Kočerigin DI-6

Kočerigin DI-6
Kočerigin DI-6
Určení	stíhací letoun
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Moskevský letecký závod č. 39
Šéfkonstruktér	Sergej Alexandrovič Kočerigin Vladimir Panfilovič Jacenko
První let	léto 1934
Uživatel	VVS RKKA
Výroba	1936–1938
Vyrobeno kusů	223
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kočerigin DI-6 byl dvoumístný dvouplošný stíhací letoun zkonstruovaný v Sovětském svazu. Byl to první sovětský dvoumístný letoun vybavený zatahovacím podvozkem.

Vývoj

DI-6

Dvoumístné dvouplošné stíhací letouny (např. Bristol F.2 Fighter) se poměrně osvědčily za první světové války, a proto jejich vývoj pokračoval i ve 20. a 30. letech. V Sovětském svazu bylo vyvinuto několik typů takto koncipovaných letounů, nesoucích označení DI-1 až DI-4 (ckb-11.Dvuchměstnyj istrebitěl), nedostaly se však do sériové výroby. Vývoj nového dvoumístného stíhacího typu byl zahájen roku 1932 v moskevském leteckém závodu č. 39 pod továrním označením CKB-11. Od počátku se počítalo se vznikem dvou hlavních verzí – stíhací DI-6i a bitevní DI-6š. První vzlet prototypu proběhl v létě 1934. Na základě stítních zkoušek probíhajících od září 1934 byla v roce 1936 vyrobena desetikusová ověřovací série DI-6 vybavených motory Švecov M-25. V roce 1937 vyrobily moskevská továrna č. 1 a tušinská továrna č. 81 dalších 112 letounů DI-6 s výkonnějšími motory M-25A a konečně roku 1938 vyrobila tušinská továrna č. 81 ještě dalších 100 kusů DI-6 vybavených motory M-25V. Celkem tak bylo kromě prototypu postaveno 223 letounů DI-6.

Konstrukce

Jednalo se o konzervativně pojatý dvouplošník smíšené konstrukce. Kostra trupu byla zhotovena z chrommolybdenových trubek pokrytých duralovými plechy a plátnem. Křídla měla kovovou kostru centroplánu a dřevěnou dvounosníkovou plátnem potaženou konstrukci vnějších částí. Kostra křidélek a ocasních ploch byla zhotovena z duralu a potažena plátnem. Zatahovací podvozek byl záďového typu. V zimě bylo možné vyměnit kola za lyže. Prototyp poháněl hvězdicový devítíválec RCF-3 (Wright R-1820F-3 Cyclone) o výkonu 515 kW (700 k). Sériové letouny poháněl hvězdicový devítíválec Švecov M-25 ve verzích M-25, M-25A (530 kW/720 k) a M-25V (552 kW/750 k).

Posádka byla dvoučlenná. Zatímco pilot seděl vpředu v nekrytém kokpitu, střelec seděl v kryté kabině, která však byla o něco níže, takže spolu oba členové posádky téměř nemohli komunikovat. Výzbroj stíhacích letounů tvořily dva synchronizované 7,62mm kulomety ŠKAS v dolním křídle, jeden pohyblivý kulomet ŠKAS ovládaný střelcem a až 40 kg pum. V případě bitevních letounů byly dva pevné kulomety nahrazeny čtveřicí synchonizovaných kulometů PV-1.

Operační služba

Zavádění DI-6 do výzbroje sovětského letectva probíhalo velmi pomalu. Jako první v říjnu 1936 převzala svých prvních sedm DI-6i 54. letka dvoumístných stíhacích letounů z 56. stíhací letecké brigády, avšak ještě za rok bylo ve službě pouhých 28 kusů a v lednu 1939 celkem 131 kusů obou verzí. V té době už ale bylo jasné, že letouny DI-6 jsou zastaralé, mají nízké výkony a trpí řadou negativních vlastností (špatná vzájemná komunikace posádky, tendence k přechodu do vývrtky v nižších rychlostech, omezení některých obratů nižší pilotáže atd.). DI-6 se proto nikdy nedočkaly žádného bojového nasazení. Pro sovětskou invazi do Polska roku 1939 sice bylo vyčleněno 94 DI-6, fronta se však zhroutila dříve, než mohly být nasazeny.

Varianty

• DI-6i – stíhací verze, vyrobeno 161 kusů.
• DI-6š – bitevní verze, vyrobeno 61 kusů.

Specifikace (DI-6)

Technické údaje

DI-6

• Posádka: 2
• Délka:
• Rozpětí horního křídla:
• Rozpětí dolního křídla:
• Výška:
• Plocha křídel: m²
• Prázdná hmotnost:
• Vzletová hmotnost :
• Pohonná jednotka: 1× Švecov M-25
• Výkon pohonné jednotky: k ( kW)

Výkony

• Maximální rychlost: km/h
• Vytrvalost:
• Dostup:
• Stoupavost:

Výzbroj

• 3× 7,62mm kulomet ŠKAS
• 40 kg pum

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kočerigin DI-6 na Wikimedia Commons
• Kamufláže letounu DI-6 Archivováno 18. 7. 2018 na Wayback Machine.

Portály: Letectví