MiG-1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
MiG-1
Určení stíhací letadlo
Výrobce Mikojan-Gurevič
Šéfkonstruktér Arťom Mikojan, Michail Gurevič
První let 5. dubna 1940
Vyřazeno 1943
Uživatel Sovětské letectvo
Vyrobeno kusů 100 ks + 3 prototypy
Varianty MiG-3

MiG-1 byl sovětský jednomístný jednomotorový stíhací letoun smíšené konstrukce, který patřil do nové generace moderních sovětských dolnoplošníků s kapalinou chlazeným motorem a zatahovacím podvozkem.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Konstruktéři Mikojan a Gurevič, jejichž kariéra byla původně spjatá s Polikarpovem, do stroje včlenili mnoho ze zkušeností, které získali v této konstrukční kanceláři. Jako pohonnou jednotku zvolili kapalinou chlazený vidlicový motor AM-35A, upravený z M-34NRG, který sliboval větší výkony s jednorychlostním kompresorem ve vyšších letových hladinách.

Sériové výrobě předcházely tři prototypy označené I-200. První (s. č. 01) byl nejprve testován v aerodynamickém tuneluCAGI bez výzbroje nad motorem. Pozemní zkoušky zahájil v Chodynce se zkušebním pilotem Arkadijem Nikiforovičem Jekatovem 30. března 1940. První let proběhl 5. dubna 1940.[1]

Zálet druhého I-200, určeného ke zkouškám výzbroje, byl proveden 9. května, třetí prototyp pro testy letových výkonů měl letovou premiéru 6. června 1940. Během zkoušek bylo zaznamenáno 112 nedostatků, mimo jiné přehřívání oleje a glykolu, požáry motorů, tuhé řízení a nedostatečný výhled z kabiny.

Výroba však pod označením MiG-1 běžela již od prosince 1940, proto byla zahájena série urgentních modifikací, které měly vést k odstranění závad. Mezi nejdůležitější patřila montáž slotů na náběžnou hranu křídla pro zlepšení stability a zvětšení velikosti pneumatik. Další úpravou prošly zvětšené palivové nádrže a chladící systém motoru, vše provedeno na třetím prototypu I-200 (s. č. 03).[1]

Koncem roku 1940 byl do prototypu I-200 (s. č. 02) zabudován původně zamýšlený motor AM-37 a takto přebudovaný stroj byl 6. ledna 1941 zkušebním pilotem I. Žukovem zalétán. Motor však trpěl nad hladinou 4000 m značnými vibracemi.[1] Po provedených úpravách v závodu č. 24 ve Frunze byly 7. května obnoveny zkoušky, při nichž došlo za letu k poruše pohonné jednotky a letoun havaroval. Pilot I. T. Ivaščenko vyvázl bez zranění.


Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

Prvních 25 MiGů-1 obdržel 146.IAP pod vedením majora Orlova v Jevpatorii na Krymu, kde se hodnotily operační možnosti nového stroje. V únoru 1941 se přesunuly do vojenského učiliště v Kačinsku. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se ukázalo, že sovětští piloti nejsou zcela připraveni na obsluhu těchto nových strojů, jejichž ovládání a chování se zcela odlišovalo od letadel starší generace. Piloti MiG-1 příliš nechválili, což korespondovalo s poznámkou na závěrečné zprávě z testů prototypů, že letoun nemůže být svěřen do rukou „jen tak někomu“.[1] Letadel typu MiG-1 bylo vyrobeno přibližně 100 ks,[2]poté se začal vyrábět vylepšený MiG-3.


Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Údaje dle[1]

  • Délka: 8,155 m
  • Rozpětí: 10,20 m
  • Plocha křídla: 17,44 m²
  • Prázdná hmotnost: 2 475 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 2 968 kg
  • Pohonná jednotka: motor Mikulin AM-35A
  • Výkon pohonné jednotky: 1 007 kW

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 651 km/h ve výšce 6990 m
  • Dolet: 730 km
  • Dostup: 12 000 m

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1× kulomet UBS ráže 12,7 mm
  • 2× kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm
  • 6× neřízené rakety RS-82 nebo až 500 kg bomb FAB ráže 50, nebo 100 kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e HERBERT, Leonard. Encyklopedie sovětských stíhacích letadel 1939-1951. Praha: Area, 2007. 208 s. ISBN 978-80-87124-01-7. (česky) 
  2. GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 95. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]