Petljakov Pe-2

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pe-2
Pe-2
Pe-2
Určení střemhlavý bombardér
Výrobce Petljakov
Ulan-udský letecký závod
Šéfkonstruktér Vladimír Michajlovič Petljakov
První let 22. prosince 1939
Zařazeno 1941
Uživatel Sovětský svaz
Československo, Finsko, Bulharsko, Jugoslávie, Polsko
Vyrobeno kusů 11427 ks
Varianty Pe-2 VI, Pe-3/Pe-3 bis, UPe-2/Pe-ZUT (cvičný)
Pe-2 FT v muzeu ve Varšavě

Letouny Petljakov Pe-2 byly během Velké vlastenecké války základním frontovým bombardérem Sovětského svazu. Byly použity také ve válce proti japonské armádě v Mandžusku a Koreji v létě 1945.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

V létě roku 1938 dostala konstrukční kancelář V. M. Petljakova požadavek na konstrukci dvoumotorového rychlého výškového stíhacího letounu. K zalétání dvoumístného prototypu Petljakov VI-100 došlo 22. prosince 1939 pilotem P. M. Stěfanovským, avšak zkoušky ještě pokračovaly do května roku následujícího. Motory byly řadové dvanáctiválce V. K. Klimova M-105 po 772 kW s turbokompresory TK-3. Letoun měl zabudovány čtyři pevné kanóny ŠVAK ráže 20 mm, pozorovatel/radista ovládal jeden pohyblivý kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm. Bylo však rozhodnuto další práce zastavit a na základě vyhodnocení bojů Luftwaffe v Polsku byl zadán požadavek na přeměnu stroje na střemhlavý bombardér.

Druhý rozestavěný prototyp byl proto dokončen jako PB-100 (Pikirujuščij Bombardirovščik). PB-100 byl poháněn dvojicí motorů VK-105R a vybaven aerodynamickými brzdami, které snižovaly rychlost při střemhlavém letu. Výzbroj se skládala z jednoho pevného kulometu ŠKAS v přídi, jednoho pohyblivého v zadní části pilotní kabiny a jednoho na výklopném závěsu pod trupem za křídly. Koncem roku 1940 byly dodány první dva sériové kusy, během roku 1941 již bylo vyrobeno 1867 kusů. V lednu 1941 typ obdržel nové označení, Pe-2.

Od června 1942 byl Pe-2 modernizován, aby se zlepšila ochrana před německými stíhačkami. Byla zesílena střelecká výzbroj, nová verze označená Pe-2 FT (Frontovoje Trebovanije) dostala novou otočnou věž s výkyvným kulometem UBT ráže 12,7 mm, který nahradil dříve používaný ŠKAS ráže 7,62 mm. Stejnou zbrojní modernizaci prodělalo i spodní střeliště a kulomety na přídi. Dále bylo zlepšeno pancéřování pilotního prostoru, nosné plochy dostaly aerodynamicky lepší kryty motorů. Letadla vyráběná od února 1943 byla poháněna výkonnějšími motory VK-105PF o výkonu 927 kW (1260 k). Rychlost se tak zvýšila o 40 km/h.

Koncem roku 1943 se začala vyrábět varianta Pe-2FZ s modifikovanou střeleckou věží. Další přestavbou byl Pe-2R, dálkový letoun schopný hloubkového i výškového průzkumu Vybaven byl širokoúhlou kamerou instalovanou v pumovnici.

Ve verzi Pe-2 VI byl letoun přestavěn na stíhač, takto upravené letouny byly zařazeny do výroby, a poté i do výzbroje pod označením Pe-3/Pe-3 bis. Celkem bylo vyrobeno 11 427 exemplářů různých obměn.

Bojové použití[editovat | editovat zdroj]

Letadla Pe-2 byla Rudé armádě k dispozici již při přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem, ovšem velká část z nich byla zničena. K většímu bojovému nasazení Pe-2 došlo v červenci 1941 u Smolenska. Pe-2 byly během války základním frontovým bombardérem s působnosti na celé linii fronty, nesly značnou část bojové činnosti. Po ukončení bojů v Evropě byly použity k útoku na Japonsko v srpnu 1945.

V průběhu druhé světové války sloužilo několik Pe-2 v řadách finského letectva, koncem války obdržela několik těchto letadel i 1. československá smíšená letecká divize v SSSR. Koncem roku 1944 byl v SSSR formován 1. polský smíšený letecký sbor, mající v sestavě bombardovací divizi se třemi pluky. Jako základní bojový typ byl pro ně vybrán Pe-2FT. Na jaře 1945 se divize přesunula na letiště v osvobozené části Polska, kde nadále probíhalo přeškolování polských osádek.

Po ukončení války sloužily Pe-2 také u letectva Bulharska, Jugoslávie, Polska a Československa. K 1. říjnu 1945 vlastnilo polské letectvo celkem 113 Pe-2FT a 11 cvičně bojových UPe-2. Začátkem 50. let 20. století byly nahrazovány typem Tupolev Tu-2 a dosloužily příchodem proudových strojů Iljušin Il-28.

Třicet dva letouny Pe-2 FT a tři cvičné UPe-2 přilétly v květnu 1946 na letiště Kbely v Praze. V období 20. června až 1. srpna 1946 zde pod vedením sovětských instruktorů kpt. Pantělejeva a por. Katajeva proběhl přeškolovací kurs pro československý létající i pozemní personál. Již 9. května 1946 byl založen bombardovací letecký pluk, kam byla větší část letounů Pe-2 po skončení přeškolovacího kursu zařazena. Zbytek letounů byl uskladněn jako záloha. Stroje zařazené k 1. letce bombardovacího leteckého pluku nesly označení příslušnosti písmeny LV. Základem budované 2. letky byly letouny označované písmeny MU. V létě roku 1947 operovalo československé letectvo s letouny UPe-2 LV-1 a LV-2 a Pe-2FT LV-5 až LV-14 a MU-3 až MU-5 a MU-9 až MU-13. 14. července 1947 pluk přelétl na Slovensko. Petljakovy v Československu sloužily od října 1947 pod označením B/CB-32 do poloviny roku 1951.

Specifikace (Pe-2)[editovat | editovat zdroj]

Petljakov Pe-2

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 3
  • Rozpětí: 17,11 m
  • Délka: 12,78 m
  • Nosná plocha: 40,50 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 5 950 kg
  • Vzletová hmotnost : 8 520 kg
  • Pohonná jednotka:Klimov VK-105PF
  • Výkon pohonné jednotky: 1260 k (927 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 560 km/h
  • Dostup: 9 000 m
  • Dolet: 1200 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • dva pevné kulomety UBS ráže 12,7 mm v přídi
  • pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm v otočné věži
  • kulomet UBT případně ŠKAS ráže 7,62 mm pro obranu zadní polosféry.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 3. Praha : Naše vojsko, 1992. 376 s. ISBN 80-206-0117-1. Kapitola Střední bombardovací letouny, s. 146 a 147. (česky)  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 28 a 29.  
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. 2. vyd. Praha : Svojtka & Co., 1998. ISBN 80-7237-203-3. S. 446 až 449.  
  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha : Albatros, 1979. 430 s.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]