Ludvík Kuba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík Kuba

Ludvík Kuba v 90. letech 19. století
Narození 16. dubna 1863
Poděbrady
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 30. listopadu 1956 (ve věku 93 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání malíř, spisovatel
Ocenění národní umělec (1945)
Podpis Kuba Ludvík - signatura.jpg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Kuba (16. dubna 1863 Poděbrady[1]30. listopadu 1956 Praha) byl český folklorista, spisovatel, malíř a přítel Lužických Srbů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhé z jedenácti dětí zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Už od mládí projevoval umělecké sklony a ze sourozenců si nejlépe rozuměl se svým bratrem Karlem, který se později stal uměleckým kovářem. Kromě kreslení měl zálibu i v hudbě, postupně se naučil hrát na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Od roku 1873 navštěvoval měšťanskou školu v Poděbradech.

V letech 1877 − 1879 studoval na pražské varhanické škole u Františka Zdeňka Skuherského. Další studium absolvoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde byl v té době ředitelem Gustav Adolf Lindner. Často zde maloval zákoutí historického města i jeho okolí a svými obrázky přispíval do časopisů. Zároveň se začal zabývat samostudiem slovanských jazyků, což velice dobře zhodnotil při svých etnografických a folkloristických aktivitách. Po ukončení studia v roce 1883 pracoval dva roky jako podučitel a intenzivně pracoval na prvním dílu sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech, který vyšel v roce 1884. Ve stejném roce se rozhodl opustit učitelskou dráhu a věnovat se profesi národopisce a literáta. Podnikal časté studijní cesty na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a do Ruska. Nejčastěji však jezdil na Balkán, do Černé Hory na do Bosny a Hercegoviny.

Od roku 1888 si doplňoval malířské vzdělání u Karla Liebschera a na jeho doporučení nastoupil v roce 1891 na pražskou malířskou akademii u Maxe Pirnera. V roce 1893 odjel do Paříže, kde studoval malířství na soukromé Julianově akademii. Tato cesta byla pro umělce důležitá i proto, že zde potkal krajanku Olgu Joujovou, která se v roce 1895 stala jeho ženou. Brzy po svatbě odjeli manželé na roční pobyt do Mostaru, kde chtěl Kuba malovat cyklus Slovanstvo v obrazech. K tomu ale nedošlo, protože se mu zdálo, že pro tento úkol ještě dostatečně neovládá techniku olejomalby.

Rozhodl se proto studovat dále malířství, tentokrát v Mnichově, ve škole slovinského malíře Antona Ažbeho. Od roku 1904 žil Kuba ve Vídni a v roce 1910, před návratem do vlasti, podnikl tříměsíční cestu po Itálii, kde navštívil významná umělecká centra, Benátky, Florencii, Řím a Neapol.

Od roku 1911 žil trvale v Praze. Pro určité neshody s uměleckým spolkem Mánes se věnoval především etnografické činnosti, za kterou se mu v průběhu let dostávalo řady uznání a ocenění ve vlasti i v zahraničí. Nadále podnikal studijní cesty a pracoval na dalších dílech své sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech.

Do roku 1921 jezdil pravidelně s rodinou do Březnice u Příbrami, odkud pocházela jeho manželka, do domku jejích rodičů. Zde maloval žánrové obrázky z města i blízkého okolí. Podnikal odtud také výjezdy za malířskými náměty do různých koutů jižních Čech.[2]

V roce 1937 se zúčastnil jako člen oficiální delegace výstavy československého umění v Moskvě. Za svůj dlouhý život shromáždil bohatý obrazový materiál a téměř až do konce života pořádal také výstavy svých malířských děl.

Zemřel v Praze 30. listopadu 1956 ve věku 93 let. Urna s jeho popelem byla v držení jeho jediného syna Ludvíka Maria Kuby a v roce 1992 byla uložena v urnovém háji v Kluku (Poděbrady).[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Kuba studoval slovanské národy, aby poznal jejich hudbu, hudební nástroje a zvyky. Představil je umělecky i obsahově na plátně i ve svých knihách, čímž je zdokumentoval pro další generace. Rozsáhlá sbírka hudebnin Slovanstvo ve svých zpěvech (v 16 jazycích) svědčí o jeho dlouholeté etnografické tvorbě. Podobnou dokumentaci vytvořil v dalších pěti knihách Čtení o Lužici, Čtení o Starém Srbsku, Čtení o Makedonii, Čtení o Dalmácii, Čtení o Bosně a Hercegovině.

Na svých cestách po Evropě sledoval a zaznamenával všední den obyvatel a naslouchal jim. To ztvárnil v knihách Cesty za slovanskou písní, Zaschlá paleta a Křižem kražem slovanským světem. Velká část zvyků a obyčejů, které zaznamenal, je dnes již pohřbena v propadlišti dějin.

Kuba navštívil Lužické Srby poprvé v roce 1886 a potom ještě třikrát v letech 1903, 1922 a 1923. Při svých cestách také vytvořil mnoho maleb lužickosrbských osobností, které dnes tvoří základ lužickosrbské galerie.

Z výstavy jeho malířských děl z těchto cest, uspořádané v roce 1924 v Praze, zakoupilo ministerstvo školství 56 obrazů, což znamenalo pro umělce určitou finanční satisfakci a možnost pokračovat ve své práci.

Věnoval se též publikační činnosti, články a fejetony zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní listy, Zlatá Praha a další.

Kromě studia slovanských národů se věnoval Ludvík Kuba také důkladnému studiu východní filosofie a umění. Osvojil si čínštinu a i když v Číně nikdy nebyl, shromáždil prostřednictvím svých přátel hodnotnou sbírku čínského a japonského umění, jejíž část je uložena v Náprstkově muzeu.[4]

Ludvík Kuba je označován jako umělec dvou století. Ve své malířské tvorbě byl ovlivněn impresionismem a secesí.

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • 1884 – 1928 Slovanstvo ve svých zpěvech
  • 1925 Čtení o Lužici
  • 1932 Čtení o Starém Srbsku
  • 1932 Čtení o Makedonii
  • 1933 Cesty za slovanskou písní
  • 1936 Čtení o Dalmacii
  • 1937 Čtení o Bosně a Hercegovině
  • 1946 Moje Čína
  • 1955 Zaschlá paleta
  • 1956 Křížem krážem slovanským světem, Praha
  • 2012 Čtení o Polabských Slovanech (eds. Petra Kaleta, Jiří Žůrek), vyd. Společnost přátel Lužice, Praha

Významná malířská díla[editovat | editovat zdroj]

  • 1892 Bramboříky
  • 1906 V zeleném pokoji
  • 1906 Mezi růžemi
  • 1923 Nevěsta Mina Bobkova
  • 1942 Hyacint na tmavém pozadí
  • 1946 Autoportrét: Moje paleta

Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1909 Ludvík Kuba (jiná role), Kolín
  • 1924 Ludvík Kuba: Z Lužice, Praha
  • 1948 Ludvík Kuba: Za půl století, Salon Výtvarné dílo, Praha
  • 1953 Lid slovanských zemí v obrazech Ludvíka Kuby (k 90. narozeninám umělce), Praha
  • 1981 Výtvarné práce Ludvíka Kuby z období secese, Březnice
  • 1989 Ludvík Kuba: Zátiší z let 1933 – 1955, Březnice
  • 2003 Ludvík Kuba: Z mého života, Polabské muzeum, Poděbrady
  • 2012 Ludvík Kuba (grafika), Galerie Klementinum, Praha
  • 2013 Ludvík Kuba – Poslední impresionista, Salmovský palác, Praha [5][6]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Ludvík Kuba získal ve slovanských zemích velké uznání. Byl jmenován čestným občanem několika měst doma i v zahraničí. V roce 1923 získal srbský řád svaté Sávy. V roce 1930 mu byl udělen bulharský řád III. stupně a v roce 1931 bulharská Serafova cena. V roce 1935 se stal členem jihoslovanské akademie v Záhřebu a roku 1945 mu čestné občanství udělila národní a kulturní organizace Domowina.

Další ocenění:

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Jméno Ludvíka Kuby nesou ulice v několika městech, galerie v Poděbradech, v Březnici[2] a také sady v Poděbradech.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Poděbrady
  2. a b Galerie Ludvíka Kuby, Březnice
  3. HRABĚTOVÁ, Jana. Vzpomínka na Ludvíka Kubu. Poděbradské noviny [online].  [cit. 2014-02-18]. Dostupné online.  
  4. VAŠÍČKOVÁ, Jana. Ludvík Kuba. Život a dílo (bakalářská práce) [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008, [cit. 2014-02-18]. Dostupné online. (česky) 
  5. Výstava Ludvík Kuba – Poslední impresionista (29.11.2013 - 6.4.2014)
  6. Výstava Ludvík Kuba - Recenze výstavy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]