, ale to bylo právě jeho přání, které ji urychlilo.“[36]

I když v diplomatických kruzích Dohody se ještě vyčkávalo na reakci Rakousko-Uherska, Wilsonovo rozhodnutí znamenalo významný mezník v úsilí československé prozatímní vlády. Zpráva o něm byla přijata s velkým nadšením u československých legionářů na Sibiři (22. října), kteří předpokládali návrat na domácí území a jeho postupné osvobozování ve prospěch vznikajícího svrchovaného státu.[37]

Přestože prohlášení poslance za Slovenskou ľudovou stranu Ferdinanda Juriga v Uherském sněmu 19. října se může kvůli akcentování požadavku práva na sebeurčení pro uherské národy jevit jako přetlumočení Wilsonovy nóty na domácí půdě, Juriga její znění ve skutečnosti neznal a ideově vycházel z prohlášení rumunských poslanců připraveného ve finální podobě ještě 12. října.[38]

Struktura deklarace[editovat | editovat zdroj]

Ve své finální podobě se deklarace skládá ze tří (neoznačených) myšlenkových celků - "naše práva", "naše důvody" a "náš cíl". Tuto formu podle Kautského navrhl americký sochař Gutzon Borglum při schůzce komitétu v noci z 16. na 17. října.[39]

Úvodní odstavec naráží na tehdejší aktuální mezinárodní situaci - snahy o začátek mírových jednání ze strany Centrálních mocností („Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka“[40]) a federalizační plány císaře Karla I. Následně deklarace připomíná uznání ČSNR jako prozatímní vlády státy Dohody a Tříkrálovou deklaraci požadující zřízení státu spojením Českých zemí a Slovenska, vyhlášenou českými říšskými a zemskými poslanci 6. ledna 1918 v Praze. Už v úvodu se rázně odmítá záměr federalizace monarchie („federalizace a autonomie neznamenají nic pod habsburskou dynastií“).

V následujících třech odstavcích ("naše práva") se deklarace odvolává na "historické (a) přirozené právo", což je z hlediska mezinárodního práva veřejného neexistující pojem, vzniklý sloučením historického práva národa na státnost, v rámci kterého si České země nárokovaly kontinuitu Českého království spojeného se zbytkem monarchie osobností habsburského panovníka od roku 1526, a přirozeného práva národa na sebeurčení, jehož požadavek reflektoval situaci Slováků.[41] Značně extrémním tvrzením bylo prohlášení, že české země byly „nezávislým státem od sedmého století,“ t. j. odvozování české státnosti od Sámovy říše.

Zatímco historické právo národa bylo tradičním geopolitickým institutem předchozích století, právo národa na sebeurčení sice ideově kořenilo v Deklaraci nezávislosti Spojených států, která ukotvila zásadu, že: „vlády odvozují svou moc od souhlasu těch, jimž vládnou“ a „když se některá vláda stane destruktivní vůči těmto principům, je právem lidu ji změnit nebo zrušit a stanovit novou vládu, založenou na takových zásadách a pravomocně vymezenou takovým způsobem, jakým uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí,“[42][pozn 4] a do evropského kontinentálního prostředí bylo implementováno Velkou francouzskou revolucí a dále modifikované s rozvojem národních hnutí v 19. století, do slovníku mezinárodního společenství se dostalo až v roce 1918, v souvislosti s formulováním geopolitických myšlenek prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona.[43] Naproti všeobecnému přesvědčení, "právo na sebeurčení" nebylo definováno čtrnácti body, ale až jeho vystoupením v Kongresu Spojených států dne 11. února 1918: „Národy nemají být odevzdávány zpod vlády jedněch k druhým na základě mezinárodní konference nebo dohody mezi protivníky. Národní aspirace musí být respektovány, národům se smí vládnout pouze na základě jejich vlastního souhlasu. Sebeurčení není pouhou frází.“[44]

Znaky wilsonismu jsou nejmarkantnější v devátém odstavci, následujícím po čtyřech odstavcích vyjmenovávajících hlavní příčiny nespokojenosti („naše důvody"), který přímo prohlašuje: „přijímáme americké principy [tak], jak je stanovil prezident Wilson: principy osvobozeného lidstva - skutečné rovnosti národů - a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou.“ Vliv americké právní kultury, který do deklarace přetavil prostřednictvím Masarykových poradců, se dále použije následováním principů vyjádřených Deklarací nezávislosti Spojených států a principů prezidenta Abrahama Lincolna, přičemž je zmíněna i francouzská Deklarace práv člověka a občana a duchovní odkaz husitských válek.

Devátý odstavec spolu s následujícími proklamuje podobu budoucího Československa ( "naše cíle") jako svrchované demokratické parlamentní republiky[pozn 5] implementující garanci rovnosti před zákonem, svobody slova, tisku, svědomí, vyznání, vědecké a umělecké tvorby, shromažďování a petičního práva. Ukotvuje se obecné volební právo i pro ženy,[pozn 6] odluku církve od státu, menšinová práva a nahrazení stálého vojska milicemi. Z hospodářského hlediska již deklarace vyhlašuje plán hospodářských a sociálních reforem, jmenovitě vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci a zrušení šlechtických výsad. V případě státního dluhu má ČSR převzít pouze závazky předválečné, ne dluhy způsobené během války.

Deklaraci uzavírá motto: „Síly temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva svítá. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!“ Deklarace je datována k 18. říjnu v Paříži jako v oficiálním sídle vlády.

Celý text s podpisy tří nejvýznamnějších představitelů Prozatímní vlády, Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika:

Dílo Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou ve Wikizdrojích

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Takto to vyplývá z Masarykova spisu Světová revoluce,[24] ve kterém sice Masaryk neuvádí ani iniciálu, odkaz na něj se však nachází v registru. Kautský ale uvádí „Ir E. Bennett“ (už vzpomínaný Ira Elbert Bennett, šéfredaktor Washington Post[25]). Kozák na několika místech zmiňuje I. E. Bennetta jako blízkého spolupracovníka Masaryka. Možná se také domnívat, že v některém ze zmíněných děl došlo k záměně těchto dvou osob.
  2. Slovo „autonomie“ bylo uvedené v uvozovkách (v originále anglicky mere “autonomy”)
  3. Následně tak Karel I. učinil – vyzval Národní výbor v Praze k přímé účasti na jednáních.[35]
  4. Právě při tomto citátu z Deklarace nezávislosti je nápadná inspirace autorů Washingtonské deklarace, která obdobně uvádí: „...věříme, že žádní lidé by neměli být nuceni žít pod svrchovaností, kterou neuznávají.“
  5. Slovenské autonomistické hnutí negativně vnímalo vypuštění zásady vlastní administrativy, sněmu a soudů Slovenska, která byla obsažena v Pittsburské dohodě ze dne 30. května 1918.[45]
  6. Čímž ČSR předstihla i Spojené státy, které ho zavedly v roce 1920.[46]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Washingtonská deklarácia na slovenské Wikipedii.

  1. KOVÁČ, Dušan; LIPTÁK, Ľubomír. Kapitoly z dejín : Pre stredné školy. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1990. S. 77. Dále jen: Kapitoly z dejín : Pre stredné školy. 
  2. a b KOVÁČ, Dušan. Kronika Slovenska. Svazek 2. Slovensko v dvadsiatom storočí. Bratislava : Fortuna Print & Adut, 1999. S. 83, 90.  
  3. LETZ, Róbert. Slovenské dejiny. Svazek IV. (1914 – 1938). Bratislava : Literárne informačné centrum, 2010. S. 77. Dále jen: Slovenské dejiny. 
  4. ŽALOUDEK, Karel; HULICIUS, Eduard. Encyklopedie politiky. 3. preprac. a aktualiz.. vyd. Praha : Libri, 2004. Kapitola Washingtonská deklarace, s. 512.  
  5. Washingtonská deklarácia. Pyramída. , čís. 187, s. 5959.  
  6. Malá encyklopédia Slovenska. Bratislava : VEDA, 1987. Kapitola Washingtonská deklarácia, s. 624.  
  7. Malá československá encyklopedie. Svazek VI. Š – Ž. Praha : Academia, 1987. Kapitola Washingtonská deklarace, s. 697.  
  8. KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999b.  
  9. MOSNÝ, Peter; HUBENÁK, Ladislav. Dejiny štátu a práva na Slovensku. Košice : Aprilla, 2008. S. 170.  
  10. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. Svazek I. (1918 – 1945). Praha : Karolinum, 2005. Dále jen: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, svazek I. (1918 – 1945). 
  11. KOZÁK, Ján Blahoslav. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha : Melantrich, 1968. Dále jen: T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. 
  12. VOJÁČEK, Ladislav; KOLÁRIK, Jozef; GÁBRIŠ, Tomáš. Československé právne dejiny (1918 – 1992). Bratislava : Eurokódex, 2011. Dostupné online. S. 53-54, 206. Dále jen: Československé právne dejiny (1918 – 1992). 
  13. Virtual Archive of Central European History : Documents on the Founding of Czechoslovakia, 1918-1919 [online]. Ithaca, NY: Cornell University, 2005-07-13, [cit. 2014-11-30]. S. [2]. Dostupné online.  
  14. [The Government of the United States ] recognizes the Czecho-Slovak National Council as a de facto belligerent government clothed with proper authority to direct the military and political affairs of the Czecho-Slovaks.“ Citované podle: Virtual Archive of Central European History : Documents on the Founding of Czechoslovakia, 1918-1919 [online]. Ithaca, NY: Cornell University, 2005-07-13, [cit. 2014-11-30]. S. [2]. Dostupné online.  
  15. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 36
  16. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 43
  17. Minister of Sweden to the Secretary of State, September 16, 1918: Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Armistice. The American Journal of International Law. 1919, roč. 13, čís. 2. Dále jen: Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Armistice. Dostupné online.  
  18. Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Armistice. s. 77}}
  19. MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce : Za války a ve válce, 1914–1918. Praha : Masarykův ústav Akademie věd ČR, 2005. S. 249. Dále jen: Světová revoluce : Za války a ve válce, 1914–1918. 
  20. a b Světová revoluce : Za války a ve válce, 1914–1918. s. 250
  21. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 40
  22. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 41
  23. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 42
  24. Světová revoluce : Za války a ve válce, 1914–1918. s. 250, 564
  25. Viz blíže: HULANISKI, Frederich J.. The History of Contra Costa County, California. Berkeley, CA : Elms Publishing, 1917. Dostupné online. Kapitola Norman H. Bennett, s. 594 – 595.  
  26. KAUTSKÝ, Emil Karol. Kauza Štefánik. Martin : Vydavateľstvo Matice slovenskej, 2007. S. 212–213. Dále jen: Kauza Štefánik. 
  27. „... we have decided to publish it because of the insincere promises of the Austro-Hungarian Government to reorganizovat the Empire.“Citované podle: Virtual Archive of Central European History : Documents on the Founding of Czechoslovakia, 1918-1919 [online]. Ithaca, NY: Cornell University, 2005-07-13, [cit. 2014-11-30]. S. [3]. Dostupné online.  
  28. Virtual Archive of Central European History : Documents on the Founding of Czechoslovakia, 1918-1919 [online]. Ithaca, NY: Cornell University, 2005-07-13, [cit. 2014-11-30]. S. [3]. Dostupné online.  
  29. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 45
  30. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 46
  31. „... I assume that it is of no Consequence and publish the declaration to-day, forced to do se by the rapid developments in Austria-Hungary.“ Citované podle: Virtual Archive of Central European History : Documents on the Founding of Czechoslovakia, 1918-1919 [online]. Ithaca, NY: Cornell University, 2005-07-13, [cit. 2014-11-30]. S. [5]. Dostupné online.  
  32. „Two official utterances appearing simultaneously today, both concerning Austria-Hungary, show in striking contrast the difference between real and fraudulent freedom. Emperor Karl, in a manifesto which Reeks of falsehood and Blasphemy, pretends to promise the people of Austria "local autonomy." The Czecho-Slovak nation, through its representatives, issues its declaration of independence - a document that isworthy to rank with the noblesy expressions of man in aspiring to liberty.“ Citované podle: Bennett 1921, p. 319
  33. Světová revoluce : Za války a ve válce, 1914–1918. s. 184
  34. Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Armistice. s. 77–78}}. V českém překladu viz Kozák: T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 108–109. Kozák uvádí jako datum 19. října 1918, ke kterému byla odpověď vydána. Oficiální ale byla datována k 18. říjnu.
  35. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, svazek I. (1918 – 1945). s. 35 (poznámka pod čarou č. 14)
  36. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. s. 47
  37. ACKERMAN, Carl W.. Czechs in Russia Acclaim Wilson's Reply to Austria. The New York Times. 1918-10-25, roč. 61, s. 1,6. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  
  38. Slovenské dejiny. s. 78–79
  39. Kauza Štefánik. s. 214
  40. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, svazek I. (1918 – 1945). s. 35–37
  41. Československé právne dejiny (1918 – 1992). s. 53–54
  42. „... Governments are [...] deriving their just Powers from the Consent of the Governed“; „... whenever any Form of Government becomes destructive of these Ends, it is the Right of the People to alter or abolish it, and to institute a new Government, laying its Foundation on such Principles, and organizing its Powers in such Form, as to them shall seem most likely to effect their Safety and Happiness.“ Citované podle: Declaration of Independence : In Congress, July 4, 1776 : The unanimous Declaration of the thirteen united States of America. College Park, MD : National Archives and Records Administration. Dostupné online.  
  43. THÜRER, Daniel; BURRI, Thomas. Max Planck Encyclopedia of Public International Law. New York : Oxford University Press, 2008. Dostupné online. Heslo Self-Determination.  
  44. President Wilson's Address to Congress, Analyzing German and Austrian Peace Utterances : Delivered in Joint Session, February 11, 1918. In PLOTKE, Jane. The Great War Primary Documents Archive. [s. l.] : [s. n.], 1997. Dostupné online.
  45. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, svazek I. (1918 – 1945). s. 32
  46. PEČENKA, Marek; LUŇÁK, Petr et al.. Encyklopedie moderní historie. 3. vyd. Praha : Libri, 1999. Heslo Ženská otázka, s. 587-588.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Publikované primární prameny a dokumenty
  • Correspondence Between the United States and Austria-Hungary Regarding an Armistice. The American Journal of International Law. 1919, roč. 13, čís. 2, s. 73–79. Dostupné online.  
  • Declaration of Independence : In Congress, July 4, 1776 : The unanimous Declaration of the thirteen united States of America. College Park, MD : National Archives and Records Administration. Dostupné online.  
  • Virtual Archive of Central European History : Documents on the Founding of Czechoslovakia, 1918-1919. Ithaca, NY : Cornell University, 2005. Dostupné online.  
  • Komentované dokumenty k ústavným dějinám Československa. Svazek I. (1918 – 1945). Praha : Karolinum, 2005.  
  • President Wilson's Address to Congress, Analyzing German and Austrian Peace Utterances : Delivered in Joint Session, February 11, 1918. In PLOTKE, Jane. The Great War Primary Documents Archive. [s. l.] : [s. n.], 1997. Dostupné online.
Dobový tisk
  • ACKERMAN, Carl W.. Czechs in Russia Acclaim Wilson's Reply to Austria. The New York Times. 1918-10-25, roč. 61. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  
  • BENNETT, Ira Elbert. Liberty and Its Counterfeit, October 19, 1918. In BENNETT, Ira Elbert. Editorials from the Washington Post, 1917–1920. Washington : The Washington Post Co., 1921.
Monografie, knihy, části monografií
  • KAUTSKÝ, Emil Karol. Kauza Štefánik. 2.. vyd. Martin : Vydavateľstvo Matice slovenskej, 2007.  
  • KOZÁK, Ján Blahoslav. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha : Melantrich, 1968.  
  • KOVÁČ, Dušan; LIPTÁK, Ľubomír. Kapitoly z dejín : Pre stredné školy. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1990. S. 77.  
  • KOVÁČ, Dušan. Kronika Slovenska. Svazek 2. Slovensko v dvadsiatom storočí. Bratislava : Fortuna Print & Adut, 1999. S. 83, 90.  
  • KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999b.  
  • LETZ, Róbert. Slovenské dejiny. Svazek IV. (1914 – 1938). Bratislava : Literárne informačné centrum, 2010.  
  • MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce : Za války a ve válce, 1914–1918. Praha : Masarykův ústav Akademie věd ČR, 2005.  
  • MOSNÝ, Peter; HUBENÁK, Ladislav. Dejiny štátu a práva na Slovensku. Košice : Aprilla, 2008. S. 170.  
  • The History of Contra Costa County, California. Berkeley, CA : Elms Publishing, 1917. Dostupné online. Heslo Norman H. Bennett.  
  • VOJÁČEK, Ladislav; KOLÁRIK, Jozef; GÁBRIŠ, Tomáš. Československé právne dejiny (1918 – 1992). Bratislava : Eurokódex, 2011. Dostupné online. S. 53-54.  
Odborné články v časopisech
  • POMERANCE, Michla. The United States and Self-Determination : Perspectives on the Wilsonian Conception. The American Journal of International Law. 1976, roč. 70, čís. 1, s. 1-27. Dostupné online.  
Hesla v encyklopediích
  • Malá československá encyklopedie. Svazek VI. Š – Ž. Praha : Academia, 1987. Heslo Washingtonská deklarace, s. 697.  
  • Malá encyklopédia Slovenska. Bratislava : VEDA, 1987. Heslo Washingtonská deklarácia, s. 624.  
  • PEČENKA, Marek; LUŇÁK, Petr et al.. Encyklopedie moderní historie. 3. vyd. Praha : Libri, 1999. Heslo Ženská otázka.  
  • THÜRER, Daniel; BURRI, Thomas. Max Planck Encyclopedia of Public International Law. New York : Oxford University Press, 2008. Heslo Self-Determination.  
  • ŽALOUDEK, Karel; HULICIUS, Eduard. Encyklopedie politiky. 3. preprac. a aktualiz.. vyd. Praha : Libri, 2004. Heslo Washingtonská deklarace, s. 512.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]