Československé letectvo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Československé letectvo
Označení letadel (1924-1992)

Označení letadel (1924-1992)
Země Československo Československo
Vznik 1918
Zánik 1992
Typ letectvo
Velikost 10 (1918), 970 (1938), 341 (1992)
Nadřazené jednotky Československá armáda
Účast
Války Sedmidenní válka
Maďarsko-československá válka
Druhá světová válka
Bitvy Bitva o Francii
Bitva o Británii
Druhá bitva o Atlantik
Bitva o Normandii
Slovenské národní povstání
Ostravská operace

Československé letectvo bylo součástí československé armády. Vzniklo 30. října 1918 jako Letecký sbor čs. armády. U jeho zrodu stáli jak letci bojující za první světové války v rakousko-uherském letectvu, tak příslušníci československých legií. Rakousko-uherskou, německou a francouzskou techniku u letectva postupně nahradily domácí konstrukce hlavních dodavatelů Aero, Avia a Letov, které byly také vyváženy do zahraničí. Mnichovská dohoda a následná okupace Čech a Moravy znamenaly dočasný zánik letectva na území Československa, s výjimkou Vzdušných zbraní Slovenského státu.[1]

Mnozí příslušníci bývalého letectva první republiky bojovali za druhé světové války v exilu. Dne 1. června 1940 byla podepsána československo-francouzská dohoda o zřízení samostatného československého letectva ve Francii. První jednotkou letectva ve Velké Británii byla od 12. července 1940 310. československá stíhací peruť, tři další perutě vznikly později. V Sovětském svazu se 24. ledna 1945 stala největší jednotkou československého letectva na východní frontě 1. československá smíšená letecká divize.[2]

Po skončení války bylo letectvo na našem území obnoveno, po roce 1948 se dostalo pod kontrolu komunistické strany. V roce 1955 se stalo součástí sil Varšavské smlouvy a bylo přezbrojeno na sovětskou leteckou techniku. Mezi domácí typy ve výzbroji patřily například cvičné letouny Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. Československé letectvo zaniklo s rozpadem federace v roce 1992.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První světová válka a československé legie[editovat | editovat zdroj]

Historie československého letectva sahá do doby před vznikem samostatné Československé republiky. Během první světové války vznikaly v zahraničí české vojenské jednotky, později označované jako legie. Několik Čechů sloužilo také v dohodových letectvech – ve francouzském devět a v italském patnáct letců. Augustin Charvát sestřelil nad západní frontou dva nepřátelské letouny a Václav Pilát zničil německý pozorovací balon. Nejvíce českých vojáků (cca 500) však sloužilo v rakousko-uherském letectvu.

První samostatné letecké útvary československých legií vznikly v Rusku, kde byl koncem února 1918 zřízen 1. československý letecký a automobilní oddíl, jenž měl k dispozici tamní francouzské vojenské sklady. Činnost jednotky negativně ovlivnil postup německé armády do Ruska zmítaného občanskou válkou a rovněž vynucené předání pěti letounů bolševikům. K prvnímu letu českého vojenského letadla došlo 10. dubna 1918, kdy odstartoval letoun Sopwith 1½ Strutter pilotovaný Lvem Melčem a Josefem Skálou. Krátce po vzletu však letci nezvládli řízení a stroj byl při nouzovém přistání těžce poškozen. Letouny legií byly využívány především k průzkumným úkolům. K první ztrátě v boji došlo 16. října 1918 při stíhání bolševického pozorovacího letounu, kdy padl ruský příslušník jednotky praporčík Vladimirov. Na počátku roku 1920 se letecký oddíl spolu s dalšími legionáři přepravil z Vladivostoku do vlasti.[3][4]

Vznik a meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Kokarda používaná v letech 1918–1920.
SPAD S.VII ve službách Leteckého sboru Československé armády ve vojenském leteckém učilišti v Chebu počátkem 20. let 20. století

V průběhu dní kolem 28. října 1918 se na pražském Žofíně shromáždili čeští vojáci rakousko-uherské armády, kteří se vraceli domů z front. Vzniklo zde jádro skupiny, z níž později měla být vytvořena vojenská jednotka. Hlavní postavou této jednotky byl setník Josef Kostrba, který kolem sebe shromáždil asi 30 pilotů, pozorovatelů a několik mechaniků. Následně vznikl Letecký sbor Československé armády. Na louce ve Strašnicích vzniklo první letiště. Byly sem přivezena všechna letadla, která po zániku Rakousko-Uherska zůstala na území nedávno vzniklého Československa. Nejvíce letadel pocházelo z bývalé letecké školy v Chebu. Další letadla dodali tehdejší spojenci. Jelikož československé letectvo společně s celou armádou bylo pod vlivem francouzské vojenské mise, Francie z části darovala, z části prodala Československu své přebytky letadel SPAD S.VII a S.XIII. Celkově šlo o přibližně 140 až 150 kusů. Československé letectvo se tak stalo třetím největším uživatelem těchto letadel. Na létání však bylo určeno 117 SPADů a zbytek byl určen jako zdroj náhradních dílů. Počet SPADů u bojových jednotek byl ještě menší. Koncem prosince 1919 jich bylo 41, v lednu 1921 47 a k 20. říjnu 1921 jich bylo 44. Největší počet SPADů u bojových jednotek byl dne 11. října 1922, kdy bylo ve výzbroji 58 letadel SPAD S.VII a 29 SPAD S.XIII. Většina strojů byla přesunuta do Vojenského leteckého učiliště v Chebu, kde sloužily k základnímu výcviku stíhacích pilotů. Letadla SPAD byla kvůli vysoké únavě materiálu postupně uzemňována. V roce 1925 byly nahrazeny stíhacími letouny československé výroby Avia BH-21.

Letadla z období první světové války byla již zastaralá a často i v nevyhovujícím technickém stavu. Vedení letectva i letečtí konstruktéři si tento fakt uvědomovali, a tak v roce 1920 poprvé vzlétlo letadlo Letov Š-1. Šlo o první letadlo československé výroby. Následně vznikly i první stíhačky Aero Ae-02 a jednoplošník Avia BH-3. V polovině 20. let se standardním stíhacím letounem stala Avia BH-21, která umožnila i řadovým pilotům nacvičovat vysokou akrobacii. Avia BH-21 byla první československý stíhací letoun vyráběný ve velkém počtu. Jedním z mnoha úspěchů bylo vítězství stroje BH-21 na mezinárodní soutěži stíhacích letounů v Bruselu. Vítězné letadlo zakoupila i s licenčními právy belgická firma SABCA. Na letadlech BH-21 získala řada pilotů akrobatické zkušenosti a jména jako Malkovský, Novák, Široký, Hubáček a další byly známy po celém světě.

Zhoršující se zahraničně-politická situace si začátkem 30. let vyžádala modernizaci leteckého parku letectva. Ministerstvo národní obrany proto vyhlásilo soutěž na novou standardní stíhačku. Konstrukce továrny Avia se ukázala z ostatních strojů továren Letov a Praga jako nejlepší. Šlo o stíhačku Avia B-534, která oplývala výbornou stoupavostí, manévrovatelností i poměrně vysokou rychlostí, která se blížila k 400 km/h. Avia B-534 si společně s akrobatickými Aviemi Ba-122 získala velkou popularitu na mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu v roce 1937.

Avia B-35 v roce 1938

Všechna početně větší vojenská letectva však v té době masově přecházela na jednoplošníky. Českoslovenští představitelé, konfrontováni s výkonným německým jednoplošníkem Messerschmitt Bf 109 zjistili, že Avia B-534 překonává německý stroj ve stoupavosti a obratnosti, ale ne v rychlosti. Proto byl zadán vývoj jednoplošného nástupce B-534, nazvaný Avia B-35, který poprvé vzlétl v době mobilizace 28. září 1938. Vývoj tohoto letadla začal až příliš pozdě na to, aby bylo možné jej zařadit včas do výzbroje letectva. Brzy na to 30. září 1938 došlo k podepsání Mnichovské dohody mezi Německem, Francií, Itálií a Spojeným královstvím, která Československu nařizovala postoupit Sudety Německu pod výhrůžkou, že v případě vypuknutí války s Německem bude Československo prohlášeno za agresora a ponecháno bez pomoci. Československá vláda se, i přes vysokou morálku vojska a nedokončenému, ale i tak silnému systému opevnění, rozhodla mnichovskému diktátu podřídit. O necelý půl rok později, 15. března 1939, byl celý zbytek Československa obsazen Wehrmachtem a přejmenován na Protektorát Čechy a Morava. Znamenalo to i konečnou likvidaci československého letectva. Letecký průmysl byl zkonfiskován a velká část letadel letectva byla zabavena. Německo část rozprodalo a část zařadilo do Luftwaffe na experimenty. Velkému počtu pilotů a personálu zaniklého letectva se podařilo uniknout do Polska a Francie. V Polsku však úřady nejevili ochotu případ řešit (většina vojáků byla poté převedena do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie, aby mohli být přijati do francouzské armády). Začátkem srpna 1939 si i polská vláda uvědomila nebezpečí, které jí od nacistického Německa hrozilo, a proto byla část pilotů, která zatím neodešla do Francie, přijata do polského letectva. Mezitím již v nezávislém Slovenském státě vznikly Slovenské vzdušné zbraně na základě československého 3. leteckého pluku generála-letce Milana Rastislava Štefánika, který jako jediný ze šesti československých leteckých pluků byl umístěn na Slovensku.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Curtiss Hawk 75, na kterém bojovali někteří českoslovenští letci ve Francii

Bojová činnost Čechů a Slováků v Polsku však byla velmi krátká, jelikož rychlá porážka Polska znamenala její brzké dokončení. Někteří piloti ustoupili se svými polskými kolegy do Rumunska, odtud se dostali na Blízký východ a dále do Francie, jiní se dostali do SSSR, kde byly nejprve internováni, ale po intervenci československý orgánů v zahraničí byli přesouváni k jednotkám ve Francii, později ve Spojeném království. Po obsazení Polska zůstala jedinou cestou pro české emigranty trasa na západ z Protektorátu přes Slovensko a Maďarsko, kde však při jejich dopadení hrozilo vydání Němcům. Do bezpečí se čeští letci a vojáci dostali až při překročení hranic Jugoslávie, kde působil československý konzul, který zajišťoval jejich převoz do Bejrútu v Libanonu, odkud pokračovali směrem do Francie a později do Spojeného království.

Československá exilová vláda aktivně podporovala útěky letců z Protektorátu organizované pomocí odbojových skupin. Rozhodnutí o podpoře útěků letců padlo i proto, že Protektorát jako nebyl okupována země schopen postavit v zahraničí rozsáhlé exilové vojsko, které by bylo nápomocné Spojencům a mohlo tak prosazovat zájmy země, jak tomu bylo např. během první světové války. Proto i při svém malém počtu představovali čeští a slovenští letci významnou sílu, která byla užitečným článkem spojeneckého válečného úsilí.

Na západě se českoslovenští letci zúčastnili bitvy o Francii. Vznik leteckých jednotek ve Francii byl doprovázen řadou byrokratických průtahů, a to i po vstupu Francie do druhé světové války. Teprve v prosinci 1939 bylo několik československých letců přijato do francouzských jednotek. Francouzi totiž Čechy a Slováky nejprve nevítali s nadšením, kladli jim za vinu zatažení Francie do války. Ve únoru 1940 byl přijat projekt, ve kterém se počítalo s výstavbou samostatných československých stíhacích a bombardovacích jednotek. Vpádem Wehrmachtu do zemí Beneluxu dne 10. května 1940 skončilo období tzv. podivné války. Německé jednotky vtrhly do Francie a situace začínala být vážná. Jednou z nejlepších leteckých jednotek ve Francii byla 5. stíhací peruť, ve které sloužilo 18 československých letců, např. kapitán Alois Vašátko či rotmistr František Peřina. Tito letci byli velmi úspěšní a patřili k elitním stíhačům. Dne 1. června 1940 byla podepsána československo-francouzská letecká dohoda o zřízení samostatných československých vzdušných sil ve Francii, ale rychlá kapitulace Francouzská její realizaci znemožnila. Českoslovenští letci se museli přesunout do Anglie.

Piloti 310. československé stíhací perutě RAF přered stíhačkou Hawker Hurricane Mk.I na základně Duxford, září 1940
Československá posádka bombardéru Vickers Wellington Mk.IC 311. československé bombardovací perutě RAF na základne East Wretham

Českoslovenští letci zpočátku nebyli v britských jednotkách nijak organizováni. První leteckou perutí vytvořenou z československých letců byla 12. července 1940 310. československá stíhací peruť RAF (№ 310 Fighter Squadron), která vznikla na letišti Duxford. Zanedlouho na to 29. července 1940 vznikla na letišti Honington 311. československá bombardovací peruť RAF (№ 311 Bombing Squadron). Dne 5. září 1940 následoval vznik 312. československé stíhací perutě RAF (№ 312 Fighter Squadron) také na letišti v Duxfordu. O něco později se k těmto jednotkám přidala 313. československá stíhací peruť RAF (№ 313 Fighter Squadron), kterou založili 10. května 1941 na letišti Catterick. Dne 3. května 1942 bylo z 310., 312. a 313. stíhací perutě v Exeteru vytvořeno vlastní stíhací křídlo - Czechoslovak Fighter Wing, kterému velel úspěšný pilot Alois Vašátko.

Část československých letců poměrně úspěšně zasáhlo do bitvy o Británii. Nejúspěšnějším spojeneckým letcem celé této operace byl Čech Josef František, který v průběhu jediného měsíce sestřelil 17 německých letadel. Dne 8. října 1940 zahynul při letecké havárii během hlídkového letu. Českoslovenští piloti se v následujících letech zúčastnili i dalších významných operací na západní frontě. Další významná operace, které se ve velké míře Češi a Slováci zúčastnili byl nájezd na Dieppe, při kterém byly nasazeny všechny tři stíhací perutě. Bombardovací letci pro britské Coastal Command podnikali dlouhodobou hlídkovou činnost nad Atlantským oceánem, přičemž se zaměřovali zejména na pátrání po nepřátelských ponorkách. Posádky byly přitom vystaveny navíc dalšímu nebezpečí v případě sestřelení nad německými územími. Na rozdíl od jiných letců nebyly podkládání za válečné zajatce, ale jako příslušníci Německa ovládaného Protektorátu za zrádce - to se týkalo pak v zesílené míře posádek 311. bombardovací perutě, která podnikala dálkové nálety do německého vnitrozemí (částečně až do Itálie). Československé perutě se úspěšně zúčastnily krytí spojeneckého vylodění v Normandii a byly jedny z prvních, které přistály na osvobozeném francouzském území. Později podporovaly spojeneckou ofenzívu přes země západní Evropy a podílely se i na bombardováni Německa. Nejúspěšnějším slovenským pilotem ve službách britské RAF byl Otto Smik, který sestřelil 9 německých letadel plus 2 ve spolupráci a 3 střely V-1. Dne 28. listopadu 1944 při útoku na stanici Zwolle v Holandsku protiletadlová obrana Smikovo letadlo těžce poškodila. Při pokusu o přistání Smik havaroval a byl na místě mrtvý. Poslední velkou akcí československých stíhacích perutí RAF byla účast na výsadkové operaci v prostoru německého Weselu dne 24. března 1945.

Avia Bk-534 Slovenských vzdušných zbraní patřící k letce 12, Ukrajina, cca 1941

Velmi úspěšní byli i slovenští piloti na východní frontě ve službách Slovenských vzdušných zbraní. Přestože se ocitli na straně Osy prokázali své kvality. Dne 22. června 1941 německá armáda překročila hranice Sovětského svazu, kterému nacistické Německo vzápětí vyhlásilo válku. Na frontě bylo kromě pozemního vojska nasazeno i Slovenské letectvo. Navzdory nedostatkům ve výzbroji a výcviku si slovenští letci vedli poměrně úspěšně a na zastaralých dvouplošníkách získali množství vzdušných vítězství. Legendární letka 13, přezbrojena na Messerschmitt Bf 109 pokračovala v boji po boku Luftwaffe i po stažení většiny ostatních slovenských jednotek. Nejúspěšnějším pilotem byl Ján Režňák s 32 potvrzenými sestřely. Obrat ve válce na východní frontě však brzy demoralizoval i letectvo, stejně jako u pozemního vojska i zde docházelo k případům dezerce a po vypuknutí Slovenského národního povstání dne 29. srpna 1944 se někteří letci přidali na stranu povstalců. Povstalecké letectvo využívalo několik strojů bývalých Slovenských vzdušných zbraní (Avia B-534, Letov Š-328, Messerschmitt Bf 109 (verze E a G), Focke-Wulf Fw 189 a další). Jeho hlavní oporou však byl první československý samostatný stíhací letecký pluk, který přišel na povstalecké území ze SSSR a operoval na sovětských stíhačkách Lavočkin La-5FN. Pluku velel kapitán František Fajtl a byl tvořen řadou kvalifikovaných pilotů - hlavně československými dobrovolníky, kteří již dříve sloužili v britské RAF. Povstalečtí letci se zúčastnili 923 bojových letů a zničili 40 nepřátelských letadel. Provedli také mnoho průzkumných letů a útoky na pozemní cíle. Aktivita vzdušných sil na Slovensku byla na konci roku 1944 často narušována špatným počasím a nízkou oblačností, která je pro let v hornatých oblastech středního Slovenska nebezpečná. Jednotky povstaleckého letectva vykonávali leteckou ochranu pro povstání z letišť Zolná a Tri Duby do 25. října 1944. Pluk musel být 25. října 1944 evakuován a 11 letuschopných letadel odletělo ve směru na Polsko a Rumunsko. Po ústupu povstalců do hor nebylo možné evakuovat veškerý pozemní ani letecký personál.

Stíhačky Lavočkin La-5FN na kterých létali českoslovenští piloti

Už v průběhu Slovenského národního povstání přelétla do Sovětského svazu skupina 108 slovenských letců, ke kterým se postupně přidávali další slovenští piloti z kombinované letky, kde už chyběla letadla a piloti, kteří buďto přeběhli nebo byli transportováni ze Slovenska dopravními letadly. Sovětské velení dalo souhlas s vytvořením dalších dvou leteckých pluků - 2. československého stíhacího a 3. československého bojového. Z těchto tří jednotek vznikla 1. československá smíšená letecká divize v SSSR, jejíž velením byl pověřen pplk. Ludvík Budín. Českoslovenští letci byli vyzbrojeni stíhacími letouny Lavočkin La-5 a La-7, bojovými letadly Il-2 "šturmovik" a střemhlavými bombardéry Pe-2. Dne 14. dubna 1945 se uskutečnila první bojová akce, kdy úspěšně zaútočili dvě skupiny bojových letadel podporované stíhači na vojenské cíle nepřítele nedaleko vesnice Olzy. Českoslovenští letci útočili na bojovou techniku, pevnůstky, palebné postavení, velitelské stanoviště, dopravní prostředky a shromaždiště tanků nepřítele, podporovali a chránili pozemní vojska, útočili na komunikace, prováděli letecký průzkum. Divize provedla od 14. dubna do 9. května 1945 567 bojových vzletů v délce 515 operačních hodin. Zničila desítky aut, tanků, obrněných vozidel, povozů, železničních vagónů a velké množství živé síly nepřítele. Dne 9. května 1945 přistály dva bombardéry 1. československé smíšené letecké divize na letišti ve Kbelích, což byl symbolický příspěvek Pražskému povstání. Dne 10. května 1945 se československá letadla přesunula z Polska na polní letiště v Albrechtičkách u Ostravy a 14. května přistála první letadla na letištích ve Kbelích a Letňanech.

Supermarine Spitfire Mk.IX 310. československé stíhací perutě RAF s malým kruhovým československým znakem pod kabinou v leteckém muzeu Kbely

Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945. V létě 1945 se z exilu postupně vrátili i českoslovenští letci působící v RAF. 13. srpna 1945 přistálo na pražském letišti Ruzyně 54 stíhaček Spitfire československé stíhací skupiny. Příslušníci 311. československé bombardovací perutě byli přivítáni v Praze o týden později. V obnoveném Československu byli piloti přivítáni jako hrdinové. Československé perutě RAF byly do roku 1946 postupně rozpuštěny a jejich příslušníci zařazeni do nové československé armády. Jejich příslušníci jak zkušení odborníci prověření boji převzali mnoho vedoucích úloh v oblasti vojenského letectví. Po únoru 1948 však mnozí představitelé nového režimu viděli v účastnících zahraničního odboje ze západní fronty nebezpečí. Obávali se totiž, že by mohly tito odhodláni vlastenci opět začít bojovat za demokracii. A tak byli bývalí příslušníci RAF postupně propouštěni z armády a odsouvání do pozadí. Režim často postihoval i jejich rodinné příslušníků. Jejich manželky bezdůvodně ztrácely zaměstnání a jejich děti ztratily přístup k vyššímu školství. Mnozí příslušníci západního odboje byli obviněni ze "špionáže pro západní mocnosti", uvězněni, a odsouzeni k dlouholetým žalářům nebo k těžkým a nebezpečným nuceným pracím.

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Stroje československého letectva[editovat | editovat zdroj]

V meziválečném období se v Československu vyráběly například letouny Bloch MB.200, stíhačky Avia B-534 a Bk-534. Po druhé světové válce byly československé vzdušné síly mj. vybaveny letouny Supermarine Spitfire, Avia S-199, Iljušin Il-28, Jakovlev Jak-23, MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21, MiG-23, MiG-29, Su-7, Su-22, Su-25 a vrtulníky Mi-8.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RAJNINEC, Juraj. Slovenské letectvo 1939/1944 1. Bratislava : Magnet-Press Slovakia, 1999. 158 s.  
  2. KŘEPELKOVÁ, Jitka. Českoslovenští letci ve Velké Británii 1940-1945. Praha : Muzeum odboje, ?. 73 s.  
  3. MACOUN, Jiří. České vojenské letectvo. Praha : Computer Press, 2007. 80 s. ISBN 978-80-251-1825-2. Kapitola Čeští váleční piloti 1911-1918, s. 5.  
  4. 1. Československý letecký a automobilní oddíl [online]. 1.air_war.sweb.cz, [cit. 2014-02-05]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RAJLICH, Jiří; SEHNAL, Jiří. Československé letectvo 1918 – 1924. Kolín : Kolínské noviny, 1992. 56 s.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]